Už jsou to téměř čtyři roky (konkrétně na konci září 2015), co jsme se o výstup na Vorder Grauspitz pokoušeli poprvé. Sníh a špatná viditelnost v kombinaci s neznalostí hory a jejího okolí zapříčinily, že jsme se nakonec vyškrábali jen na o něco nižší Hinter Grauspitz a účty s hlavním vrcholem tak zůstaly „nevyřízené“. Druhý pokus byl stanovený na víkend 27.-28. 7. 2019 a pro větší zájem jsme se rozhodli pronajmout modrý Transit, který nás provázel už na mnoha výpravách za evropskými vrcholky.
Deštivá předpověď
Poslední týden před odjezdem jsme začali podrobněji sledovat předpověď počasí, která od samého počátku nevěstila nic dobrého. Na Grauspitz byl totiž hlášen déšť a ani při výběru alternativních destinací se nám nedařilo zvolit lokalitu, slibující ideální počasí. S blížícím se pátečním odjezdem se předpověď příliš neměnila, nervozita rostla a jeden člen výpravy rezignoval. Nakonec to celé dopadlo tak, že jsme se rozhodovali až těsně před odjezdem…
Odjezd a urvaná klika
Jihomoravská vesnička Trstěnice, pátek ráno 8:15: zvoní mi telefon – Honza Weiss oznamuje, že “Modrá ústřice” už čeká před domem. Tento vůz s námi v uplynulých letech zažil středověk a jeho přezdívka by také mohla být “Modré ponížení”, protože v jeho útrobách jsme se při vzájemném špičkování stihli už tolikrát zesměšnit, že nás už v reálném životě jen tak něco nepřekvapí. Občas to vypadá, že se svým jednáním snažíme ponížit i samotný Transit, který nám to už nejspíš trochu vrací… jako například když najednou nejdou otevřít posuvné dveře. Honza zabere za kliku trochu víc a … klika mu zůstává v ruce. Hmm, to je začátek… Ani jsme pořádně nevyjeli a už nemáme kliku. Loučím se s rodinou a s Honzou odjíždíme do Olbramovic, kde na nás čeká téměř kompletní zbytek týmu. Honza se snaží nastražit past, aby klika zůstala v ruce někomu jinýmu, ale Michal se nachytat nenechá. Poslední konzultace u otevřeného počítače u Štefaniků na dvoře a rozhodujeme se, že Grauspitz zkusíme. Pepa Šťastný volá do Kladna Pepovi Hromádkovi, že nakonec pojedeme na Prahu a jestli má zájem, tak ho tam můžeme vyzvednout. Cesta do Prahy ubíhá rychle a bez komplikací. Nejvíce je slyšet Honza Novotný, jehož hlas je utišen jen ve chvílích, kdy do jeho hrdla tečou další doušky kořalky. Síla ohnivé vody ho však přeci jen přemáhá a ještě při jízdě na D1 upadá do zaslouženého hlubokého komatu. Pepu Hromádku máme vyzvednout na Zličíně u fast foodu a při hledání parkovacího místa si střihneme asi šest koleček na kruhovém objezdu. Hlava se nám z toho točí ještě při vystupování a jestli nás v tu chvíli někdo pozoruje, musíme vypadat jak banda sjetejch perníkářů.
Téměř skalpovaný Transit
Na Zličíně chtějí kluci dokoupit ještě nějaký zásoby potravin a tekutin a tak zajíždíme na podzemní parkoviště u Globusu. Po následném odjezdu máme další vrásky na čele a Transit šrámy “na těle”. Tomáš zamíří k výjezdu, který se ukazuje pro náš Transit jako příliš nízký. Hlasité drcení plechu nás probírá z letargie. Po vycouvání hodnotíme škody na voze – urvaná anténa a drobné poškrábání střechy vozu jsou ještě poměrně milosrdným výsledkem. S anténou v ruce pokračujeme v cestě a naštěstí už bez dalších škod na majetku i sebevědomí. S Tomášem traumatický zážitek kupodivu vůbec neotřásl, jede po zbytek dne jako stroj a celou cestu až do Jenins zvládá odřídit sám. K přenocování si vybíráme louku nad švýcarskou vesnicí Jenins. Výhodou tohoto místa je i to, že se nachází hned u začátku značené trasy směrem na Grauspitz. Před soumrakem zde stavíme stany, večeříme a balíme věci na následující ráno. Postupně se začínáme trousit do stanů na noční odpočinek a mezi 10 a půl 11 hodinou se začíná ozývat první chrápání a mručení.
