Vorder Grauspitz 2019

Už jsou to téměř čtyři roky (konkrétně na konci září 2015), co jsme se o výstup na Vorder Grauspitz pokoušeli poprvé. Sníh a špatná viditelnost v kombinaci s neznalostí hory a jejího okolí zapříčinily, že jsme se nakonec vyškrábali jen na o něco nižší Hinter Grauspitz a účty s hlavním vrcholem tak zůstaly „nevyřízené“. Druhý pokus byl stanovený na víkend 27.-28. 7. 2019 a pro větší zájem jsme se rozhodli pronajmout modrý Transit, který nás provázel už na mnoha výpravách za evropskými vrcholky.

Deštivá předpověď

Poslední týden před odjezdem jsme začali podrobněji sledovat předpověď počasí, která od samého počátku nevěstila nic dobrého. Na Grauspitz byl totiž hlášen déšť a ani při výběru alternativních destinací se nám nedařilo zvolit lokalitu, slibující ideální počasí. S blížícím se pátečním odjezdem se předpověď příliš neměnila, nervozita rostla a jeden člen výpravy rezignoval. Nakonec to celé dopadlo tak, že jsme se rozhodovali až těsně před odjezdem…

Odjezd a urvaná klika

Jihomoravská vesnička Trstěnice, pátek ráno 8:15: zvoní mi telefon – Honza Weiss oznamuje, že “Modrá ústřice” už čeká před domem. Tento vůz s námi v uplynulých letech zažil středověk a jeho přezdívka by také mohla být “Modré ponížení”, protože v jeho útrobách jsme se při vzájemném špičkování stihli už tolikrát zesměšnit, že nás už v reálném životě jen tak něco nepřekvapí. Občas to vypadá, že se svým jednáním snažíme ponížit i samotný Transit, který nám to už nejspíš trochu vrací… jako například když najednou nejdou otevřít posuvné dveře. Honza zabere za kliku trochu víc a … klika mu zůstává v ruce. Hmm, to je začátek… Ani jsme pořádně nevyjeli a už nemáme kliku. Loučím se s rodinou a s Honzou odjíždíme do Olbramovic, kde na nás čeká téměř kompletní zbytek týmu. Honza se snaží nastražit past, aby klika zůstala v ruce někomu jinýmu, ale Michal se nachytat nenechá. Poslední konzultace u otevřeného počítače u Štefaniků na dvoře a rozhodujeme se, že Grauspitz zkusíme. Pepa Šťastný volá do Kladna Pepovi Hromádkovi, že nakonec pojedeme na Prahu a jestli má zájem, tak ho tam můžeme vyzvednout. Cesta do Prahy ubíhá rychle a bez komplikací. Nejvíce je slyšet Honza Novotný, jehož hlas je utišen jen ve chvílích, kdy do jeho hrdla tečou další doušky kořalky. Síla ohnivé vody ho však přeci jen přemáhá a ještě při jízdě na D1 upadá do zaslouženého hlubokého komatu. Pepu Hromádku máme vyzvednout na Zličíně u fast foodu a při hledání parkovacího místa si střihneme asi šest koleček na kruhovém objezdu. Hlava se nám z toho točí ještě při vystupování a jestli nás v tu chvíli někdo pozoruje, musíme vypadat jak banda sjetejch perníkářů.

Na zaďáku sedí ti nejzkušenější mazáci

Téměř skalpovaný Transit

Na Zličíně chtějí kluci dokoupit ještě nějaký zásoby potravin a tekutin a tak zajíždíme na podzemní parkoviště u Globusu. Po následném odjezdu máme další vrásky na čele a Transit šrámy “na těle”. Tomáš zamíří k výjezdu, který se ukazuje pro náš Transit jako příliš nízký. Hlasité drcení plechu nás probírá z letargie. Po vycouvání hodnotíme škody na voze – urvaná anténa a drobné poškrábání střechy vozu jsou ještě poměrně milosrdným výsledkem. S anténou v ruce pokračujeme v cestě a naštěstí už bez dalších škod na majetku i sebevědomí. S Tomášem traumatický zážitek kupodivu vůbec neotřásl, jede po zbytek dne jako stroj a celou cestu až do Jenins zvládá odřídit sám. K přenocování si vybíráme louku nad švýcarskou vesnicí Jenins. Výhodou tohoto místa je i to, že se nachází hned u začátku značené trasy směrem na Grauspitz. Před soumrakem zde stavíme stany, večeříme a balíme věci na následující ráno. Postupně se začínáme trousit do stanů na noční odpočinek a mezi 10 a půl 11 hodinou se začíná ozývat první chrápání a mručení.

Louka na vesnicí Jenins

Ranní start za svitu čelovek

Noc je velmi teplá – spacák (natož jeho zimní varianta) se ukazuje jako zcela nadbytečná výbava. Ani předpovídané noční srážky se nedostavily a tak o půl 4 ráno vstáváme do příjemného sucha. Po rose také ani památky. Ranní přípravy jsou opět trochu delší než je v plánu a tak z nadmořské výšky 660 m n.m. vyrážíme místo plánované 4:00 o 20 minut později. Za svitu čelovek se zdá být stoupání lesem nekonečné. Dlouhou dobu jdeme po asfaltové cestě, brzy míjíme rekonstruovaný hrad Aspermont až po několika set metrech opouštíme asfalt na nezpevněnou cestu, která nás dále vede lesním porostem. Už za svítání probíhá doplňujeme energii na lavičce s pěkným výhledem do krajiny. Před sedmou hodinou ranní se konečně dostáváme k horní hranici lesa, otevírají se nám první pastviny, na kterých se spokojeně pase dobře stavěný dobytek.

Stoupání do sedla Kamm Pass

O půl 8 dorážíme do sedla Kamm pass (2030 m n.m.), kde si užíváme parádní výhled a vydatnou svačinu.

v sedle Kamm Pass

Konec značené trasy u farmy Ijes

Následuje spíše odpočinkový úsek – traverz k jezeru Mittlerer See, při kterém klesáme o přibližně dvě stě výškových metrů. Za jezerem následuje méně záživný úsek, kdy se musíme prodírat mezi křovinami. Nacházím zde proteinovou tyčinku a Honza Weiss se hned nabízí, že mi ji u farmy Ijes pomůže zlikvidovat.  Po překonání křovinatého úseku se dostáváme na asfaltku. Z ní jsme se před traverzem odpojili a ušetřili se tak výraznější ztrátě výškových metrů. Ještě před farmou procházíme skrz dva tunely ve skále a před devátou se nám otevírá pohled na farmu Ijes, kde končí značená trasa.

U farmy Ijes
U farmy Ijes – po travnatém hřebenu vede další část výstupu

Více než polovina týmu se v okolí farmy zbavuje vyhořelého paliva a okolo půl desáté pokračujeme ve výšlapu směrem k travnatému hřebenu. Teď začíná ta náročnější část výstupu. Třebaže se to na první pohled nezdá, je stoupání velmi strmé a unavené nohy začínají vypovídat službu. Intuitivně razím cestu směrem ke klíčovému místu – sedlu, ze kterého budeme muset sestoupit do kamenitého žlabu.

Pohled zpět k farmě Ijes

V poslední třetině travnaté pasáže se před nás dostávají dva Němci, kteří mají dohromady jeden batoh. Ten nese jejich lídr, který je očividně v dobré formě, zatímco ten druhý si nese závaží ne na zádech, ale rovnoměrně rozložené po celém těle.

Vorder Grauspitz dokončen

Po úmorném stoupání se konečně dostáváme ke hřebenu, po kterém jsme před 4 lety stoupali na Hinter Grauspitz. Tentokrát však ke kříži namířeno nemáme. Ze hřebenu se na nás otevírá pohled na celý masiv Grauspitze se dvěma vrcholy – Vorderem a Hinterem. Pod ním je kamenitý žlab se zbytkem sněhového pole a právě do tohoto žlabu teď musíme sestoupit.

Na hřebenu
Pohled ze hřebenu na celý masiv dvouvrcholové hory Grauspitz

Klukům se to vůbec nepozdává, protože z našeho pohledu teď Grauspitz vypadá jako nezdolatelná, téměř kolmá stěna. Zatímco špekulují na hřebenu, vydávám se dolů ze hřebene do žlabu, kde zahazuju batoh a sleduju oba Němce, kteří postupně překonávají suť, sněhové pole a začínají stoupat po mixu suti a trávy do sedla mezi oběma vrcholy. Konečně dochází oba chybějící kluci – Michal s Tomem – a můžeme vyrazit na poslední úsek výstupu. Následuju výstupovou trasu, po které se Němci vydali a postupně se jim pomaličku přibližuju.

Stoupání do sedla

Zdola se ke mně zase blíží oba Pepové – Hromádka a Šťastný. Konečně se mohu posadit v sedle a kochat se parádním výhledem na Hinter Grauspitz a okolní vrcholky.

Hinter Grauspitz ze sedla

Po krátkém odpočinku se po skalnatém hřebenu vydávám na závěrečný úsek výstupu. Lehoučké lezení je pro mě vůbec nejpříjemnější částí celého výstupového dne. Po suché bezpečné skále (až na jedno, dvě vzdušnější místa) se mi jde parádně, což je po mém osobním utrpení na travnatém hřebenu markantní rozdíl.

Atraktivní závěrečná hřebenovka

I blížící se vrchol je slušným motivátorem. Na posledních metrech ještě předcházím oba Němce a okolo 11:30 si společně plácáme na nejvyšším vrcholu Lichtenštejnska – Vorder Grauspitzi (2599 m n.m.).

Vorder Grauspitz (2599 m n.m.)
Pohled z vrcholu

Počasí je perfektní – sluníčko, lehký vítr, prostě paráda. V následující půl hodině se na vrchol trousí i zbytek party a kdo je zrovna přítomen, fotí, točí videa nebo zapisuje vzkaz do vrcholové knihy. Očividně nová kniha má popsaných jen pár stránek, ale už i tak se z ní kvůli nekvalitní vazbě trhají stránky.

Vrcholová kniha

Sestup a blížící se déšť

Při sestupu se rozhodujeme sejít z hřebene mezi oběma vrcholy už před sedlem a opatrně traverzujeme po suti směrem ke sněhovému poli. Po jeho překonání musíme vystoupat pár desítek metrů na hřeben a dále nás čeká zdlouhavý sestup travinou k farmě Ijes. Těsně před farmou se osvěžujeme v potoku a na farmě pak doplňujeme zásoby pitné vody. Dlouho se zde zdržovat nemůžeme, protože nás čeká ještě zdlouhavý návrat do Jenins.

Farma Ijes

Z kopce se jde dobře. Hlavě, která je nastavená na sestup, však dělá problém přepnout na režim opětovného stoupání do sedla Kamm Pass. Ještě kousek před ním míjíme koryto s vodou, čemuž Janko nedokáže odolat a ponoří zde své zapařené tělo. Ze sedla nás čeká ještě sestup čítající přibližně 1400 m výškových.

Piknik v sedle Kamm Pass

Teď už to jde ale poměrně rychle. Za několik desítek minut se dostáváme do lesa a ukrajujeme další výškové metry. V údolí se již shlukují bouřkové mraky, a tak se s Honzou W. snažíme přidat do kroku, abychom se vyhnuli průtrži mračen. S ubíhajícím časem se pomalu přibližujeme k hradu Neu Aspermont, od kterého to k našemu vozu není daleko. Obloha nad námi se však zbarvuje do čím dál zlověstnějších barev.

Nečekané taxi

Zhruba 300-400 výškových metrů nad „parkovištěm“ nás míjí terénní auto, ze kterého na nás halekají Michal s Tomášem. Auto projíždí okolo nás, za zatáčkou však zastavuje. Kluci na nás volají, jestli nechceme svézt. S ohledem na počínající déšť je to jak na zavolanou, takže neváháme ani chvilku. Nakonec se dozadu musíme namačkat čtyři a o pohodlí nemůže být ani řeč. Venku se mezitím rozpršelo, takže si nikdo nestěžuje. Dokonce i Tom v sobě najde dostatek ohleduplnosti a své střevní plyny se rozhodne na chvilku zadržet a nevypustit je do přeplněného auta. Vzhledem k nedostatku vzduchu ve voze by hrozil kolaps kompletní posádky včetně řidiče a jeho spolujezdkyně – postarší dámy. Projiždíme okolo paloučku, kde si v dešti hrají dvě srnčata. Tomáš se ptá, jak se řekne večeře. Lingvisticky založený Michal hned střílí slovíčko „Abend“ a já vzápětí opravuju na „Abendessen“. Když to zaslechne švýcarský řidič, hned se s úsměvem otáčí a říká „abendessen für mich in zwei Jahren“. A pak krčí rameny a dodává „möglich“. K Transitu dojíždíme za silného deště. Řidiči děkujeme a silným stiskem ruky se s ním loučíme. Po rychlém přesunu do našeho vozu začíná průtrž mračen a Honza Weiss dostává nápad. Tričko přes hlavu, kraťasy padají pod kotníky, do ruky sprcháč a už stojí před Transitem, kde si vychutnává luxusní sprchu pod širým nebem.

Hygiena musí být…

Po chvilce ho následuje Michal a před modrou ustřicí se tak rázem vlní dvě nahá těla. Jedině co chybí k dokonalosti jsou tóny známé gay melodie z filmu Policejní akademie. 

Pepa neŠťastný

Během několika minut přibíhá zcela promočený Pepa Šťastný, následován podobně mokrým Honzou Novotným. Honza Weiss s Michalem zrovna dokončují očistu, což se Josef rozhoduje následovat. Bohužel nemá svůj den.. Jen co sundá mokré oblečení a kompletně se namydlí… přestává pršet. Tedy – pršet dostatečně na smytí mýdla. Pepa kompletně pokrytý mýdlovou pěnou kouká bezmocně na nebe a přemýšlí co dál. Do toho kousek od něho parkuje cizí vozidlo, jehož posádka si nyní užívá pohled na namydleného naháče. Najednou Pepa dostává nápad. Na zemi totiž leží petka s tekutinou, kterou otvírá a snaží se spláchnout pěnu z těla. Jenže když je ta smůůla…. „Ty vole, to je limonáda!!!“, slyšíme zoufalý křik. Takže teď je parádně namydlenej a dokonce i hezky slaďoučkej a lepivej. Naštěstí pro Pepu to je konec veškerého neštěstí a konečně mu někdo podává petku s vodou, kterou se může kompletně opláchnout. Mezitím přijíždí jiný džíp, z něhož vystupuje mokrý Pepa Hromádka. Oddělil se od Michala a Toma před odbočkou do lesa a přišel tak o suché svezení. Panuje trochu zmatek, protože několik osob souběžně hledá své věci a převlíká se do suchého, ale nakonec z Jenins po čtvrthodince odjíždíme.

Návrat

Innsbruck

V sobotu večer ještě stíháme návštěvu malého rakouského městečka Feldkirch, kde zakotvíme v zahulené irské hospodě. Po její návštěvě si ještě procházíme velmi pěkně centrum města, kupujeme kebab a sledujeme pouliční přestavení. Moc času nazbyt však nemáme, protože padá tma a my nevíme, kde přenocujeme. Následuje přesun za město, kde nad jednou z vesnic nakonec nacházíme pěkný palouk – ideální k přenocování. Noc i ráno jsou deštivé a protože ani předpověď počasí neslibuje velké změny, rozhodujeme se zkrátit výlet o den. Dopoledne ještě navštěvujeme krásné město Innsbruck, kde utrácíme „éčka“ za suvenýry a přes Prahu se vracíme domů na jižní Moravu.

Video z výstupu

Posted in Horolezectví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *