HTL Steig je asi nejznámnější ferrata na skalním masivu Hohe Wand. Její návštěvu jsme zvažovali už delší dobu ale kvůli častým úrazům a rekonstrukci byla loňský rok částečně uzavřená. Doufal jsme že dáme skupinku alespoň o čtyřech až pěti lidech dohromady, ale nezvolili jsme si nejlepší termín a tak jsme na bílou sobotu vyrazili pouze ve třech.
Vyrazili jsme brzo ráno (tedy, alespoň v mých očích brzo), kolem 7am a před půl desátou jsme už zdolávali povinný výšlap k feratě který trvá asi 20 minut. Před samotným nástupem na feratu jsme čekali asi 15 minut než se uvolnila fronta. Vzhledem k tomu že byly v česku prázdniny jsme s tím počítali a pustili se do řeči se skupinkou z Hustopeč.
O této feratě se říká že první třetina dělí zrno od plev 🙂 každopádně my to potvrdit nemůžeme, protože jsme dychtivě čekali až se nad námi uvolní každých dalších 5 metrů které bychom mohli zdolat a během diskusí s ostatními skupinkami jsme měli dost času nabrat sílu i na náročnější úseky.
Zhruba v polovině feraty se potkáváme se starší paní která sestupuje feratu a tak spolu s Hustopečákama hledáme vhodné místo kam se uchýlit a kde bychom jí mohli udělat prostor pro sestup. Samotný důvod proč feratu vzdala v polovině cesty by mě zajímal, protože nejhorší úsek byl za námi ale po pozdravu ‚Gutten Morgen‘ a ‚bitte schon‘ jsem vyplýtval svou veškerou slovní zásobu z němčiny..
Václav a Iveta měli rukavice a tak v pohodě zvládali i horní polovinu feraty, za to já jsem postupně docházel na to, že rukavice jsou potřeba ikyž máte natrénováno u notebooku při večerním sledování…. zkrátka, i když jsou vaše ruce zoceleny manuálními pracemi.
V posledním úseku zdoláváme velmi vzdušný úsek, avšak pocit bezpečí který dodává feratový set nám dává možnost užít si výhled z tohoto 250 metrů vysokého masivu.Po zdolání HTL Steig si dáváme povinnou procházku po skywalk a poté míříme do hospody na dvě piva kde zakončujme tento jednodenní výlet na Hohe Wand.
Feratu bych celkově nehodnotil tak přísně jak se píše na jiných webech, ale můj pocit může být zkreslený poměrně častým čekáním. Jinak ferata rozhodně stojí za návštěvu a myslím si že po aspoň minimální přípravě ji může zdolat i úplný začáteník. Na druhou stranu je to ferata na které se stalo opravdu hodně úrazů a minulý rok byla částečně uzavřena, tak je vhodné nepodcenit pojistku kdyby si pro Vás museli přiletět helikoptérou 🙂
Na vrchol Prisojnik (2547 m.n.m.) jsme se rozhodli vylézt po původním prekaženém plánu vylézt na Triglav – nejvyšší horu Slovinska (2864 m.n.m). Původní záměr nám překlazil čerstvě napadený sníh spolu se zvážením své vlastní fyzické kondice a prakticky žádné zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Část naší výpravy se přece jen pokusila Triglav zdolat – sice se nedostali až na vrchol ale podařilo se jim zdolat alespoň Malý Triglav (2739 m.n.m.).
Cesta na Prisojnik pro nás měla začít ze sedla Vršič (1611 m.n.m) kam se dá pohodlně dojet až autem. Nám ale cestu zkomplikovala oprava místní silnice, takže jsme začínali zhruba na 1100 m.n.m a cestu si tak prodloužili o 2 hodiny. Další zpoždění nám způsobil můj smysl pro dezorientaci a neschopnost najít cestu ze sedla Vršič na nástup k ferratě.
Už v létě se zrodil plán na zdolání Triglavu (2,864 m). Vše bylo pečlivě naplánováno, akorát termín jsme postupně oddalovali, až nakonec napadl sníh. Podle toho jsme na poslední chvíli museli přispůsobit výbavu (zimní oblečení, sněžnice). Původně to měla být čtyřčlenná výprava, ale dva dny před odjezdem to odřekli dva členové (včetně organizátorky – mojí sestry Veroniky). Přebrali jsme tedy plány a ze čtyřčlenné výpravy se stala dvoučlenná. Vytiskli jsme mapy a ve čtvrtek ráno v šest jsme vyjeli z Brna.
Když jsme dorazili na místo startu „Stará Fužima“ u Bohiňského jezera, přepadla mě trošku nervozita že máme 5 hodin na to ujít něco přes 12 km před setměním. Parkoviště jsme našli při okraji naší stezky. Trošku nás překvapilo 20 euro na 2 dny, ale vzhledem k časové tísni jsme alternativu ani nehledali. Vyšli jsme svižným tempem a nejistota že bychom to nestihli na naši chatu před setměním rázem opadla.
Cestou jsme prošli placenou stezkou na Mostnické vodopády. Jít kolem čiré řeky, ve které bylo vidět nespočet pstruhů, bylo pro mě a pro Václava, jakožto rybáře, opravodovým balzámem pro oči.
Postupně jsme jsem se dostali do opravdu strmého stoupání a netrvalo dlouho kdy nám došlo, že 1900 výškových metrů na chatu „Dom Planika“ během 5 hodin nezvládnem. Začali jsme hledat v mapách, jestli nemáme po cestě nějakou bližší chatu. Naštěstí jsme našli. „Vodnikov Dom“ byl o celých 600 výškových metrů níže a byl přesně na cestě za naším cílem.
Původní plán, výstup na Weisskugel (3739 m.), jsme museli zrušit pár dnů před odjezdem kvůli nepřízni počasí. Jako alternativu jsme si zvolili lezení na vápencovém masivu Hohe Wand, kde si i začínající lezci mohou vyzkoušet vícedelkové lezení na až 250 metrů vysoké skále.
V sobotu jsme vyjeli brzo ráno. S druhou polovinou výpravy (z Českých Budějovic) jsme se setkali po desáté hodině v kempu Agrargemeinschaft Maiersdorf, odkud je to asi 30 minut chůze, včetne nástupu.
Vzhledem k tomu, že lezecký tlak je v této oblasti velký a my jsme ke skále dorazili trošku později než jsme měli v úmyslu, museli jsme vybrat cestu spíše podle toho, kde bylo volno.
Akim s Andreou si zvolili cestu „Drachsgrat, 4+“ která má trošku težší první délku, jinak je to ale hodně zajímavá cesta přes hřebínek. Zbytek, Pavel s Ivčou a já s Václavem, jsme se vydali cestou „Reineke Fuchs, 5-„. Cesta nám zabrala necelé tři hodiny, ale potvrdilo se nám, že Hohe Wand není úplně vhodný na letní horké dny. Všichni jsme byli unavení víc ze slunce než ze samotného lezení, takže jsme se po občerstvení v „Alpengasthof Postl“ domluvili už jen na jednodélkové cesty.
Kupujeme letenky asi pul roku dopředu s Wizzairem za necelé 2 tisíce. A protože jsou u nás velké mrazy, jedeme se „ohřát“ do Izraele. Ale ani tady zimní bundu skoro nesundáme 😀
Pátek 27.1. Odlétáme z Prahy v 6:10, do Izraele, kam přilétáme v 11 hodin místního času. Protože zrovna silně fouká, přistání je drobně dramatické, letadlo při přistání ve větru silně háže. Izrael nás přivítá deštěm. Na letišti jdeme na jisto k půjčovně aut, kde jsme si z Čech zarezervovali auto za 85 euro. K našemu překvapení je nám na pobočce sděleno, že nejlevnější auto nám můžou půjčit za téměř dvojnásobek původně sjednané částky, což razantně odmítáme a půjčujeme si auto raději u společnosti Avis. S malým zpožděním, když se nám nedaří nastartovat naše půjčené auto (musí se před nastartováním na palubovce namačkat 4-místný kód) vyrážíme hned směr Jaffa, což je starobylé přístavní město, které se nachází jižně od Tel Avivu. Nejdříve se procházíme po promenádě kolem moře a sledujeme velké vlny, jak naráží na pobřeží. Pak jdeme do obnovené části Starého města, kde procházíme mezi starobylými budovami až na náměstí na vršku, odkud je vidět krásně Tel Aviv s jeho mrakodrapy. Po procházce Jaffou jedeme do Jeruzaléma, kde máme zamluvené ubytování přes Airbnb v nejortodoxnější části v Jeruzaléma – Mea Shearim.
Ubytování v ultra ortodoxní čtvrti vyžaduje jistá opatření pro vyjádření úcty k náboženským pravidlům, mimo jiné pro holky v podobě zahalení nohou dlouhou sukní a zákaz jízdy automobilem v průběhu Šábesu (od pátku večer do soboty večer).
Sobota 28.1.
Je sobota ráno (Šábes) a my vyrážíme autem od našeho ubytování a hned zjišťujeme, že zákaz jízdy autem v Mea Shearim myslí místní zcela vážně. Většina místních obyvatel se před naším autem schovává či alespoň otáčí zády, aby nás neviděli. Jeden z místních nám dokonce hrozil, ale my rychle ujíždíme z této čtvrti pryč směrem k Mrtvému moři. Dokonce zjišťujeme, že tato čtvrť je u každého výjezdu zatarasena mobilní zábranou, aby do této oblasti nikdo během Šábesu nevjel. Asi moc nepočítali, že by z této čtvrti chtěl někdo odjet pryč 😀 Nakonec nacházíme jednu ulici s pootevřenou zábranou a vyjíždíme z Mea Shearim ven. Máme z tohoto porušení docela výčitky a je nám jasné, že se sem můžeme vrátit až po skončení Šábesu. Po necelé hodině jízdy poprvé vidíme z auta Mrtvé moře. Ale náš cíl byl jiný – přírodní park Ein Gedi. Je to přírodní rezervace, která se nachází ve Velké příkopové propadlině nedaleko Mrtvého moře. V rezervaci se nacházejí čtyři prameny: David, Arugot, Šulamit a Ein Gedi. Prameny jsou zdrojem života pro flóru a faunu v zelené tropické oáze, která je v příkrém kontrastu s pustinou okolní pouště. Naleznete zde stromy a rostliny z východoafrické oblasti i bohatou vegetaci na březích vodních toků připomínající porosty u řeky Jordánu. Setkáváme se zde s kozorohem nubijským, je zde několik různě velikých vodopádů. Vstup 28 šekelů za osobu. Následně jedeme Mosady, což je starověká pevnost posazená na vrcholu pouštní stolové hory na okraji Judské pouště. Herodes Veliký ji nechal opevnit a vybudoval z ní svůj úkryt pro případ útoku. Pro tento účel byla využita až v 1. století n. l. v době židovské války proti Římu, kdy Masadu obléhaly početné římské legie. Uvnitř jejích hradeb tehdy pobývalo necelých tisíc židovských vzbouřenců s rodinami. Po dvouletém obléhání následoval silný římský útok a pevnost mu nedokázala odolat. Římané zde však našli už jen mrtvá těla místních obyvatel. Raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou Římanů. Pevnost se nachází na vršku hory, kam vede lanovka (za 72 šekelů včetně vstupu), ale my jdeme nahoru pěšky (pouze za vstup 28 šekelů). Večer se vracíme již v poklidu k našemu ubytování.
Neděle 29.1.
Ráno jedeme do překrásného údolí Wádi Quelt. Je to krásná poušť, v jenom z místních údolí se nachází klášter sv. Jiří. Zde se zastavují všichni turisté, kteří tuto oblast navštíví, proto je zde mnoho arabských prodejců. Po návštěvě pouště se vracíme do Jeruzaléma a jedeme do muzea holocaustu. Muzeum se nachází u Památníku Yad Vashem na kopci Har Hazikaron. Muzeum, jež vlastní největší sbírku umění holocaustu na světě (10 000 prací), je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holocaustu (portréty vězňů, výjevy ze života v koncentračních táborech, aj) a novodobým dílům s tématikou holocaustu. Muzeum ve velice emotivní je zde mnoho exponátů v češtině od českých Židů, kteří skončili v koncentračních táborech za druhé světové války. Ve Starém městě v Jeruzalémě necháváme na parkovišti nedaleko Damašské brány auto a jdeme se hned podívat ke Zdi nářků. Procházíme arabskou částí Starého města s velkým množství obchůdků, až docházíme ke kontrole se skenerem, která se nachází těsně před Zdí nářků. Západní zeď, jiný název pro Zeď nářků, se stala od dob zboření druhého chrámu v roce 70 n. l. nejposvátnějším místem judaismu. Přestože tato zeď tvořila pouze obvodovou zeď chrámového komplexu, podle rabínské tradice je i zde boží existence stále přítomna. Vstup ke zdi není nikterak omezen a lze se zde jednoduše pohybovat mezi velkým množstvím věřících, kteří se před zdí klaní. Po návštěvě Zdi nářků jdeme do Chrámu Božího hrobu, kde končí křížová cesta a hlavně chrám připomíná místo ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského. Současný chrám je tvořen změtí asi 30 nestejně velkých kaplí z různých období, hned vedle tohoto křesťanského chrámu se nachází minaret. Při vstupu do chrámu Božího hrobu uvidíte před sebou kámen Pomazání. Místo, kam bylo položeno mrtvé Ježíšovo tělo sňaté z kříže, je označeno velkým mramorovým oltářem. Nalevo od vstupního vchodu, vedle kamene Pomazání, můžete projít do hlavní části celého komplexu. Je jím kruhová rotunda, která byla na připomínku Ježíšova zmrtvýchvstání a byla postavena již ve 4. století. Večer nakupujeme v obchodě víno a v našem apartmánu úspěšně dopíjíme.
Pondělí 30.1.
Tento den již nic nestíháme a tak jedeme rovnou na letiště, kde vracíme auto a čekáme na naše letadlo do Prahy. Odlet z Jeruzaléma s malým zpožděním kolem poledne, přílet do Prahy něco kolem půl 4.
Účast: Petra Rozehnalová
Jana Fridová
Pavel Rozehnal
Martin Jáchym
S Akimem máme booknutý víkend na ledy, ale protože nikdo další nemá volno, tak se rozhodujeme pro sólo akci v legendární Ice Aréně u Bad Gasteinu. Nachází se zde legendární Mordor, 5+ a další významné kousky. Z Budějek odjížídme ve 4 ráno a první pohledy do ledové arény máme kolem 8. Teď už nás čeká jen cca hodinový nástup a jdeme na to
Původně jsme chtěli jít Hoehkarfall, 3 (po levé straně údolí na předchozí fotce), ale už z parkoviště vidět, že jeho značná část se již povaluje v údolí. Nakonec volíme Federweissfall, který se nachází přímo uprostřed a nabízí o jeden stupeň obtížnosti více zábavy. No nic, vyrážíme vzhůru údolím kolem říčky.
Po cca hodince škrábání do kopce se dostáváme pod led a před námi jsou v údolí pouze dvě dvojky – jedna se sprchuje v Mordoru na sluníčku (respekt) a druhá před námi v Federweissfallu v třetí délce. Nahazujeme cajky a společně ještě se 2 lezeckými dvojcemi jdeme na to. První délka začíná pozvolna a pak se to zvedá nahuru až do čtyřkové obtížnosti. Štandujeme v ledu a pokračujeme mírným traverzem k pravé stěně do borháku. Třetí délka je to nejlepší co tu můžeme najít a to 50m ve čtyřkové obtížnosti. Ale máme téměř ideální podmínky – teplota kolem nuly, takže měkčí led ale stále suchý – tak to jde krásně. Nahoře opět štand ve skále vpravo a choďáček pod poslední vrcholovou délku. Nádhera – veprostřed jsou krásné mohutné převislé rampouchy a po stranách kompaktní téměř 90tky. Vylezeme poslední délku a už slaňujeme o strom dolů a podél pravé stěny až pod stěnu. Dole jsme kolem 15h a shodujeme se, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme zatím kdy lezli (ještě jsme toho moc nelezli:-) ).
Kolem 16h jsme u auta a přejíždíme k mýtné bráně směrem k oboum Doppellutscherům zjistit podmínky na druhý den. Vypadá to v pohodě a ani teploty nad nulou se na ledech nijak nepodepsaly. Na sestupu ztrácím klíče od auta a tak si to dáváme ještě jednou a trochu ve stresu 😀
Večer přejíždíme do luxusního ubytování za 2,5k, páč žádné sockoidní ubytování již nebylo. Večer navštěvujeme místní bar, kde si užíváme pohledů na skupinky místních vnadných a mladých slečen v drindlech.
Ráno parkujeme těsně pod mýtnou bránou a kolem 9h už nahazujeme cajky u levého ledu. Jsme tu sami.
Tento led už jsme oba lezli, tak víme do čeho jdeme. Lezeme to na dvě délky a dobře to odsýpá. Sice dostávám kusem ledu do ksichtu a tak na top dolézám s trochu zkrvaveným ksichtem, ale na kvalitě zážitku to nic nemění. Slaňujeme a přesouváme se k pravému bratříčkovi.
Led je v bezvadné kondici a prvních 10m vypadá docela zábavně. Skála je tu převislá a tak je začátek tvořený steklými rampouchy v čisté kolmici. Překvapivě ještě nějaké síly zbyly a tak se mi daří to přelézt čistě a o dvacet minut později už štandujeme na abalakách. Akim to svižně vybuší a ani moc nenadává a o hodinku a půl později už balíme cajky u cesty.
V cca pul třetí odjíždíme a v 7h jsme již v Budějkách odkud pokračuji dále do Brna.
Letošní zima nám dopřává pořádných mrazů a tak už v prosinci spřádáme plány na výlet na ledy. Jelikož podmínky jsou téměř tutové, tak vyrážíme na víkend do Maltatalu.
Z Budějek odjíždíme v sobotu ráno ve 4hodiny ráno a do údolí dorážíme kolem 9té. Řetězy nasazujeme hned na konci upravené silnice. Bohužel plně naložená kára a pomerně měký sníh nám dovolí vyjet jen pod Columbus a tam musíme auto nechat. I proto, že jeden se řetězů se přetrhl.
Otztalské Alpy sice nejsou z Budějovic nejblíž, ale mají tolik příhodných zimních kopců, že i tentokrát jsme vyrazili na zimní výšlap sem. Kombinací relativně dobře dostupné chaty (jen 900 výškových metrů) a dobře dostupné hory (jen 750 výškových metrů) nabízí Fluchtkogel dobré podmínky pro zimní výstup. Proto jsme si dovolili vyjet z Budějovic až ve čtyři ráno a počítali s tím, že to stihneme jak do Ventu, tak i nahoru na Vernagthuette. Všechno šlo dobře a tak jsme už po 10. hodině balili bágly u auta a za půl hodky šlapali z Rofenhofu směrem na chatu. Cesta (902, 920) jde pěkně po vrstevnici a zpočátku nastoupává údolím kolem potoka Rofenache jen pomalu, dlouhá je 7,5km z Rofenhofu a 9,5 km z Ventu. Teprve za stanicí lanovky vedoucí na Vernagthuette se nakrátko zvedne, aby vás později přivedla již zase v příznivém sklonu k mostu přes potok, a odtud už pak vede pěkně strmě vzhůru s chatou na dohled.
Svátek 28. října vychází letos na pátek a nám se v hlavě rychle formuje myšlenka někam vyrazit. Jelikož máme letos v tomto termínu čas jenom s Akimem, tak vyrážíme za dobrodružštvím na Glockner se záměrem vylézt Stüdlgrat – lehkou lezeckou cestu a zajímavější na podzim, kdy je hřebínek pod sněhem.
Odjezd plánujeme na čtvrtek 27tého, kdy přijíždím do Budějek a ráno s Akimem pokračujeme k chatě Lucknerhaus, 1920m, kde necháváme zaparkované auto kolem 13h. Je suprové počasí bez jediného mráčku a na chatu Stüdlhütte, 2802m dorážíme po 3h chůze.
Už na jaře vznikl nápad zopakovat exkurzi do jeskyně Schwarzmooskogel Eishöhle, kterou jsme navštivili už v roce 2012. Tato jeskyně je vyjímečná mimořádně klimatem chladným klimatem (temploty kolem -2C), které umožňuje její celoroční zalednění.
Z Brna odjíždíme v pátek po práci a vzhledem k dlouhému přístupu k jeskyni si bereme volno i v pondělí. Abysme mohli prozkoumat co nejvějtší část jeskyně (součást komplexu o rozsahu 56km), tak se připravujme na dvě noci v jeskyni – tzn. bivakovat! Z Brna odjíždíme s lehkým spožděním, ale Marika za volantem situaci bravurně napravuje. S Akimem se potkáváme kome půl 9 večer v Linzi, kde se sesedáme do jednoho vozu. Vměstnat veškerou bagáž není uplně jednoduché, ale pomoci dobrých konstrukčních technik se nám to daří.
Na parkoviště pod Vrchlem Loser příjíždíme kolem 23h přes mýtnou bránu, kde při odjezdu platíme 16 Euro za tři dny nahoře. Nahoře parkujeme, stavíme stany a upíjíme zásoby alkoholu. Něco po půlnoci jdeme spát. Je hezky.
Ráno balíme veškerou bagáž a vyržíme k jeskyni. Věcí máme slušně – jen lan táhneme 220m což už samo o sobě je pěkná váha. Vaření a bivak také situaci nepomáhají. Počasí je ale krásné, tak se pomalu posouváme v dobré náladě k jeskyni. Po necelých 3 hodinkách jsme už v místech, kde se má s pěšiny odbočit a Akim s Pavlem vyrážejí najít cestu ke vstupu. Po 3 hodinách se vracejí po velmi dobrodružné – vidíte tady pěšinku nahoru? Tak tude ne:D Správnou cestu našli až na sestupu a tak se prodírali půl kilometru svahem proti kleti s nejasným cílem. Dobrodružné. Nahazujeme všichni batohy a vyrážíme – za hodinu už sledujeme chladné proudění směrej z jeskyně. Respekt. Přebalujeme, obklékáme overaly, sedáky a vyrážíme.
Pro vstup jsme použili Sloní vchod, který ústí přímo do Mamutího domu. Tento dóm má neskutečné prostory ve stovkách metrů každým směrem a kapající voda zde vytváří ledové krápníky neskutečných rozměrů.
Tento web používá cookies. Dle naší Evropské unie byste to měli oslavit kliknutím na tlačítko. Skvělé, pivko na to!
Privacy & Cookies Policy
Privacy Overview
This website uses cookies to improve your experience while you navigate through the website. Out of these, the cookies that are categorized as necessary are stored on your browser as they are essential for the working of basic functionalities of the website. We also use third-party cookies that help us analyze and understand how you use this website. These cookies will be stored in your browser only with your consent. You also have the option to opt-out of these cookies. But opting out of some of these cookies may affect your browsing experience.
Necessary cookies are absolutely essential for the website to function properly. This category only includes cookies that ensures basic functionalities and security features of the website. These cookies do not store any personal information.
Any cookies that may not be particularly necessary for the website to function and is used specifically to collect user personal data via analytics, ads, other embedded contents are termed as non-necessary cookies. It is mandatory to procure user consent prior to running these cookies on your website.
