Vánoční obodbí se blíží a my opět, jako každý rok, přemýšlíme kam vyrazíme na předvánoční výlet. Jelikož počasí není nic dle předpovědí nic moc, tak zvažujeme něco jednoduššího v nižších nadmořských výškách. Nakonec vyhrává pohoří Ankogel s hlavním vrcholem Hochalmspitze a jak se nakonec ukázalo, tak zas tak jednoduché to ve skutečnosti nebylo. Krom toho také s Pavel s Akimem, jelikož Pavel má si musí „neočekávaně“ vybrat zbytek dovolené do konce roku, plánují následně po 3 dnech přejet pokračovat na Wildspitze.
Odjezd je naplánovaný na pátek ráno, ale celé plány bourá Pavel, jelikož těsně před odjezdem onemocní a tím se celá společenská akce v Ankogelu rozpadá – což není dobrá zprávu pro Andreu a Vlastu, kteří mají dovolenou jen v pátek.
V neděli je ale Pavlovi už lépe a tak se rychle formuje s Akimem a plánují odjezd na pondělí – Wildspitze se ovšem nekoná, protože počasí se rapidně zhoršilo a další neúspěšný zimní výstup si již na Wildspitzi dovolit nemůžeme. Nakonec se tedy s Akimem vydáváme na Ankogel s cílem Hochalmspitze, 3360m.
Pavel doráží do Budějek v neděli večer. Dáváme si sraz s Andreou na nejlepší lezecké stěně v Budějkách – Lanovka s výškou luxusních 8m – kdyby tam byly žíněnky, tak by to byla kvalitní bouldrovka, ale takto … Lezeme tedy s lanem a po dvou hodinkách si dáváme pár pivek ve stěnovém baru (ten je pro změnu na vysoké úrovni). Snažíme se chovat slušně a tak dorážíme domů kolem 23 s tím, že se kvalitně vyspíme. Slovo dalo slovo a půl litr slivky zase kvalitní náladu a tak usínáme kolem 2 v noci. Ráno máme naplánovaný odjezd na 7h, ale ani jeden z nás není ve stavu, že bysme mohli vyrazit a tak se odjezd posouvá na 9h. Cesta je veselá a do cíle, závora na cestě k přehradě ve výšce 1100m, dorážíme kolem 14h. Cesta na winterraum u chaty Gießener Hütte, 2215m je dlouhá. Tma nás zastihne u přehrady a dalších 400m výškových jdeme po tmě. Na chatu dorážíme kolem 18h. Večer se už příliš aktivity nekoná a po vytopení winterraumu na příjemných 30C usínáme.
Ráno vstáváme v 6h a jakmile se začne rozednívat vyrážíme cestou Rudolstädter č. 536 do sedla „Steinerne Mannln“. Toto místo je nepřehlédnutelně vidět už od chaty. Sněhu je více než odst a tak se nám jde ve sněžnicích docela dobře. Celý den je zataženo, mírně posněhává a naštěstí nefouká. Naše pohodová cesta končí cca 30m výškových pod sedlem, kde je třeba překonat, v létě bezproblémovou, ferratu. Sudáváme batohy a sněžnice a jdeme do lezeckého. Posledních cca 50m výškových sněhového pole je již hodně strmých a tak batohy necháváme v polovině svahu. Jakmile dolezeme ke skále tak dostáváme studenou sprchu – ferrata je téměř zcela pod prašanem, který nedrží. Navíc ferrata tvoří traverz, který se hodně blbě jistí a díky nestabilnímu sněhu je téměř nemožné jej slanit. Lezeme jen první třetinu a vyhodnocujeme stav jako příliš nebezpečný a slaňujeme dokud nám to ještě naše jedna 60m půlka dovolí. Otáčíme to o v 11:30 a čas nám říká, že na vrchol bysme to sice za světla stihli ale v tomto počasí, viditelnost je díky sněžení mizerná i přes den, nechcme riskovat návrat za tmy.
Continue reading→
