Dovolená na Gran Canaria a Tenerife

Ve dnech 14. až 22. března 2015 jsme strávili krásnou dovolenou na Kanárských ostrovech, první polovinu na ostrově Gran Canaria, druhou na Tenerife. Celkem nás bylo devět: Lenka, Petr zvaný Pupek, Markéta, Martin, Petra, Pavel, Honza, Vlasta a já, Vašek.

Pavel s Honzou většinu dní brázdili ostrovy na kole, o čemž Pavel píše zde. Turistické zážitky nás ostatních popisuje tento článek.

Let na Cran Canaria, sobota – den první

Kolem půl šesté vyrážíme z Brna do Prahy. Na parkovišti kousek od letiště necháváme auta, plníme jeden společný batoh k odbavení s věcmi, které nelze vzít na palubu letadla, a přesouváme se na letiště; času máme tak akorát. U letištní kontroly se ukážu jako správný létací zelenáč – z batohu zapomenu vyndat iPad a v botách mám cosi kovového, takže jim zapípám a celého mě prošacují. Do letadla jsem ale vpuštěn, a tak v 10.15 odlétáme s Ryanairem do Londýna. Můj první let v životě…

Na letišti Stansted máme asi tři hodiny, to je tak akorát na to projít celní kontrolou (vyplatí se mít pas s biometrickými údaji, není potřeba čekat fronty na ruční kontrolu, ale dá se v pohodlí projít přes automatické brány), vyzvednout batoh, znovu ho nechat odbavit a projít další letištní kontrolou. A ztratit na chvíli Pavla a Petru zrovna ve chvíli, kdy se na tabulích rozsvítí, že máme jít ke gejtu. Tedy ideální příležitost zazmatkovat, vzít jim kufry a vyrazit tam bez nich. Naštěstí nás našli a dohnali, takže ve čtvrt na dvě místního času odlétáme všichni směr Las Palmas de Gran Canaria.

Nad Evropou je převážně zataženo, takže toho moc nevidíme; první pořádný výhled máme až na Pyrenejský poloostrov, který přelétáváme nad Portugalskem. Nad Atlantik zamíříme nad Lisabonem.

Na Gran Canaria, na letišti Las Palmas (LPA), přistáváme po cca čtyřech hodinách letu, kolem 18. hodiny místního času, který je stejný jako Londýnský, tedy o hodinu méně než u nás.

Ubytováni. Načínáme šunku a rum.

Přímo na letišti nejdříve ze všeho zařizujeme auto. Půjčit ho na jednom ostrově a vrátit na druhém se ukazuje jako problém – když už ne technický, tak alespoň finanční. Nakonec ze všech autopůjčoven volíme lokální kanárskou půjčovnu CICAR, která umožňuje vrátit auto v přístavu (v Las Palmas či v Agaete).

Čtyři z nás odváží Pupek na nákup do Carrefouru v Las Palmas, vrací se pro zbytek a vyrážejí hledat ubytování do San Andrés (Arucas) na severním břehu ostrova. Byť mají přesnou adresu, ukáže se to jako problém. Na místě, kde bychom podle mapy měli bydlet, nacházejí pouze polorozpadlou barabiznu… Naštěstí je to ale jen nějaká chybka v mapě, správný dům (se shodnou adresou) stojí asi o dvě stě metrů vedle, takže když dojede i naše nákupní skupina, vítají nás už z otevřených dveří.

V obchodě dostala Petra skvělý nápad, koupit celou španělskou šunku Jamón curado (přesněji jamón serrano bodega), takže máme na celý týden o jídlo i zábavu postaráno. Kolem desáté večer už jsme všichni ubytovaní, zakrajujeme šunku a načínáme lahve místního kanárského rumu Arehucas; dovolená začíná.

Gran Canaria (Las Palmas), neděle – den druhý

Ráno nikam nepospícháme, máme přeci dovolenou… Kolem deváté odvážejí Pupek s Petrou Pavla a Honzu do Maspalomas na druhé straně ostrova, kde se nachází půjčovna kol. Ostatní se vydáváme na krátký výlet po okolí San Andrés. Nakoukneme do místního kostela a na ospalé náměstíčko před ním. Přímo odtud na jih se klikatí několik kilometrů dlouhé údolí, tak zamíříme tam.

Po včerejším večerním příletu je to náš první kontakt s krajinou na Kanárských ostrovech. S podivem sledujeme terasovité plantáže vybudované na svazích. Na valné většině rostou banánovníky (a na nich banány), na zahrádkách na kraji San Andrés jsou ale vidět i citrusy, rajčata či brambory. Našinec by podle vegetace i počasí usuzoval na krásnou polovinu června.

Koketování s Opunciemi Údolím podél banánů Moře kousek za chalupou Veget na terase u bazénu

Údolím jdeme jen tak necelé dva kilometry, než to otočíme zpět. Čekáme, že se každou chvíli vrátí Pupek a Petra. Ti nakonec ale přijíždějí až po poledni, a tak se do té doby vyhříváme u bazénu na terase. Odpoledne necháváme Martina a Markétu doma vlastnímu osudu (jdou zkoumat okolní pobřeží) a zbytek nás (Lenka, Petra, Pupek, Vlasta a já) vyrážíme na prohlídku Las Palmas.

