Minsk na otočku

Z důvodu akční letenky, zrušení víz do Běloruska i jiných důvodů, letím na otočku do Minsku. I když zprvu nám mělo být víc, nakonec letím bohužel sám.

12.10. – Odpoledne odlétám z Prahy, po 2 hodinách letu přistávám na mezinárodním letišti v Minsku. Zde procházím hraniční kontrolou bez problémů. Ke vstupu do země je nutné mít zdravotní pojištění, to sice mám, ale pouze vytištěné v Češtině. Ale celníkovi to vůbec nevadilo, pouští mě bez průtahů. Případně se dá pojistit i přímo na letišti. Z letiště jezdí v intervalu cca půl hodiny autobus číslo 300E přímo do centra města na hlavní autobusové nádraží (cena 4 rublů). Cesta busem trvá jednu hodinu a do Minsku už dojíždím za tmy. Hned se jdu pěšky ubytovat do hotelu. Ještě v noci si procházím část města.

13.10. – Vstávám hodně brzo a hned vyrážím metrem na konečnou stanici Kamiennaja Horka, odkud jsem si najivně myslel, že bych se mohl dostat k Hara Dzjaržynskaja – nejvyššího bodu Běloruska (346 m n. m.). Vrchol leží v katastru obce Skirmuntovo, ale zrovna tam nic kloudného nejezdí. Sice zde stojí spousta maršrutek, ale všichni se zde diví, proč tam chci vůbec jet. Dokonce ani taxikář nemá zájem mě tam vzít, a protože jsem toho měl ještě hodně v plánu, Hara Dzjaržynskaja vzdávám. Prostě už nemám ani na tři sta metrů vysoký kopec 😀 . Jedu se podívat do Muzea Stalinovo linie. Tento vojenský komplex se nachází asi 30km severozápadně od Minsku, proto jedu vlakem do stanice Zaslaŭje Belarus, který je vzdálen asi 6km od muzea. Bohužel všechny busy mi před nosem ujely, proto musím dojít pěšky k hlavní silnici P28 a odtud stopem se dostávám k muzeu. Vzalo mě asi hned 3 auto. Vstup do muzea stojí 10 rublů a komplex ukazuje vojenskou techniku a opravené původní bunkry. Bohužel hned jak jsem začal s prohlídkou, začalo pršet. Za dobrého počasí se zde dá i zastřílet ze samopalu, projet se vojenskou technikou či kouknout na ukázku boje. Toto jsem bohužel nemohl absolvovat, v celém komplexu jsem byl snad jediný turista. Po prohlídce jdu na autobusovou zastávku přímo u komplexu, kde mi asi po 2 minutách jízdy jede maršrutka přímo do Minsku.  Zde začínám prohlídku na Náměstí  nezávislosti, které prý patří k největším v Evropě. U náměstí je Červený kostel (kostel sv. Simona a Heleny), ale nejzajímavější z mého pohledu je socha Lanina. Následně si dělám kolečko po městě: Běloruský Státní Cirkus, Vítězné náměstí, Ostrov slz, monument židovského holokaustu, Katedrála Svatého ducha, Národní opera, Národní knihovna či promenáda kolem řeky. Ale asi nejzajímavější z mého pohledu je zde Běloruské státní muzeum Velké vlastenecké války. Když docházím k muzeu, zrovna vojáci a lidé pokládají květiny k venkovnímu pomníku. Asi na mojí počst mého příjezdu do města 😀 . Vstup do muzea je 8 rublů a určitě se to vyplatí. Uvnitř jsou pěkné exponáty věnované boji proti fašistům při 2. světové válce, spoustu interaktivních tabulí apod. . Po prohlídce muzea je už ale večer a já se jdu podívat do Minsk arény na zápas místního Dynama Minsk proti Nižněkamsku v KHL. Vstup na zápas stál 9 rublů do horního ochozu a dle statistik zde mělo být 12 397 diváků. No musím říct, že podle mě byla tato 15 tisícová hala naplněná tak z větší poloviny. Co se týče zápasu, když to srovnám s NHL (byl jsem jen na New York Rangers), tak zde při zápase panovala suprová atmosféra, je zde kotel s bubny a při akcích domácích fandí celá hala. Ale asi v jiných městech to bude v KHL o dost slabší.

14.10. – V poledne už odlétám do Prahy, proto nestíhám nic jiného než cestu na hlavní autobusové nádraží a odtud opět autobusem za 4 rublů na letiště.

Co se týče Minsku, je zde neuvěřitelné množství světových fastfoodů (McDonald, Big Burger a KFC), jsou opravdu na každém rohu. Až je divné, že jsou Bělorusové tak hubení.

Město je to moderní a čisté, což bych asi před cestou ani tolik nečekal. Je zde neuvěřitelně levné cestování (metro 0,5 rublu, autobus 0,55 rublu, vlak cca 30km mě stál 0,88 rublu), jedl jsem většinou v místních bufetech v podchodech u metra, ceny asi o trošku levnější než u nás. Na východoevropské město je zde docela drahé ubytování, ale to bylo možná dáno tím, že jsem si hotel objednával až na poslední chvíli. A bylo zde vidět minimum turistů.

Účastník: Martin Jáchym

Výstup na Prisojnik (Slovinsko) po ferratě

Na vrchol Prisojnik (2547 m.n.m.)  jsme se rozhodli vylézt po původním prekaženém plánu vylézt na Triglav – nejvyšší horu Slovinska (2864 m.n.m). Původní záměr nám překlazil čerstvě napadený sníh spolu se zvážením své vlastní fyzické kondice a prakticky žádné zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Část naší výpravy se přece jen pokusila Triglav zdolat – sice se nedostali až na vrchol ale podařilo se jim zdolat alespoň Malý Triglav (2739 m.n.m.).

Cesta na Prisojnik pro nás měla začít ze sedla Vršič (1611 m.n.m) kam se dá pohodlně dojet až autem. Nám ale cestu zkomplikovala oprava místní silnice, takže jsme začínali zhruba na 1100 m.n.m a cestu si tak prodloužili o 2 hodiny. Další zpoždění nám způsobil můj smysl pro dezorientaci a neschopnost najít cestu ze sedla Vršič na nástup k ferratě.

Continue reading

Těsně pod Triglavem

Už v létě se zrodil plán na zdolání Triglavu (2,864 m). Vše bylo pečlivě naplánováno, akorát termín jsme postupně oddalovali, až nakonec napadl sníh. Podle toho jsme na poslední chvíli museli přispůsobit výbavu (zimní oblečení, sněžnice). Původně to měla být čtyřčlenná výprava, ale dva dny před odjezdem to odřekli dva členové (včetně organizátorky – mojí sestry Veroniky). Přebrali jsme tedy plány a ze čtyřčlenné výpravy se stala dvoučlenná. Vytiskli jsme mapy a ve čtvrtek ráno v šest jsme vyjeli z Brna.

Když jsme dorazili na místo startu „Stará Fužima“ u Bohiňského jezera, přepadla mě trošku nervozita že máme 5 hodin na to ujít něco přes 12 km před setměním. Parkoviště jsme našli při okraji naší stezky. Trošku nás překvapilo 20 euro na 2 dny, ale vzhledem k časové tísni jsme alternativu ani nehledali. Vyšli jsme svižným tempem a nejistota že bychom to nestihli na naši chatu před setměním rázem opadla.

Cestou jsme prošli placenou stezkou na Mostnické vodopády. Jít kolem čiré řeky, ve které bylo vidět nespočet pstruhů, bylo pro mě a pro Václava, jakožto rybáře, opravodovým balzámem pro oči.

 

Postupně jsme jsem se dostali do opravdu strmého stoupání a netrvalo dlouho kdy nám došlo, že 1900 výškových metrů na chatu „Dom Planika“ během 5 hodin nezvládnem. Začali jsme hledat v mapách, jestli nemáme po cestě nějakou bližší chatu. Naštěstí jsme našli. „Vodnikov Dom“ byl o celých 600 výškových metrů níže a byl přesně na cestě za naším cílem.

Continue reading