Otztalské Alpy sice nejsou z Budějovic nejblíž, ale mají tolik příhodných zimních kopců, že i tentokrát jsme vyrazili na zimní výšlap sem. Kombinací relativně dobře dostupné chaty (jen 900 výškových metrů) a dobře dostupné hory (jen 750 výškových metrů) nabízí Fluchtkogel dobré podmínky pro zimní výstup. Proto jsme si dovolili vyjet z Budějovic až ve čtyři ráno a počítali s tím, že to stihneme jak do Ventu, tak i nahoru na Vernagthuette. Všechno šlo dobře a tak jsme už po 10. hodině balili bágly u auta a za půl hodky šlapali z Rofenhofu směrem na chatu. Cesta (902, 920) jde pěkně po vrstevnici a zpočátku nastoupává údolím kolem potoka Rofenache jen pomalu, dlouhá je 7,5km z Rofenhofu a 9,5 km z Ventu. Teprve za stanicí lanovky vedoucí na Vernagthuette se nakrátko zvedne, aby vás později přivedla již zase v příznivém sklonu k mostu přes potok, a odtud už pak vede pěkně strmě vzhůru s chatou na dohled.
Vzhledem k tomu, že tentokrát na polovině cesty chyběl sníh a druhou část jsme absolvovali na sněžnicích, došli jsme za krásného počasí na chatu za 3,5 hodiny, tedy v letním čase. Po cestě jsme na sněhu viděli stopy od krve, a tak jsme na chatě čekali rozbitého skialpinistu, místo toho se však z winterraumu vyřítilo šest veselých a upovídaných chlapíků, kteří zde slavili svůj advent. A teprve tehdy jsme pochopili, jak legrační jsou naše výkony v porovnání s nimi, kteří sem vytáhli každý bratru 50 kilo jídla, pití a nádobí. Saturnálie, kterých jsme se stali na dva dny svědky, nejsou totiž k vidění ani v běžném civilizovaném světě. Na kamnech se vařilo v kastrolu maso a vedle zelenina, k tomu chlapíci na chatě upekli čerstvej vynikající cheescake (všechno nádobí si na to museli samo sebou donést) a rozkrájeli pro ostatní štolu od maminky, všechno v kombinaci s nekonečnými zásobami piva, čaje s rumem a whiskou a ráno, když jsme odcházeli k našemu vrcholu, už dva pro ostatní pekli čerstvé croissanty a vařili voňavou kávu v bialetce. Našim polotovarům se výsměšně šklebili se slovy a to se dá jíst? Ale jinak byli ohromně společenští a pohostinní a na druhý den nám nechali při svém odchodu kilo divočiny. Kromě těchto veselých chlapíků s námi spali na chatě ještě dva lidé z Budějc, co žijí spíš jako horalové na Slovensku, a to bylo taky velmi inspirativní a milé setkání.
Ráno jsme se vydali k vrcholu už za světla, kolem osmé hodiny, sníh byl měkký a bořil se i ve sněžnicích, proto jsme je nazuli už u chaty a šli v nich většinu cesty až téměř k závěrečnému hřebínku. Na vrcholový hřebínek jsme nastoupili v mačkách podle rady kamarádů z Budějc zprava, musela se zde sice oblézt skalka, ale tato závěrečná zteč byla jen docela krátká. Cestou jsme měli příjemné počasí, ale na hřebínku začalo ledově foukat, tak jsme se na vrcholu zdrželi jen chvíli a chvátali nazpět k batohům dát si svačinu. Cestu nahoru jsme trochu hledali, ale v podstatě vede vpravo po okraji ledovcové morény, skalky se obcházejí zleva. Na ledovci Guslar Ferner jsme se navázali, trhliny byly překryté sněhem. Na vrcholku jsme byli za 3,5 hodiny a zpátky zhruba za dvě a půl.
Chvíli jsme přemýšleli, co s masem, kterým jsme byli obdarováni, a pak ho rozkrájeli část do polívky a část uvařili zvlášť. Brzy dorazili i kamarádi z Čech a tak jsme si užili příjemně oslavu zdařilého výstupu. Také v pondělí, náš sestupový den, mělo být podle předpovědi krásně, ale ráno nás přivítalo sněžením a zachmuřenou oblohou. Nečekali jsme, až napadne, a zahájili sestup. Sněhánky chvílemi přestávaly a šlo se pěkně, a tak jsme už v jedenáct vyráželi na sever, do jižních Čech. Na konci pochodu byla cesta místy zledovatělá a led překrytý sněhem a tak jsme si všichni pěkně naklepali zadky:) a Robert se rozhodl na ledopádku odskočit si do údolí, čemuž ovšem zabránil v poslední vteřině jeho chladnokrevný zásek cepínu :-o.
Účastníci:
Andrea
Iva
Pavel
Akim
Robert
Winterraum na Vernagthuette:
pro členy OEAV 9 euro
20 postelí
deky
kamna