Peru – výlet plný zvratů

 

Z určitých rodinných důvodů jsme museli letošní plány v horách silně překopat, místo naplánovaného Manaslu jsme se rozhodli pro Peruánské Andy, protože Pavel musel být od konce června již v Čechách. Naše plány byly poměrně ambiciózní – Alpamayo 5947m, Quitaraju 6036m a hlavně Huascaran 6768m.

28. května – Dopoledne odlétáme z Vídně směrem do Peru. Na letišti ve Vídni balíme naše věci dohromady do 3 báglů, výškové boty si klasicky obouváme již před odbavením, abychom ušetřili za další zavazadlo. V té době jsme ještě nevěděli, že si tyto boty obouváme na tomto výletě naposled. Letíme s krátkým přestupem v Amsterodamu přímo do Limy, kde přistáváme ještě týž den večer. Ještě z Čech jsme si koupili lístek na noční autobus do Huarazu autobusovou společností Movil Tours http://www.moviltours.com.pe/. Výhodou je, že autobus má neuvěřitelně pohodlné sedačky a u některých jde dokonce sedadlo sklopit tak, že se z nich dá udělat vodorovné ležení. Cesta do Huarazu trvala kolem 8 hodin.

29. května – Ráno přijíždíme do Huarazu, z místního autobusového nádraží se za 5 PEN necháváme taxíkem odvést přímo do našeho hotelu (zamluvený přes Booking), kde si nejdříve odpočineme a odpoledne si jdeme projít město. Ve směnárně na náměstí se rozhodujeme, že si vyměníme peníze na celý pobyt v Peru, proto dohromady měníme 700 euro. Ve směnárně nám ochotně peníze vymění, bohužel jsme si peníze jen přepočítali a nevšimli si, že jedna 100 PEN bankovka je falešná. Tento podvod jsme řešili pak i přes policii, ale protože jsme neměli žádný důkaz, že to bylo z této směnárny, měli jsme prostě smůlu. Následně jsme si došli pro informace na horách do místního infocentra Casa de Guias (Jirón Simón Bolívar 680, Huaraz). Tady nám k naší silné nelibosti naše plány silně změnili: letošní monzunové deště se protáhly a na horách je ještě moc sněhu, proto jsou skoro všechny vrcholy zavřené.

30. května – Chceme se trošku aklimatizovat, proto si v jedné z mnoha místních turistických agentur kupujeme jednodenní výlet k jezeru 69. V ceně za 35 PEN za osobu je převážně transport pod cestu směrem k jezeru a následný odvoz nazpátek do Huarázu přímo do hotelu. Ráno nám minibus ještě zastavuje v jedné restauraci na snídani, kde si jí také za 10 PEN kupujeme. Snídaně to byla velice slabá a předražená. Minibus zastavuje v cca 4000 m.n.m. a dále k jezeru vede vyšlapaná několika kilometrová cesta. Za 2 hodiny se dostáváme v jezeru v 4600 m.n.m., a i když je nadmořská výška znát, dostáváme se k jezeru mezi prvními. Bohužel jsme zde měli mlhu, tak protilehlé ledovce nebyly moc vidět. Cesta k autobusu vede opět stejnou cestou.

31. května – Již jedeme do hor, konkrétně do údolí Ischinca, protože jen tady je větší koncentrace „otevřených“ vrcholů. Ráno si na ulici stopujeme taxíka a za 80 PEN se necháváme odvést do vesničky Pashpa, kde začíná Ishinca trek, který končí v Ishinca kempu v 4200m. Bohužel nás řidič vyhazuje na špatném místě, proto máme ze začátku trošku problémy s najitím naší cesty. Také naše min. 30 kg baťohy nám na rychlosti moc nepřidávají. Do kempu, který je od Pashpy vzdálený asi 15km, se proto dostáváme až po 6 hodinách chůze a poměrně značně unaveni. V kempu rychle stavíme stan, protože se silně zatahuje a pár minut, co vlezeme do stanu, začíná pršet.

 

1.června – Protože počasí nebylo bůh ví jaké a předešlý den jsme si i docela s těžkým báglem mákli, rozhodujeme se nevstávat brzy a jít na vrchol, ale tento den si chceme jen projít okolí kempu a nástupy na okolní vrcholy. Také zjišťujeme, že se nám našemu expedičnímu stanu odlepilo z tropika okénko, což dělá z tohoto našeho stanu, který je jeden z nejlepších na trhu, tak trošku křáp. Okénko oblepujeme samolepící páskou. Peruánské hory jsou poměrně teplé, proto nám je i tady v kempu ve 4200 m.n.m. v noci v našich teplých expedičních spacákách nechutné vedro.

   

 

2.června – Tento den jsme konečně šli na vrchol Urus v 5495m, který se „tyčí“ přímo nad naším base campem. Vyrážíme ještě za tmy kolem 5 hodiny, ale nástup jsme si den předem prošli, proto s cestou nemáme problémy. Cesta je pěkně vyšlapaná a u horské chaty, která je v našem údolí, je dokonce šipka, která ukazuje směr. Vyšlapaná cesta je poměrně jasná a vede až po ledovec. Ledovec nejeví nějaké velké trhliny, proto jsme se ani nenavazovali. Pavel se trošku trhnul a byl asi o čtvrt hodiny na vrcholu dříve než Akim, ale zase neměl žádný výhled, protože se zrovna vrcholem prohnal mrak. Nahuru jsme šli asi 4 hodiny a dolů 1:45. Výstup je to zcela bez technických pasáží. Večer, když si Akim obouvá pohory, tak se mu na nich odtrhává poutko.

 

 

3.června – Další den jsme šli na vrchol Ishinka – 5530 m n. m., další vrchol u údolí Ishinka, přímo naproti Urusu. Vyrážíme nahoru ve 4 ráno, cesta je opět až k ledovci pěkně vyšlapaná, cestou potkáváme i několik krav. Těsně před ledovcem míjíme správnou cestu a šli jsme omylem k místní chatě, která se zde nachází u jezírka. Jinak cesta to je o dost delší než na Urus. Na ledovci se již navazujeme, je zde poměrně dost trhlin, které jsme nuceni překročit. Stop na ledovci není příliš moc, ale trasa je jasně patrná. Za necelých 6 hodin od stanu jsme se dostali na vrchol. Klasicky opět je zataženo, jen nepatrně je vidět nedaleký vrchol Ranrapalca. Sestup už jde poměrně rychle, ale únava je znát a už jsme byli rádi, když jsme se dostali do stanu.

     

4.června – Počasí není opět nic moc, proto se rozhodujeme, že si dáme volný den a poflakovali jsme se zase jen po údolí. Další den máme v plánu hight camp na Tocllaraju a abychom druhý den nemuseli balit mokrý stan, protože každý večer prší, rozhodujeme se, že jednu noc přespíme v horské chatě. V chatě jsme skoro sami, máme celou místnost jen pro sebe. Cena na noc bez jídla je poměrně za přijatelných 40 PEN. Cenou noc silně fouká a vítr je slyšet, jak se opírá o chatu.

 

5.června – Protože se odpoledne pravidelně horší počasí, vyrážíme nahoru už v 6 hodin ráno směrem k moréně v cca 5200m, kde se nachází hight camp. Cesta k moréně nám trvá něco kolem 3,5 hodiny, ale když docházíme nahoru, vítr fouká tak silně, že nás silně omezuje v pohybu. V tomto větru by mohl mít náš olepený stan problémy, proto jsme vystoupali ještě pár desítek metrů nahoru a utábořili se mezi skálou sněhovou stěnou, kde tolik nefoukalo. Stavíme stan a doufáme, že se druhý den počasí trošku udobří a nebude tak foukat.

6.června – Ze stanu vyrážíme dle instrukcí lehce po 2 hodině ráno, hned se navazujeme a jdeme po vyšlapané cestě směrem k vrcholu. Vítr bohužel fouká, ale doufali jsme, že se to zlepší. Cesta se vine kolem trhlin a ze začátku stoupá poměrně pomalu. Asi po 3 hodinách se dostáváme pod první techničtější částí výstupu, asi 70 stupňový sněhový svah. Zde si již bereme oba lezecké cepíny. Ale stopy zde již nejsou vůbec vidět, jsou zafoukané. Stoupáme nahoru až pod seraky ve výšce cca 5700m, kde to kvůli větru už bylo podle nás nebezpečné. Zde se pomalu dostáváme na hřeben přímo na vrchol, ale vítr je zde už velice prudký, 100% si nejsme jistí, kudy vede cesta a i když je ještě tma, je vidět, že se na nás valí mraky. Proto se rozhodujeme, s vidinou malé šance na vrchol, že to otočíme. Po špičkách maček sestoupáme nejprudší svah a docházíme trošku smutně ke stanu. Zde si jdeme na chvilku lehnout, a když se počasí trošku udobřilo, balíme stan a sestupujeme do údolí do kempu.

7.června – Balíme všechny naše věci a vracíme se do civilizace směrem do Pashpy. Cesta dolů už je o dost pohodlnější, baťoh už tak těžký není, jídlo máme všechno snědené. Tedy až na to, že Akimovi se utrhne na báglu jeden popruh. Je vidět, že tady naše vybavení trpí. Cesta dolů je dlouhá asi 14 km a trvala nám asi 4 hodiny. V Pashpě si stopujeme taxíka, který nás za 70 PEN (cestou nabíráme ještě jiné turisty, tak se o cestu podělujeme) odváží až do Huarazu.

8.červen – Procházíme si Huaráz, někdo nám doporučil se kouknout na místní ruiny (název už neznám) nějakých starodávných budov, kam jedeme taxíkem a které jsou kousek nad Huarázem. Skoro nic tam nebylo, tak jsme si prošli alespoň nějaké místní uličky. Večer naivně zjišťujeme nové vyhlídky na další vrcholy, ale podmínky jsou pořád stejně špatné.

9.června – Tento den si opět objednáváme za 35 PEN za osobu jednodenní výlet, tentokrát do Chavínu. Cestou se ještě zastavujeme u jezera Querococha, kde máme asi 20 minut rozchod. Následně po několika hodinách jízdy se jdeme podívat do Chavín de Huántar, což je archeologické naleziště v nadmořské výšce 3 177 m n. m. Chavín je jedním z nejstarších a nejznámějších předkolumbovských míst v Peru a je jedinečnou ukázkou stavební techniky starých Inků. Největší chlouba je zde socha hlavy, kterou nám průvodkyně pěkně ve Španělštině popsala. Škoda, že Španělsky vůbec neumíme. Po prohlídce nás průvodkyně ještě bere do  předražené restaurace, asi z toho má nějakou provizi.

10.června – Protože na vyšší hory se nedostaneme, chceme si dát ještě nějaký menší vrchol. Rozhodujeme se pro Wallunarahu – 5,686m, který je kousek nad Huarazem. Den předem jsme si transport pod horu objednali přes jednu místní agenturu, u které si za 190 PEN objednáváme jak cestu tam, tak i cestu nazpátek. Cena se zdá poměrně vysoká, ale když jsme viděli cestu, po které musel řidič jet, docela jeho i jeho auto poměrně litujeme. I když je náš cíl jen kousek od Huarazu, cesta trvá několik hodin. Řidič nás vyhazuje na konci silnice nedaleko jezera, asi ve výšce 4.400m. Odtud nám to do kempu morena ve výšce 4950m trvalo něco málo přes 2 hodiny, ale i tak jsme do kempu přišli malinko unavení. Hned po dostavení stanu začíná klasicky pršet, tak zalézáme do spacáků a jdeme hned spát.

11.června – Vstáváme v půl 4, abychom mohli ve 4 vyrazit. A ve 4 opravdu vyrážíme, ale je taková mlha, že je vidět tak na 5m dopředu a ztrácíme po čase v kamenné suti cestu. Proto jsme to po chvilce otočili a vrátili se zpátky do stanu. A šli jsme zase spát. Druhý pokus jsme si dali v 8 hodin, kdy sice nebylo nějak nádherně, ale alespoň trošku vidět. Po půl hodině od stanu jsme už na ledovci a směřujeme to k vrcholu. Cestou se překračuje několik trhlin, jde se přes několik sněhových mostů, přelézají se i nějaké odtrhové trhliny. Na vrchol jsme se dostali za necelé 4 hodiny, ale na vrcholu byla již vidět jen úplná bílá tma. Škoda, prý jsou tady nádherné výhledy na Huascarán i ostatní vrcholy. Dolů už to jde klasicky poměrně rychle, u stanu jsme za 1,5 hodiny, a protože máme objednaný transport až na další den, jen se válíme ve stanu.

12.černa – Protože máme objednaný odvoz do Huarazu až od 1 hodiny odpoledne, s balením stanu nechvátáme. Dolů k silnici je to něco málo před hodinku, dáváme nahoře ještě náš poslední travelunch. Sestupujeme dolů, řidič pro nás dojel relativně včas, proto si bez žádného čekání užíváme opět jízdu po zcela rozbité silnici zase dolů. V Huarazu se ubytováváme klasicky v našem hotelu.

13.června – Na tento den máme objednaný noční autobus do Limy, proto ještě vymýšlíme, co s celým dnem. Rozhodujeme se pro organizovaný výlet k ledovci Pastorur za 35 solů za osobu. Tento výlet byl jistě ze všech 3 jednodenních výletů, které jsme zde v Huarazu podnikli, určitě nejhezčí. Vyrážíme ráno, cestou se ještě zastavujeme v jedné restauraci a kdo chce, může si tady objednat jídlo, které mu připraví, až se budeme večer vracet. Po vjezdu do národního parku se nejdříve u Gasificated water, což je takový peruánský Soos. Další zastávka byla laguna devíti barev, kolem níž bylo spousta fotíme obřích bromélií Puya Raymondi. Nakonec náš mikrobus zastavuje na parkovišti pod ledovcem Pastoruri, odkud začíná naučná stezka, kde je názorná ukázka, jak zdejší ledovec kvůli oteplování rychle mizí. Ukázka je to působivá, například v místech, kde prý končil ledovec roku 1983, je nyní viděl ledovec opravdu velice daleko. Stezka končí lehce pod 5000 m.n.m. Večer se vracíme do Huarazu a ve 22:45 odjíždíme busem do Limy.

14.června – Ráno přijíždíme do Limy, kde máme objednané ubytko. Do ubytování jedeme hned ráno Uberem, paní penzionku nás mile přivítá i takhle brzo ráno. Do centra se nám ale již nechce, proto jen brouzdíme po neznámých uličkách kolem penzionu. Večer si zabalujeme baťohy, které si necháváme v tomto penzionu, který máme zamluvený i za 3 dny, kdy se máme vracet do Limy vracet.

15.června – V 7 ráno máme koupené jízdenky do Paracasu. Cesta do Parakasu trvá necelé 4 hodinky, proto jsme zde již v poledne. Hned se jdeme ubytovat a jdeme se hned najíst. Rozhodujeme se, že ochutnáme místní rybí speciality a proto usedáme na místní promenádě. Jídlo je na místní poměry trošku dražší, 20 solů, ale jídlo je to dobré. Po obědě plánujeme výlety na další 2 dny. Kupujeme výlet letadlem nad náhorní planinou Nasca. Let si objednáváme za 80 dolarů přímo v našem ubytování, levnější jsme zde nenašli. Ale abychom mohli letět, musíme si ještě koupit zpáteční jízdenku na autobus do Nasca. Na autobusovém nádraží zjišťujeme, že zde let prodávají jen za 70 dolarů.

16.června – Hned ranním autobusem jedeme do městečka Nasca, což jsou 4 hodiny jízdy. Na autobusovém nádraží v Nasce na nás čeká již pracovník agentury, který nás odváží na letiště. Zde zjišťujeme, že let se zde dá koupit i za 60 dolarů. Na letišti je poměrně dost leteckých společností, které provozují lety nad náhorní planinou. Čekali jsme několik hodin, aby bylo volné letadlo. Po vzlétnutí letadlem jsou patrné obrazce, které vytvořili indiáni. Obrazce znázorňují nejčastěji různé zvířata, lidské postavy a geometrické obrazce. Zajímavá je ještěrka, kterou bez větších problému v půlce protíná asfaltová silnice. Je prostě vidět, že ochrana kulturních památek je všude ve světě jiná. Let trvá asi 40 minut a letadlo se naklání na stranu doprava doleva tak, aby pěkně viděli pasažéři letadla sedící na obou stranách. Při našem letu nás bylo v letadle 5 lidí, 2 holkách bylo po přistání poměrně silně špatně. Člověk před letem má představu, že obrazce jsou obrovské, ale z pohledu z letadla až tak veliké nejsou. Po letu se jdeme do města najíst a večer jedeme zase posledním autobusem zpátky do Parakasu.

17.června – Tento den chceme procestovat Paracas. Proto si klasicky zde v jedné z mnoha cestovních agentur objednáváme celodenní výlet po okolí za 50 solů. Hned ráno jedem lodí k několika kilometrů vzdáleným ostrovům Islas Ballestas, které jsou velice bohaté na zvířata. Vidíme zde lachtany, tučňáky, kormorány, pelikány a spoustu jiných ptáků. Na ostrovech se dříve a dnes jen sporadicky těžilo guáno, což je ptačí trus výborný prý na hnojení. Po výletě na lodi jedeme autobusem do národního parku Paracas. Jsou zde vidět plameňáci a krásně skalnaté pobřeží. Nejznámější je skalní brána, tzv. katedrála. Ta ale bohužel po nedávném zemětřesení spadla, proto z ní dnes je vidět pouze suť. Ale původní podobu zde mají alespoň na tabuli. Následně se jede po pobřeží a po poušti, nakonec autobus zastavuje v jedné silně předražené restauraci na jídlo. Toto s díky odmítáme a jen se procházíme po okolí.

18.června – Tento den jsme se chtěli podívat do Ica na oázu Huachacinu, ale autobusy vycházely poměrně draho a také se nám to zdálo až moc komerční, tento den již nic neděláme. Večer se vracíme do Limy.

19.června – Jdeme si procestovat Limu. Uberem jedeme do centra, kde si procházíme kolem (dovnitř jsme nikam nešli) katedrálu s hrobem Pizarra, prezidentský palác, klášter a katakomby San Francisco a různé koloniální kostely. Nejsme zde nijak důkladní turisté, proto zde máme všechno projité za 2 hodiny.

20.června – ráno již letíme jen do Vídně a pak domů.

Účastníci:

Martin Jáchym
Pavel Rozehnal

Posted in Horolezectví, Proběhlé akce, Výškové expedice and tagged , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *