Prázdniny jsou v plném proudu a my již máme od jara rezervovaný týden na horské dovádění v oblasti Monte Rosa – tentokrát z jihu přes chatu Mantova Hut, 3498m. Celý výlet je naplánovaný na odjezd v pátek po práci do Českých Budějovic a poté dvěmi auty do městečka Alagna Valsesisa, Italy. Cesta se nám komplikuje ještě před vyjetím z Brna, kdy Pavle zjištuje, že mu při sekání přilehlého trávníku rozbily pravé ukénko u auta – následuje obvyklá anabáze (policie, pojištovna a obvolávání servisů). Bohužel v pátek večer není oprava možná a tak se Pavlovi daří získat náhradní vůz (bez klimatizace a tempomatu – což je skutečná výzvu na cestu do parné Itálie). Do ČB přijíždí kolem 1 ráno.

Ráno vyrážíme docela bohémsky kolem osmé a přes nespočetná varování o začínajících prázdninách v Bavorsku a dalších dálníčních katastrofách pokračujeme v příjemných 35C teplotách do Itálie. Nakonec parkujeme v kempu u jezera Lago Maggiore kolem 19h večer. Později příjíždí auto David, Radka a Beny, kteří jeli dříve ráno přímo na jih přes Arco, kde se jim podařilo si střihnout ferratu Monta Albano, která byla v roce 2014 znovu otevřena.

Den nultý – cesta na chatu Mantova Hut, 3498m

Po noci v kempu přejíždíme na lanovku v městečku Alagna Valsesisa ze které vede soustava lanovak až do výšky 3200m – cena za zpáteční jízdenku je neskutečných 40Euro, ale za ušetřených 3000m výškových to stojí. Cesta od lanovky na chatu je na necelou hodinku a necelých 300m převýšení bez větších technických potíží. Vzhledem náročnosti trasy bereme alkohol ve skle:)

Den první – vrcholy Vincent-Pyramide, Schwarzhorn a Ludwigshöhe

Předpověď pro další den je velmi slušná a my máme před sebou ambiciozní cíl – 4 čtyřtisícové vrcholy. Vstáváme bohémsky kolem 6té ráno s tím že vyrazíme v 7. V chatě zůstáváme jako skoro poslední:) Od chaty odcházíme pouze s několika minutovým zpožděním a o hodinku později a 300m výše se už navazujeme na lano na ledovci. Tempo máme slušné a tak postupně mijíme několik pomalejších skupinek. Počasí je výborné. Jako první jdeme na nejvzdálenější vrchol Ludwigshöhe, 4342m na který musíme vystoupat 900m výškových po nijak technicky náročném terénu. Vše jde dobře a kolem 10 ráno se už šplháme po vrcholovém hřebínku. Výhledy jsou neskutečné.

Z vrcholu sestupuje do sedla mezi Ludwigshöhe, 4342m a vrcholem Schwarzhorn, 4321m. Tento vrhol je sice s malou prominenci cca 100m, ale překvapivě strmý s vrchvolovou skalní pasáží. Celkově nádherný vrchol ze kterého máme radost. Při lehce morálovém sestupu si Andrea sundává rukavice a po chvíli ostré bolesti získavá velmi lehké omrzlinky, kdy po pár desítkách minut ji otékají prsty na levé ruce. Naštěstí se nejedná o nic vážného.

 

Ze sedla pokračujeme na pidi vrchol Balmenhorn, 4176m s bivakem na který vede 5ti metrová „ferrata“. Nevím jestli se ve skutečnosti jedná o vrchol nebo ne, každopádně je to pěkné místo s pěknými rozhledy.

Sestupujeme dále do sedle mezi vrcholem Pyramide-Vincent, 4215m, kde necháváme batohy. Vrchol je oblý a nijak náročný a navíc se jedná o cca 200m posledních výškových metrů, tak si to náležitě užíváme. Nahoře fotíme a zamotáváme se postupně do lana:) Po krátkém odpočinku a s dobrým pocitem sestupujeme zpět na chatu. Krásný den.

Den druhý – Lyskamm (klučičí skupina) a Punta Giordani (holčičí skupina & David)

Dnes čeká Akima, Benyho a Pavla hlavní vrchol této části masivu – Lyskamm, 4527m. Tento vrchol není lezecky nijak náročný, ale cesta na vrchol je tvořena sněhovým hřebínkem, který je mimořádně ostrý. Jelikož do detailů nevíme co nás dnes čeká, tak dáváme budíček na 4h ráno. Na dnešní den je hlášeno výjimečně slunečné počasí, což se nepotvrzuje a z chaty vyrážíme do zatažené oblačnosti. Po několika hodinách se dostáváme do vyšších výšek mezi mračna. Po 3h chůze jsme u nástupu na hřebínek – před námi vidíme pouze jednu dvojici, která se již škrábe nahoru. Upravujeme oblčení (čti oblékáme vše co máme – fouká a je zima, slunce nikde) a vyrážíme. Zpočátku se jde strmě nahoru a po cca 100m ostrého stoupání po hřebínku se dostáváme na vodorovnou část, kde jsou před námi jen jedny stopy. Opatrně našlapujeme každou nohou na jednu stranu a „užíváme“ si výhledů do kilometrových propadů stěn. Postup je dechberoucí a moc se nezastavujeme. Ve střední části není žádné širší místo, kde by se dal sundat batoh. Hlavou se nám hodí co bysme tak asi dělali když by někdo z nás uklouznul – koukáme se pouze pod nohy a o nějaké rychlo reakci nemůže být řeč. Po půlhodince překonáváme hřebínek a dostáváme se na vrcholovou pyramidu. Je sice opět velmi strmá, ale není již tak ostrá. Pomalu se himlájskou chůzí škrábeme nahoru až na vrchol. Fouká a je omezená viditelnost. Uživáme si to.

Na vrcholu dáváme krátkou pauzu a zahajujeme sestup. Překvapivě (asi jsme si zvykli) to jde již lépe a po hodince jsme zpět na nástupu. Oddechneme si a máme dobrý pocit. Stálo to za to. Odstrojujeme se a schováváme cepíny a navázání sestupujeme na chatu, kde máme sraz se zbytkem, který jde na vrchol Punta Giordani. Na chatu dorážíme kolem půl jedné odpoledne.

Druhá skupina šla na vrchol Punta Giordani, 4046m. Vrchol je to čistě chodecký, nedaleko od chaty Capanna Giovanni Gnifetti, která leží cca 150 výškových metrů nad naší chatou. Jako vrchol moc nevypadá, spíše jen jako drobná skalka na hřebeni Pyramide Vincent, ale UIAA toto jako čtyřtisícovku považuje. Cestou dolů se skupina vedená Davidem ztratila a došla až na konečnou stanici lanovky, proto si lehce zašla a na chatu došla až kolem 2 hodiny.

Účast:
Andrea Tetourová
Martin Jáchym (Akim)
David Benhák (Beny)
David Dvořák
Radka Kozáková
Pavel Rozehnal