Las Palmas de Gran Canaria je největší město Kanárských ostrovů a společně se Santa Cruz de Tenerife hlavním městem ostrovů. Las Palmas a celé Kanárské ostrovy jsou spjaty s osobou Kryštofa Kolumba, pro kterého byly důležitým bodem při všech čtyřech výpravách, při kterých objevil Ameriku.

V centru Las Palmas se nachází dům, v kterém Kolumbus pobýval a kde je nyní jeho muzeum. Právě to zlákalo Petru, která se do něj hned po příjezdu do města vydává. My ostatní jen tak procházíme uličky, před Kolumbovým domem shlédneme závěr nějakého folklórního vystoupení a těsně před zavřením stihneme prohlédnou katedrálu sv. Anny. Na náměstí před ní potkáváme Petru a dál už pokračujeme společně.

V obchodě se suvenýry nakupujeme pohledy a na Plaza del Hurtado de Mendoza usedáme na zahrádku restaurace, abychom se svlažili španělským pivem. Chvíli po nás na náměstí přicházejí dva hudebníci a k nim se záhy přidává i tanečnice. Ta se snaží pohledy přilákat někoho z hostů. Když se jí to nedaří, zatančí si s ní pár kroků alespoň číšník. Začínáme pociťovat, že místní slunko vskutku hřeje, a zjišťujeme, že bez opalovacího krému to tady nepůjde. Vysedávat na sluníčku není tedy nejlepší nápad, a tak se zvedáme a pokračujeme k autu.

V severní části města, nedaleko přístavu, se nachází pevnost Castillo de la Luz, která se zdá, že by mohla stát za shlédnutí, a tak jedeme k ní. Avšak nestojí. Zklamáni jejími prťavými rozměry, a především tím, že se k ní nelze ani pořádně dostat, neb je schovaná za jakousi železnou zdí, vracíme se zpět do centra a jdeme se raději projít podél pobřeží.

Na pláži namáčíme kotníky do moře a zkoušíme vodu. Zdá se studená. Nicméně, přesto že se blíží půl šestá, v podvečerním slunku je zde velice příjemně. Stejného názoru je zřejmě i řada lidí, co se zde sluní a občas někdo z nich i zaběhne do vody.

Kolumbův dům Na trhu zkoušíme místní ovoce Pupek na jednom z kanárských psů V katedrále Já na náměstí před katedrálou Nějaké umění v ulicích Zkoušíme teplotu vody Pláž v Las Palmas Kotviště v Las Palmas V parku u pobřeží, vracíme se k autu

Pokračujeme po pobřeží kolem kotviště jacht a dalších lodí a lodiček až k prvnímu místu, kde je možné dostat se na druhou stranu dálnice, a vracíme se zpět k autu. Zbývá už jen nakoupit. Zamíříme k nám známému Carrefouru, o kterém jsme přesvědčení, že je otevřen i v neděli (říkal to Google). Jaké je tedy naše překvapení, když u vjezdu do garáží najdeme zavřená vrata. Nakonec nacházíme v centru otevřené HiperDino. Možná i díky této pozitivní zkušenosti se tak HiperDino stává naším nejoblíbenějším obchodním řetězcem po zbytek pobytu na Kanárech. Odtud už pak zamíříme rovnou domů, kde na nás už krom Martina a Markéty čekají hladoví, spálení a totálně vyčerpaní cyklisté Pavel a Honza.

Gran Canaria (Maspalomas), pondělí – den třetí

Cílem dnešního dne je navštívit písečné duny v Maspalomas a objet celý ostrov kolem dokola.

Maspalomas je hlavní turistické centrum ostrova a společně s Playa del Inglés a San Agustin tvoří rozsáhlý přímořský resort. V jeho středu, v nejjižnějším cípu ostrova se nachází přírodní rezervace Dunas de Maspalomas – přes 400 ha písečných dun, které plynule přecházejí v několikakilo­metrovou pláž na břehu oceánu.

Vyrážíme po již známé trase, po dálnici přes Las Palmas a kolem letiště dále na jih. Něco po desáté parkujeme na Calle las Dunas, takže k dunám to máme jen kousíček. Předtím ale ještě nakoukneme do místního turistického centra, kde se ale nic zajímavého nedozvídáme. Maximálně tak, že je možné se za € 12 povozit půl hodiny na velbloudovi. Naši pozornost upoutá ještě jeden reklamní leták, určený pro část zdejší klientely: nabídka desítek nejrůznějších služeb – od privátních klubů, přes nákupní centra až po golfová hřiště – určených jen a výhradně pro homosexuály. Gran Canaria a konkrétně pak právě Maspalomas jsou známé pro svůj otevřený přístup k lidem s odlišnou sexuální orientací a jsou v tomto směru vyhledávanou destinací, čehož si třeba na pláži nebylo možné nevšimnout…

Jih, resp. jihovýchod ostrova je o poznání teplejší a sušší než severní část, což je dáno Kanárským mořským proudem, jižní větví Golfského proudu, který zásadním způsobem určuje klima celých Kanárských ostrovů. Ačkoliv reálná teplota byla okolo 20 °C, subjektivně zde bylo horké letní počasí. Nasazujeme tedy (někteří improvizované) pokrývky hlavy, sluneční brýle, vyhrnujeme nohavice, sundáváme boty a vyrážíme mezi duny.

Ačkoliv na mapě vypadá oblast s pískem jako maličký kousek země, ve skutečnosti lze najít místa, odkud nelze vidět ani oceán ani okolní hotely. Nebýt všudy přítomných turistů pobíhajících po dunách, mohl by člověk snadno nabýt dojmu, že je ztracen uprostřed pouště.

Jsem tu, v Maspalomas Voda uprostřed pouště? Fata morgána? Juchů, moře U moře Peťa uprostřed pouště

Po necelé půlhodině přicházíme k pláži, která rovněž slouží jako hlavní pěší spojnice mezi východní a západní částí Maspalomas, takže po pobřeží proudí oběma směry nekonečné zástupy lidí. Podle nedaleké cedule jsme došli na nudapláž, po krátkém zaváhání zde ale zůstáváme. Jak jsme viděli později, přesouvat se někam jinam by nemělo žádný smysl. Nuda nenuda, po celé délce pláže se každý slunil a koupal, jak mu bylo milé – ať s plavkami či bez. Ve výsledku to působilo přirozeným dojmem. Pozornost budily snad jen ojedinělé případy, jako třeba partička postarších turistů hrajících v rouše Adamově volejbal hned vedle hlavní cesty…

Po osvěžení v moři, které bylo teplejší, než jsme očekávali, pokračujeme po pobřeží dále na západ, směrem k majáku Faro de Maspalomas a cestou příležitostně šplháme na okolní duny. Ze strany natočené ke slunci je písek ale tak rozpálený, že zůstat stát bosýma nohama na jednom místě je skoro nemožné.

Duny Maspalomas

Na konci dun se rozhodujeme, že se přes ně nebudeme vracet zpět, ale že k autu dojdeme městem, že to bude rychlejší. To ale netušíme, že touto volnou jsme si naplánovali další dvě hodiny chůze. Severně od dun se rozkládá rozlehlý golfový areál, na který navazuje komplex ubytovacích zařízení, kudy prostě nelze projít. Naše snaha najít zkratku se mění v bloudění mezi golfovými hřišti a nakonec se pokorně vracíme na hlavní silnici. K autu přicházíme až po třetí hodině a před námi je ještě celá půlka ostrova…

Blbnutí na dunách Babylón před majákem U velbloudů Tam všude jsme bloudili Třeba se na kole dostaneme k autu rychleji

Pokračujeme dále po dálnici, okolní krajina začíná být drsnější – poslední úsek cesty tvoří víceméně jen mosty a tunely. Západní část ostrova jsou v podstatě jen hory, východní část je daleko rovinatější.

Na konci dálnice sjíždíme opět k moři, do malebné rybářské vesnice Puerto de Mogán. Za vysokou betonovou hradbou chránící vesnici před vlnami se nachází krásný klidný přístav s řadou restaurací. V jedné z nich nakonec usedáme a dáváme si něco menšího na zub – já jakousi rybu, ostatní talíř tapas. A pochopitelně k tomu nesmí chybět španělská sangía.

Přístav opouštíme až před šestou, zbývá nám tak něco přes hodinu, než zapadne slunce a všichni už se těšíme na serpentiny v západní části ostrova. Cestou přes Mogán do La Aldea de San Nicolas de Tolentinoněkolikrát zastavujeme, abychom se pokochali výhledy, které okolní podvečerní krajina nabízí. K pobřeží v La Aldea přijedeme přesně na západ slunce.  Můžeme pozorovat, s jakou rychlostí, během několika málo okamžiků, zmizí slunce za obzor. Zároveň máme před sebou nádherný výhled na ostrov Tenerife s majestátní sopkou Teide uprostřed.

Puerto de Mogán V restauraci v Puerto de Mogán Pohoří u Mogánu Cesta do údolí k La Aldea  Večerní pohled na Tenerife z La Aldea

Asi nejzajímavější úsek z celé okružní jízdy je z La Aldea do Agaete, který je jedna dlouhá horská klikatice kroutící se ve svahu nad mořem. Platí zde zákaz vjezdu za špatného počasí, nesmějí sem motorky, pěší ani cyklisté (nicméně ti dva naši si toho předchozí den všimli, až když celý úsek projeli). Ve dne zde musejí být nádherné výhledy, my z této části ale moc nemáme, neboť ji celou jedeme za tmy. Alespoň Pupek jakožto řidič je spokojený, díky tmě a světlům v zatáčkách ví, zda má očekávat protijedoucí auto.

Z Agaete už zas vede široká rovná silnice. Z té ještě sjíždíme u města Gáldar, abychom zde rychle nakoupili, a poté už pokračujeme rovnou do San Andrés, kam dojíždíme až někdy po deváté hodině večer. Plány, že bychom mohli večer grilovat, vzali už dávno za své.

Gran Canaria (Roque Nublo), úterý – den čtvrtý

Máme za sebou prohlídku hlavního města Las Palmas a okružní jízdu kolem ostrova, zbývá nám tedy navštívit ještě jeho střed. Hlavními cíli pro tento den jsou Roque Nublo a Pico de las Nieves.

Od severního pobřeží vyrážíme do hor směrem na jih. Cestou se několikrát potkáváme s Pavlem a Honzou.Na klikatých silničkách je auto jen o málo rychlejší než kolo, z kopce nás kluci hravě dohánějí.

První větší zastávkou je město Firgas, známé pro svoji kachlíkovou výzdobu. V jedné z ulic se nachází reliéfní modely všech kanárských ostrovů, zeď kolem kostela lemují barevné lavičky, každá s názvem a znakem jedné z obcí na ostrově.

Cyklisti Pavel a Honza Kachlíkové modely Kanárských ostrovů ve Firgas Ve Firgas Kachlíkové lavičky ve Firgas Lišejníkové stromy za městem Lanzarote

Pokračujeme dále do středu ostrova, zároveň pomalu stoupáme výš a výše. Ráz krajiny je zde zcela jiný než na pobřeží či v jižní části ostrova. Je zde daleko vlhčeji, okolní krajina zelená. A také chladněji; v jednu chvíli ukazuje teploměr v autě pod deset stupňů.

Ve vísce Valleseco špatně odbočíme, byť jen pár desítek metrů. V okamžiku je u nás místní žena, která neznaje slovo anglicky začne ihned ochotně vysvětlovat cestu k Roque Nublo – rukama, nohama a hlavně španělsky. Základní smysl chápeme, nicméně trapný pocit, že nejsme schopni se domluvit v cizí zemi, zachrání až přišedší muž, který nám to samé vysvětlí plynulou angličtinou.

Za Lanzarote nás zaskočí mraky, které se utrhly od pobřeží a na chvilku zahalují krajinu kolem nás. Naštěstí se během chvíle rozplynou a naše obavy, že snad na vrcholcích bude zataženo a nic neuvidíme, se nenaplní. Po celý zbytek dne je nádherné počasí, byť na vyvýšených a otevřených místech poněkud větrno.

Jak se blížíme k vrcholu a středu ostrova, krajina se opět mění. Zelená údolí ze severních svahů střídají načervenalé sopečné skály a borové lesy; pomalu se rozevírají výhledy na centrální část ostrova kolem města Tejeda.

Krátce před dvanáctou konečně přijíždíme k Roque Nublo. Necháváme auto na nevelkém parkovišti u silnice, k cíli musíme pěšky. Ačkoliv se to zdá kousíček, cesta nahoru nám se všemi zastávkami na focení a kochání se trvá celou třičtvrtě hodinu. Není se čemu divit, okolní výhledy jsou dechberoucí, dal by se zde strávit celý den. Právem je Roque Nublo, tento 80 m vysoký skalní útvar čnějící do výšky 1813 m. n. m., považován ze jeden ze symbolů Gran Canaria.

Pohled na Roque Nublo (ten „malý kamínek“ nahoře) Cesta k Roque Nublo Pohled do údolí Já s „kamínkem“ Léňa s kamínkem

Společná vrcholová pod Roque Nublo Peťa a hory Pupek, vlk samotář Roque Nublo a v pozadí Tenerife z Pico de las Nieves

Asi 4 km východně od Roque Nublo se nachází nejvyšší bod celého ostrova Pico de las Nieves (1949 m). Právě na něj následně zamíříme. Díky vojenskému areálu, který se zde nachází, vede silnice až na samý vrchol. Nicméně zdejší vyhlídka nenabízí v zásadě nic nového, co bychom předtím neviděli od Roque Nublo, snad jen vyšší koncentraci turistů (a cyklistů) na menším prostoru, takže zůstáváme jen pár minut a odjíždíme dále.

Do večera nám zbývá dostatek času, takže cestou zpět můžeme navštívit ještě jednu přírodní zajímavost:Caldera de Bandama. Tento sopečný asi 200 m hluboký a kilometr široký kráter (či přesněji právě kaldera) je jedním z mnoha pozůstatků sopečné činnosti na ostrově. Severozápadní svah, kterým vede cesta na dno, připomíná množstvím kaktusů a jiných rostlin spíše nějakou botanickou zahradu.

