Je to už skoro tři roky, co se tohle naše malé dobrodružství odehrálo, ale mám pocit, že si tenhle článek dlužím a hlavně, že ho dlužím mým kamarádům, kteří nám byli vždy úžasnými hostitely.
Ještě z dob mých univerzitních studií mám kamarádku Alenku. Rodilou Pražačkou, která se po spletitých cestách osudu stala spolu se svým nynějším manželem chatařkou na Švýcarské chatě Forno Huette (2574 m.n.m.) pod vrcholem Monte del Forno (3214m.n.m.). Dostal jsem pozvání, abychom je někdy přijeli navštívit a tak to celé začalo.
Rozhodli jsem se, spojit výlet do Švýcarska ještě s pár dny v italské Cortině. Po několika dnech strávených v nepříliš přívětivém počasí zdoláváním ferrat po okolí campu Olympia, ráno 15.6.2016 balíme stan, loučíme se s přáteli a vyrážíme směr Maloja. Cesta cca necelých 300km nám díky vysokým sedlům, dopravním zácpám a dopravním omezením zabere poměrně velkou část dne. Na parkoviště nad Malojou dorážíme okolo 4 hodiny odpolední. (není to zrovna ideální čas pro výstup, ale cesta nám zabrala víc času, než jsme počítali). Počasí není přívětivé, poprchává a teplota se pohybuje pár stupňů nad nulou. Moc neváháme a vyrážíme. Cesta má dle cedulí trvat cca 4,5h a není tak času na zbyt. Katka (tehdejší přítelkyně a současná manželka) mě žene po asfaltce do kopce k jezeru. I s poměrně těžkou krosnou na zádech to zvládáme v slušném čase. Pokračujeme pozvolnějším terénem od jezera k přehradě. Zjišťuji, že moje outdoorové vybavení není po několika letech a několika dnech v nepříznivém Cortinském počasí v nejlepší kondici a začínám být docela navlhlý. Stoupáme vzhůru a déšť postupně přechází ve sněžení. Začínám toho mít docela dost, je mi zima a čas také není na naší straně. Terén se postupně stává obtížnějším, cesta není vždy úplně zřetelná, ale rozmočeným suťovištěm pomalu stoupáme nahoru. Je ještě před sezonou a cesta tudíž není ještě po zimně opravená. Na mlhavém obzoru se objevuje postava, která nám jde naproti. Je to Beat, kamarádčin přítel a správce chaty. Hned je člověku líp, když ví, že není ztracen a že má průvodce. Bohužel i tak nás čeká ještě asi hodiny cesty v nepříznivých podmínkách. Beat mi nabízí pomoc s krosnou, protože jsem na tom asi očividně hůř než Katka, ale moje hrdost mi velí dotáhnou si ho až na chatu sám. Zpětně uznávám, že to byla blbost, kvůli které jsme mrzli a mokli o něco déle než bylo nutné. Blížíme se k poslednímu výšvihu k chatě a já už melu z posledního. Vždy po pár metrech zastavuji a rozdýchávám se. Venku se pomalu šeří a my jsme konečně na chatě. Jsem mokrý, podchlazený a vyčerpaný. Dávám si malé pivko (kupodivu jsem na něj měl asi větší chuť než na teplý čaj), dostanu „teplouše“ (gumová láhev v termo obalu plná horké vody) a jdu se uložit. Únava si vybírá svou daň a po druhé v životě zvracím vyčerpáním. Zatímco se holky dole seznamují a povídají si, já postupně rozmrzám a okolo 9h upadám do „komatu“.
Ráno už je mi líp, rozmrzl jsem a začínám normálně fungovat. Letní sezona ještě nezačala a tak jsme na chatě jen Já a Káťou, Beat s Alčou a parta elektrikářů pod vedením Rema (fajn kluk). Počasí není nejlepší, tak pomáháme na chatě. Stěhujeme dřevo na otop, které jednou ročně přiváží armádní vrtulník.
V pátek nás vítá slunečné počasí. Má přiletět zásobovací vrtulník a tak je třeba odklidit sníh a uplácat heliport. V obrovské „síťovce“ je naskládaný materiál který spolu s elektrikáři poletí dolů. V dálce je slyšet hukot a vzápětí se z ledovcového údolí vynoří žlutá HeliBernina. Během chvíle nakládá pasažéry následně podvěs a překvapivou rychlostí zase zmizí do údolí.
Zůstáváme sami a vyrážíme na krátší procházku do sedla Sella del Forno. My na snežnicích, Alča s Beatem na skialpech. Jsme proti nim trochu težkopádní, ale naštěstí nejdeme daleko. Jsem rád, že jsem je sem netáhl zbytečně, asi by mě to trochu štvalo. Děláme malý okruh nad chatou a vracíme se zpátky.
Večer usínáme v malém pokojíčku v „naší“ půlce chaty a nařizujeme budíka na brzké ranní hodiny, abychom se pokusili o vrchol přímo nad chatou, tedy Monte del Forno. Dovolená se krátí a tak je zítra poslední šance to zkusit. Vstáváme tuším okolo 5 ráno, abychom zjistili, že podmínky nejsou dobré a tak ani nezkoušíme polemizovat s Beatem, který má být na tomhle výstupu naším průvodcem a jdeme si zase lehnout. O nějakou tu hodinu později zjišťujeme, že se počasí zlepšilo a když nám Beat nechce dělat plané naděje, říká, že to půjdeme alespoň zkusit a uvidíme kam budeme schopni dojít. Stoupáme pomalu do sedla. Beat nám na skialpech vždycky uteče a pak na náš čeká. Dojdeme až do sedla, kde sundáváme sněžnice i skialpy a Beat začíná prošlapávat traverz směrem k řetězům vedoucím na vrchol. Jsou ještě ukryté pod sněhem, občas obalené ledovou krustou a tak nám je postupně vyhrabává a my se drápeme nahoru. Jsme na vrcholu „Forna“ (3214m.n.m.) a je to úžasný pocit. Pro mě, je to nejvyšší po svých dosažené výška (pětitisícové sedlo v Indii dosažené v džípu nepočítám) a i Káťa z toho vypadá naprosto unešená. Jsme po více jak měsíci první lidé tady. Fotíme se s vrcholovým křížem, nebo alespoň s tím co z něj kouká ze sněhu a dozvídáme se, že sem přímo v tento den měl přiletět kněz a kříž který zde byl umístěn na podzim měl být vysvěcen. Jak velký ve skutečnosti je, nám dochází až z fotek po návratu na chatu.
Cestou dolů pozoruji u Beata, který na mě celou dobu (naprosto mylně) působí jako suchar, upřímnou radost. Zatím co on si ladně sjíždí na svých skialpech a vždy po pár stovkách metrů na nás čeká, já se každou chvíli válím. Káťa má na nohou snežnice s blánou a tak zvládá v bořícím se sněhu „lyžovat“. Mě ty moje často zajedou do sněhu a fyzikální zákony (hlavně ten o setrvačnosti) se mnou každou chvíli plácnou o zem. Ze začátku je to ještě docela legrace, ale když se to opakuje neustále znova, začne to být docela otravné. Naštěstí chata už se blíží. Zůstáváme poslední noc a ráno scházíme dolů a vyrážíme na 800km dlouhou cestu domů.
Celou dobu se nás o Alča a hlavně Beat úžasně starali, měli jsme možnost ochutnat různá místní jídla a také se podívat, jaké je to být pár dní na horské chatě z té druhé strany. Co všechno musí chataři zvládat a udělat pro to, abychom se mi „hosté“ cítili na chatě dobře, dostali něco k snědku a ráno se mohli vypravit zase o dům dál. A hlavně, jaká je to někdy velká dřina. Budiž jim za to velký dík.
Je 10.8.2016 a my jsme s partou přátel v Italském Meránu. Pouhých 150km od Maloji a tak nám to nedá a opět vyrážíme alespoň na otočku na Forno. Bereme sebou ještě kamarádku Janču.
Počasí je na nás tentokrát mnohem vlídnější. Vyrážíme po asfaltce opět k jezeru Lagh da Cavloc a následně uhybáme směrem na Panoramaweg, která je sice o něco delší, ale slibuje úžasné výhledy do okolí.
Travnatá cesta se nejdříve klikatí strmě nahoru následována traverzem v kamenných polích vedoucím až k jezerům, zásobujícím chatu vodu.
Výhledy rozhodně stojí za nějakou to námahu a čas navíc proti „normálce“. Vše je dobře označeno červeno bílými kolíky, takže nikde nebloudíme. Zastavujeme ještě nad chatou, relaxujeme a užíváme si zbytky hřejivého slunce.
Dostáváme večeři, velký pokoj sami pro sebe a užíváme se večera s kamarády. Ráno nás vyprovází Alča ještě s několika brigádníky kteří společně směřují na AlbignaHutte. Rozloučíme se na ledovci. Nás už čeká jen pozvolný sestup do údolí, ale jim ten výstup nahoru sjíždícím suťovištěm plným různých nástrah rozhodně nezávidím. (mimochodem v současné době už je tam zajistěná cesta, hlavně díky Beatově úsilí).
Je to neskutečné, jak celé to místo během necelých dvou měsíců působí úplně jinak. Jak se zdá, tady to skutečné léto má proti tomu astronomickému docela slušný skluz.
