Už v létě se zrodil plán na zdolání Triglavu (2,864 m). Vše bylo pečlivě naplánováno, akorát termín jsme postupně oddalovali, až nakonec napadl sníh. Podle toho jsme na poslední chvíli museli přispůsobit výbavu (zimní oblečení, sněžnice). Původně to měla být čtyřčlenná výprava, ale dva dny před odjezdem to odřekli dva členové (včetně organizátorky – mojí sestry Veroniky). Přebrali jsme tedy plány a ze čtyřčlenné výpravy se stala dvoučlenná. Vytiskli jsme mapy a ve čtvrtek ráno v šest jsme vyjeli z Brna.

Když jsme dorazili na místo startu „Stará Fužima“ u Bohiňského jezera, přepadla mě trošku nervozita že máme 5 hodin na to ujít něco přes 12 km před setměním. Parkoviště jsme našli při okraji naší stezky. Trošku nás překvapilo 20 euro na 2 dny, ale vzhledem k časové tísni jsme alternativu ani nehledali. Vyšli jsme svižným tempem a nejistota že bychom to nestihli na naši chatu před setměním rázem opadla.

Cestou jsme prošli placenou stezkou na Mostnické vodopády. Jít kolem čiré řeky, ve které bylo vidět nespočet pstruhů, bylo pro mě a pro Václava, jakožto rybáře, opravodovým balzámem pro oči.

Postupně jsme jsem se dostali do opravdu strmého stoupání a netrvalo dlouho kdy nám došlo, že 1900 výškových metrů na chatu „Dom Planika“ během 5 hodin nezvládnem. Začali jsme hledat v mapách, jestli nemáme po cestě nějakou bližší chatu. Naštěstí jsme našli. „Vodnikov Dom“ byl o celých 600 výškových metrů níže a byl přesně na cestě za naším cílem.

Cesta netknutou přírodou a stezkama v hustém lesním porostu ubíhala stejně tak rychle, jako čas který jsme měli před setměním. Před sedmou hodinou jsme se dostali po kamenitém traverzu k chatě „Vodnikov Dom“. Po krátké diskusi jsme dospěli k názoru, že přespíme zde.

Po páté ranní hodině jsme si udělali snídani – vločky s proteinem (místo mléka voda). Ač jsem považoval toto jídlo za vrchol zdravé a vydatné snídaně, Václav moje nadšení úplně nesdílel. Každopádně jsme měli velkou zásobu sacharidových tyčinek a tak nebylo o jídlo nouze.

Vycházíme ještě za tmy. S čelovkama míjíme první jištěnou cestu. Před námi je další odpočinkový traverz. Postupně začínáme míjet sněhová pole. Až na strmé stoupání není cesta nijak náročnějsí. Po pár hodinách se dostáváme na chatu „Dom Planika“. Vidíme časté přílety různých (nejspíš zásobovacích) helikoptér. Na Triglav by to mělo být ještě 3 hodiny chůze.

Po chvíli kdy se začínáme bořit po kolena ve sněhových polích si nasazujem sněhové chrániče. Zdoláváme první úseky k feratě vedoucí na „Malý Triglav“ který je o 100 metrů nižší než ten hlavní. Před feratou nasazujem sedáky a feratové brzdy. Na feratě míjíme skupinku lidí kteří výstup na Triglav vzdali kvůli silnému větru a kvůli chybějícímu vybavení – mačkám. Ty chyběly i nám. Míjíme místa kde bychom ocenili dodatečné jištění (bez sněhových polí by potřeba nebyly), tak se navazujem na lano. Malý Triglav zdoláváme kolem 11 hodiny a zvažovali jsme jestli obětovat další dvě hodiny na výstup na Triglav. Zvítězil také asi pud sebezáchovy, který rozhodl že bez maček na zasneženém hřebínku vedoucím k Triglavu nepůjdem. Další důvod byl ten že bychom museli o jeden den prodloužit náš pobyt v horách a na to by nám nejspíš nestačilo jídlo.

2200 metrů převýšení jsme tedy sešli opět těsně před setměním. Musím říct že Triglav jsme podcenili a chtělo to trošku lépe rozplánovat cestu a čas. Tedy aspoň pro nás začátečníky. Posledních pár kilometrů bylo pro nás už trošku za hranou. Ve chvíli kdy jsme se dostali k autu nám trvalo asi půl hodiny než jsme pojedli nějaké jídlo a dali se dokupy. Vyrazili jsme na hotel kde jsem se setkali se zbytkem výpravy která byla na jednodenním výstupu.

Poznámky: 
Ani v zimních měsících by nebyl problém zdolat Triglav kdybychom už první den vyrazili o několik hodin dříve.

Cestu šlo určitě rozplánovat trošku rovnoměrněji na oba dva dny. Na druhou stranu jsme šli opravdu zajímavými místy.
Celkově jsme byli moc spokojení s celkovým průběhem výstupu a už teď víme že v Julských Alpách jsme nebyli naposledy.

Účast:

Robert Zvolánek

Václav Němeček