Naši kamarádi Alena(CZ) a Beat(CH) se rozhodli, že se vezmou. Oficiální obřad proběhl v lednu 2017 v Praze a my ho bohužel malým nedopatřením (přehlédl jsem pozvánku na Whatsupu) promeškaly. Dostáváme druhou a pro nás mnohem lákavější šanci zúčastnit se toho méně oficiálního. Místo a čas: 23.6.2017 Fornohuette (2574m.n.m.) Káta moje nastávající žena je toho času v 3 měsíci těhotenství, takže tentokrát bude cesta asi trochu větší záhul pro ní, než pro mě. Domlouváme se ještě s Petrem, Alči kolegou z bývalé práce, že se k nám přidá a pojede s námi. Večer 21.6. vyrážíme z Budějovic, cesta docela utíká, všichni jsou řidiči, takže se snadno můžeme střídat. Přibrzdí nás jen noční omezení na rakouských dálnicích a věčně rozkopaná a opravovaná cesta na sv. Mořic se spoustou semaforů. Naštěstí, Švýcaři jsou už trochu dál, takže pokaždé když dojedeme k nějakému zúžení, semafor nás zaregistruje a z druhé strany nic nejede (jako že ve 4 ráno toho opravdu moc nejezdí) dostáváme hned zelenou. Na parkoviště dorazíme po 6 hodině ráno. Snídáme, dobalujeme a vyrážíme nahoru. Počasí je o mnoho přátelštější než stejnou dobou před rokem. Postupně se začíná oteplovat, po sněhu ani památky a mi pohodlně stoupáme nahoru. Cestu už trochu známe z minula a je rozhodně příjemnější když člověk ví, kam jde a kolik toho má ještě před sebou. Navíc některé pasáže už jsou opravené, nestoupá se tolik přímo sutí, ale trochu oklikou pozvolnější a lepší cestou.
Káťa kupodivu vše zvládá bez komplikací i s malou Adélkou v bříšku. Petra pomalu opouští počáteční skepse, pramenící hlavně z toho, že nikdy ve větších horách nebyl a docela si to užívá. Trochu mě překvapí, když zjistím, že loňský výstup v nesrovnatelně horších podmínkách byl rychlejší. Na chatě už jsou další svatební hosté, kteří relaxují a nebo se věnují zušlechťování chaty. Vyrážíme na krátkou procházku po okolí, podívat se na ledovou jeskyni kterou vytvořila tekoucí voda kousek od chaty. Očividně je to kuriozita protože se přišli podívat i sysel i kozorožci.
Dorazil ještě jeden pár z Čech. Alči dlouholetá kamarádka z Prahy s přítelem. Cesta na chatu pro ně byla dost náročná, ale bude to asi tím, že nejsou fanoušky horské turistky. Pro někoho asi bude poprvé zároveň i naposledy. Trochu bych jim přál, aby měli možnost srovnání jako my. Nastal den D, slavnost bude, ale až v odpoledních hodinách a tak máme dopoledne na to vyrazit alespoň na nějaký kratší výlet. Vyrážíme do sedla pod Fornem Sella del Forno. Sněhu je tentokrát mnohem méně, takže to zvládáme jen v pohorkách. Pak pokračujeme ještě kus po hraničním hřebínku. Užíváme se výhledy na okolní kopečky i Italské údolí. Cesta dolů se neobejde bez dobrovolné a docela zábavné jízdy po zadku.
Obědváme na terase, relaxujeme. Hluk oznamuje přílet HeliBernina.
Přiváží poslední svatební hosty, kněze a cenný náklad – třípatrový svatební dort. Pro mě osobně je těch pár minut pár metrů od helikoptéry opět velkým zážitkem. Pomáháme s přípravou slavnostní tabule na večer.
Potom se všichni scházíme na terase. Alča s Beatem procházejí slavobránou z lyžařského vybavení a usedají ke knězi, který má sáhodlouhé povídání, kterému bohužel téměř nerozumíme.
Po slavnostním slibu se vystřídá několik řečníku a zazní i čeština. Je čas na přípitek a následně všichni korzují po terase s talířky obloženými bramborovým a mrkvovým salátem, quacamolem a sklenkou vína v ruce.
Na chvíli unikáme ze svatebního reje a jdeme obhlédnout jezírko kousek nad chatou. Na jedné straně z něj ještě vykukují závěje sněhu, ale nakonec se odhodláme a jdeme se osvěžit. Nevydržíme to sice dlouho, ale i tak přichází pocit uspokojení.
Slunce pomalu sedá za kopečky, začíná se ochlazovat a tak se stěhujeme do útrob prostorné chaty. Podává se jídlo, předávají dary a nakonec dojde i na krájení dortu.
Zábava pokračuje do pozdních hodin, pokouším se lámanou němčinou vysvětlit jednu karetní hru, kterou jsem donesl až sem a kupodivu se mi to po pár skleničkách docela daří. Tohle místo má opravdu atmosféru a tihle lidé a tato událost ji ještě umocňují. Některých se zmocňuje euforie a upadají do alkoholového opojení. Nakonec dojde trochu i na politiku a překvapují mě znalost některých Švýcarů. Já o jejich politické scéně nevím naprosto nic. Ráno vstáváme, některým to jde docela ztuha. Loučíme se a vyrážíme dolů. Průvodce nám děla Remo, jehož tempo je pro některé docela vražedné. Zastavujeme se ještě na ledovci. Zase ho od loňska trochu ubylo. Je to smutné, za pár let už bude asi jen na fotkách a naší Adélce o něm možná budeme už jen vyprávět.
PS: Nezávidíte jim trochu ty jejich svatební fotky? Hlavně to pozadí!