Na konci srpna jsme uskutečnili neplánovaný výstup na nejvyšší vrchol masivu Ankogelgruppe v rakouských Vysokých Taurách. Proč neplánovaný? Za všechno mohla drobná chyba v navigaci…
Cesta na Wildspitze
V sobotu v 9.30 ráno vyjíždíme z Brna v počtu 4 členů s jasným cílem – výstup na Wildspitze. Kolem 17h bychom měli dorazit do Ventu, o 3 h později na Bresslauer Hütte, v neděli se pokusíme o vrchol a v pondělí ráno cesta zpět.
Vše jde podle plánu až do chvíle, kdy na rakouské dálnici míjíme sjezd na Mnichov a pokračujeme dál po A10 na Villach. To upoutá naši pozornost a po chvilce nadávek na adresu neschopné navigace zjišťujeme, že nemáme stažené mapy Německa a proto naše cesta vede po okreskách, středem Rakouska.
Je něco po 14h a nový čas příjezdu do Ventu je kolem 20h. To by znamenalo příchod na chatu až někdy po půlnoci, což se nám spolu s brzkým ranním vstáváním a dlouhým výstupem na Wildpitze, nechce absolvovat. Vrátit se také nemůžeme, je poslední víkend prázdnin a v opačném směru je na dálnici několikahodinová kolona.
Po krátké poradě padá návrh na vrcholy Ankogel a Hochalmspitze. Chvíli se sice nechci smířit s představou druhého neúspěšného pokusu o výstup na Wildspitze, ale nakonec se (s přihlédnutím k situaci na dálnici) shodujeme, že Ankogelgruppe bude rozumnější volba. Jako nový cíl vybíráme Mallnitz. Podle mapy by to mělo být jen 40 minut cesty.
Další překvapení nás ale čeká už po pár minutách, kdy přijíždíme do města Böckstein a před námi je fronta asi 150 aut, čekajících na autovlak. Vlak jezdí jednou za hodinu a stojí 17 EUR. Cesta trvá 10 minut a vede skrz horský tunel. Alternativní trasa vede přes zacpanou dálnici. Zůstáváme tedy.
Na jeden vlak se naštěstí nalodí něco přes 50 aut a tak čekáme asi jen 2 hodiny, odjíždíme v 17.15. Zároveň jsme narazili na velmi ochotnou slečnu ze Slovenska, která nám za pomoci internetu pomohla s vyhledáním výstupových tras na Ankogel a Hochalmspitze. Rozhodujeme se pro Hochalmspitze a Osnabrücker Hütte, ale nemáme s sebou mapy, ani nevíme jak dlouhý a náročný výstup to bude.
Po příhodě s autovlakem už pokračujeme poklidnou cestou přes Maltatal až k jezeru (vodní elektrárně) Hauptspeicher Kölnbrein. Posledních 10 km je placený úsek. Běžná cena je 11 EUR, ale my projíždíme zdarma. Mýtná budka je jen ve směru nahoru a mimo povozní dobu (po 18h) se neplatí.
U jezera je parkování také zdarma. Po příjezdu se balíme a se setměním vycházíme na 2h pochod s 200m stoupáním kolem jezera až na Osnabrücker Hütte (2040 m n.m.). Cesta je to zdlouhavá, ale je to prakticky polní pěšina, takže ani bez světla to není problém. Kolem 22h jsme v cíli a díky ideálnímu počasí se rozhodujeme přespat venku vedle chaty.
Výstup na Hochalmspitze
Ráno zjišťujeme, že výstup na Hochalmspitze bude delší, než jsme čekali. Podle ukazatelů je to 5 hodin a 1320 výškových metrů. Tedy více, než plánovaná trasa na Wildspitze. Na chatě necháváme lano, přilby, ferratové sety a další „zbytečnosti“ a v 7.45 vyrážíme. Asi 10 minut před námi jde další skupina 4 Čechů.
Cesta je ze začátku dobře značená a začíná asi hodinovým pochodem v údolí. Následuje skalní úsek a cca 800m stoupání. Všude je dostatek vody ze sklaních říček a tak se často zastavujeme kvůli osvěžení.
Přicházíme k ledovci Grosselendkees, kde děláme další chybu. Míjíme odbočku doprava a pokračujeme přímo směrem na vrchol Preimlspitz. Nemáme mapu, ale jelikož marně hledáme značky tak víme, že je něco špatně.
Zachraňuje nás turista, kterého vidíme asi 200 m pod námi. Rozhodujeme se jít jeho směrem. Nasazujeme mačky, bereme cepíny a traverzujeme přes ledovec. Je relativně prudký a vyskytuje se tu dost trhlin, ale jsou malé a v našem případě i snadno viditelné, takže se jim bez problému vyhýbáme. Ztrácíme tím asi 1.5 h času, ale na konci již vidíme dlouho očekávanou turistickou značku a k naší nelibosti i nástup na ferratu (sety i přilby máme na chatě). Ferrata je nakonec ale krátká a překonáváme ji i bez jištění. Zejméne ale v dolní části je třeba opatrnosti. Obtížnost bych hodnotil jako C, resp. C/B.
Za ferratou nás čekal ledovec Hochalmkees. Poprvé vidíme vrchol Hochalmspitze, pořád je ale poměrně daleko. Ledovec je už o poznání větší, zasněžený, ale s jasně vyšlapanými stopami a minimem trhlin. Část naší skupiny nasazuje mačky, část jde bez. U některých se již objevují příznaky toho, že jsme překročili hranici 3000 m n. m.
Posledních 100 m stoupání opět začíná skalní úsek. Skála je zde hodně lámavá, takže je třeba jít opatrně. Potkáváme se zde se známou skupinou z rána (na sestupu), což nám o dost zlepšuje náladu. Na vrchol přicházíme, po více než 6 hodinách, ve 14h.
Po půlhodině odpočinku začínáme sestup. Bohužel hned na začátku opět nabíráme zpoždení, protože vrchol není prakticky vůbec značený a omylem volíme lezeckou cestou, na což nás upozorní až pár překvapených horolezců v protisměru.
Jinak už jde vše bez větších problémů. Opatrně překonáváme ferratu i ledovec, který jsme na ceště nahoru nechtěně obešli. Jdeme pomalu, cesta zpět na chatu nám zabrala asi 4.5 hodiny. Přicházíme ale ještě za světla, lehce po 19h.
V chatě u vína (všechno pivo bylo vyprodané!) hodnotíme výstup a jdeme vyčerpaní spát. Ráno v 8h vyrážíme stejnou trasou kolem jezera, zpět k autu, a odjíždíme. Cestou se zastavujeme u vody kousek od Grazu a více než hodinu ztrácíme v kolonách ve Vídni. Do Brna přijíždíme v 19h.
Mapa:
Účast:
- Vlastimil Kotas
- Jaroslav Vrba
- Josef Kaštil
- David Helcel