Prodloužený zářijový víkend a příznivá předpověď počasí? Ideální příležitost, jak parádně uzavřít letní sezonu v horách. Výstup na lichtenštejnský Grauspitz jsme s kamarádem Vikingem naplánovali na září, bohužel litoměřický dopravní policista nakonec nedostal na naplánovaný termín volno v práci. Nakonec se tento fakt ukázal jako větší komplikace, než se čekalo. S dalšími parťáky do hor Michalem a Pepou jsme dlouho marně sháněli čtvrtého do party. Až na poslední chvíli domluvil Michal typana, kterému se říká Vibr. Domluvený odjezd z parkoviště u obchodního domu Tesco se očekávaně posunul z 15.hodiny na 16:00. Vibr se totiž ještě na rychlo během pátku přesouval z jižních Čech do Brna, což se v kombinaci s balením vercajku a přesunem na parkoviště ukázalo jako časově náročná záležitost.

Protože jsme nechtěli zdlouhavý přesun až do švýcarské obce Jenins zbytečně hrotit na jeden zátah, rozhodli jsme se pátek využít k ukrojení části trasy a přenocování “na divoko” někde poblíž města Mozartova města Salzburg. Velkou část přejezdu Rakouskem poměrně hustě pršelo. Poslední hodinu cesty se naštěstí počasí umoudřilo a my tak mohli s klidnou myslí hledat plácek, kde bychom si postavili stany. Až nečekaně snadno se nám podařilo najít pastvinu v blízkosti zemědělských stavení a mohli tak načerpat potřebné síly na další den. Sobotní ráno a dopoledne jsme strávili prohlídkou Salzburgu, ve kterém zrovna probíhal Octoberfest. Zbytek dne byl určený k přejezdu až do “základního tábora” ve vesničce Jenins.

Vibrův medailonek

“Za svou řidičskou kariéru jsem měl tak 15 nehod.”, lakonicky konstatuje Vibr své statistické údaje. Před chvílí jsem se dozvěděl, že je aktuálně bez řidičáku, a doplňující informace na sebe nenechají čekat. Michal se otáčí z předního sedadla a vzpomíná, jak kdysi navštívil našeho jiného společného kamaráda Filipa, který po jedné z jízd s Vibrem utrpěl šok a dočasně přišel o řeč. Jak se dovídám, zapojili tehdy za Filipovu stodvacítku přetížený vozík, který se na ně během jízdy z kopce převrátil a nakonec skončili ve struze. “A jooo… noo, tak to ani nepočítám. To bylo takový nic..” snižuje závažnost tohoto karambolu Vibr. Nestačím se divit. Zvlášť, když z Vibra padá jedna perla za druhou. “Tak nejtěžší bouračka…. No, asi když jsem ve stošedesáti přepůlil u Šumic strom. Já mám prostě rád rychlou jízdu. Můj sen je mít jednou Porsche. Ale já bych ho stejně rozbil. A ono to tak i nakonec dopadne.” Tak tohodle šílence, jehož zásadou je nepoužívat bezpečnostní pásy, bych na silnici fakt potkat nechtěl. Hlavně doufám, že až jednou bude toho „Poršáka“ rozbíjet, tak to neodskáče jakákoliv jiná nevinná bytost.

Continue reading→