Elbrus na vlastní pěst

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Continue reading

Výstup na Hochgolling 2862m, výlet do Nízkých Taur

5. července – V 8 ráno přijíždí Míša s Láďou z Prahy do Budějovic, odkud ve čtyřech vyrážíme do Rakouska. Protože nás tento den čeká jen asi 2 hodinová chůze na chatu, stavíme se cestou v soutěsce Dr. Vogelgesang Klamm (Ptačí soutěska). Jedná se o druhou nejdelší skalní soutěskou v Rakousku. Cesta vede přes dřevěné chodníčky s 500 schody kolem potoka. Platí se zde vstupné 4,5 euro za osobu a cestu tam i zpět jsme zvládli do 2 hodin. Následně jedeme na parkoviště pod Riesachwasserfall, kde ale po nás chtějí za 3 dny parkování 20 euro, proto se rozhodujeme, že zaparkujeme na parkovišti pár stovek metrů před mýtnou bránou, kde je parkování zdarma. Nasazujeme baťohy a jdeme směr Gollinger Hütte. Cesta vede nejdříve po šotolinové silnici pod nákladní lanovku na chatu, odkud cesta začíná trošku stoupat až na chatu. Všude kolem chaty jsou krásné vodopády. Cesta trvá z parkoviště na chatu cca 2 hodiny, s převýšením cca 600m. Cena ubytování je pro členy OAEV 8,5 euro na noc, pivo, což nám dalo největší část útraty, za 4,4 eura.

6. července – Dnes máme v plánu vylézt na Hochgolling (2862 m n. m.), což je nejvyšší vrchol Nízkých Taur. Z chaty je to převýšení asi 1200m, proto vyrážíme až kolem půl 9. Za chatou se pokračuje mírným stoupáním až na konec údolí potoka Steinriesenbach do tzv. Gollingwinkel (u chaty značeno cesta 15 minut). Zde cesta uhýbá lehce vpravo a ostře stoupá až do sedla Gollingscharte ve výšce 2326 m (cesta z chaty 3 hodiny). V sedle je rozcestník na chatu Landawirseehütte a na vrchol Hochgollingu. Přibližně v jedné třetině na vrchol se nabídnou dvě varianty výstupu. Jedna vede přes hřeben, druhá varianta vede kousek pod hřebenem a je značena jako normálka. Na vrcholu je klasicky vrcholový kříž, cesta z chaty je pohodovým tempem za 6 hodin. Zde si dáváme asi 1 hodinu pauzu, je krásné slunečné a teplé počasí. Sestup na chatu Gollinger Hütte je po výstupové trase. Na chatě si dáváme řízky či jiné pochutiny a samozřejmě pivo.

7. července – Vracíme se směrem k autu přes Preintalerhütte. Od chaty Gollinghütte 1641 m je cesta patrná, traverzuje se serpentýnami k západní stěně Greifenbergu až do sedla Greifenbergsattel 2450 m, kde se nachází nejvýše položené jezero ve Schladminských Taurách. Odtud je již krásně vidět vrcholový kříž a na vrchol to už tvá jen chvilku. Na vrcholu bylo poměrně dost lidí a většinou mluvili česky. Z vrcholu se sestupuje po hřebeni a pak do kotle Klafferkessel k mnoha jezerům. Největší z nich je Oberer Klafferkesee. Zde si dáváme opět dlouhý odpočinek, za který jsme následně odměněni drobným deštěm. Na chatě Preintalerhütte 1657 m si dáváme jídlo a pivo, následně vyrážíme dolů k parkovišti. Od chaty na parkoviště je to asi 2 hodiny, Míša s Láďou si dávají ještě v Riesachsee koupačku. Těsně před parkovištěm se jde kolem vodopádů Riesachwasserfall, toto můžeme doporučit, vodopády jsou moc pěkné, hezčí než Ptačí soutěska.

Účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

Míša Škardová

Ladislav Škarda