Zářijový výšlap na Grauspitz

Prodloužený zářijový víkend a příznivá předpověď počasí? Ideální příležitost, jak parádně uzavřít letní sezonu v horách. Výstup na lichtenštejnský Grauspitz jsme s kamarádem Vikingem naplánovali na září, bohužel litoměřický dopravní policista nakonec nedostal na naplánovaný termín volno v práci. Nakonec se tento fakt ukázal jako větší komplikace, než se čekalo. S dalšími parťáky do hor Michalem a Pepou jsme dlouho marně sháněli čtvrtého do party. Až na poslední chvíli domluvil Michal typana, kterému se říká Vibr. Domluvený odjezd z parkoviště u obchodního domu Tesco se očekávaně posunul z 15.hodiny na 16:00. Vibr se totiž ještě na rychlo během pátku přesouval z jižních Čech do Brna, což se v kombinaci s balením vercajku a přesunem na parkoviště ukázalo jako časově náročná záležitost.

Protože jsme nechtěli zdlouhavý přesun až do švýcarské obce Jenins zbytečně hrotit na jeden zátah, rozhodli jsme se pátek využít k ukrojení části trasy a přenocování “na divoko” někde poblíž města Mozartova města Salzburg. Velkou část přejezdu Rakouskem poměrně hustě pršelo. Poslední hodinu cesty se naštěstí počasí umoudřilo a my tak mohli s klidnou myslí hledat plácek, kde bychom si postavili stany. Až nečekaně snadno se nám podařilo najít pastvinu v blízkosti zemědělských stavení a mohli tak načerpat potřebné síly na další den. Sobotní ráno a dopoledne jsme strávili prohlídkou Salzburgu, ve kterém zrovna probíhal Octoberfest. Zbytek dne byl určený k přejezdu až do “základního tábora” ve vesničce Jenins.

Vibrův medailonek

“Za svou řidičskou kariéru jsem měl tak 15 nehod.”, lakonicky konstatuje Vibr své statistické údaje. Před chvílí jsem se dozvěděl, že je aktuálně bez řidičáku, a doplňující informace na sebe nenechají čekat. Michal se otáčí z předního sedadla a vzpomíná, jak kdysi navštívil našeho jiného společného kamaráda Filipa, který po jedné z jízd s Vibrem utrpěl šok a dočasně přišel o řeč. Jak se dovídám, zapojili tehdy za Filipovu stodvacítku přetížený vozík, který se na ně během jízdy z kopce převrátil a nakonec skončili ve struze. “A jooo… noo, tak to ani nepočítám. To bylo takový nic..” snižuje závažnost tohoto karambolu Vibr. Nestačím se divit. Zvlášť, když z Vibra padá jedna perla za druhou. “Tak nejtěžší bouračka…. No, asi když jsem ve stošedesáti přepůlil u Šumic strom. Já mám prostě rád rychlou jízdu. Můj sen je mít jednou Porsche. Ale já bych ho stejně rozbil. A ono to tak i nakonec dopadne.” Tak tohodle šílence, jehož zásadou je nepoužívat bezpečnostní pásy, bych na silnici fakt potkat nechtěl. Hlavně doufám, že až jednou bude toho „Poršáka“ rozbíjet, tak to neodskáče jakákoliv jiná nevinná bytost.

Vibr mlsně kouká na volant, za který jsme ho za celý výlet samozřejmě ani jednou nepustili..

Vibr mlsně kouká na volant, za který jsme ho za celý výlet samozřejmě ani jednou nepustili..

Jenins

V Jenins jsem přes Google mapy vytipoval místo, kde bychom mohli přenocovat před samotným výstupem. V realitě je tento plácek těsně nad vesnicí trochu více nakloněný, než se zdálo, ovšem relativně rovné místo pro dva stany a auto se zde nakonec přece jen najde. Ideální je, že se nacházíme hned u výstupové stezky a proto ani nebudeme muset ráno nikam přejíždět. Po večeři jdeme spát okolo 21. hod. a ranní budíček máme nařízený na 5.hod.. Probouzíme se do chladu a tmy a klasicky nám veškeré přípravy zahrnující snídaní a balení věcí dlouho trvají. Balíme i stany, abychom zbytečně neprovokovali, a od auta (667 m n.m.) vyrážíme za svitu čelovek okolo čtvrt na 7. Po široké cestě lesem přicházíme po 20 minutách ke zřícenině hradu Neu Aspermont. Postupně se rozednívá a nekonečným stoupáním se po dvou hodinách konečně dostáváme nad hranici lesa – na rozcestí k lanovce Alpibahn (1805 m n.m.). První krásné výhledy nás čekají při úseku do sedla Kamm Pass (2030 m n.m.), ze kterého však opět klesáme. Na rozcestí u jezera Unterst See následuje krátký hůře schůdný úsek lesem, po kterém se opět dostáváme na širokou cestu a přes dva tunely (druhý z nich má téměř dvě stě metrů) docházíme na konec značené stezky u farmy Ijes (1930 m n.m.).

