Výstup na nejvyšší horu Iránu – Damavand

Po 9 letech se vracím opět do Iránu pokusit se o vrchol Damavandu, který jsme kvůli velkému množství sněhu tehdy nevylezli (nelezli jsme v sezóně).  Damavand je sopečného původu a je nejvyšší horou nejen Iránu, ale i všech zemí Blízkého východu. Svojí výškou 5671 m.n.m. značně převyšuje své okolí, ale i tak lze vrchol zvládnout bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení či zkušeností.

4.8. – Náš výlet začíná dopoledne na pražském letišti, odkud letíme nejdříve do Kyjeva. A protože zde máme asi 5 hodin čas na přestup, rozhodujeme se, že si  zajedeme na jídlo a pivo na místní hlavní náměstí – Majdan. A to také hned po přistání děláme, najímáme si zde taxík, který nás přes památník Matka Vlast odváží na Majdan. Zde po jídle a pár pivech se necháváme opět svést na letiště, odkud letíme do Teheránu.

5.8. – Lehce po půlnoci přistáváme v Teheránu, kde si musíme nejdříve obstarat víza. Víza zde nejsou problém, jen se za ně musí poměrně dost zaplatit a to 60 euro za vízum a ještě k tomu 16 euro za pojištění (i když pojištění máme, ale Alpenverein nám neuznávají). Po zajištění víz a výměně místní měny si nacházíme taxi, která nás má za 750.000 rialů odvést k lanovce na Tochal (3964 m.n.m.), kde jsme se chtěli první den aklimatizovat. Bohužel byl ale Tochal tento den kvůli návštěvě nějakého zahraničního prezidenta zavřený, proto na rychlo měníme plány a necháváme se taxíkem odvést až pod Damavand, do vesničky Polour, kde se nachází ubytovna a lze si zde zařídit permit na vrchol. Permit zde stojí 50 dolarů, ale pravděpodobně jej musí platit pouze cizinci. Lze si zde také pronajmout za 1 milion riálů auto a nechat se vyvézt až k tábořišti Gusfand Sara ve výšce 3200 m. Toto také využíváme, a abychom náklady co nejvíce rozložili, jedeme ještě se 4 dalšími Iránci. V Gusfand Sara kvůli aklimatizaci nechvátáme a stavíme zde stan a přespáváme zde. Gusfand Sara je malý komplex budov, který tvoří menší mešita a několik pasteveckých obydlí sloužící jako ubytovna či prodejna potravin.

6.8. Druhý den ráno balíme stan a vyrážíme po stezce do základního tábora (Barghah-e-Sevvom) ve výšce asi 4150 metrů. Většina turistů si na tuto cestu najímá muly, aby jim vynesly baťohy, my ale těchto služeb nevyužíváme a veškeré vybavení házíme na záda. Protože zde není potřeba nějakého horolezeckého vybavení, naše krosny neváží nějak moc. Do základního tábora se jde po zřetelné stezce a je značně využívána. Do tábora dorážíme po 4 hodinách poklidného tempa, vzdálenost od  Gusfand Sara  je 3,7km. Cestou potkáváme spoustu místních, kteří chtějí jít také na vrchol. A protože zde nejsou lidé moc zvyklí na cizince, chtějí si pomalu všichni povídat a fotit se.

7.8. Další den přemýšlíme, zda už jít rovnou na vrchol či se ještě jeden den aklimatizovat (přeci jen bychom vyráželi na vrchol necelých 48 hodin po příletu do Iránu). Ale protože nám ostatní říkají, že následující den bude lepší počasí, rozhodujeme se den počkat. Kvůli aklimatizaci se rozhodujeme vyjít si část cesty a vyjít na tzv. na Mont Blanc, tj. do výšky nad 4800 m.n.m. Vystoupat do této výšky nám z tábora i s několika pauzama trvá něco mále přes 1,5 hodiny. Večer jdeme dřív spát, abychom jsme si mohli dát na půl 4 budíka.

8.8. – Vrcholový den. Od stanu vyrážíme kolem 4:15. Cesta na vrchol vede úplně přímo a je dlouhá 3,4 km s převýšením kolem 1400m. Cesta nahoru nám šla poměrně lehce, předbíháme mnoho skupinek, které vyrazili před námi. Vrchol je patrný již z dálky, nahoře je vidět kouř čoudící z vrcholu. Za 4:45 hodiny (v 9 hodin ráno) dorážíme do vrcholového kráteru,  kde strávili asi 1 hodinu. I když jsme cestou na vrchol předbíhali několik desítek lidí, byli jsme zde na vrcholu celou dobu úplně sami, ostatní byli opravdu velmi pomalí. Dolů ke stanu se sestupuje ještě příjemněji a opět s několika delšíma pauzama za 2 a půl hodiny jsme zase v základním táboře. Zde příliš neleníme, balíme stan a pádíme rychle do Gusfand Sara, odkud se necháváme svést do Polouru. V Polouru po vydatné večeři a zjištění, že zde není kloudné ubytování, se rozhodujeme, že pojedeme ještě tento den do Teheránu. Večer slavíme vrchol nealkoholickým pivem.

9.8. – V hotelu Mina se necháváme ubytovat na celé 3 dny. Hotel je hned vedle stanice metra Darwazeh Dowtat a i když není úplně levný (asi 2,4 milionu riálů za pokoj a noc), z důvodu naší lenosti se sháněním jiného ubytování se rozhodujeme hotel neměnit. V Teheránu se jdeme nejdříve podívat na monument Azadi, což je památník z bílého mramoru, postavený k příležitosti 2500. výročí perské říše. Následně navštěvujeme místní Grand Bazar, který má prý desítky kilometrů a nachází se nedaleko zastávky metra Panzdah Khordad. Odpoledne se jdeme podívat k vrcholu Tochal, který byl na začátku naší cesty zavřený. Zde jdeme nejdříve na bobovou dráhu a následně pomocí jedné krátké lanovky jdeme na jednu vyhlídku, kde jsme vydrželi několik hodin a viděli krásně skoro celý Teherán jak za světla, tak v noci. Cestou dolů jsme pozváni na jednu narozeninovou párty, kde tančilo na místní poměry několik polonahých místních slečen (tj. sundaly si z hlavy šátky).

10.8. Ráno se jedeme podívat do nedalekého města Qom (asi jedna hodina jízdy autobusem z jižního terminálu), kde si prohlížíme svatyni Hazrat-e Masumeh, která je druhá nejposvátnější v Íránu. Po návratu do Teheránu se jdeme podívat na Tabiat bridge, což je krásný Teheránský víceúrovňový most spojují parky, muzea a různá občerstvení. Den ukončujeme návštěvou místního moderního planetária.

11.8. Poslední den v Iránu trávíme v Golestan Palace, což je systém paláců a muzeí, který je zapsán i v UNESCO. No musíme uznat, že to pro nás nebyl až takový zázrak, jak v průvodcích popisují. Následně se jdeme ještě podívat jednou na Tabiat bridge a den končíme na Milad Tower, což je  7. nejvyšší televizní věž na světě. Následně si jdeme vyzvednout bágly na hotel a jedeme metrem až na letiště. I když je letiště od města vzdáleno asi 70 km, vede na něj nově metro, které stojí jako klasický lístek po městě, 8000 riálů – asi 5Kč.

12.8. – Kolem půl 3 ráno odlétáme směr Azerbajdžán a já po prohlídce Baku následně domů. Kluci ještě směr Kavkaz a na Elbrus.

Účastnící:

Martin Jáchym

Jan Klíma

Tomáš Svoboda

Posted in Cestování, Horolezectví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *