Grossglockner, 3798m – nejvyšší hora Rakouska po sezóně

Už přes týden je v ČR letní počasí a dle předpovědi to má ještě týden vydržet. Vzhledem k tomu, že právě začal
listopad je to bomba. Počátkem týden je jasné, že na víkend musíme do hor – toto počasí není normální.

Obesílám všechny známe i neznámé, ale vypadá, že se nikomu moc ven nechce. Postupně se vymlouvají všichni na společenské
aktivity nebo umělku v Linzi. Nakonec se přidává jen Vlasta – nebojí se a to se počítá.

Původně jsem plánoval lehčí akci na GrossVenediger, který je technicky velmi jednoduchý. Jelikož ale všichni odřekli, tak
jsme to mohli změnit na těžší terén a volba padla na GrossGlockner, 3798m – nejvyšší horu Rakouska.

Rozhodujeme se, že půjdeme z jihu od chaty Lucknerhaus, přes Studdlehutte na Johana, kde přespíme ve winterraumu.

Z Brna odjíždíme v 15h a za 7 a půl hodinky už parkujeme na parkovišti u chaty ve výšce 1900m. Po cestě ze Salzburgu nás
pouze potkává jeden tunel za 10E.

Dáváme pivko pro lepší usínání a zaléháme. Ráno se probouzíme kolem 7 a těsně po 8h vyrážíme na dlouhý trek s převýšením
1500m, kde posledních 500m výškových je po ledovci a pak i po ferratě (B). Bereme sebou sněžnice, spacáky, stan a
karimatky – kdyby náhodou byl na chatě nějaký problém.

Vše jde hladce a po nějakých 5h se už navazujeme u trhlin na ledovci. Počasí není nejlepší – je docela mlha, ale díky tomu
nám aspoň neměkne tolik sníh. Jde se dobře. Za trhlinami nastupujeme na hřeben a po lehce ferratě a posledních 200m
výškových metrech se už vyhříváme na sluníčku u chaty. Na poslední půlhodinku nám veškerá oblačnost ustoupila a my si
užíváme neskutečných výhledů.

Winterraum na chatě je docela malý – jen 4 lůžka a bez kamen. Možná i proto je zdarma. Do 17h jsme na chatě sami a už to
vypadá, že si užijeme s Vlastou romanticky večer. V 18h doráží další dvojice Němců a kolem 20h další početná skupinka –
která částečně spí venku a částečně na podlaze.

Vlasta se bohužel necítí nejlíp a i mě lehce pobolívá škeble – přeci jen první noc v 3,5k není málo. Nakonec to
dopadá tak, že se Vlasta nevyspí vůbec a já zabírám poctivě až kolem jedné. Budíček máme na 6 ráno s tím, že před 7
vyrazíme. Se zvukem budíku mě Vlasta budí slovy, že nahoru nejde – že mu fakt není dobře.

Naštěstí ve stejnou dobu se chystají i Němci a po krátké domluvě jdu navázaný s nimi. Je to zřejmě otec se synem a docela
se snaží. Nad chatou nám sice docela fouká a i padne něco o otočení, ale naštěstí vítr ustává, když dorážíme k vrcholové
pyramidě, kde necháváme hůlky a bereme cepíny. Kluci mě nechávají jít prvního – díky jim za to:)

Vrcholové lezení je v podstatě stejně obtížné jako v létě – sněhu je obdobně s tím, že jsou tu jen asi 4 lezecké dvojky/trojky. Na vrcholu se potkáváme s jediným guidem, který tu s náma je a je to jako vždy – arogantní hovado, které nepočká a nebezpečně nás oblézá s tím, že jeho klient leze přímo přes mě. A neřekne ani slovo – prostě prasata jako vždy.