Nakonec nesestupujeme až dolů, pouze k vyhlídce možná tak ve třetině cesty, odkud je na celou kalderu pěkně vidět. Poté se vracíme zpět k autu a pokračujeme do Las Palmas. Večer máme v plánu grilovat, takže musíme někde nakoupit nějaké ty „mořské potvory“.

Kandera Bandama Kandera Bandama Večerní moře z terasy u domu Grilovačka

Zamíříme do již ověřeného obchodu HiperDino na ulici Calle Munguía. Je zde velice ochotný prodavač, který nám vybrané ryby a sépie očistí a naporcuje, takže večer s nimi nemáme téměř žádnou práci.

Po návratu domů začínáme připravovat grilování a Pupek s Petrou vyrážejí na ještě jeden výlet „okolo“ ostrova – je potřeba dojet do Maspalomas pro Pavla a Honzu, kteří tam vrátili vypůjčená kola.

Idea grilovat na terase s výhledem na moře se ukáže jako nereálná, od oceánu fouká tak silný vítr, že by nám z grilu všechno teplo odfoukl. Nemluvě o tom, že my bychom mezi tím asi umrzli. Podobně jako předchozí večer, vítr je tak silný, že v kombinaci s přílivem některé vlny dosahují až těsně ke zdi domu. Přesouváme tedy gril na vnitřní dvorek, kde panuje krásné bezvětří a kde si můžeme vychutnat grilované plody moře (tedy vychutnat většinu z nich, aneb poznámka pro příště zní: bílé žužlavé kostky nebrat).

Přesun z Gran Canaira na Tenerife, středa – den pátý

Jsme v půlce dovolené, je tedy čas rozloučit se s Gran Canaria a přesunout na Tenerife. Ráno se balíme a poklízíme dům a na dvě etapy se přesouváme do přístavu Puerto de las Nieves u města Agaete, odkud nám po poledni odjíždí trajekt.

Jedu v první skupině. Potřebuji konečně poslat pohledy, a protože v předchozích dvou dnech se mi nepodařilo potkat žádnou poštovní schránku, vydávám se hledat poštu, z čehož se vyklube téměř čtyřkilometrový výlet až do centra Agaete.

Mezi tím přijíždí druhá skupina, vracíme auto a zbývající čas do odjezdu strávíme v nedaleké restauraci. Asi v půl jedné vyrážíme k trajektu a naloďujeme se. Loď přepravuje hlavně nákladní auta, cestujících je na palubě pomálu. Protože trajekt nemá žádnou venkovní část, odkud by se dalo koukat na moře, zabíráme si místa v předu v první řadě u oken, ať máme aspoň nějaký výhled. Přesně v jednu se loď odlepí od mola a my vyplouváme vstříc Tenerife. Na přídi je sice pěkný výhled, ale zároveň to tam pěkně houpe – nic pro slabé žaludky, těm je lépe někde vzadu. Pozorovat vlny se ale po chvíli omrzí, a tak unaveni kolébáním postupně všichni usínáme.

Alternativní varianta byla plout z Las Palmas, odtud trvá plavba dvě a půl hodiny, z Agaete je podstatně rychlejší, a tak za nějakých 80 minut už stojíme v Santa Cruz de Tenerife.

První a hlavní úkol zde je pronajmout si opět auta. Ovšem ouha, v pobočce CIRARu nám sdělují, že nemají k dispozici žádné auto, druhá místní půjčovna má dnes pro jistotu rovnou zavřeno. Přichází tedy čas na improvizaci. I s kufry a batohy se přesouváme na cca 1,5 km vzdálené autobusové nádraží (jehož hala svými rozměry připomíná spíše menší letiště). Cestou stihneme alespoň zběžně zhlédnou dvě z nejzajímavějších míst města: náměstí Plaza de España) a koncertní síň Auditorium de Tenerife.

Na nádraží zvažujeme, kam se nechat dovézt, možnosti máme dvě: jižní letiště, které je naším směrem, ale daleko, nebo severní letiště, které je podstatně blíž, ale druhým směrem. Nakonec volíme to druhé a jedeme na Aeropuerto de Tenerife Norte (TFN).

Zde Europcar konečně půjčujeme auta – jedno větší (Opel) a druhé menší (Fiat), vyřízení trvá snad hodinu. Mezi tím začíná venku pršet a letiště opouštíme v solidním lijáku. Za soumraku, okolo půl osmé večer, přijíždíme konečně do Las Rosas, místní části města Arona, kde máme pro následující dny ubytování. Zde na jihu není po dešti ani památky.

Přístav Puerto de las Nieves u města Agaete Na palubě trajektu Plaza de España v Santa Cruz de Tenerife Auditorium de Tenerife v Santa Cruz de Tenerife Nás domeček mezi plantážemi banánů

Tenerife (Masca), čtvrtek – den šestý

Pavel a Honza si ráno v nedalekém Playa de las Américas opět půjčují kola, my ostatní nasedáme do aut a míříme do severozápadního cípu ostrova. Zde se v nadmořské výšce 600 m nachází horská vesnička Masca, u které začíná jedno z oblíbených míst na Tenerife – údolí klesající mezi majestátními skalami až ke břehům Atlantiku. To je naší cílem pro tento den.

Velká část turistů volí variantu, sejít pouze dolů a pak se nechat odvézt lodním taxi do Los Gigantes. To však není náš případ, my si to vyšlápneme zpátky nahoru. Na celý den tedy máme o zábavu postaráno.

Na jihu ostrova panuje krásné slunné počasí, čím víc ale jedeme na sever, tím více je zataženo. V dáli na obzoru vidíme další z kanárských ostrovů: La Gomera. Každé auto volí vlastní, trochu odlišnou trasu, nakonec se ale potkáváme na vyhlídce s serpentinách nad vesnicí Masca.

Do cíle přijíždíme kolem půl dvanácté. Malé parkoviště ve svahu nad údolím je beznadějně plné, auta parkují podél silnice na každém možném místě v délce přes kilometr. Nakonec i my nacházíme místo z zaparkování a přesně v poledne zahajujeme sestup.

Ze začátku poměrně široké údolí se postupně zužuje a mění spíše v kaňon. Nad námi šedá obloha a chvílemi se spouští drobný déšť. Asi po hodině chůze začínáme dohánět organizované skupiny turistů s průvodci, je-li to na úzké pěšině možné, snažíme se je předbíhat. V jednom místě je koncentrace lidí tak vysoká, že ztrácíme přehled, kde je kdo, rozpadáme se na dvě skupinky a potkáváme se až u moře.

Cesta je rozmanitá, z větší části vede korytem téměř suchého potoka, místy přelézáme po skalách a přes kameny, jinde se zas údolí rozšiřuje a je bohatší na vegetaci, takže procházíme tunely z rákosí a okolo rostou palmy. Nad námi se tyčí stometrové lávové skály.

Výled na vesničku Masca Začínáme sestup do údolí Skupiny ostatních turistů předbíháme Zastávka pod palmou A konečně u moře

Odpočinek na konci údolí Zátoka na konci údolí V údolí Masca Skály všude kolem Okolní skály se ční do výšky

Místy je to pěkná džungle Chladíme nohy v potoce Už budeme nahoře Cesta k autu po patnícíh Los Gigantes

Po necelých dvou a půl hodinách poměrně svižné chůze se před námi konečně rozevírá výhled na nevelkou zátoku obklopenou skalami, jsme v cíli. Počasí se během cesty vybralo, takže zde chvíli posedíme na sluníčku a pozorujeme loďky odvážející ostatní turisty a poté se vydáváme na cestu zpět.

Ze začátku ještě potkáváme poslední skupiny mířící dolů, jinak jsme v porovnání s cestou dolů v údolí téměř sami, pouze se na střídačku vzájemně předcházíme se skupinkou Němců. U lidí, které míjíme, budí pozornost Pupek, který jde celou cestu bosý. Nahoru do vesnice přicházíme asi po třech hodinách chůze. Poslední kilometr podél silnice k autům si zpestřujeme chůzí po patnících.

Cestou zpět domů ještě zajíždíme do turistické letoviska Los Gigantes, abychom se koukli na místní obří útesy. Ve spleti uliček se nám ale nedaří najít správnou cestu ke břehu, a tak se spokojujeme s výhledem z parkoviště a pokračuje dále. Skal už jsme dneska viděli dost.

Tenerife (Loro Parque), pátek – den sedmý

Na pátek 20. března se už týdny těší celá Evropa, po letech je možné pozorovat částečné zatmění slunce. Kanárské ostrovy jsou přeci jen o něco jižněji, přesto i zde můžeme tento úkaz pozorovat, byť překrytí není tak velké, jako v Česku. Zatmění začíná před osmou místního času, vrchol je něco po půl deváté.

Pro dnešní den máme v plánu navštívit Loro ParquePuerto de la Cruz na severu ostrova. Ačkoliv někteří z nám měli pochybnosti, zda by nešlo den strávit zajímavěji, než návštěvou „nějaké ZOO“, vyrážíme tam nakonec všichni.

Před odjezdem potkáváme před domem „pana domácího“, majitele okolních banánovníkových plantáží, které obklopují dům, kde bydlíme. Ten nám nabízí, že nám tam udělá prohlídku. A tak s ním procházíme banánová pole a dozvídáme se, že banánovníky nejsou stromy ale byliny, ukazuje nám, jak banány kvetou a jak jsou potřeba následně zaštipovat. Každá bylina rodí pouze jednou, poté je ji nutné uříznout a nahradí ji odnož, která mezi tím vyrašila vedle.

Zde na jihu ostrova zabírají plantáže s banány kilometry čtvereční, všechny jsou ale uměle vytvořené. Na původní půdě by nic nerostlo, a tak mezi vybudované kamenné či betonové zdi navezou vrstvu hlíny z hor a tam teprve vysadí banány, které jsou pak zavlažovány odsolenou vodou z moře. Nic snadného, takové pěstování banánů…

S panem „domácím“ mezi banány Výklad o banánech Květ banánovníku

Do Loro parku přijíždíme až po půl jedné, kupujeme vstupenky, jedna za € 34, a vyrážíme na prohlídku. Nejprve ze všeho obcházíme jednotlivá představení, začínáme u delfínů – hezká a inteligentní zvířata. Následuje představení s kosatkami. To spočívá především v tom, že projíždějí kolem okraje bazénu a ploutvemi stříkají vodu na ty, kteří měli tu odvahu a sedli si na sedačky označené jako splash zone. K těm patříme pochopitelně i my. A když už se zdá, že odejdeme z představení suší, kosatka si nachází i nás a dostáváme rovněž sprchu slané vody. Abychom vody neměli málo, přidává se další z vrchu v pravidelných přeháňkách.

Pokračujeme na šou s papoušky, která je ale určena spíše dětem, byť asi desítka velkých ptáků přelétávajících nízko nad našimi hlavami má něco do sebe. Posledním a zároveň nejlepším představením, které navštěvujeme, je šou s lachtany – úžasní tvorové. Zlatým hřebem pak je, když z publika vyberou dobrovolnici – naši Léňu – která od lachtana dostává pusu.

Pak už pokračujeme prohlídkou zbytku zoologické, a že je na co koukat. Za vypíchnutí stojí alespoň obří hala snad se stovkou tučňáků či akvárium s vodním tunelem, kde nad námi plavu žraloci. No a pochopitelně všude stovky papoušků, kteří dali ZOO jméno, když byla pro ně v sedmdesátých letech založena jako záchranná stanice.

Trávíme zde celé odpoledne až do zavíračky, odjíždíme před sedmou hodinou a odvážíme si skvělé zážitky. Téměř se stydím, že jsem namísto Loro Parque zvažoval jiný program.

Delfíni vozí holčičku na lodi Kosatka předvádí kotrmelec Léňa s lachtanem Jeřáb Surikata

Papoušek I. Papoušek II. S papoušky Kakadu Tučňáci V podvodním tunelu se žralokem

Tenerife (Pico del Teide), sobota – den osmý

Máme pře sebou poslední den na Kanárských ostrovech a před námi je výstup na Pico del Teide (3718 m), nejvyšší horu celého Španělska.

Vstáváme časně a po sedmé vyjíždíme směrem k hoře. Dnes všichni včetně cyklistů. Počasí vypadá nadějně, mračna, která v předchozích dnech z jihu posedávala ve výšce okolo 2000 m na kraji kaldery Las Cañadas, jsou pryč. Že všechno ale ještě může být jinak dává tušit sněhový poprašek, který cestou potkáme, stejně jako mraky formující se za sopkou ze severu.

O půl deváté přijíždíme po silnici TF-21 k parkovišti pod Montaña Blanca ve výšce necelých 2400 m, kde necháváme auta a vyrážíme na cestu. Na vrchol je to odtud asi deset kilometrů, převýšení přes 1300 m.

Po pár stech metrech přináší silný severní vítr mraky, které zahalují okolní krajinu, a tak nějaké čtvrt hodiny pokračujeme v mlze. Když mraky odplují pryč, je okolí bílé od sněhu. V kombinaci s žluto-červenou barvou okolních svahů a modrou oblohou nad námi se nám tak ukazují nádherné barevné scenérie.

Asi po hodině a čtvrt přicházíme k odbočce na Montaña Blanca. Zde končí široká cesta a začínáme stoupat po pěšině sopečnou struskou do prudšího svahu. Výškové metry přibývají rychle, odhadujeme, že pod vrcholem na La Rambleta (3555 m) bychom mohli být kolem dvanácté; času tedy máme dostatek. Po čtvrt na dvanáct dáváme krátkou zastávku u chaty Altavista (3260 m), a pak pokračujeme dále k vrcholu.

Celou cestu stoupáme víceméně sami, ostatních turistů potkáváme minimum. To se ale mění pod vrcholem. Z La Rambleta, kam vede odspodu kabinová lanovka, proudí k vyhlídce Mirador de la Fortaleza desítky a desítky lidí; poslední půl kilometr, byť je víceméně po rovině, je tak možná náročnější než celé předchozí stoupání. O půl jedné jsme už ale všichni u lanovky.

Teide po ránu Vyrážíme na cestu Přihnal se mrak Sněhový poprašek na lávových svazích Sopečnou struskou vzhůru

Stoupáme výš a výše, v pozadí  Montaña Blanca Jedna z mnoha krátkých zastávek U chaty Altavista Tudy vede cesta do nebe Čekáme pod vrcholem u lanovky

Zde si dáváme svačinu a  v závětří se vyhříváme na slunci. Přitom pozorujeme mraky pod námi, které přelezly přes korunu kaldery Las Cañadas a tváří se, že by rády za námi nahoru. A bavíme se na účet turistů přijíždějících lanovkou – třeba boty s pěticentimetrovým podpatkem jsou dle nich asi vhodnou obuví od tři a půl tisíce metrů.

