Vícedélka na Hohe Wand

Posted on 2017/09/262017/10/06 by Robert Zvolánek

Původní plán, výstup na Weisskugel (3739 m.), jsme museli zrušit pár dnů před odjezdem kvůli nepřízni počasí. Jako alternativu jsme si zvolili lezení na vápencovém masivu Hohe Wand, kde si i začínající lezci mohou vyzkoušet vícedelkové lezení na až 250 metrů vysoké skále.

V sobotu jsme vyjeli brzo ráno. S druhou polovinou výpravy (z Českých Budějovic) jsme se setkali po desáté hodině v kempu Agrargemeinschaft Maiersdorf, odkud je to asi 30 minut chůze, včetne nástupu.

Vzhledem k tomu, že lezecký tlak je v této oblasti velký a my jsme ke skále dorazili trošku později než jsme měli v úmyslu, museli jsme vybrat cestu spíše podle toho, kde bylo volno.

Akim s Andreou si zvolili cestu „Drachsgrat, 4+“ která má trošku težší první délku, jinak je to ale hodně zajímavá cesta přes hřebínek. Zbytek, Pavel s Ivčou a já s Václavem, jsme se vydali cestou „Reineke Fuchs, 5-„. Cesta nám zabrala necelé tři hodiny, ale potvrdilo se nám, že Hohe Wand není úplně vhodný na letní horké dny. Všichni jsme byli unavení víc ze slunce než ze samotného lezení, takže jsme se po občerstvení v „Alpengasthof Postl“ domluvili už jen na jednodélkové cesty.

Continue reading→

Elbrus na vlastní pěst

Posted on 2017/07/232017/07/31 by Daniel Orgonik

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Continue reading→

Davový výšlap na Hoverlu

Posted on 2016/12/292016/12/29 by Daniel Orgonik

Hoverla, nacházející se v pohoří Čornohora, je s 2061 m nadmořské výšky nejvyšším vrcholem Ukrajiny. Ještě v roce 1938 byla součástí československo – polské pohraniční zóny a možná i z tohoto důvodu je celá oblast mezi českými turisty velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Krásy zdejší krajiny charakterizují bukovo-smrkové lesy, které jsou v nejvyšších polohách postupně nahrazeny klečí a travnatým porostem. My jsme se na Hoverlu vydali koncem srpna 2016, v rámci našeho cestování přes Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Náš modrý Tranzit se blíží k závoře, za kterou se musíme dostat, pokud chceme dále pokračovat k hotelu Zaroslyak. Padesátník s knírkem se tváří jako velký kápo, labužnicky pokuřuje a v klidu pozoruje naše stojící vozidlo. Jelikož se delší dobu nic neděje, stahuje Honza W. okýnko u řidiče, což je pro tohoto místního šéfika impulsem, aby konečně přistoupil k jednání. Michal se s tím ovšem nepáře: “Što ty potrebuješ?”, táže se ho se sebevědomým výrazem.

Zde je třeba podotknout, že Michal je expertem na všechny slovanské jazyky. Každoročně nás překvapuje svými lingvistickými znalostmi i vynalézavostí, s jakou je schopen komunikovat s obyvateli jakékoliv východoevropské země. Jazyk, který používá, by se dal charakterizovat jako takové “slovanské esperanto” – ve větě vždy použije nějaké slovíčko z místního jazyka, které pohotově doplňuje českými, ale ještě častěji slovenskými výrazy (je přece známo, že “slovenčině” rozumí cizinci více než češtině). A když už se mu nedostává vhodného slova, pomůže si zvířecím zvukem. I tentokrát mu bylo porozuměno. Kníratému bossovi se možná nelíbil jen jeho tón nebo volba slov, každopádně vypadá trochu podrážděně. Odkazuje nás do turistického stánku, kde je třeba uhradit poplatek 20 hřiven za vjezd do karpatské rezervace. Po jeho zaplacení nám však již nic nebrání v pokračování k hotelu Zaroslyak, které je výchozím místem k výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu.

Continue reading→

Grossglockner, 3798m – podzim na Stüdlgratu (nevyšel)

Posted on 2016/10/312016/10/31 by Pavel

Svátek 28. října vychází letos na pátek a nám se v hlavě rychle formuje myšlenka někam vyrazit. Jelikož máme letos v tomto termínu čas jenom s Akimem, tak vyrážíme za dobrodružštvím na Glockner se záměrem vylézt Stüdlgrat – lehkou lezeckou cestu a zajímavější na podzim, kdy je hřebínek pod sněhem.

Odjezd plánujeme na čtvrtek 27tého, kdy přijíždím do Budějek a ráno s Akimem pokračujeme k chatě Lucknerhaus, 1920m, kde necháváme zaparkované auto kolem 13h. Je suprové počasí bez jediného mráčku a na chatu Stüdlhütte, 2802m dorážíme po 3h chůze.

Continue reading→

Víkend na vícedélkách u Dachsteinu

Posted on 2016/10/082016/10/10 by Martin Jáchym

Již několik týdnů jsme se chystali na nějaké vícedélky v Alpách, ale vyšlo nám to až začátkem září, když jsme námi plánovaný Studlegrat na Grossglockner kvůli počasí museli vyměnit za toto lezení. V pátek večer vyrážíme z Čech a těsně před půlnocí přijíždíme na parkoviště v Oberhofalmenu. Zde jsme si pod zdejší stříškou na betonu rozbalili spacáky a zde také přespali.

Na první den si vybíráme cestu Hochkesselkopf SW – Verschneidung, což je 440m vysoká cesta o 13 délkách. Cesta a vrchol je již pěkně vidět z auta, i když cesta k nástupu je poměrně dlouhá. Ráno vyrážíme od auta směrem na Adamekhütte. Po několika ukazatelích a po cca 1,5 hodině chůze se dostáváme ke skalám. Zde u ukazatele a velkého kamene nevíme kam dál k nástupu, tak nám cestu ukáže až místní pasáček ovcí. Poslední část k nástupu vede přes nepříjemnou suť, kameny se hodně sypou a cesta je hodně nepříjemná. Ale nástup nakonec nacházíme, je označen červeným kruhem na skále, tak jsme si jistí, že jsme správně. První délku začíná Pavel a následně se poctivě střídáme. První délky lezeme ještě ve stínu, ale od 4 délky nás již slunce pěkně hřeje. Obtížnost celé lezecké cesty je docela konstantní, nejsou tady žádné těžké úseky či úplné choďáky a cesta je luxusně odjištěná. Nejtěžší úsek se nachází v 8. délce, která je klasifikovaná jako 5+. Nejtěžší úsek to pravděpodobně bude, ale je toto místo až silně přejištěno, v nejtěžším místě jsou borháky snad po 1 metru. Cesta nám jde docela rychle a za nějaké 4 hodiny jsme už u poslední délky. Zde se najíme, přezujeme si lezečky za boty a vystoupáme až na vrchol Hones Hochkesselegg vysoký 2260m. Jsou zde krásné výhledy na Dachstein i Adamek Hutte. Sestupujeme po značené cestě až k autu. Je zde i pár malých ferátek, tak cesta dolů není až tak stereotypní. Dolů nám to trvalo kolem 2 hodin. Večer přejíždíme do Gosau, dáváme si zde pivko v místní hospodě a přespáváme na parkovišti.

http://www.bergsteigen.com/klettern/salzburg/dachsteingebirge/hochkesselkopf-sw-verschneidung

Druhý den jsme si vybrali cestu Zeitreise, vysokou 400m a o 11 délkách. Tato cesta má jednu obrovskou výhodu. Nástup je asi jen čtvrt hodiny od auta. Nástup je hned u jezera Gosausee a začíná přímo na cestě, která vede přímo kolem jezera. Nástup se nachází hned za skalním převysem, který byl vyrubán kvůli zdejší cestě. Už podle prvního pohledu je jasné, že tato cesta je poměrně zelená a převážně první délky byly poměrně dost mokré. Pavel zde dokonce v cestě uviděl žábu, což dokresluje naše lezecké ambice a umění. Nutno dodat, že se žába vůbec nejistila a lezla stejnou cestu jako my – což znamená, že je mnohem lepším lezcem než my. Ale na to jsme si již zvykli u kamzíků i jiných zvířat. Lezecká cesta je to lehká, nejtěžší délka je předposlední a je klasifikovaná jako 5. Po nějakých 3,5 hodinách lezení jsme nahoře a začínáme sestupovat. Ale oficiální sestup nějak míjíme a sestupujeme docela prudkým a hlavně silně zarostlým svahem. Dole jsme už ale za necelou ¾ hodinu. Po sestupu vyrážíme směrem k domovu.

http://www.bergsteigen.com/klettern/oberoesterreich/dachsteingebirge/zeitreise

Účastníci:

Martin Jáchym (Akim)

Pavel Rozehnal

Lůzři na Loseru

Posted on 2016/07/212016/08/08 by Martin Jáchym

Už dlouho jsme nešli nějakou vícedélku a tak jsme se jednoho dne s Benym rozhodli, že zajedeme zkusit cestu Loser Südwand.
Vyrážíme v půl 8 z Českých Budějovic směr Altaussee, za níž je vrchol Loser. K němu vede zpoplatněná silnice Loser Panoramastrase, o které někde na internetu se píše, že je za symbolický poplatek. Proto původní plán vyjet to na kole, a nechat ho někde ve křoví, měníme na pohodlnější výjezd autem. Bohužel ze symbolického poplatku bylo najednou 16 euro.

Po zaplacení mýtného vyjíždíme na prostřední veliké parkoviště, odkud je to jen dle plánku 30 minut k nástupu. No my to šli dokonce i o něco rychleji.
Cesta je poměrně zřetelná, jde se od parkoviště přímo směrem k vrcholu, jen je třeba sledovat cedule na Sisi kletterstige, neboť nástup na naší lezeckou cestu je cca 70m vpravo od nástupu této feraty.

Skála sice není přejištěná, hlavně s lehčích pasážích nýty skoro nejsou, ale těžší části jsou zajištěné dobře. Cesta vede poměrně po rozlámané skále, proto musí lezec dávat pozor na co stoupá a čeho se drží, protože poměrně často zde nějaký ten kámen se ulomí. Cesta má nejtěžší úsek skoro nahoře, jedná se o klasifikaci 6-/6, ale úsek je poměrně dlouhý a trošku v převisu, ale celkem dobře odjištěný. Na skále se střídáme na prvním, Beny tahá ten nejtěžší úsek.

Po dolezu obouváme boty a jdeme se kouknout na vrchol, kde je klasický rakouský vrcholový kříž. Sestupujeme po vyšlapané cestičce přes Loserhutte k autu. Cesta se dá i slanit, ale to časově bude delší.

Lano stačí jednoduché 50m a asi 10 expresek. Délka je 240m, my to šli asi necelé 3 hodiny.

http://www.bergsteigen.com/klettern/steiermark/totes-gebirge/loser-suedwand

Účastníci: Martin Jáchym a Petr Benhák

Krumlovský Horák – 29.8.2015

Posted on 2015/09/152015/09/15 by Vladimír Talíř

O Krumlovském horákovi jsem se doslechl už v jeho počátcích. Přesto, že mám jak lezení, tak „vodu“ opravdu rád, říkal jsem si, že honit se s někým na skalách a motat se mezi dalšími vodáky na konci sezóny po Vltavě není úplně můj sen. Asi týden před letošním ročníkem se mi ozvala Pája s tím, že hledá parťáka pro letošní ročník a jestli bych nechtěl jet s ní. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a řekl, že pojedu. Na skálu jsem si nešáhl měsíc a po pádu na kole při singletracku v Beskydech mě stále trochu bolelo rameno. Domluvili jsme se tedy, že alespoň zajedeme kouknout do terénu co nás čeká a zkusit jestli to vůbec půjde. Přesto, že skály máme skoro co by kamenem dohodil (nu spíš autem dojel), některé cesty jsem lezl poprvé v životě. Zjistil jsem, že to sice není žádná hitparáda, ale že pár cest snad zvládnu a na vodě už to nějak odjedeme. Pointa závodu je vylézt až deset bodovaných cest a následně zajet co nejlépe časovku z osmého špice do Zlaté Koruny (cca 5km). V den závodu se potkáváme už v 6:30 a vyrážíme do Českého Krumlova, abychom už po sedmé hodině začali na Barevné skále (první z pěti skalních oblastí).

