Weisskugel napodruhé – Hory z dálky

V loňském roce jsme se na Weisskugel chystali třikrát, v prvních dvou případech plány zhatila předpověď počasí. Znechucení neustálým posouváním termínu jsme napotřetí koncem září vyjeli, i když ani tentokrát nebyly vyhlídky bezvadné. V den příjezdu jsme se vydali z Ventu na zamluvenou chatu Bella Vista. Byl krásný den a dlouhou cestu údolím jsme si užili. Na chatu jsme přišli s výbornou náladou. Povinná večeře byla vynikající a ubytování luxusní. Domluvili jsme se na brzkém vstávání a nedbali varování, že jdeme sami. Ráno sněžilo a nebylo vidět na krok, nijak jsme tedy nechvátali. Vyrazili jsme však nakonec přeci jen za tmy. Cesta byla zavátá, ale kluci ji kupodivu (jak jsme zjistili letos) trefovali přesně, prošlapávání sněhu však bralo mnoho sil a času, a tak jsme na hřeben na kótě cca 3. 200 m. n. m. došli teprve před polednem, co však bylo stejně limitní – foukal zde silný vítr, sotva jsme se udrželi na nohou. Zkusili jsme ještě sejít na ledovec, ale vítr byl i tady pořádný. Bylo jasné, že podmínky zimního výstupu nás na horu nepustí, neboť tenhle kopec je „dlouhý“ i v létě. Vrátili jsme se tedy na chatu a ještě ten den i do Ventu.

Velmi odhodlaní jsme se letos vrátili výstup zopakovat, předpověď nebyla vůbec špatná. Lenivější část výpravy rozhodla, že nepůjdeme na Bella Vistu z Ventu, ale z italské strany z Masso Corte (Kurzras) – což je jen 800 výškových metrů a 2 hodinky chůze. Za parádního počasí jsme došli na chatu, která byla nacpaná lidmi. To byla dobrá zpráva. Chatař nám prozradil, že mimo nás jsou na Weisskugel nahlášeny dvě další skupinky. O půlnoci sice přišla bouřka a ráno mrholilo, ale vyrazili jsme „téměř“ podle plánu před půl šestou. Viditelnost byla dobrá a chvílemi vykouklo i slunce. Na „našem“ hřebenu jsme tentokrát byli už kolem osmé a věřili jsme, že tentokrát to klapne. Po přejití dlouhého kamenného hřebínku a krátké cestě po ledovci (v části i pod převějemi a padající skálou) jsme stanuli před závěrečnou chvílemi prudkou cestou na hřeben Palla Bianci zakončenou přelezem přes vrcholový skalní hřebínek, kde nás Akim skvěle odjistil. Dík! Byli jsme konečně u cíle a šťastní. Cesta zpátky byla celkem nekonečná (dohromady to dalo kolem 15 km a 1. 450 nastoupaných výškových metrů), a tak pivo na chatě bylo opravdu vytoužené. Pěkně jsme si podebatovali a zmožení po výborné večeři brzy usnuli.