Naštěstí ale moc nehrozí, že by se někdo z nich vydal až na vrchol, tam je vstup pouze pro „vyvolené“, tedy pro ty, kteří si v předstihu (v našem případě už někdy v lednu) stihli zařídit permit. V dvouhodinových intervalech je tam vždy vpuštěno jen asi 50 lidí, my máme povolení ke vstupu mezi 13. a 15. hodinou.

Krátce před jednou se tedy zvedáme, u nedaleké branky ukazujeme naše doklady a pouštíme se do finálního výstupu. Ten není nikterak náročný, až na samý vrchol je zbudovaný kamenný chodník, případně schody. V půl druhé jsme na vrcholu.

Teide nemá žádný výrazný kráter, tvoří jej pouze několik desítek metrů široká kamenitá prohlubeň svažující se k jihu; její severní okraj pak tvoří nejvyšší bod celé sopky. Místy už podél vrcholové cesty a především pak z kráteru vycházejí obláčky teplé páry, která je silně cítit po síře. Teide je označována jako polospící sopka, poslední vulkanická činnost byla na jejím svahu (resp. na svahu těsně sousedící sopky Viejo) zaznamenána v roce 1909.

Na nejvyšším bodě načínáme vrcholová pivka a připíjíme na zdárný výstup, fotíme se, a především kocháme výhledy. Je to něco úžasného, co nelze popsat, ani fotografie to nemohou dostatečně zachytit, to se musí zažít. Nádherný zážitek. Po chvíli sestupujeme o kousek níže, kde v závětří ještě posedíme a poté zahajujeme sestup dolů.

Poslední metry k vrcholu Společná vrcholová Leňa a Pupek na vrchoku Vrcholová na okraji kráteru Panoramatický pohled na kráter Pico del Teide z jeho vrcholu

Panoramatický pohled na kalderu  Las Cañadas, žlutý kopec uprostřed je Montaña Blanca Markéta a Martin při sestupu „Teidí vejce“ – lávové koule Cesta mezi Montaña Blanca a Montaña Rajada Poslední ohlédnutí za Pico del Teide

 

Vracíme se stejnou cestou, po které jsme vystoupali. Asi každý z nás více či méně pociťuje výškovou nemoc, bolest hlavy způsobenou velkým převýšením, které jsme během několika hodin překonali. Přeci jen jsou to skoro čtyři tisíce metrů a nejsme na ně aklimatizovaní. Proto nás v danou chvíli ani nenapadne, že od lanovky bychom jít ještě kousek po cestě směrem k Pico de Viejo, na jehož kráter je vidět z vyhlídky. Třeba někdy příště…

K autům přicházíme kolem půl šesté a (s krátkou zastávkou zastávkou na nákup v Las Chafiras) se vracíme se na ubytování. Večer nás čeká balení a úklid, a pak brzo do postele. Po celém dni toho máme všichni dost a ráno nás čeká brzké vstávání.

Odlet z Tenerife, neděle – den poslední, devátý

Vstáváme ve tři hodiny, balíme poslední věci a ve čtyři hodiny zamykáme dům a odjíždíme na letiště (TFS). Zde nastává drobný zádrhel s vrácením aut. V tuto ranní hodinu v půjčovně pochopitelně nikdo není, dle instrukcí máme klíčky vhodit do nějaké schránky. Nic takového ale nenalézáme, tak je nakonec prostrkujeme za sklo přepážky. Dle všeho je tam našli…

Odbavení jde rychle, času máme nakonec dostatek; klidně jsme si mohli půlhodinu přispat. Po čtvrt na sedm se otevírá brána a pár minut před sedmou vzlétáme. Pomalu se začíná rozednívat, takže se nám naskýtá poslední pohled na Tenerife s majestátní Teide vyčnívající nad mraky.

Tenerife při odletu Vrchol Teide v moři mraků

Míříme opět s Ryanairem do Kolína nad Rýnem, kam přilétáme s drobným zpožděním ve tři čtvrtě na jednu středoevropského času. I tak máme času až dost, na odlet čekáme tři hodiny. Do Prahy přilétáme s Germanwings před pátou hodinou, necháváme se odvézt na parkoviště a odjíždíme do Brna. Dovolená je u konce.
Byl to nádherný týden, plný zážitků; a pro mě i několika prvenství. Ať třeba již zmíněný první let letadlem, či po loňském výstupu na Olperer (3476 m) nově nejvyšší navštívený vrchol. Z obou ostrovů jsme vyzobli to nejzajímavější, co na nich lze najít; na každém z nich by se ale dalo strávit celý týden, a klidně i více. Každý ostrov je jiný, každý má své kouzlo, k srdci mi ale asi blíže přirostla Gran Canaria. Možná je to i tím, že jsme tam měli lepší počasí a bylo tepleji. Každopádně bude-li příležitost, vrátím se rád na na kterýkoliv z nich.

Posted in Cestování, Proběhlé akce and tagged , , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *