Výstup na Prisojnik (Slovinsko) po ferratě

Na vrchol Prisojnik (2547 m.n.m.)  jsme se rozhodli vylézt po původním prekaženém plánu vylézt na Triglav – nejvyšší horu Slovinska (2864 m.n.m). Původní záměr nám překlazil čerstvě napadený sníh spolu se zvážením své vlastní fyzické kondice a prakticky žádné zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Část naší výpravy se přece jen pokusila Triglav zdolat – sice se nedostali až na vrchol ale podařilo se jim zdolat alespoň Malý Triglav (2739 m.n.m.).

Cesta na Prisojnik pro nás měla začít ze sedla Vršič (1611 m.n.m) kam se dá pohodlně dojet až autem. Nám ale cestu zkomplikovala oprava místní silnice, takže jsme začínali zhruba na 1100 m.n.m a cestu si tak prodloužili o 2 hodiny. Další zpoždění nám způsobil můj smysl pro dezorientaci a neschopnost najít cestu ze sedla Vršič na nástup k ferratě.

Continue reading

Těsně pod Triglavem

Už v létě se zrodil plán na zdolání Triglavu (2,864 m). Vše bylo pečlivě naplánováno, akorát termín jsme postupně oddalovali, až nakonec napadl sníh. Podle toho jsme na poslední chvíli museli přispůsobit výbavu (zimní oblečení, sněžnice). Původně to měla být čtyřčlenná výprava, ale dva dny před odjezdem to odřekli dva členové (včetně organizátorky – mojí sestry Veroniky). Přebrali jsme tedy plány a ze čtyřčlenné výpravy se stala dvoučlenná. Vytiskli jsme mapy a ve čtvrtek ráno v šest jsme vyjeli z Brna.

Když jsme dorazili na místo startu „Stará Fužima“ u Bohiňského jezera, přepadla mě trošku nervozita že máme 5 hodin na to ujít něco přes 12 km před setměním. Parkoviště jsme našli při okraji naší stezky. Trošku nás překvapilo 20 euro na 2 dny, ale vzhledem k časové tísni jsme alternativu ani nehledali. Vyšli jsme svižným tempem a nejistota že bychom to nestihli na naši chatu před setměním rázem opadla.

Cestou jsme prošli placenou stezkou na Mostnické vodopády. Jít kolem čiré řeky, ve které bylo vidět nespočet pstruhů, bylo pro mě a pro Václava, jakožto rybáře, opravodovým balzámem pro oči.

 

Postupně jsme jsem se dostali do opravdu strmého stoupání a netrvalo dlouho kdy nám došlo, že 1900 výškových metrů na chatu „Dom Planika“ během 5 hodin nezvládnem. Začali jsme hledat v mapách, jestli nemáme po cestě nějakou bližší chatu. Naštěstí jsme našli. „Vodnikov Dom“ byl o celých 600 výškových metrů níže a byl přesně na cestě za naším cílem.

Continue reading

Elbrus na vlastní pěst

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Continue reading

Dlouhý den na Moldoveanu

Najít v deštivém pohoří Fagaraš “suché okno” v podobě pěkných slunečních dní není jednoduché. Sami jsme se o tom přesvědčili v červnu 2014, kdy jsme při cestování po Rumunsku marně vyhlíželi příznivou předpověď, která by nám umožnila výstup na nejvyšší vrchol Moldoveanu. Nakonec jsme tehdy za husté mlhy a deště alespoň vystoupali od jezera Balea na nedaleký  dvouapůltisícový vrchol Buteanu. Dlouhá celodenní túra na Moldoveanu však tehdy nepřipadala v úvahu. Když jsme se sem po více než dvou letech v srpnu 2016 vraceli, věřili jsme v příznivější podmínky. Srpen a začátek září jsou totiž ve Fagaraši nejsušší částí roku, což však rozhodně neznamená, že zde neprší.

Po našem odpoledním příjezdu k jezeru Balea začíná opět hustě pršet. Schováni před dešťovými kapkami pozorujeme s kyselými výrazy na kost promoklé závodníky, kteří se toho dne účastnili horského maratonu po Fagaraši. Následující dvě hodiny trávíme v horském hotelu při polívce ve společnosti staršího Rumuna a jeho dvou dcer, které nám nabídly místo u jejich stolu. Jejich otec se toho dne účastnil horského závodu a dcery měl jako svůj doprovod. Jedna z nich pracuje již mnoho let v Londýně v galerii, zatímco druhá se měla chystat na Nový Zéland. S angličtinou tedy není problém. K večeru se jako mávnutím proutku zcela mění počasí. Po roztrhání oblačnosti se vyjasňuje a za krásného západu slunce stavíme Liborův obří stan pro šest lidí, což přesně odpovídá našemu počtu. Budíček máme nastavený tak, abychom v pět ráno vyrazili.

Dračí okno

Po probuzení nás vítá obloha plná hvězd s lehkým oparem nad hřebenem Fagaraše. Vydrží dnes pěkné počasí celý den? Ještě netušíme, jak moc ho budeme potřebovat. Za svitu čelovek vyrážíme něco po páté hodině, a to rovnou ostrým stoupáním s převýšením tři sta metrů na hřeben Fagaraše. Následuje mírné klesání okolo jezera Capra (dostáváme se k němu zhruba po hodině od zahájení výstupu), což představuje odpočinkovou pasáž před strmým sestupem do doliny Fundul Caprei. Především na těchto strmějších úsecích je znát, že byly předchozí den řádně pokropeny vodou. Opatrnost je nutná na každém kroku. Dolinu rychle probíháme a opět se potýkáme s blátem při stoupání ke skalnímu výklenku Dračí okno v sedle Portita Arpasului.

Svačinka a …. na paloučku

Trasa se nyní stáčí doprava a následuje krátká ostřejší pasáž zajištěná řetězy. Nejedná se však o nic extra složitého nebo nebezpečného, alespoň za daných podmínek. Celkem dlouho se pohybujeme mimo dosah slunečních paprsků. Jakmile se dostáváme k pěknému travnatému svahu, který je navíc sluncem hezky vyhříván, využíváme tohoto místa k odpočinku a ke svačení. Honza W navíc i k vykonání velké potřeby, k čemuž si vybírá parádní plácek tak, abychom na něho všichni dobře viděli. Samozřejmě se to neobchází bez patřičných komentářů. Inu, není dobrého výletu bez veselé “hnědé” anekdoty s Honzou.

Continue reading

Grossglockner, 3798m – podzim na Stüdlgratu (nevyšel)

Svátek 28. října vychází letos na pátek a nám se v hlavě rychle formuje myšlenka někam vyrazit. Jelikož máme letos v tomto termínu čas jenom s Akimem, tak vyrážíme za dobrodružštvím na Glockner se záměrem vylézt Stüdlgrat – lehkou lezeckou cestu a zajímavější na podzim, kdy je hřebínek pod sněhem.

Náše cesta nakonec kuloár pod označením 5b

Odjezd plánujeme na čtvrtek 27tého, kdy přijíždím do Budějek a ráno s Akimem pokračujeme k chatě Lucknerhaus, 1920m, kde necháváme zaparkované auto kolem 13h. Je suprové počasí bez jediného mráčku a na chatu Stüdlhütte, 2802m dorážíme po 3h chůze.

dsc06037 dsc06040 dsc06046 dsc06047 dsc06051 dsc06060 dsc06061 p1140970Continue reading

Přechod Mont Blancu

https://www.youtube.com/watch?v=lC5NunXtZrg&feature=youtu.be
Po dvou letech, kdy jsme přechod Mont Blancu kvůli špatnému počasí otočili již kousek od lanovky, se pokoušíme o přechod Mont Blancu znova.  Náš plán je tedy stejný jako před léty, vystoupat na vrchol tzv. cestou tří Mont Blanců (obtížnost PD+) a sestoupit po normální francouzské cestě přes Dôme du Goûter.
Vyrážíme ve čtvrtek ve 23:00 z Prahy směr Chamonix, Akim přisedá do auta v Plzni. Už v Rozvadově na benzínce zjišťujeme malý  problém – Honza po prohledání celého auta zjišťuje, že si doma zapomněl penězenku se všemi penězi a hlavně doklady. Nyní se z něj tak stal uprchlík a z nás převaděči. Když jsme projížděli hranice, dělal že spí a tak i bez Honzovo dokladů dorážíme v pátek kolem 10 dopoledne do Chamonix, kde necháváme auto na stejném místě jako před 2 lety, nedaleko vlakového nádraží.
Po zabalení věcí do baťohů docházíme na začátek lanovky a kupujeme za 48,5 euro jednosměrnou jízdenka na Aiguille du Midi do cca 3842 m.n.m. Vyjíždíme lanovkou nahoru a protože máme poměrně dost času, a na chatu je to z lanovky pár minut, rozhodujeme se, že se budeme na horní stanici lanovky „aklimatizovat“ – tj. ležet, dospávat spánkový deficit z noční jízdy autem a hlavně pít pivo. Po 2 hodinách příjemného zahálení projdeme krátkých ledovým tunelem a sestupujeme do údolí Col mu Midi, kde se nachází také naše chata Cosmiques, kde máme zamluvené ubytování. Lze se zde ubytovat pouze s polopenzí a tak jsme každý rázem chudší o nekřesťanských 65 eur. Ale večeře byla chutná.
P1140605 P1140617 P1140622

Continue reading