Sólo cesta po Maroku

Agadir – Tiznit – Tafraoute (Anti – Atlas) – Agadir

SO 10. 10. 2015 – Agadir

Po příletu do Agadiru s CK Blue Style a ubytování v hotelu Tagadirt (byl jsem tam z našeho busu jedinej turista) jsem si šel nejprve koupit marockou místní sim kartu, abych měl levnější volání. Stála 70 DH, vyměnili mi ji rovnou při nákupu. Až později jsem si uvědomil, že je to ovšem chyba, neboť jsem byl odříznutej od své české karty, ke které jsem bohužel neznal PIN a PUK. No, párkrát jsem zavolal domů z místní karty, později mi to začalo hlásit něco ve francouzštině a měl jsem po volání do ČR. Zkusil jsem zavolat průvodci Šarifovi z minulého roku ve Varzazatu. Poznal mě po hlase, hlavně když jsem mu zkusil říct něco arabsky. Byl překvapenej a měl na jedné straně velkou radost, ale zároveň byl smutnej, že se neuvidíme, protože jsem měl jiné plány než Varzazat. Zavolal jsem mu ještě 2 x v dalších dnech, vždy jsme si chvíli popovídali, řekl jsem mu, kde zrovna jsem, ujistil jsem ho, že mám v plánu přijet do Varzazatu v příštím roce znovu, Insha al Láh.

NE 11. 10. 2015 – Tiznit

Ráno po lehce rozšířené kontinentální snídani v hotelu Tagadirt v Agadíru jsem vyrazil k taxíkem (40 DH) k autobusovému nádraží. Povedlo se mi koupit lístek na bus společnosti CTM v 10 hod. do Tiznitu (40 DH), i když podle jejich internetu to tam jezdí až večer. Bus Supratour ve stejný čas už byl vyprodanej. Bus CTM měl ,,lehké“ zpoždění, přijel někdy po půl jedenácté. Do Tiznitu jsem přijel cca v 13.30 hod., těsně před Tiznitem jsme měli pauzu u slušné restaurace asi 40 min., tak jsem si dal první tažín (dušené maso se zeleninou, brambory, příp. švestkami, olivami, ke kterému se jí chleba°; připravuje se v keramické uzavřené nádobě). Po příjezdu do Tiznitu jsem začal pátrat po spojení na další den po ránu do Tafraoute, řidič mi řekl, ať přijdu ráno cca v 6. 30 h na místo, kde jsem vystoupil. No, nezbylo mi nic jiného, než mu důvěřovat. Našel jsem pak slušné a levné ubytování v hotelu As Saka, kde mi nabídli pokoj za 130 DH a snídani za 20 DH, a vyrazil jsem na prohlídku městských hradeb a mediny. Kolem hradeb rostly olivovníky, ochutnal jsem prvně v životě zralé olivy přímo u zdroje. Byly sice měkké, ale bez další úpravy se fakt jíst nedají. L Hradby jsou podobné hradbám v Taroudantu, jsou však o pár století mladší. V medině jsem si prohlédl mj. památné místo Source Blue, a prošel trhy. Velká mešita byla zrovna obehnána lešením, ale svolávat k modlitbě z ní nepřestali. Město na mě působilo dost exoticky, ženy byly často zahalené tak, že jim koukaly jen oči, za celý den jsem nepotkal jediného Evropana. Opuštěné, ale čisté uličky v medině střídal živej ruch, hlavně bylo hodně lidí na trhu a kolem vyzdobených mešit, každou chvíli svolávání k modlitbě, povozy s osly, vůně teplého jídla, koření, tropického ovoce, no prostě Orient v pravém slova smyslu. I muži chodili většinou v tradičním oblečení, galabíji.

Večer jsem vyrazil do místního hammamu v medině, (parní lázně, kde ovšem nejsou sprchy, ale návštěvník vyfasuje masážní žínku a dva kýble, do kterých si načepuje vodu a polévá se), vstupné bylo 10 DH, v hammámu bylo dost chlapů (ženy bohužel ne), Evropan jsem tam byl jen já. Jeden mladej, sportovně založenej Maročan tam předváděl přímo artistické úkony jak hadí muž, když se protahoval. Pochválil jsem mu to, nabídl mi, že mě zmasíruje, této nabídky jsem ovšem nevyužil, nebyl jsem si jistej svou ,,pružností“ J.

Po návštěvě hammámu jsem měl ve tmě v medině trochu problémy s orientací, člověk se v tom bludišti úzkých a často slepých uliček lehce ztratí, zvlášť v noci, ale nakonec se mi povedlo dostat se v pořádku do hotelu.

img_5643-tiznit-mestske-hradby img_5672-tiznit-source-bleue img_5683-tiznit-velka-mesita img_5708-tiznit-medina img_5761-tiznit-brana-v-medine img_5791-tiznit-mestske-hradby

PO 12. 10. 2015 – Tafraoute, Napoleonův klobouk, Malované skály

Ráno po 6 hodině mi na rozespalé recepci vrátili 20 DH za objednanou snídani, kuchař kvůli mně prej nebude tak brzo ráno vstávat. J No, kvůli modlitbě by jistě vstal, ale neřešil jsem to a vyrazil na provizorní nádraží (všimnul jsem si při zpáteční cestě, že tam v blízkosti staví nové). Měl jsem štěstí, stálo tam už pár lidí a po deseti minutách, cca v 6. 35 hod. bus opravdu přijel. Byl to zelenej bus Tiznit lux transport, měl svou průvodčí, která mi prodala lístek do Tafraoute (80 DH).

Do Tafraoute jsme přijeli cca po 10 hodině, jako první věc jsem začal řešit zpáteční jízdenku busem CTM na pátek 16. 10. 2015 v 8. 00 hod. do Agadíru. Když se mi povedlo najít kancelář CTM a úspěšně koupit jízdenku (80 DH), začal jsem hledat ubytování. Trochu ve mně hrklo, když mi v prvním vytipovaném levném hotelu v centru města řekli, že mají plno, a že mě mohou ubytovat až od dalšího dne. No, ale co, bylo tam těch hotelů asi pět, o kterých jsem podle průvodce Rough guide věděl, jistě budou i další možnosti. Zkusil jsem další vytipovaný levný hotel na konci města ve směru k vesnici Agard Oudad na jih (na trase ke skále Napoleonův klobouk a k Malovaným skalám). Pan Said, šéf hotelu Afoulki, stál již před hotelem a vyhlížel potencionální návštěvníky. Když mě uviděl, zaradoval se a hned mi začal nabízet ubytování, pokoj za 130 DH na noc a snídani za 20 DH (čaj nebo káva, dvě veliké housky /najedl bych se i z jedné/, máslo, džem, olivový olej, 3 sýrové trojhránky nebo vaječná omeleta, džus). Sprchy a evropské WC bylo na chodbě vedle pokoje. Zaplatil jsem mu předem ubytování a snídani na čtyři noci, a popovídal si s ním. Byl to příjemný, moderní člověk, bylo na něm vidět, že je zvyklej na evropské batůžkáře. Zahlédl jsem i hezkou ženu, asi byla jeho. Nijak mi nevadilo, že jsem byl v hotelu po celou dobu jedinej turista, mohl jsem si vybrat ze čtyř pokojů na patře a dvou sprch s WC. Pouze večer se tam stahovalo pár Maročanů, koukali se dole v recepci na televizi, pracovali nebo se bavili na PC, asi kvůli internetu. Ten tam chvíli chodil, chvíli ne, prej to nebyla vina hotelu, ale městečka Tafraoute. Ani jsem nevyužil pohodlné společenské místnosti s měkkými křesly a TV na patře vedle pokoje, měl jsem každej den nabitý program.

Paráda, měl jsem vyřešené základní věci, teď ještě sehnat cestovní agenturu, se kterou bych vyjel na jednodenní okružní výlet na jih od Tafraoute do rokle Ait Mansour, oáz a kamenité pouště u vesničky Souk al Hadd Issi, ve které jsou rytiny zvířat z doby, kdy byl ještě na Sahaře život, a dále přes údolí Gorge, a Tarhat zpět do Tafraoute. Kolem poledne jsem vyrazil do centra města, bylo vzdálené asi 10 minut cesty od hotelu. V centru Tafraoute byla i jedna výloha s jakousi cestovní agenturou, ale vypadala, jakoby vůbec nefungovala. Jeden mladej kluk mi začal něco nabízet, nerozuměl jsem mu, a řekl, že mám zájem jen o lepší mapu Tafraoute a okolí, než jsem měl k dispozici z průvodce Rough guide. Řekl, jo, že ji má, prej mi ji prodá za 5 DH, ať s ním jdu do jednoho obchodu. Tušil jsem nějakou čertovinu s nabídkou koberců nebo suvenýrů, ale risknul jsem to. Po několika stech metrech jsme opravdu došli do obchodu s koberci a šperky, ať prej tam počkám, že mi přinese tu mapu. Byla tam sice i nabídka něco jako výletů, ale další Maročan mi chtěl ukazovat zboží v obchodě. To mě naštvalo, myslel jsem, že se kluk jen tak brzo nevrátí, (vrátí – li se vůbec) a já zatím skejsnu v obchodě a v nejlepším případě ztratím jen čas. Když viděl, že mu to nevyšlo, tak mi zase řekl, ať jdu s ním pro tu mapu. Měl jsem stejně cestu stejným směrem, tak jsem s ním šel. Po 5 minutách zastavil u jednoho domu, vlezl tam a přinesl mi slíbenou mapu. Poděkoval jsem mu a dal mu peníze. On si je ale nevzal, a to ani po přemlouvání! Vzápětí vyšel asi 40 – ti letý muž, představil se jako Mohamed (v arabském světě se snad každej muž jmenuje podle proroka,

Mohamed), zkráceně Moha, začal mluvit velice dobře anglicky a nabídnul mi výlet, který jsem chtěl absolvovat. Podal mi svou vizitku agentury Best of Sahara, popsal mi trasu výletu, tvrdil, že má dobré auto s pohonem na čtyři kola. Výlet měl být i s obědem za 1000 DH, že jsem jen jeden turista. Navrhnul mi, že pro mě přijede další den v 9 hod. před hotel. No, nakonec jsem to risknul, vyměnili jsme si telefonní čísla a domluvili se, že s tím budu počítat a zaplatím, až přijede. Mladej kluk (myslím též Mohamed) mi ještě poradil, kam se jít naobědvat. Když jsem mu řekl, že chci typické marocké jídlo, kus – kus nebo tažín, doporučil mi výbornou a levnou restauraci Marrakéš v ul. Rue Nahda č. 128, a dovedl mě k ní. Nakonec jsme rozloučili v dobrém, poděkoval jsem a dal mu nějaké české bonbony, co jsem měl původně připravené pro malé děti. Po obědě jsem promluvil s šéfem hotelu hotelu Afoulki a ten mě ujistil, že Best of Sahara je solidní zavedená agentura a panu Mohovi můžu plně důvěřovat. I ta cena je prej v pořádku, když jsem byl jedinej turista. Vyrazil jsem pak k prvnímu cíli v Tafraoute, ke skále Napoleonův klobouk a Malovaným skalám. Jedná se o nádhernou krajinu u vesničky Agard Oudad, romantické údolí se skalami a pomalovanými skalami, kde se točila řada filmů o americkém divokém Západě. Když jsem po objevení Napoleonova klobouku hledal cestu k Malovaným skalám, potkal jsem jednoho kluka, (jak jinak než J) Mohameda, říkal si Med, který měl stejnou cestu a tak jsme šli spolu. Teda šli, on měl kolo a já skoro běžel vedle něj. J Naštěstí jsme k Malovaným skalám brzo došli (respektive doběhli) a byl jsem z nich dost překvapen. I když to řada lidí spíš odsuzuje. Nejkrásnější jsou hlavně těsně před západem slunce při měnících se barvách v opuštěné krajině. Med mě pozval na mátový čaj ke svému příteli Husajnovi (ano, taky mě dost překvapilo, že se jmenuje jinak než Mohamed), který měl rozsáhlou zahradu a jednoduchý domek vedle ní. Tak jsem se dostal i do arabské domácnosti. I když, oni to byli Berbeři. Husajn byl ženatý, ženu tam naneštěstí neměl, škoda, mohlo to být zajímavější. Trochu uměl anglicky, tak jsme si popovídali i víc, než ,,jak se máš, jak se jmenuješ, odkud jsi“, apod…. J. Když jsem se s ním rozloučili, byla pomalu tma. Ještěže mě Med doprovodil zpět skoro až do Tafraoute.

img_5883-tafraoute-agard-oudad-napoleonuv-klobouk img_5885-tafraoute-krajina-u-vesnicky-agard-oudad img_5980-tafraoute-malovane-skaly img_5997-tafraoute-malovane-skaly img_5998-tafraoute-malovane-skaly-hlava-kobry

ÚT 13. 10. 2015 – Tafraoute, Jižní okruh

Byl jsem zvědav na pana Mohu, ale on vážně přijel s perfektním džípem v klasickém arabském oblečení, už před domluvenou 9 hodinou, dal si v hotelu kávu, něco si se šéfem hotelu povídali, asi o mě, ani nevím, jestli naštěstí nebo naneštěstí jsem jim nerozuměl. Každopádně se na mě mile usmál a jeli jsme. Zariskoval jsem, abych prolomil příp. ledy a dal mu peníze. Upřesnili jsme si ještě jednou plán a časovou organizaci výletu. Asi po hodině jsme přijeli do oázy Ait Mansour, Moha mi řekl, že se v ní mám projít, a že na mě počká vpředu. Tak jsem zariskoval, vystoupil, asi hodinu se v ní prošel. V oáze rostly kromě datlových palem, opuncií i další trsy kaktusů, prostě tam byly nádherné scenérie i s okolními skalami. Moha na mě opravdu počkal u stánku s kávou a datlemi, i když si mohl v klidu nechat peníze v kapse a mě opustit v divočině. Po občerstvení jsme střídavě pokračovali, zase na chvíli zastavili, a nakonec jsme dojeli do rozsáhlé skalnaté pouště, nikde ani noha. No, to už jsem musel Mohovi fakt důvěřovat. Vlastně mi nic jiného nezbylo. Zastavil, vystoupili jsme a dovedl mě na kopec, kde mi ve skalách ukázal rytiny zvířat, která v poušti žila v dávných dobách, kdy tam byl jinej život. Jedovatí hadi tam zrovna naštěstí nebyli. Jsou prej zalezlí, byla na ně už zima, asi v noci, možná i přes den, bylo jen 25 – 30 stupňů Celsia. Moha na mě možná pozoroval obavy z té osamocenosti v poušti, no, kdyby mě chtěl unést a prodat do blízkého Alžírska nebo rovnou krocnout a obrat, nic by mu v tom nebránilo J, a po mém lehkém náznaku mě ujistil, že každej z nich je policajtem. Když jsem se na něho nechápavě podíval, hned mi vysvětlil, že každej Maročan má zájem, aby v jejich zemi bylo bezpečno a turisté k nim přijížděli (jak by ne z důvodů ekonomických, ale snad i z lidských), a pokud vidí sebemenší náznak teroristického úmyslu, hned to řeší s policií. Tak jsem se uklidnil a jeli jsme na vaječnej tažín s předkrmem (zeleninový salát) do blízké berberské vesničky Souk Had Issi. Po obědě jsme zastavili v další oáze, kde mě při procházce pozval na kávu jeden

dobrosrdečný 86 – letý stařík s manželkou (ta byla výrazně mladší) a začal mi ukazovat různé fotografie ze svého mládí, jakej byl chlapík. Prostě velice milé setkání. Zdržel jsem se tam víc, než jsem chtěl, Moha už mi jel naproti, jestli jsem se někde neztratil. Když se mě zeptal, jestli jsem měl po bohatém obědě ještě hlad, řekl jsem mu, že ne, ale že to pozvání vůbec nešlo odmítnout. Projeli jsme údolím kolem dalších fantastických scenérií s horami, antickou vesničkou, a po zastávce u berberského muzea pár km před Tafraoute jsme dojeli v pořádku asi po 17 hodině před můj hotel.

Moha se mnou vřele rozloučil a nabídnul mi, abych zavolal, když budu mít problémy s dopravou při dalším výletu.

Večer jsem prošel město Tafraoute a dal si další marockou pochoutku za 45 DH, kus – kus se zeleninou a masem a s předchozím předkrmem složeného z chleba, zelených a černých oliv a másla v restauraci Marrakéš. Její majitel byl mile potěšen, když viděl, že tam ten hladovej Evropan přišel znovu.

img_6252-jizni-okruh-z-tafraoute-pred-tafraoute-napoleonuv-klobouk img_6124-jizni-okruh-z-tafraoute-rytiny-v-pousti img_6085-jizni-okruh-z-tafraoute img_6036-jizni-okruh-z-tafraoute-ait-mansour

ST 14. 10. 2015 – Tafraoute, Údolí Ameln, Oumesnat

Dnes jsem vrazil do horského údolí Ameln, severně od Tafraoute. Jsou to polorozpadlé vesničky pod horami se starou a novou částí. Vesničky připomínají náš menší Dívčí kámen, jsou romantické, obklopené opunciemi, skalami, soustavou vodních kanálů, pod nimi jsou jejich nové části. Je jich celá řada, daly by se tam opravdu strávit celé dny a člověk by měl stále co objevovat, příp. z nich uskutečnit výlety do hor. První z nich Oumesnat byla vzdálená asi 5 km a udělal jsem taktickou chybu, že jsem tam šel pěšky, místo abych si vzal levného taxíka nebo se tam nechat dovézt panem Mohou. Vybitou energii jsem mohl lépe využít při prozkoumávání dalších vesniček, i když cestou po asfaltce nebyly špatné výhledy, viděl jsem dokonce i policajty, kteří asi měřili rychlost vozidel. Stáli na tom místě ještě odpoledne. Ve vesničce Oumesnat jsem vyhledal dům Maison traditionelle, který sloužil jako muzeum s výkladem, podáváním mátového čaje a ukázkou krásné berberské hudby s dobrovolným vstupným. Byly tam už dvě skupiny Francouzů a Němců, tak jsem se k nim připojil, na závěr jsem podal místnímu průvodci 20 DH a dal jsem si lehký oběd ve vedlejší restauraci, která mu též patřila. Sympatický, anglicky mluvící průvodce mi poradil, jak se dostanu do dalších vesniček, hlavně prej nemám ztrácet výšku a mám vyhledávat pěšinky kolem kanálů nebo vedoucí k mešitám. Ty byly vždy opravené, i když kolem nich se vše rozpadalo. Po prohlídce Oumesnat jsem pokračoval do dalších malebných vesniček, občas jsem měl problémy s orientací. Po cestě se otvíraly krásné výhledy do údolí a na vzdálené hory. Vesničky byly většinou vybydlené, ale i v jejich nových částech jsem stěží zahlédl člověka, natož nějaký obchod. Když jsem prošel asi 4 vesničky, a chodil střídavě z kopce do kopce, byl jsem totálně dehydratovaný a vyčerpaný, i těch asi 25 – 30 stupňů dělalo své. Bylo mi jasné, že musím sehnat nějakou vodu, ale kde? Lidi nikde, obchody nikde! (Jak jsem se později dozvěděl, ve městě byl ten den trh a musel tam bejt nejspíš každej.) Bylo už po 5 hodině. Sestoupil jsem do nové části jedné vesnice u silnice a zkusil zaklepat na dveře mešity. Vyběhlo z ní 5 kluků v galabijích, asi studentů koránu, a koukali na mě jako na zjevení. Zkusil jsem jim chabou znalostí arabštiny vysvětlit, že mám žízeň, a že chci koupit vodu. Z jejich udivených výrazů jsem vyrozuměl, že mi žádnou vodu neprodají, až se jeden dovtípil, a přinesl mi hrnek vody. Neřešil jsem, že bezpečnou zásadou turisty v exotických zemích je pít pouze balenou vodu (nic mi z ní v dalších dnech naštěstí nebylo), obrátil jsem hrnek do sebe a naznačil, že chci ještě. Přinesli mi během chvilky láhev 1, 5 l načepované vody z jejich místního zdroje. Tu jsem do sebe obrátil celou, i velbloud by se divil, kluci jen nevěřícně zírali, co je to za žíznivého exota. Pak se konečně rozproudila konverzace, začali se mi sami od sebe představovat a podávali mi ruce. Řekl jsem jim klasické věty o sobě, co jsem se už dříve v arabštině naučil, a byli udivenější ještě víc. Na závěr mi přinesli na cestu ještě jednu láhev vody (asi si říkali, jistota je jistota, jestli někde padne vysílením, tak ať to není naší vinou) a

ukázali mi, kam mám jít na bus nebo grand taxi. Na naznačeném místě u silnice už stál jeden člověk. Během chvilky přijel rozpadající se taxík (v ČR by přes Policii a STK neměl šanci ani vyjet z garáže), kde bylo 5 lidí, ale my jsme se tam také narvali. V Tafraoute jsem dal řidiči 10 DH a šel na večeři.

Když jsem se rozdělil s krásnými dojmy se šéfem hotelu Afoulki, vyrazil jsem do oblíbené restaurace Marrakéš a pak jsem vyzkoušel místní hammám. Musel jsem se zregenerovat po náročné tůře, těch asi 25 km v horku a bez vody mi dost dalo. Byla už tma, spletl jsem si s hammámem nějaké zařízení pro ženy, ale jedna dívka mě ochotně dovedla k mužskému. Nikdo tam nebyl, ani Arabové ne, ale ve vedlejších dveřích dva chlapi spolu hráli domino. Pomocí posunků a pár arabských slov jsem jim naznačil, co bych chtěl. Když to po chvíli pochopili, šli na věc. Měli ceny jako v Tiznitu, vstup 10 DH a dal jsem si masáž za 20 DH. Masér v podstatě nemluvil, asi neuměl česky, ale odvedl svou práci opravdu důkladně. Připadal jsem si, jako bych se podruhé narodil.

img_6337-udoli-ameln-oumesnat img_6354-udoli-ameln-oumesnat img_6383-udoli-ameln img_6528-udoli-ameln

ČT 15. 10. 2015 – Tafraoute, Tazka

Dnes jsem se vydal do vesničky Tazka, vzdálené necelé 2 km severozápadně od Tafraoute. Kromě vlastní vesničky jsem chtěl vidět skalní pravěké rytiny, příp. vyrazit do dalších vesniček a obloukem se vrátit k Napoleonovu klobouku. Ale dopadlo to úplně jinak.

V Tazce mě zaujala kasba, pod kterou jsem objevil další berberský domek, fungoval opět jako muzeum. Přivítal mě inteligentní sympatický mladík s perfektní angličtinou, začal mě provázet svým domem a vysvětloval mi, k čemu sloužily jednotlivé místnosti, nástroje, no prostě znal všechno. Upozornil mě i na další zajímavosti v okolí, např. na skálu Lion face (Lví tvář). Dal jsem mu spropitné 20 DH (snad to stačilo) a pokračoval v prohlídce Tazky.

U jednoho domu stála mladá sympatická dívenka, bez šátku. Pozdravil jsem ji, vyměnil si s ní pár arabských frází, co jsem už s úspěchem použil v minulosti, ona stále něco povídala, bohužel ve francouzštině. Představila se mi jako Háfida Anas, přišla mi strašně sympatická, moderní a bezprostřední. Trochu jiná, než jsem na arabské poměry čekal. (její jméno jsem si hned nepamatoval, musel jsem se jí ještě několikrát ptát, ona si moje pamatovala raz dva.) Po chvíli vyšla další žena, tipnul jsem si správně, že její maminka, aby se podívala, kdo jí oblbuje dceru. Pokračoval jsem s ní v rozhovoru, ve stejném duchu jako s Háfidou. Po chvíli mě překvapeně pozvala dál na mátový čaj, tak to tedy nešlo odmítnout, dostat se znova do arabské domácnosti. V jednoduchém domě, kde bylo okno ve stropě (zamřížovaný otvor), byla ještě jejich babička, pak nějaký chlap, asi bratr maminky, ale ten si mě vůbec nevšímal, vůbec byl celou dobu někde mimo, přišlo mi, že i duchem. No, neřešil jsem to. Maminka Naaima El Yazdy mi nabídla mátový čaj, datle, a sušenky a povídali jsme. Když jsem vyčerpal všechna svá známá slovíčka v arabštině (to tedy moc dlouho netrvalo), začal jsem je učit některé české výrazy (třeba s tím jednou překvapí dalšího turistu z Čech, ten bude koukat!) a zkoušel jsem Háfidě vysvětlit princip busoly, co jsem měl zavěšenou na krku pro lepší orientaci v terénu. No, …výuka češtiny mi s ní šla líp. (Nejvíc se jim líbilo ,,aná uhibbu“ – miluji tě). Po třetím šálku čaje jsem se chystal odejít a položil se jim na stůl 20 DH, snad jsem je neurazil (někde jsem četl, že když v Arábii někomu nalejí třetí kávu, tak už se s ním loučí, čili, měl by už vypadnout), ale Naaima, že ne, že musím zůstat na oběd, bude prej kus – kus. K tomu mě 2 x přemlouvat nemuseli, stejně jsem měl s sebou jen chleba a vodu. Abych se jim zavděčil, nabídnul jsem jim, že jim pomůžu s přípravou. Daly mi nůž a začal jsem škrábat mrkev. To by ještě šlo. Když jsem jim jí vítězně vrátil oškrábanou (no, nasmály se během toho), vrazily mi do ruky nějakou okurku, později mi došlo, že je to cuketa. Jsem zvyklej škrábat ji doma škrabkou, ale tu tam asi neměly a já jsem nevěděl, jak se to arabsky řekne. Tak jsem se trochu zapotil, ale i po těch půl centimetrových slupkách z ní něco zbylo. Pravda, spíš nějaké neurčité torzo. Dál jsem to už raději neriskoval a šel jsem si s Háfidou prohlédnout

okolí domu. Vedle jejich domu byly tam krásné skály, Háfida na ně se mnou vylezla a ukázala mi pravěkou skalní rytinu gazely. Sám bych ji těžko našel, i když byla označena bílou kaňkou. Pak jsme se vrátili do domu, oběd už byl připravenej. Naamia řekla něco před obědem, asi bismilah (ve jménu boha) a začali jsme jíst. Nejprve byl zeleninový předkrm, vítězně jsem v tom poznal torzo své ,,okurky“, a pak následoval kus – kus. Jedly to z jednoho společného talíře rukama, mě daly jako zhejčkanému Evropanovi samostatný porcelánový talíř s příborem. Když jsem dojedl, pochválil jsem jim to (fakt to bylo moc dobrý), tak mě vybídly, abych si přidal. Pokusil jsem se předstírat, že už nemám hlad, a že by na Háfidu nic nezbylo, ale řekly mi něco jako, ,,nekecej a jez“. Tak jsem si tedy přidal. Když jsem to dojedl, nutily mě do jídla zas. No, abych je opravdu neurazil, dal jsem si decentní dvě lžíce, a pak jsem už opravdu nemohl. Vážně. Nalily mi vodu a sklenku chladného kyselého mléka. Nikdy ho doma nepiju, tady jsem se silně přemohl, představil si, že je to štamprle 54 % slivovice od přítele Pavla Houšky a vypil jsem ji. Chtěly mi dát ještě jednu, ale to už jsem se dokázal ubránit, že Háfida má určitě taky žízeň. No, spíš to na mě poznaly, řeč těla se nezapře a další už mi nenutily. Naaima pak šla do práce, dělala pokojskou v jednom hotelu v Tafraoute (bohužel ne v mojím), ale prej mám zůstat dál sedět s Háfidou, jestli chci.

To už jsem se s nimi rozloučil (měl jsem notný, asi 4 hodinový skluz proti plánu výletu), vyměnil jsem si adresy a telefony (když jsem jim zavolal druhej den, jen tak, z Agadiru, měly ohromnou radost, i když nevím, co mi říkaly). Chtěl jsem se Háfidě nějak odvděčit, ale neměl jsem nic u vhodného u sebe, tak jsem jí vrazil do ruky 50 DH s tím, že to nejsou jako peníze, ale bonbony. (Později jsem jí ještě z ČR poslal pár čokolád, snad jí to došlo.)

Pokračoval jsem poté cestou do další hezké vesničky Adai s červenobílou mešitou, vylezl na skály nad ní, a pak jsem se vrátil palmerií, kde jsem si utrhnul pár datlí k večeři, do Tafraoute. V Tafraoute jsem se rozloučil s kuchařem v restauraci Marrakéš a sbalil si věci na zpáteční cestu.

img_6542-tazka img_6562-tazka img_6571-tazka img_6607-tazka-hafida img_6656-adai

PÁ 16. 10. 2015 – Tafraoute – Agadir

Po snídani a rozlučce se Saidem (požádal mě, abych mu napsal hodnocení na tripadvisor) jsem odjel v 8 hodin busem do Agadiru. Bus přijel přesně, byl prázdnej, do Agadiru jsem přijel přes Tiznit kolem jedné hodiny.

Taxi ke svému hotelu jsem tentokrát ukecal za 20 DH, po příchodu do hotelu jsem se musel v recepci (a další den při snídani) znova prokazovat, že tam už sedm dní bydlím, jsou spíš zvyklí na návštěvníky, co jsou tam spořádaně každej den, chodí se jen koupat do moře a maximálně jedou na fakultativní hromadný výlet s průvodcem. Trochu se divili, když jsem jim vysvětlil, že já holt mezi ně nepatřím. J

Ale k moři jsem šel hned taky, byl jsem tam asi dvě hodiny, vlny moc nebyly. Že by slunce vysloveně pálilo, to se říct nedalo, voda mi vyhovovala, moc lidí ale v moři nebylo. Večer jsem si dal pár vařených šneků na ulici v Agadiru a vyhledal restauraci, kde byli jen Arabové. Chtěl jsem pokračovat v tažínu, bohužel ho už neměli, ale polévka harira + mátový čaj taky nebyla špatná volba.

img_6693-tafraoute-hotel-afoulki-pan-said img_6695-tafraoute-bus-ctm img_6701-cesta-z-tafraoute-do-agadiru-pres-tiznit img_6727-cesta-z-tafraoute-do-agadiru-pres-tiznit img_6737-cesta-z-tafraoute-do-agadiru-pres-tiznit img_6828-harira

SO 17. 10. 2015 – Agadir

Dnešní den jsem začít koupáním v moři, ale počasí výrazně změnilo mé plány. L Bylo zamračeno a lilo jako z konve celý den. Místní si asi libovali, ale proč to nemohlo o den počkat! No, aspoň mi to nebylo tak líto, že odpoledne odlétám zpět do Prahy. Vyrazil jsem na trh, byl problém zůstat suchej i při nasednutí do taxíka. Na trhu jsem po nákupu datlí, koření, kardamonu a čajů zažil další překvapení, potkal jsem tam mladého Araba, který uměl perfektně ČESKY!

A pak už následoval odjezd a odlet……….

Účastník a autor článku:   Jiří Stach

Posted in Cestování, Proběhlé akce and tagged , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *