Autor článku: Jiří Stach
Během této cesty jsem rozhodl prozkoumat zbývající části města Marrákeš, Valée des Roses a další oblasti mezi městy Ouarzazate a Tinghir, poušť u městečka M´hamid, kasby kolem města Taroundant a Rajské údolí u Agadiru. Chtěl jsem se znovu setkat i se sympatickým průvodcem a řidičem cestovní agentury ve Ourzazatu, Šarifem, který mě pozval v roce 2014 k sobě na návštěvu.
Po potvrzení cesty od CK, (nejlevnější zájezd mi posloužil převážně jako letenka, transfer do hotelu a zpět na letiště a ubytování s polopenzí pro první a několik posledních dnů pobytu), jsem napsal e-mail Šarifovi. Měl radost, že mám v plánu přijet znovu do Ourzazatu, a předal mé cestovní plány agentuře Agence de Transport Touristique et Bivouac , pro kterou pracuje. Ta se mi vzápětí ozvala, domluvili jsme podrobnosti 4 -denního zájezdu se Šarifem, Šarif mi nabídl, abych první noc po příjezdu do Ourzazatu přespal u něho v rodině.
- 10. 2016 – SOBOTA – PRAHA – AGADIR
Po večerním příletu do Agadiru se na mě usmál delegát CK Blue Style, který mě poznal z loňského zájezdu, dopředu již věděl, že já si od něho fakultativní výlety nekoupím, ale i že se mnou nemusí ztrácet čas na informativních schůzkách (byl jsem jedinej klient do hotelu Omega, leží cca 1 km od moře). Ujistil mě aspoň (a další účastníky zájezdu), že situace v Maroku je bezpečná, dokonce i pro ty exoty, co nepochopitelně opouští pohodlí hotelu a služeb CK.
Když jsem se ubytoval a seznámil se personálem, (pár výrazů v arabštině je překvapilo a mile potěšilo), dojel jsem si taxíkem koupit jízdenku na ranní bus CTM do Marrákeše (ve dne 20 Dh, v noci 40 Dh) a následně zhltnul servírovanou večeři. Hotel a jídlo bylo v pohodě, měl jen jedinou chybu, že internet nebyl k dispozici na pokoji, jen v hotelové hale u recepce a neměl balkon na sušení prádla. V noci bylo třeba zavřít okno, zvenku se linula hlasitá hudba z nočních barů v blízkosti hotelu.
- 10. 2016 –NEDĚLE – AGADIR – MARRÁKEŠ
Ráno jsem po rychlé snídani odjel na autobusové nádraží, musel jsem tam být ½ hodiny předem kvůli naložení batohu. CTM v tom má dobrej systém, cestující předloží jízdenku a v místnosti pro příjem a výdej zavazadel dostane lístek na batoh (5 Dh), jehož číslo je totožné s číslem jízdenky a musí ho znovu předložit při výdeji zavazadla v cílové stanici. Z Agadiru jsme odjeli v 8.30 hod., do Marrákeše jsem přijel po poledni a rovnou jsem si koupil lístek do 19. 10. do Ourzazate. Taxíkem jsem se dostal do mediny (50 Dh) a vyhledal levný hotel Es Savouira v blízkosti nejpopulárnějšího náměstí v Maroku a snad v celé severní Africe, Djeama El Fna (shromaždiště mrtvol). Mrtvoly tam naštěstí dnes nejsou. Ani vedle plácku se živými kobrami, co lezly po zemi vedle hrajícího Maročana, jsem žádné neviděl. ,,Zubař“ s vytrhanými zuby tam zrovna taky nebyl. V hotelu mě překvapili, že už po modernizaci nestojí 100 Dh/noc jako před dvěma lety (bez snídaně), ale 200 Dh se snídaní. Jako ,,stálej“ klient jsem to usmlouval na 150 Dh se snídaní, zaplatil rovnou 3 noci a vyrazil na Saadské hrobky (10 Dh). Tato stavba stojí za návštěvu, je postavena ve stejném stylu jako Madrasa Ibn Jusufa, opravdu vyšperkovanej Orient. Po její prohlídce se na mě přilepil jeden mladík, Rachid, chtěl mě za každou cenu provázet v medině kolem hrobek. Nejprve jsem ho decentně odbyl, když jsem ho za chvíli znovu potkal, tak se mnou dal opět do řeči. Nechtěl jsem ho vysloveně urazit, je fakt, že mě zavlekl do zajímavých částí mediny, kterých bych si asi nevšimnul. Začal mi vyprávět o své rodině, kde tam bydlel, co se tam staví nového. Za pár let bude okolí Saadských hrobek velice pěkné. Tvrdil, že nechce žádné peníze, jenom abych ho vyfotil a pár fotek mu zaslal. No, nakonec jsem mu dal pár dirhamů, abych měl klidné svědomí, ani se tak nebránil. Večer jsem strávil mezi stánky na náměstí Djeama El Fna, tažín, šneci, následná hudební kultura a různá show to jistily.
- 10. 2016 – PONDĚLÍ – OURIKA, SETTI- FATMA (horská tůra)
Po snídani (lehce rozšířená kontinentální snídaně o jogurt a sýry, hlad jsem následně rozhodně neměl) jsem došel na stanoviště místních autobusů ALSA u slavné mešity Koutoubia v blízkosti náměstí Djeama El Fna a busem č. 25 odjel do městečka Allgrb (7 Dh), kde jsem sháněl další dopravu do vesničky Setti-Fatma. Chvíli jsem se dohadoval s taxikáři, bus nebo grand taxi tam bohužel nebyl, poté jsem nastoupil do taxi (75 Dh). Kromě mě tam byli další dva chlapi a v zavazadlovém prostoru umístili živou ovci se svázanýma nohama. Když jsme dojeli do horské vesničky Setti-Fatma, ležící u hranic s parkem ,,National park de Toubkal“, taxikář, nejspíš s vidinou provize, mi nabídl kontakt na průvodce. O tom jsem nijak nepřemýšlel a vzal jsem ho. Neměl jsem podrobnou mapu oblasti, no, i kdybych ji měl, průvodce i společník v neznámé krajině se hodil.
Během lehkého oběda jsem se domluvil s horským průvodcem s licencí Mustaphou na 350 Dh a vyrazili jsme na 7 hodinovou tůru. Když jsme došli asi poloviny, cca do výšky 2300 m n. m., zeptal se mě, zda se chci vrátit a prohlédnout si vodopády, kvůli kterým jsem tam vlastně jel, možná i volně žijící makaky, anebo pokračovat do výšin ke staré vesnici Hamra. Počasí bylo celkem pěkné, síly jsem měl, když mě Mustapha ujistil, že se vrátíme za světla, stoupali jsme dále. Ve vesničce Hamra, prej cca přes 3000 m n. m. (můj výškovej rekord v Africe) jsme si odpočinuli u jednoho pána, co nám nabídl občerstvení a byl potěšen, že se zase vidí s Mustaphou, poté jsme sestoupili do Setti-Fatmy. Mustapha byl zkušenej horskej vůdce, přátelský člověk, cca 40 let, večer v Setti-Fatmě mi sehnal grand taxi (cesta zpět do Allgrb mě vyšla mnohem levněji -10 Dh), společnost zpívajících Maročanů a Maročanek, kteří cestou tleskali v rytmu hudby z rádia, byla lepší než bekot ranní ovce. Před odjezdem jsme ještě zašli oslavit výstup marockou whisky (mátovej čaj). V Allgrbu mi naštěstí rovnou navazoval bus ALSA do Marrákeše, po deváté hodině mě už vítal stejnej stánek s tažínem, kde jsem byl včera.
- 10. 2016 – ÚTERÝ – MARRÁKEŠ
Těšil jsem se, že se dnes v klidu vyspím, ale všeobecný budíček v celém Maroku kolem 6 hodiny, svolávání k modlitbě, které se táhne ze všech amplionů kilometry daleko, mě dostihl. Pokoušel jsem se dál usnout, ale jakmile jsem zapřemýšlel, co budu dnes dělat, bylo to bez výsledku. Po snídani jsem došel do paláce Bahía (,,bratr“ překrásné ruiny Badia), těžkej pravej Orient, který se nesmí v Marrákeši vynechat. Překvapilo mě poměrně nízké vstupné (u nás by za to chtěli aspoň stovku), opět 10 Dh, že by se snažili podporovat co největší poznání Maroka přes tyto skvostné památky? Před vstupem zrovna probíhaly stavební práce, ale následnou prohlídku paláce, harému (tanečnice tam už bohužel nebyly), vnitřních komnat a zahrady to nijak nerušilo.
Následně po kávě na terase s vyhlídkou na zahalené ženy jsem si prohlédl židovskou čtvrť, hradby na východní straně mediny a některé hezké mešity na severu mediny. Tam jsem se opět ztrácel v úzkých uličkách, plánek v Rough guidu zas tak podrobný není. Našel jsem v medině muzeum Dar Si Said (údajně malá obdoba Bahíi), bohužel zrovna v úterý bylo zavřené, i přes úpěnlivé prosby, dokonce i s pokusem v arabštině, mě neoblomní strážci klidu v muzeu nevyslyšeli. Zajímavý a pro Evropana silně exotický byl i trh s kůžemi v blízkosti brány, i když to zrovna nebyla vůně Chanel č. 5. Asi proto jsem tam viděl jen Maročany, kteří mě spíš varovali před prohlídkou. Ještěže večerní tažín a čerstvě vymačkaný pomerančový džus opět u stejného stánku (k velké radosti jeho majitele) měl zajímavější vůni. Na trzích v blízkosti Djeama El Fna jsem se asi na hodinu zapovídal se sympatickou a svobodymyslnou dívkou Houriou (Svoboda), foto s ní považuji za jeden z nejcennějších suvenýrů z Maroka.
- 10. 2016 – STŘEDA – MARRÁKEŠ – OURZAZATE
Opouštím Marrákeš (snad se do něho jednou znovu vrátím, mám tam nevyřízené ,,účty“ v památkách, zahradách a Houriu bych rád viděl někdy znovu). Po koupi místní karty (ištarajtu sím kárt mahálí) jsem poslal SMS Šarifovi, že jsem již v buse CTM a jedu do Ourzazatu. Obratem mi přišlo ujištění, že na mě bude čekat na nádraží kolem poledne. I když jsem už viděl do čeho jdu, tedy jedu, (cestu přes Atlas, průsmyk Tizi – n´- tichka ve výšce cca 1850 m n. m. jsem již absolvoval před dvěma roky), vychutnal jsem si poslední snídani v 6 hodin v Es Savouiře (k velké radosti kuchaře, že může kvůli mě tak brzo vstávat) a cesta v zatáčkách přes hory a ve sluníčku nebyla zrovna zážitek, který by můj žaludek vyhledával. No, naštěstí jsem z toho nepo.. ani nepo.., a ve Ourzazatu mě opravdu čekal Šarif.
Objali jsme se, měl radost, že se po dvou letech opět vidíme, i když jsme si před rokem telefonovali při mé cestě do Anti Atlasu. Po přivítání jsem si rovnou koupil lístek na zpáteční cestu a poté jsme zašli do cestovní agentury zaplatit výlet (5150 Dh s polopenzí, ubytováním, autem, Šarifem, benzinem pro 4 – denní sólo cestu), zjistil jsem při tom, že vedoucí agentury, p. Maryem, se kterým jsem si vyměnil asi 6 e-mailů, a oslovoval ho jako muže, není muž, ale žena. 🙂
Když jsme přijeli do Šarifova domu ve Ourazazatu, uvítali mě kromě jeho 6 – ti členné rodiny (manželka Aiša, dcera Salema, synové Jasmín a Muhammad, nejstarší syn Zarakíja studuje t.č. práva v Marrákeši) ještě dva další příbuzní. Dal jsem Šarifovi fotografickou knížku o České republice, stolní kalendář, čokolády a bonbony pro děti, okamžitě se na ně vrhly. Začal jsem s nimi povídat, no povídat, anglicky uměli jen Šarif a Salema, pár arabských výrazů taky rychle došlo. Naštěstí byl za chvíli slavnostní oběd, zeleninový salát a kus – kus s kuřecím masem a teplou zeleninou, ještě na větším talíři než před dvěma roky, když mě k sobě pozvali na večeři. Doplňoval ho vynikající chleba, taková silnější placka než je ten libanonskej. Umyl jsem si před tím ruce, (v arabských zemích vzhledem ke společnému stravování berberským způsobem, kdy všichni jí rukama ze společného talíře u svého okraje, a zásadně jen pravou rukou, /levá slouží k něčemu jinému/ je docela důležité dát najevo, že je člověk čistotnej). Řekli bismiláh (ve jménu boha, používají to jako výraz ,,dobrou chuť“), sedli jsme si na zem k nízkému stolku cca 20 cm nad kobercem a hostina začala. Byly tam dokonce i lžíce, i když dost jedli hlavně rukama. Sestra Šarifovy ženy, původem ze Sahary si dělala z kus –kusu kuličky, které pak vkládala do úst. Šarif ocenil, že znám berberský způsob stravování, k pití mi nabídli balenou vodu (jako zhýčkanému Evropanovi, jehož žaludek by asi nesnášel vodu z kohoutku). Stále mě pobízeli k jídlu, ale po té cestě busem přes hory jsem velký hlad neměl. Po zákusku, ovoci následoval oblíbený mátový čaj (šáj nána). Pochválil jsem jim oběd všemi výrazy, které jsem v arabštině znal, bylo to vážně dobrý.
Když jsem se vzpamatoval z odlišné kultury stravování, vyjeli jsme se Šarifem ke kasbě Taourirt (něco jako starej hrad, kterých je více či méně dochovaných kolem Ourzazatu cca 1000), vzal s sebou i nejmladšího syna, 7 – letého Muhammada. U vchodu do kasby mi řekl, že tam se mnou nepůjde, prej by to vypadalo, že mě provází, a to že nemůže. (Šarif byl vůbec solidární s místními lidmi, chtěl, aby si něco vydělali, já jsem se však snažil, pokud možno, obejít bez různých nabídek.) Navrhnul jsem mu, ať jde tedy se mnou Muhammad, po krátké rodinné poradě, (byl jsem první člověk se kterým šel Muhammad někam bez rodičů, a to ještě exot odkusi z Evropy), mi svěřil syna do péče. Slíbil jsem Šarifovi, že dám na něho pozor a za hodinu a půl se zase sejdeme. Insha al Láh (dá – li Bůh), jsem raději neřekl. Muhammad se mě držel za ruku, de facto nemluvil, ale bylo na něm vidět, že ho to baví. Udělal mi i pár fotek, (Šarif ho pak hrozně chválil a byl na něho pyšnej), koupil jsem mu čokoládu a malého keramického velblouda, no tím jsem si ho naprosto získal. Stačil ho hned rozbít, ale prodavač mu dal zdarma jiného. Je pravda, že na nás ostatní turisté trochu udiveně koukali, kde jsem ho jako sebral. Prošli jsme se ještě medinou kolem kasby a po radostném setkání s otcem (ten se šel mezitím asi modlit, aby syna ještě viděl), jsme zajeli do blízké palmérie na krátkou procházku. Po návratu k Šarifovu domu jsme vylezli s Muhammadem, dalším synem a jeho kamarádem na skály u domu, dost foukalo, ale byl z nich hezký rozhled na Ourazazate.
Večeře byla ve stejném stylu jako oběd, s rozdílem, že byl zeleninový salát, brošet (mleté maso na jehle), pečenými brambory a teplou zeleninou, mátový čaj. Po večeři jsme zavolali Zarakíjovi do Marrákeše a Háfidě do Tazky, co jsem ji poznal loni. Šarif mi aspoň přeložil, co mi říkali. Pak jsem pozoroval běžný život v arabské rodině, Salema si se mnou procvičovala AJ, těmi klasickými otázkami, ,,co rád děláš, co je tvůj nejoblíbenější předmět, co máš rád“ apod. a Muhammad mi ukazoval svůj úkol ze slabikáře a jak umí psát. Povedlo se mi přečíst i některá slova, překvapilo je to všechny, i mě. Šarif pak pomáhal Salemě s francouzštinou, na chvíli se šel modlit, a když jsem vyčerpal svou slovní zásobou v obou jazycích (netrvalo to tak dlouho), shodli jsme se se Šarifem, že bychom mohli jít spát. Poznal jsem i jejich ,,sprchu“, probíhá to podobně jako v arabském veřejném hammámu (parní lázně), člověk si sedne na malý plastový podstavec a polévá se vodou z kyblíku natočenou z kohoutku, sprchy nemají, WC jsou turecké šlapky. Bylo tam však čisto, neměl jsem žádné obavy. Dali mi svou velkou ložnici k dispozici, sami se krčili v menších pokojích, muži a ženy spí nejspíš odděleně. Postele ani jiný nábytek tam nebyly, ale na čtyřech položených kobercích s polštářkem jsem se vyspal taky pohodlně.
- 10. 2016 – ČTVRTEK – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 1 OURZAZATE – Valée des Roses –TINGHIR
Vyjeli jsme se Šarifem cca v 9 hodin po bohaté snídani a rozloučení s vědomím, že ho 4 dni neuvidí. Jeho žena Aiša se mi zdála zaražená, ale Šarif cosi povídal, že to nic není, a že bude veselá, až jí hlavně přinese peníze. Něco mi to připomínalo. (Možná hodně peněz, pokud mě prodá v poušti do sousedního Alžírska). Se mnou se loučili taky vřele, nevím, jestli s dojetím nebo radostí, že už mě neuvidí. Ale prej mám příště přijet i s manželkou, (musel jsem trochu lhát, když jsem jim vysvětloval, proč nemohla jet se mnou). Jestli to ,,mysleli upřímně“ a chtěli ji taky vidět nebo byla vidina většího byznysu, to jsem nepoznal. Nejspíš obojí.
Asi po hodině u města Kalaa M´Gouna mi Šarif doporučil vylézt si na oblíbené turistické místo, skalní schody, s hezkým výhledem na město a okolní krajinu. Později mi došlo, že se mě na chvíli potřeboval zbavit, protože se musel jít modlit. Ale výhled tam byl opravdu hezkej, dva malí kluci se mě sice pokoušeli zkasírovat, ale to jim neprošlo. No, když se poté nechali vyfotit, nějaké drobné jsem jim dal, další malé balení bonbónů pro tyto účely připravené jsem totiž nechal u Šarifa.
Před polednem jsme přijeli do vesnice Bou Thrarar v Růžovém údolí, hlavním cíli dnešního dne. Růžové údolí není příliš známé, aspoň jsem výlet do něho nikdy neviděl v nabídce fakultativních výletů s CK. Je to několik romantických říčních údolí, s oázami, starobylými vesničkami obklopených skalami, ze kterých jsou nádherné výhledy do údolí. Růžové údolí je hezké hlavně v dubnu a květnu, ale zaplať pánbůh za ty dary i teď. Šarif mi dohodil místního průvodce (150 Dh). Jmenoval se Youssef, asi 34 let, trochu uměl anglicky. Domluvili jsme se, že za tři hodiny uvidím to nejkrásnější, co se dá za tu dobu stihnout. Prošli jsme se Youssefem nejprve říční údolí, kde berberské ženy zrovna praly velké prádlo, palmerii s datlemi, fíky, granátovými jablky, olivami a obdělávaná políčka, právě dozrávala rajčata. Prohlédl jsem si starobylou vesničku a vystoupili jsme do hor na hřebenovku, ze které se otevřely nádherné výhledy na okolní hory a do údolí. Youssef mě upozorňoval na různé maličkosti, hlídal každý můj krok. Popisoval mi floru, měli jsme štěstí i na nějakou ještěrku. Po návratu do hotelu jsem s překvapením zjistil, že Youssef je i kuchař, klasika tažín byl vynikající. Rozdělil jsem se o něj se Šarifem (bylo toho vždy opravdu dost). Vlastně po celou dobu jsme spolu jedli berberským způsobem jako u něho doma, tedy mimo dobu, kdy se zrovna šel v době večeře modlit.
Poté jsme pokračovali do Tinghiru přes Boumalne du Dades, částečně pistou (hliněná cesta v horách), chvíli jsem se prošel, (Šarif se nejspíš chvíli modlil). Cestou pršelo, no ta krajina to potřebovala jako sůl. Po příjezdu do hotelu Dar Ayour v Tinghiru mě před večeří Šarif na chvíli opustil, byl tam mladý sympatický číšník a kuchař Muhammad, ptal se mě hlavně na dceru, řešili jsme, jak by měla vypadat společnice na noc. 🙂 No, u muslima bych tuto humornou diskusi vážně nečekal.
- 10. 2016 – PÁTEK – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 2 TINGHIR – ZAGORA
Během snídaně mě Muhammad požádal mě o recenzi na tripadvisor, srdečně jsme se rozloučili a mě Šarif vypustil u palmerie v Tinghiru. Řekl mi, abych šel palmeriií přibližně rovným směrem, rovnoběžně se silnicí a měli jsme se setkat asi za dvě hodiny u mešity kolem starobylé vesničky vedle palmerie. Takovou důvěru ke mě měl, že se neztratím, já zas doufal, že mě tam nic nesežere. Stezka skrz palmerii byla nádherná, člověk si tam připadá jak v rajské zahradě, ticho, teplo, občas jsem zahlédl oslíka a pracující rolníky. Koupil jsem si od nich granátové jablko, no to je fakt jiná chuť, než u nás v obchoďáku. Cca po hodině a půl jsem přišel do nádherných zřícenin u mešity a už mi volal Šarif, měl starost, jestli ještě žiju. Takticky jsem chytil prvního domorodce, kterého jsem viděl, vrazil mu telefon k uchu a požádal ho, aby se Šarifem domluvil, kde vlastně jsem. Za chvíli přijel Šarif a chválil mě, že jsem měl dobrej nápad. Šel jsem se ještě na chvíli projít do blízké vesničky, připadal jsem si jako v harému, provázelo mě tam totiž šest veselých školaček, co se vracely ze školy a začaly se mi věnovat. Odměnil jsem je kofolou a už na mě čekal Šarif na cestu do Zagory. Prohlédl jsem si ještě centrum města Tinghir, část mediny a vyrazili jsme na jih.
Po pozdním obědě a modlící přestávce ve vesnici Alnif (to už Šarif přiznal, že musí zastavit kvůli modlení a já ten čas využil k prohlídce vesničky a malé palmerie) jsme dorazili do Zagory, do hotelu Chez Ali. Tam jsem se zaradoval, konečně jsem se dostal k funkčnímu připojení na internet, (Šarif ho doma neměl a v Tinghiru jsme ho přes veškerou snahu hotelového personálu nerozchodili) a mohl jsem o sobě dát domů víc vědět než jen krátkou SMS, že jsem OK. I když jsem už byl v Zagoře na krátké zastávce před dvěma lety, prošel jsem si po večeři hlavní třídu a vyslechl přes otevřené dveře modlitby v mešitě, byly vážně důkladné.
- 10. 2016 – SOBOTA – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 3 ZAGORA – M´hamid – Erg Chegaga
Snídani jsme strávili debatou o dalším programu, poté jsem se šel asi na hodinu projít do blízké palmerie (datlí a klidu není nikdy dost) a vyrazili jsme směrem k poušťi s hodinovou zastávkou v Tamegroute. Je zde hezká medina (lepší bludiště by si člověk přát nemohl), mešita s minaretem, stará knihovna a hrnčířská dílna. Myslel jsem, že tam Šarif půjde se mnou, ale doporučil mi, že mi sežene průvodce. To jsem odmítl, přece si městečko dokáži prohlédnout sám, i když jsem neměl plánek. (Když jsem to později Šarifovi ,,vyčetl“, řekl mi, že mě tam nemohl provázet, aby nebral práci místním, že by mu pak propíchali gumy). No, asi po 20 minutách bloudění ve spletitých a často slepých uličkách mediny jsem zneužil jednu pohlednou středoškolačku a ta mě dovedla k náměstí s mešitou a starobylou knihovnou. Ta byla zrovna ve čtvrtek zavřená, nevím, jestli se tam dostanu někdy znova. Když jsem odměnil dívku lahví koka -koly, vnutil se k nám jeden starší Arab a začal nás vést k hrnčířské dílně. Dívka a ani já jsme se ho nedokázali zbavit, měli jsme totiž stejnej směr a času mi už moc nezbývalo. Mohl jsem si myslet, že je to zároveň i majitel obchodu, nakonec to skončilo koupí keramické slánky. Kupodivu se mi cestou domů nerozbila, na rozdíl od obrazovky tabletu.
Zastavili jsme se na chvíli v pouštní hliněné vesnici Ouled Driss a asi ve dvě hodiny jsme dorazili do kempu v M´hamidu, kde jsem s novým druhem tažínu k obědu poznal, i co znamená ,,lehký“ větřík v poušti. Chvilkama nebylo vůbec vidět, měl jsem jemný písek úplně všude, i tam, kde jsem nechtěl. Naštěstí ne ve foťáku, to by byla pro mě katastrofa, kdyby mi vypověděl službu. Však mě Šarif před tím taky varoval. Vůbec měl o mě starost, aby se mi nic nestalo, jestli jsem třeba nezapomněl někde doklady, zavěšené na krku pod tričkem. Když jsem se chtěl cestou na chvíli v poušti chvíli projít, nenechal mě vystoupit, abych se neztratil v písečné mlze, přestože pravá písečná bouře to naštěstí zdaleka nebyla. Ocenil jsem berberský šátek, který jsem si v kempu zakoupil, opravdu ho nenosí jen pro parádu. Nechápal jsem, jak se Šarif v poušti vyzná, když jediným vodítkem byly vyježděné koleje, které se ale pod navátým pískem začaly ztrácet. Řekl mi, že nemusím mít obavy, že ji prostě zná, i když tam orientačních bodů bylo hodně málo.
Cca po hodině jízdy náhle znejistěl, zastavil na menší duně a vypadalo to, že najednou neví, kudy dál. Taky, že jo. Řekl mi, že teď našla moje chvíle a požádal mě, abych použil busolu, kterou nosím s papírovým plánkem měst pro orientaci v medinách. Zorientoval jsem mapu, určil směr do kempu pod dunou Erg Chegaga (60 km západně od M´hamidu), a asi jsem se trefil. Šarif po chvíli zajásal, když pak poznal, že jede správně (rychlostí 20 – 30 km/hod.). Chvíli potom, co zmizel písek a ,,písečná bouře J“ ustala, mě nechal z vděčnosti vystoupit z auta a projít se v hamadě (kamenitá poušť bez písečných dun, zde byla placatá na všechny strany jak moře).
Asi po 18 hodině jsme šťastně dorazili do kempu pod dunou Erg Chegaga, byl jsem na to osobně hrdej. Kemp mě překvapil, nečekal jsem v takové vzdálenosti od civilizace berberské stany s úplně čistými postelemi bez zrnka písku (a že ho tam v okolí bylo), s elektrickým osvětlením a zásuvkami na dobíjení mobilu, foťáku, tabletu. (Elektriku tam získávali ze světelných panelů, slunce je Sahaře docela dost). Ve větším stanu, který sloužil jako restaurace, jsem si připadal jak v evropském hotelu, největší šok jsem měl na sociálním zařízení, kde vedle evropských a perfektně čistých WC byly sprchy s teplou vodou (byť slanou, ale co by člověk ještě nechtěl!) obložené novou mramorovou dlažbou a obkladačkami. Po bohaté večeři (klasika tažín se Šarifem na berberský způsob) jsem si šel vyzkoušet chůzi v dunách před ranním výstupem, velblouda a velbloudáře jsem z úsporných důvodů odmítl. Jedovatí hadi a štíři naštěstí spali v hlubinách pod pískem, snad na ně už byla zima, v létě by to bylo o něčem jiném. (Tento problém jsem už se Šarifem taky řešil během cesty). Zjistil jsem, že bez bot to bude lepší, připravil jsem si baterku a šel spát. Nikde jsem neviděl krásnější noční oblohu než v poušti, když ustal vítr a byly vidět i ty nejvzdálenější hvězdy. Šarif mi doporučil, abych se šel podívat ráno na východ slunce, (měl jsem to stejně v plánu), sám zůstal v kempu.
- 10. 2016 – NEDĚLE – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 4 Erg Chegaga – OURZAZATE
Ráno jsem vstal před 6 hodinou, (aniž by mě tentokrát probudilo volání z mešity) a vyrazil naboso s lahví vody a baterkou potmě na vrchol nejvyšší duny Erg Chegaga. Viděl jsem před sebou siluetu duny, snažil jsem se udržovat přímý směr, chvílemi jsem šel nahoru dolů, abych se neztrácel do stran. Písek se dost sypal, ale po chvíli jsem zjistil, že v některých místech, asi metr pod hřbetem duny je docela stlačenej, a že se v něm jakž takž jít dá. Pokud to zrovna není přímo do kopce. To fakt nejde, lepší je traverzovat, aby se člověk úplně nevyčerpal. (Kam se na to hrabe beach volleybal). No, občas jsem se musel přemáhat, tma kolem mě taky zrovna nedávala moc optimismu, snídaně na mě teprve čekala, ale vědomí, že za chvíli vyjde slunce a budu jako v ráji, mi dávalo sílu jít vpřed.
Těsně před 7 hodinou jsem dorazil na nejvyšší vrchol duny Erg Chegaga. Aspoň jsem si to myslel, byla ještě tma tmoucí. Ale rostla tam malá větévka, něco jako ,,vrcholový kříž“, zalil jsem sebe i ji. Posléze jsem zaslechl hukot aut a uviděl osamocená světla reflektorů aut, která přivážela turisty do okolních kempů pod dunami v poušti. Zamával jsem jim na pozdrav baterkou, asi se divili. Následně začalo vycházet slunce, ve čtvrt na osm se opatrný záblesk začal postupně proměňovat v zářivou kouli, jejíž jas nabíral na intenzitě, v 8 hodin jsem pod sebou uviděl osvětlené duny v plné síle. Barva dun se s přibývajícím jasem měnila mezi žlutou, hnědou, oranžovou až po červenou. Písečné moře bylo v dálce obklopené horami, škoda, že jsem neměl dalekohled na výhled do blízkého Alžírska. Z okolních kempů začaly vycházet velbloudí karavany, dostal jsem blahopřejnou SMS od Šarifa, který mě sledoval z kempu. Zaslal jsem vítěznou SMS domů do ČR Aleně, asi jsem ji vzbudil. Taky mě překvapilo, že tam byl telefonní signál. Po chvíli přišel na vrchol mladý německý turista z Berlína, jehož partnerka nechtěla brzo vstávat, aby šla s ním.
Nechtělo se mi vrchol opouštět, bylo mi jasné, že se na něco takového jen tak nepodívám, ale začal jsem být nervózní, jestli už není nervózní Šarif. Žaludek se taky začal ozývat, tak jsem se rozhodl cca po půl deváté pro návrat do kempu. Sestup, vlastně sjetí z velikanánské hromady písku do údolních dun bylo opravdu daleko rychlejší než výstup, ani s orientací jsem už neměl problémy. Dole v kempu mě slavnostně uvítal Šarif a místní kuchař, Šarif asi i z toho důvodu, že jsme šli konečně snídat. Po snídani jsme jeli asi tři hodiny pouští přes Lak Irici do Foum Zguidu, zastavili jsme se krátce na návštěvu u místních nomádů, babičky s vnukem na mátový čaj. Kluka potěšila propiska a blok, co jsem mu dal, hned si ji schoval do svého vaku pod stanem, babička uvítala pár dirhamů.
(Šarif mi vždy prokazoval tu čest, že placení nechával na mě nebo to předal osobně). Po obědě ve Foum Zguidu (to už jsem Šarifovi vysvětlil, že ceny znám a zvládnu to sám) jsme s hodinovou zastávkou ve vesnici a oáze Allougoum, (Šarif se šel modlit a já jsem si prohlédl krásnou hliněnou vesničku a palmerii), dorazili po šesté hodině do Ourzazatu. Tam jsem se se Šarifem domluvil na odjezdu k dalšímu výletu do kasby Tamdaght u Ourzazatu a šel do předem zamluveného hotelu Royal, kde jsem byl ubytovanej před dvěma lety (byl by volnej i bez rezervace od agentury, nic navíc jsem neplatil). Potěšilo mě, že mě v recepci poznali a ceny zůstaly na stejné úrovni. Je to čistý a levný hotel, ideální pro nezávislé turisty (100 Dh na za noc, pokoj s WC a sprchou, připojením na internet, který i šel).
- 10. 2016 – PONDĚLÍ – OURZAZATE – tůra ANMERIT – TAMDAGHT
Ráno po porci vařené cizrny, kterou jsem si koupil před tím večer u hotelu, jsme odjeli se Šarifem v rámci výletu přes cestovní agenturu směrem do kasby Tamdaght za Ait Benhaddou, cca 70 km severozápadně od Ourzazate. Šarif mi navrhnul, že když už budu v Tamdaghtu, tak by bylo dobré projít celou oblast už od vesnice Anmerit, cca 30 km a že mě doveze za příplatek do Anmeritu, (s 300 Dh jsem vyřešil i odměnu Šarifovi za jeho předchozí péči a pozdější návrat než s ostatními turisty), a večer mohu dorazit do Ourzazate taxíky a grand taxi. Chvíli jsem váhal, 30 km je 30 km, měl jsem na nohou jen horské sandály, (botasky byly mokré po vyprání od písku z pouště), ale pak zvítězila touha po dalším poznávání méně známé končiny a souhlasil jsem. V nejhorším případě si něco stopnu. V půl desáté jsem se rozloučil v Anmeritu se Šarifem. Netušil jsem ještě, že už ho vidím naposledy, Šarif mi totiž řekl, že mu mám zavolat, až večer dorazím do Ourzazate a zajít k němu ještě jednou na večeři.
Koupil jsem si sušenky a vodu v místní malé prodejničce (jo, kdybych věděl, že už na žádnou nenarazím…) a vyrazil po zpevněné silnici směrem k Tamdaghtu. Do kasby na druhé straně údolí jsem nešel, nechtěl jsem ztrácet čas, však mám před s sebou velkou kasbu Tamdaght. Byla to opravdu krásná cesta, ze silnice se otvíraly výhledy do říčního údolí, na vesničky a jejich staré části, palmerie, vzdálené hory. Občas jsem sešel do některé vesničky pod silnicí, prohlédl jsem si zejména její starou část, hezkou stavbu mešity, zabrousil i do palmerie. Bylo to ovšem za cenu ztráty času, sestupu a následného výstupu s výškovým rozdílem cca 100 m. Bez ohledu na vznikající časový deficit jsem v jedné vesnici zašel i do místní základní školy, učitel mě uvítal ve třídě, kde zrovna 8 -11 – letí žáci probírali arabštinu. Zkusil jsem jim napsat na tabuli své jméno, řekl pár výrazů v arabštině, asi to bylo zajímavé pro obě strany. Odpoledne se už začal ozývat žaludek, granátová jablka z palmerie nestačila. Začal jsem se rozhlížet v dalších vesnicích po nějaké restauraci, ale neviděl jsem nikde ani drobný obchod.
Za chvíli jsem naštěstí potkal staršího muže jedoucího na oslu a koupil jsem si od něho malého kamenného oslíčka pro Šarifova Muhammada. Naznačil jsem mu, že mám spíš hlavně hlad a z jeho kamenných figurek, co mi tvrdošíjně stále nabízel, se moc nenajím. Nevím, jak mi ze začátku vlastně rozuměl, ale nakonec mě dovedl v jedné další vesničce do Gite d´etapes, něco jako soukromého ubytování s občerstvením.
Byl jsem už totálně vyčerpanej, v nohách přes 20 km, v podstatě bez odpočinku, když tedy nepočítám pád na oranžové hlíně a zašpinění bílých krátkých kalhot, ze kterých jsem následně barvu obtížně dostával. Po lahvi vody, teplém mátovém čaji a vaječné omeletě s chlebem (50 Dh) jsem se cítil podstatně lépe, odmítl nabídku na ubytování (měl jsem již dopředu zaplacený hotel
ve Ourzazatu) a i na zajištění taxi do Tamdaghtu. Chtěl jsem ještě něco vidět, dokud bylo světlo, byla to vážně romantická údolí, i když dost podobná. Že to byla chyba, mi došlo až později, když jsem za soumraku začal stopovat občasná auta a žádné mi nezastavilo. Že by se lidi báli nebo se na mě jen tak vy… ? Nebylo už úplně nejtepleji, měl jsem na hlavě berberský šátek, docela se hodil. To už se setmělo, dokonce i Šarif mi večer volal, kde jsem. V naději, že něco ještě stopnu, jsem jeho pomoc nepožadoval, asi by pro mě v nejhorším případě dojel. Auto mi však žádné nezastavilo, tak jsem s odhodláním (co jiného mi taky zbývalo) pokračoval tmou do Tamdaghtu. Na neosvětleného motorkáře, aby mě ve tmě nesrazil, jsem aspoň zamával světlem zapnutého mobilu), baterku jsem si bohužel nevzal. Cca 1 km od Tamdaghtu zachránil čest Maročanů starší pán, zastavil mi a zdarma mě dovezl do Tamdaghtu. To už jsem byl v pohodě, i kdybych tam musel shánět nějaké ubytování. V místní kavárně mi domluvili taxi do Talbargtu (100 Dh) a odtud jsem grand taxíkem pokračoval do Ourzazate (100 Dh). Šarif si asi oddychnul, když jsem se mu ozval, že jsem v pořádku, na pozvání k večeři k němu do bytu po deváté hodině už netrval, tažín v restauraci na náměstí u hotelu to jistil.
- 10. 2016 – ÚTERÝ – OURZAZATE – AGADIR
Dnes jsem měl odpočinkový den, dopoledne jsem si sbalil věci, rozloučil jsem se telefonicky Šarifem. Na oběd už se mnou jít nemohl, měl zakázku, a ve 12. 30 jsem odjel busem CTM přes Taroundant do Agadiru (přímý spoj, 140 Dh). Při odjezdu z Ourzazate pršelo, asi po 2 hodinách měl bus cca 40 minutovou přestávku (i řidič busu se potřeboval modlit), překvapila mě krásná výzdoba restaurace, u které jsme zastavili. Do Agadiru jsme dorazili cca v 19.30, v hotelu v Agadiru mě kupodivu ještě poznali, dali mi i večeři.
- 10. 2016 – STŘEDA – AGADIR – TAOUNDANT –TIOUTE
Ráno před 6 hod. jsem se podíval z okna a stále pršelo. Měl jsem dále v plánu prohlídku kaseb v okolí Taroundantu, tak jsem obětoval snídani (a to byla chyba) a vyrazil na nádraží na bus, který měl jet v 7 hodin. Z taxíků, kterých bylo kolem hotelu a v dalších ulicích vždy hromada, nebyl nikde žádnej. Že by se v tu dobu všichni modlili? (Mimochodem k tomu účelu mají i speciální místnost s koberečkem na každém nádraží, v restauraci, jakémkoliv veřejném místě). Šel jsem chvíli pěšky v lehkém dešti a asi až ve třičtvrtě na sedm mi jeden konečně zastavil. I když jsme byli na nádraží před sedmou, bus vůbec nejel a musel jsem čekat až na devátou hodinu (35 Dh). Naštěstí nádražní restaurace fungovala, měl jsem možnost pozorovat i běžný provoz. Po nádraží, venku, uvnitř haly neustále chodí zástupci jednotlivých autobusových společností (je jich tam dost dalších kromě CTM a Supratouru), vykřikují jména měst a snaží se prodat jejich lístky. Problém je jen ten, že moc neví, jak jezdí jiné společnosti, když zrovna v jejich okýnku není přítomen prodavač lístků.
Do Taroundantu jsem dorazil cca v 11 hodin a začal shánět taxi, které by mě dovezlo do vesnice Tioute. V Taroundantu, nazývaném ,,malá Marrákéš“ (hezké město se zajímavými hradbami) jsem už byl v roce 2014. U stanoviště grand taxi vedle autobusového nádraží mě oslovil jeden kluk, (taky Mustapha), kam prej jedu. Řekl jsem mu o svém plánu, prohlídce kasby a vesnice Tioute, Freija a okolí, v ideálním případě o pronájmu taxi, které by mě dovezlo i zpět do Taroudantu. Řekl OK, že by mě tam vzal, a že tu vesnici zná a pojede se mnou (100 Dh). Za chvíli mi došlo, že není řidič grand taxi, Mustapha byl vlastně průvodce na vedlejšák, i když profesí zemědělský technik. Čekali jsme na další lidi, kteří jeli stejným směrem (25 Dh). Cca po půl hodině jsme vyrazili do Tioute, kde jsem si nejprve prohlédl ženskou dílnu na výrobu arganového oleje, vesnici s trhem a pak mi Mustapha navrhl tůru do okolních hor. Kasbu, kde jsem se točil film ,,Alibaba a 40 loupežníků“, jsem nakonec poznal jen zvenku, dal jsem přednost horské tůře. Byl to už vlastně začínající Anti atlas, výhledy tam byly překrásné, viděli jsme i místní ještěrky, arganové stromy (Mustapha mi řekl dost zajímavých věcí o nich a o výrobě oleje), po sestupu z hor jsme prošli místní nádhernou palmerií. Večer sehnal grand taxi do Taroundantu. Zašli jsme spolu na večeři, poté jsem odešel sólově do veřejného hammámu, dal jsem i masáž (celkem 70 Dh). Masér svou práci odváděl opravdu důkladně, prostor mimo slipy a pod nimi nijak nerozlišoval. Chvíli jsem pak váhal, jestli v Taroudantu nepřespat, projít se ještě po městě s Mustaphou a jet ráno. Mustapha byl velice přátelský a skromný člověk, s AJ na tom nebyl úplně nejlíp, ale domluvili jsme se. Nakonec jsem dal přednost zajištěnému pohodlí hotelu v Agadiru a odjel po 21 hodině busem, následně taxíkem přes Inezgane (předměstí Agadiru) do Agadiru, a poté dalším do svého hotelu.
- 10. 2016 – ČTVRTEK – AGADIR
Dnes jsem se byl konečně také vykoupat v moři, když už jsem u něho byl. Byly krásné vlny, moře sice nebylo na první dotyk úplně nejteplejší, ale po chvíli se v něm plavat dalo. Dopoledne jsem navštívil trh u autobusového nádraží a koupil pár kilo datlí. Chtěl jsem se setkat i s mladíkem Muhammadem, kterého jsem poznal v minulém roce, co uměl perfektně česky. Měl jsem pro něj jeho fotku a těšil jsem se, jak ho překvapím. Bohužel tam zrovna den nebyl (prej byl taky někde na výletu, plně ho chápu), ale jeho kolega ho poznal, moc mi za něho děkoval. I když jsem trh už znal, uříznuté velké kraví hlavy, zavěšené u stánku s masem u mě zrovna nevzbuzovaly chuť k jídlu. Pár obchodníků se rozesmálo, když jsem uviděl na zemi švába, začal za ním běhat a snažil se ho vyfotit.
- 10. 2016 – PÁTEK – AGADIR –AOURIR – Rajské údolí
Muhammad z trhu mě inspiroval, abych ještě někam naposled vyrazil. Původně jsem se rozhodl vyjet místní MHD ALSA na prohlídku do vesničky Aourir, cca 12 km severně od Agadiru (5 Dh). Když jsem tam přijel a uviděl místní taxikáře, znuděně stojící u jejich ,,Rolls royce“ a zároveň jsem se stal terčem jejich pozornosti, změnil jsem plán. Zeptal jsem se jich, zda by mě dovezli do Rajského údolí, ležícího asi 35 km od Aourir, pár hodin tam počkali a pak jsme se vrátili zpět do Aourir. Chvilku se mezi sebou dohadovali (pochopitelně jsem jim nerozuměl ani slovo), původní cenu 30 Dh změnili na 150 Dh, když zjistili, že jsem sám a jeden z nich, mladej kluk Said, hovořící trochu AJ, se ,,obětoval“.
Cca po 40 minutách jsme přijeli na placenej plácek (platbu parkovného 10 Dh, a i pozdější tažín, Said také nechal velkoryse na mě) a vyrazili jsme na pěší tůru. Rajské údolí je nádherná horská rokle lemovaná datlovými palmami, místy i kaktusy, s hezkými výhledy na okolní hory, zakončená jezírkem s odtékající vodou (tudíž by tam neměly být bilharzie). Viděli jsme i něco jako ledňáčky, potkali skupinu studentů a jejich učitelů z různých zemí (asi to byl Erasmus), co hráli a zpívali u místní ,,kavárny“, když jsem se koupal v jezírku. Said na ,,chvíli“ odešel, musel se jít někam modlit. Po slíbených 30 minutách se nevracel, tak jsem se začal dohadovat do návratu do Aourir s učiteli, naštěstí Saíd po hodině a půl přišel. Něco mi vysvětloval, ale neporozuměl jsem mu. Tato drobná událost mi ale nevzala chuť k jídlu, tažín a mátový čaj u místní občerstvovací stanice byl opět výbornej, jako všechny v Maroku. (Vlastně jsem tam kromě kus –kusu a brošetu nic jiného nejedl).
Po návratu do Aourir a rozloučení se Saidem jsem si prohlédl vesnici, místní banánovou plantáž, s lítostí odmítl nabídku jedné mladé Maročanky s dcerou, která mě k sobě lákala na přespání (chtěla si vydělat, ale asi jen za nocleh), a odjel do Agadiru. Když jsem šel v půl deváté kolem královského paláce a zkoušel jsem se orientovat při cestě do hotelu, zavolali na mě vojáci, co ve dne v noci hlídají, aby krále nikdo nerušil, i když tam není. Asi mi chtěli poradit, kudy dál. Velitel vojáků na mě překvapeně koukal, když jsem se ho v AR zeptal, co by potřeboval on, nakonec to skončilo výměnou telefonních čísel. Tak až budu znovu v Maroku, mám mu prej zavolat, půjdeme na kávu. Večer se mi úspěšně povedlo převrhnout vázu s růžemi a vodou na stole v recepci hotelu, když jsem si hledal vhodné místo, abych si vyfotil místního Maročana v hábitu, co měl na starosti provoz kuchyně. Úspěšně proto, že se váza nerozbila a na stole v tu chvíli nebyly žádné papírové dokumenty, např. pasy. Naštěstí mladý pracovník recepce byl vskutku profesionál.
- 10. 2016 – SOBOTA – AGADIR –PRAHA
Došel mi čas, došly mi peníze, Maročanům už také došla se mnou trpělivost, v 17. 25 letím domů.
Pár postřehů:
Auta svítí za soumraku jen některá, motorky světlo nijak neřeší, když jo, tak jen vpředu.
Na přechodu přednost chodcům nijak zvlášť nedávají, ale když chce člověk přejít ulici, tak ho taky nesrazí. Je vhodné vzít si reflexní doplňky, zejména v medinách a ve větších městech.
Ženy chodí většinou se šátkem, viděl jsem i některé jen s průzorem pro oči, ale i dost dívek prostovlasých, ty jsou spíš ve městech a v nových částech. Muži chodí na jihu dost v těch dlouhých hábitech.
Na Sahaře je opravdu vhodný berberský šátek, ocenil jsem ho, když jsme přijeli do M´hamidu, byl docela vítr, občas nebylo vidět vůbec, měl jsem jemný písek všude, i tam, kde jsem nechtěl.
Do školy tu chodí na střídačku, dopolední, odpolední. Holky nosí bílej plášť jako jednotnou uniformu.
Někteří obchodníci jsou trochu akční, ale zase ne tak, aby vysloveně otravovali, když je člověk slušně odmítne, není problém. Někteří z nich si chtějí i jen tak popovídat, když vidí cizince. Jsou i hrdej národ. Když jsem se v Marrákeši zastavil v jedné kovotepecké dílně a pozoroval řemeslníka při práci, chtěl mi prodat nějaké pozlacené talířky, nabízel mi i vytepání jména do nich. Neměl jsem však v úmyslu si něco kupovat a zároveň jsem ho chtěl odměnit pár dirhamy za ztrátu času, který mi věnoval. Nic si však nevzal.
Nejlepší jsou malé děti, veselé, hravé, asi jako všude na světě.
Ráno, asi v 6 hodin je jednotný budíček v celém Maroku, snad kromě Sahary. Volání k modlitbě se rozléhá z amplionu všade, mám pak problém usnout, když začnu myslet,
co budu dělat, a tak. Někdy je to jejich modlení problém, chtěl jsem si třeba vyzdvihnout klíček od pokoje na recepci v hotelu ve Ourzazate, a šéf zrovna klečel a modlil se, a já jsem
ho z toho nemohl rušit. Podobně Šarif, když musel na pár minut zastavit během výletu. Nikdo se mě nesnažil nijak ošidit, podvést, co dohodne, to platí, i když se jedná jen o ústní dohodu.
Lidé jsou příjemní, ochotní, rádi poradí, cítil jsem se všude vcelku bezpečně, v pohodě.
Kontakty:
Mustapha ve vesnici Setti-Fatma, údolí Ourika u Marrákeše, tel. +212 661 852 183
Šarif ve městě Ourzazate -tel. +212 668 944 088, e-mail: moulaymbarak@hotmail.fr
Agentura ve městě Ourzazate
Agence de Transport Touristique et Bivouac
Place Al Mouahidine – 45000- Ouarzazate Maroc
Tel. /Fax : +212 524 88 79 08
GSM : +212 661 24 31 47
www.cherg.com
Mustapha ve vesnici Tioute u Taroundantu, tel. +212 664 925 365
Said, Rajské údolí u Aourir, tel. +212 615 516 401