Závod sice startuje oficiálně až v 8h, ale lezení je povolené od 7h a tak v době startu už za sebou máme Zatoulanou Ovečku(5), Plotnu(5+) a chystáme se na Krvavý kout(5+).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nakonec vše úspěšně přelézáme a rozhodneme se zkusit ještě Spářku(6-) z které se stává můj první, ale zdaleka ne jediný On-Sight pro tento den. Pája bohužel někde u třetí presky padá a dolézá cestu s jedním odsedem. Celou dobu se vlastně snažíme lézt relativně na jistotu, protože každý odsed znamená polovinu bodů resp. další pokus o čistý přelez.

V době, kdy si balíme nádobíčko, přichází ještě někteří opozdilci a nastupují do prvních cest.

Vyzvedáváme plastovou vydru v půjčovně a vyrážíme na Havraní skálu.

Ne úplně výletním tempem projíždíme Krumlovem. Skluzavka pod dřevěným mostem nás trochu zalévá, ale říkáme si, že vodu vybereme až později. Jez u Liry nakonec jedu v singu přes korunu a Páju nabírám až za ním. Na retardéře se už žádné drama nekoná. Po té, co pozorujeme jak nějací turisté sjíždějí Jelení lávku v Pálavě bokem a s pádly někde v luftu v klidu vplováme do rekonstruovaného jezu a po chvíli pádlování dorážíme k další oblasti. Na Havrance už někteří lezci dokončují první přelezy a my nastupujeme do Žlutých lázní(6). Páju očividně lezení baví a proto sem tam spadne a zkouší nový čistý přelez, což se jí nakonec vždycky povede. Opět zde potkáváme Honzu (pana ředitele závodu) který dohlíží jak si jeho svěřenci daří a zda vše probíhá hladce a bez komplikací. Po předchozích zkušenostech se rozhodneme vylézt už jen Zlom času(5) a zbylé body posbírat na Nultém špicu.

Hned z kraje začínáme Manželkou(7-), nejlépe bodovanou cestou v našich silách. Následuje Milenka (5-) (ano všimněte si, že s manželkou je to opravdu těžší než s milenkou) a NoName(6).

V tuhle chvíli už máme 9 bodovaných cest a řešíme, co dál. Pája mi doporučuje Suchý žlábek(6+), který prý loni lezla úplně mokrý, a nějak to šlo. Nakonec tedy dávám další On-Sight a nechávám se spokojený spustit zpátky na zem. Zvažujeme ještě Starou slivovici (6+), ale po dřívějších zkušenostech a 10 vylezených cestách pochybuji o čistém přelezu a raději volím pro mě do té doby neznámou Wanderweg (6-). Krok v horní části vypadá vcelku akrobaticky, ale nakonec ho v pohodě zvládá i Pája se svými 150 a něco centimetry. Sedmý špic z vody připomíná jednu velkou pánvičku kterou sluníčko rozpaluje celý den a na které se uprostřed smaží jakýsi lezec. Při průjezdu jen zdravíme ostatní závodníky a dorážíme na osmý špic. Máme časovou rezervu, dáváme kofolu a lehkou svačinu. Lézt se nám už nechce a tak si po kratším odpočinku necháváme zapsat čas odjezdu a vyrážíme na finální časovku. Rameno, které mě do té doby nechávalo vcelku klidným, o sobě dává s každým záběrem vědět a tak se alespoň sem tam snažím střídat strany. Pája jede jako drak, nekouká a bere a bere. Na jezu si lehce vynucujeme volný průjezd slovy „prosím, pustě nás, závodíme“ a v zápětí přijíždíme do kempu. Po vytažení lodi, nás ještě čeká vychlazená flaška Pardála a já si říkám, jak do mě zahučí.

Totálně zadýchaný do sebe lámu lok za lokem a přemýšlím, jak to pivo v sobě i udržím. Následně pomáhám dopít Páje, které to očividně moc nejede. Vody je letos málo, piva moc, a tak končíme s časem někde okolo 38 min. Postupně dojíždějí i ostatní závodníci, někteří nestíhají ani deadline v 19h. Drtivá většina z nich (až na některé výjimky kupodivu ženského pohlaví) je překvapena, jak těžké je „vyexovat“ to zatracené pivo. Následně se všichni jako sardinky namačkáme do mikrobusu a necháme se odvézt do kempu ve Spolí, kde nás čeká vyhlášení. Nejméně je zastoupená ženská kategorie s jedinou soutěžní dvojící a tedy i jasnými vítězkami. V mužské kategorii se účastnilo 4,5 dvojic (ano čtete správně, někdo zvládl závodit i sám).

V naší, tedy smíšené kategorii, z celkového počtu 9 dvojic končíme na bramborovém čtvrtém místě. Když nic jiného, alespoň nás těší vítězství v časovce smíšených dvojic, ikdyž to se nevyhlašuje. Ještě nějakou chvíli posedíme, prohodíme pár slov s dalšími lezci a okolo 11h večer dorážíme zpátky do Budějovic a následně i do zasloužené postele.

Osobně mám z celého závodu velmi dobrý pocit. Nesl se v přátelské atmosféře, letním počasí a naprosté pohodě. Myslím, že pokud bude příští rok možnost, rád si to všechno zopakuji.

Bohužel během závody jsem nestihl pořídit žádnou svou fotodokumentaci a všechny fotky jsou s laskavým svolením Honzy převzaty z oficiálních stránek Krumlovský Horák

Za ledními medvědy na Hochkalter, 2607m a Jubilaeumsweg, 6- pod Orlím hnízdem

Posted on 2015/09/142015/09/14 by Pavel

Na druhý zářijový víkend se slibovalo pěkné počasí, tak jsme si na kávě u kluků z iGea řekli, že je škoda ho prosedět doma. Nejdříve jsme si plánovali výlet na Watzmanna a jeho legendární 1900m vysokou east-wand. Bohužel pro nástup pod stěnu je nutné použít loď přes jezero Konigsee, kde poslední odjíždí v 17h. Tento čas bohužel v pátek nestíháme a tak se lehce posouváme v oblasti Berchtesgaden do údolí pod Hochkalter, 2607m – vícedélek je pod tímto vrchol hodně.

Zajímavostí zde bylo, že jsme spali na parkoviště ve výšce 780m a nástup do cesty byl v 1800m a samotný vrchol v 2607m – a to vše také dolů. Celkově se rýsoval docela intenzivní den.

Pavel s Akimem volí Eisbaer Tour, 5/5+, 500m – lehká lezecká cesta na hřeben vedoucí na Hochkalter. V cestě jsou jen dvě těžší místa a to hned nástupní délka a poté u jeskyně s ledním medvědem – vodní žlábky za 5+. Cestu přelézáme v čase pod 4h.

Continue reading→

Koruna Vysoké

Posted on 2015/07/192016/01/26 by Daniel Orgonik

Vysoké Tatry, pyšnící se přízviskem nejmenší velehory světa, nabízejí na malé rozloze 341 km² pestrobarevnou směsici nejen přírodních krás, ale i nezapomenutelných zážitků. Pro to druhé však musíte opustit značené chodníky, které jsou zaplavené obrovským množstvím turistů, a vyrazit na některý z ostrých tatranských štítů. Rázem se ocitnete v úplně odlišném světě, ve kterém se na několik hodin stanete miniaturní součástí vysokých skalnatých pyramid. Protože je volný pohyb v Tatranském národním parku omezený jen na značené turistické stezky, můžete horolezecké výstupy absolvovat dovoleným způsobem pouze v doprovodu horského vůdce (popřípadě instruktora) či samostatně jako členové ČHS (Českého horolezeckého svazu).

Po loňském výstupu na Gerlachovský štít přes Tetmajerovo sedlo padla pro letošní rok volba na Vysokou a Lomnický štít. Celou akci jsme naplánovali na prodloužený víkend s pátečním odpoledním odjezdem z Brna a pondělním či úterním návratem zpět. Poslední dny před odjezdem jsme s velkým zaujetím sledovali různé servery s předpovědí počasí a protože se prognózy zdály být příznivé, rozhodli jsme se nevytvářet žádný náhradní plán a vyrazit do Tater.

Komplikace při odjezdu

Naši výpravu tvoří tří Brňáci a Tomáš z Litoměřic, který nás má v Brně na parkovišti u obchodního domu Tesco vyzvednout ve tři hodiny odpoledne, abychom stihli v rozumný čas přijet do Tater. Plány jsou jedna věc, ovšem realita se od nich často výrazně liší. Tom mě nejdříve telefonicky informuje o půl hodinovém zpozdění, které se ovšem postupně prodlužuje. Když mi však ve čtvrt na pět přichází zpráva: “Super, vařím”, zakončená smutným smajlíkem, uvědomuju si, že budeme řešit problémy, se kterými se nepočítalo. SMS nás totiž neinformuje o skutečnosti, že si hladový Tomáš potřeboval udělat krátkou pauzu na přípravu těstovin od Vitany, ale bohužel o faktu, že se mu vaří motor. Před pátou za námi nakonec Tom doráží na parkoviště a společně všichni řešíme, co dál. Dostatečně prostorné náhradní auto, které by nás všechny i s batožinou pobralo, k dispozici nemáme, proto se rozhodujeme navštívit Michalova známého v autoservisu. Zde zjišťujeme, že se poškodil ventilátor, díky čemuž se motor v teplém počasí nedostatečně chladí. Na cestu ovšem s několika kanystry vody přece jen po sedmé hodině večer vyjíždíme a celá jízda až do Popradu už naštěstí probíhá bez komplikací. Zde na nás o půl 1 v noci čeká před panelákem ve fešáckém flanelovém pyžamu náš vedoucí výpravy Sveťo, který nám s labužnickým úsměvem nařizuje, ať si jdeme rychle zdřímnout, protože za dvě hodiny vstáváme.

Několik fundovaných expertů zjistilo, že to nejede

Čekání na Tomáše

Continue reading→

Květnové lezení v Oltre Finale

Posted on 2015/05/142015/07/18 by Andrea Tetourová

Už v zimě nás začaly svrbět prsty a naše srdce toužila po kameni, a proto jsme začali plánovat letošní lezení v Itálii. Při spřádání těchto plánů padl návrh, že namísto čtyřdenního lezení v Arcu, pojedeme na delší dobu do jiné, vzdálenější, oblasti. Na základě příznivých doporučení od našich kamarádů, jsme si nakonec vybrali Oltre Finale v Ligurii. A protože se v této oblasti neleze v létě kvůli horku, zvolili jsme termín od 30. dubna do 8. května. Vyrazili jsme navečer kolem osmé hodiny 30. dubna z Českých Budějovic. Cesta po dálnici uběhla celkem rychle a před šestou už jsme byli u moře v Albenze, kde jsme si nejprve na pláži dali borůvkový koláč a pak se vydali do města na ranní kávu. Kupodivu už měli v kavárnách od sedmi hodin otevřeno, a tak jsme své korzo po městě zahájili po italsku – voňavým espressem. Uličky byly v této brzké době ještě prázdné, o to více jsme si atmosféru historického centra, s domy posazenými do krásných zahrad, vychutnali. Protože náš apartmán ještě nebyl uklizený, rozhodli jsme se vydat hned ke skalám, a to i přesto, že jsme toho mnoho nenaspali, řidič a jeho bavič vlastně vůbec nic. Krajina, která nás vítala, byla úžasná – úzké zaříznuté údolí, v němž se vzájemně překrývají kopce pokryté bujnou zelení a kolem silnice poskládané domečky postavené z kamenů, v každé osadě bílý kostelík s baňatou střechou. A z bujné zeleně vyčnívaly více či méně monumentální skalní stěny.