Rozcestí Alpibahn

Rozcestí Alpibahn

DSC_3290 DSC_3293

Konec značené trasy

Boty jdou dolů a při svačince se díváme na výrazný hřeben, který vede přímo k nám. Přímo po něm bychom zahájit začátek obtížnější části výstupu, která bude těžší po orientační i technické stránce. Díváme se současně na několik vytištěných fotografií, podle kterých bychom se měli orientovat. Viditelnost není v nejvyšších partiích hor nejlepší, ovšem podle fotografie tipujeme jeden z viditelných vrcholů jako cíl našeho výstupu. Je půl 12 a vyrážíme přes sněhové pole směrem k hřebenu. Po něm začínáme prudce stoupat a nabírat výškové metry. Přibližně ve 2140 m n.m. se na hřeben napojuje jiný hřeben, který náš výstup stáčí více doleva. S narůstající výškou přibývá i množství sněhu a výstup se tak zpomaluje. Dostáváme se téměř do sedla, kde se náš hřeben kolmo napojuje na jiný skalnatý hřeben a právě zde děláme osudovou chybu.

DSC_3308

pohled od farmy Ijes

pohled od farmy Ijes

Prvovýstup

Odbočujeme vlevo a náročným, suťovitým terénem traverzujeme k vrcholu, o kterém se domníváme, že je Vorder Grauspitz. Zasněžená suť pokrývá poměrně prudký svah, jehož traverz není v těchto podmínkách žádný med. Čím blíže se s Pepou přibližujeme k vytipovanému vrcholu, tím začínám mít pochybnosti. Vrcholek se zdá být velmi ostrý, navíc se nezdá, že by na něm bylo více místa, než pro dva lidi. Dostáváme se konečně do sedýlka, kde přemýšlím, jakou nejvhodnější trasu zvolit na závěrečný krátký výšvih. Jediná trochu bezpečná varianta vede zprava po trávou porostlém svahu. A právě drny jsou hlavním pomocníkem při šplhání na špici, jak se později ukazuje, nejspíš bezejmenného vrcholku. Oblačnost se na chvilku trhá a je vidět, že ani zdaleka nestojím v okolí nejvýše. Malá naděje tkví v tom, že se okolní vrcholky nachází ve Švýcarsku. To se k nám již blíží Michal s Vibrem a první jmenovaný na mě volá, že aktuální nadmořská výška rozhodně neodpovídá našemu cíli. Paráda. Takže jsem se sem škrábal úplně zbytečně. A sestup bude o toho horší. Později přemýšlím, že to byl možná i prvovýstup, protože jinej další blbec, kterej by se na tento “no name” vrcholek škrábal, by se hledal jen těžko. S vypětí všech sil a maximální opatrností se mi daří bezpečně sestoupit zpět do sedýlka a traverzuji zpátky na místo, kde jsme chybně opustili výstupovou trasu. Vycházím až na hřeben, ze kterého odbočuji doprava a po hlavním hřebenu pokračuju směrem na Hinter Grauspitz. V kluzkém terénu se však postupuje dost těžko. Hlavně první pasáž hřebenu neumožňuje příliš plynulý postup, protože boty na mokré skále vůbec nedrží.

DSC_3341 DSC_3347

Nepříjemný sestup z vrcholu

Nepříjemný sestup z vrcholu

Vibr dostal strach!

V jednom místě se Pepa rozhoduje, že to otáčí a zdůrazňuje nám, že už je dost hodin a ať se nejpozději do hodiny začneme vracet i my, abychom ještě stihli během večera přejet pryč z Jenins. Vracejícího se Pepu okamžitě následuje Vibr, protože už se necítí moc bezpečně. Ha! Takže i psychopati za volantem si váží vlastního života! Stejně je zajímavý, jak je vnímání nebezpečí subjektivní záležitostí… Někdo nemá problém to drtit na vesnických cestách stopade do zatáčky a pak ho rozhodí trochu náročnější terén v horách. Já to mám například přesně naopak.

DSC_3352 DSC_3354

Hinter Grauspitz ve dvojici

Po hřebenu tedy pokračujeme pouze s Michalem. Ostrý skalnatý hřeben se postupně roztahuje do bezpečnější a pohodlnější šířky, ovšem narůstající únava už je po dlouhém výstupu znát. Přece jen jsme dnes vyšli po šesté hodině ráno a nyní mám na hodinkách téměř dvě hodiny odpoledne. Ve třiceticentimetrové vrstvě rozbředlého sněhu se také nepostupuje příliš komfortně a já jsem aktuálně dost demotivovaný vědomím, že Vorder Grauspitz dnes bohužel nedáme. Tak alespoň ten Hinter. Vrcholový kříž už máme na dohled, Michal je nyní téměř u něho. Ještě naposledy vydýchávám nastoupané metry a fotím i natáčím na vrcholu Michala s českou vlajkou. Jsme holt vlastenci :). Na vrcholu trávíme přibližně 15 minut. V mlze se díváme na část hřebene, který vede na Vorder Grauspitz i strmý svah pod ním, který bychom měli podle popisu výstupové trasy traverzovat. Tedy pokud bychom se chtěli přesunout na nejvyšší vrchol Lichtenštejnska. Svah však vypadá dostatečně drsně na to, abychom se dnes do podobné šílenosti pouštěli. Zvlášť když jsme měli s kluzkým terénem značné problémy i v méně strmých pasážích. Trochu zklamaně to tedy po chvilce balíme a vracíme se po hřebenu zpět. Občas ztrácíme v náročném terénu stabilitu, ale žádný pád či zavrávorání nekončí nikterak dramaticky.

 

DSC_3359 DSC_3363 DSC_3365 DSC_3371 DSC_3373 DSC_3378

Téměř na konci hřebenu se náhle otvírají oblaka a my se kocháme nádherným pohledem na celý masiv Grauspitze. Dnes poprvé navíc vidíme i Vorder Grauspitz. Zcela zřetelně je vidět i případná výstupová cesta. V porovnání s hřebenovkou na Hinter Grauspitz a následným traverzem do sedla pod vyšším vrcholem se jako mnohem schůdnější jeví varianta suťovitým žlabem, který je přímo pod námi a na který se dá v jednom místě z hřebenu sestoupit. Hned se mi vrací nálada a v duchu si říkám, že se sem určitě vrátím. Za rok, možná za dva, ale vrátím.

Sestup

Po pár záběrech pokračujeme v sestupu a já přitom uvažuju, jak co nejšikovněji vyřešit velmi dlouhý návrat k našemu autu. Sil mám ještě dost, což o to. Pokud bych zvolil tempo ve stylu střídavého běhu a rychlé chůze, tak bych to zvládl i v dobrém čase. Horší je, že mi napadaný sníh udělal z vnitřek bot kvalitně zavlažované rýžové pole a výměna ponožek tento problém určitě nevyřeší. Sestupujeme k farmě Iješ a z výšky dobře vidíme, že u ni parkuje několik aut. Napadá mě, že by nebylo vůbec špatný si jedno z nich stopnout. Dělím se o svou mazanou myšlenku s Michalem, který pochopitelně souhlasí. Pár set metrů od farmy vidíme odjíždět první džíp. Škoda, tak to bylo o chlup. Po pár minutách se rozjíždí další auto a to už neváháme a přecházíme do sprintu. Řidič nemá jinou možnost, než zastavit a za chvíli už sedíme i s batohy ve voze. Lámanou němčinou se pokoušíme o nějakou konverzaci. Dovídáme se, že týden před našim příjezdem napadlo přes noc půl metru sněhu a nutno konstatovat, že pozůstatky této nadílky jsou stále výrazně viditelné. Při stoupání do sedla Kamm Pass nabíráme překvapeného Pepu a Michal následně volá opozdilci Vibrovi, jakou formu návratu jsme zvolili. Neuběhne ani deset minut a Michalovi přichází sms “Tak už jedu taky!”. Máme radost, protože klíče od auta má právě Vibr a tak bychom mu nemohli jet ani naproti.

Vesničku Jenins opouštíme okolo páté hodiny odpoledne. Krátkým průjezdem přes Švýcarsko a Rakousko se dostáváme do Německa, kde opět nadivoko nocujeme u polní cesty kousek za Mnichovem. Pondělí je už jen transportním dnem zpět do vlasti. Nejdříve vysazujeme Vibra v Praze a následně po poledni bezpečně dojíždíme do našich domovů v Brně.

Posted in Proběhlé akce and tagged .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *