Je 10. května, něco málo přes měsíc od artroskopie kolena, která odhalila, že jsem si na začátku března na fotbalovém tréninku rozdrtil část vnějšího menisku a přetrhnul přední křížový vaz. Noha se mi stále nedaří pořádně rozhýbat, otéká a o normální chůzi se mi zatím může jenom zdát. Na červenec máme s klukama naplánovaný Vysoký Tatry a představa, že budu lézt po ostrém tatranském hřebenu, mi teď připadá jako naprostá utopie. Do společné skupiny Honzovi Novotnýmu píšu, ať se mnou na Ľadový štít nepočítá a radši se přidá ke skupince, která půjde na Gerlachovský štít. V následujících týdnech však svitne jiskra naděje – noha se začíná konečně lepšit. Bolestivé rozhýbávání do krajních poloh společně s pravidelným ježděním na kole přinášejí vytoužené zlepšení. Na konci června už vím, že do Tater pojedu a prostě jen zkusím vyjít tam, kam až to půjde. Za poslední půlrok jsem toho totiž mnoho nenachodil ani po rovině, natož abych překonával velké převýšení ve vysokohorském terénu.

Pojízdný Šťastný bufet

Do Tater nás převáží náš věrný modrý Ford Transit (už je to 11 let, co jsme s ním jeli poprvé). Jeho prostory však tentokrát okupuje rekordně nízký počet cestujících – je nás pět. Jako posledního nabíráme v Čejkovicích Pepu Šťastnýho. Pepu (přízemí jeho domu připomíná skladiště pašeráka zboží) okamžitě podezříváme, že si v tatranském kempu RIJO hodlá otevřít bufet. Veze si totiž obrovskou tašku různých potravin (stejnou tašku používal na začátku devadesátek můj děda, když kšeftoval s cigaretama a jezdil je kupovat na burzu do Karlových Varů). Pochutiny, které si Pepa převáží, jsou jako vždy energeticky hodnotné. Zdá se, že vybrakoval kiosek u fotbalového hřiště v Branišovicích. Kromě pár lahváčů a dvou štanglí zpocené Vysočiny si veze několik tub Pikaa a Pikniků, polomáčené sušenky, sušenky Opavia, paštiku, tavený sýr, dva pytle krájeného chleba a spoustu dalších tovarů plných „vitamínu E“. Musím být však fér. Od prvního výletu do Albánie udělal značný gastronomický pokrok. Tehdy nám jednoho večera servíroval nejlevnější (stála prý 6,-) a nejodpornější polívku ze sáčku, co jsem kdy měl. Cesta do Starého Smokovce probíhá bez větších problémů a jestě stíháme na Strání navštívit kamaráda z práce – Pepu Popelku – který nám před barákem nalívá pár panáků slivovičky.

Janko na castingu opět neuspěl

Ve Starém Smokovci vystupujeme okolo 13:30 s Honzou Novotným z Transitu, loučíme se s klukama a stoupáme podél pozemní lanovky na Hrebienok. Na Hrebienoku padá pár kapek, na pořádný déšť však naštěstí nedojde a my pokračujeme za sucha dál na Zámkovského chatu.

Volíme delší, zato však hezčí trasu vedoucí okolo vodopádů. V pohodovém tempu docházíme na Zámkovského chatu a přihlašujeme se k ubytování. Čekání na jídlo si spestřujeme u horského potoka. Janko je totiž vášnivý otužilec a jakmile vidí nějaké jezero, potok, řeku nebo pleso, automaticky letí trencle vzduchem. Následuje hluboký ponor celého těla a po vynoření z ledové vody klasický Jankův komentář „tak teď bych se v pornu neuživil!“. I tak je Honza maximálně spokojenej a můžeme vyrazit si naprat břicha na Zámkovského chatu.

Zvládáme několik chodů – strapačky, čočkovou polívku a čučoriedkové gule. Do toho nějaké pivo a Janko ještě tak tři panáky Hořce. Při večeři ještě chvilku kecáme s českou medičkou Kristýnou, která po Tatrách chodí sama, a pak se vydáváme na odpočinek do dvoulůžkové minikajuty.

Pod dohledem kamzíků na Téryho chatu a Sedielko

V noci nemůžu pořádně zabrat. Nejdřív mě zvenku ruší rány, jak kdyby někdo klepal koberce, potom vrzání ve vedlejších pokojích. Když ve 3:30 zvoní budíček, tak toho moc naspáno nemám. Zažil jsem to už mockrát a vím, že po pár minutách chůze se tělo i tak dostane do správného provozního režimu. Po 4 ráno opouštíme Zámkovského chatu. Za svitu čelovek postupujeme ve svižném tempu lesem a později kosodřevinou. Malá Studená dolina je v tomto čase oázou klidu. Společnost nám dělají pouze kamzíci a jelen, kterého vidíme až na hranici kleče a suti.

U Téryho chaty usedáme 5:30, dlouho se však nezdržíme a pokračujeme směrem k sedlu Sedielku. Po okolní suti pobíhají další kamzíci. Jeden se vůbec nebojí a vypadá, že čeká, až si ho přijdu pohladit. Vznešeně stojí na jednom z kamenů a zcela v klidu pozoruje, jak se k němu blížíme. Vytahuju kameru, abych si ho natočil. Současně trochu tuším, že mě chce tahle „horská koza“ napalit, takže nahlas přemítám „beztak zmizíš, jakmile vytáhnu kameru“. A kamzík si mě chce nejspíš opravdu vychutnat, takže než spustím nahrávání, kamzík se otáčí a mizí mezi kameny.

Continue reading→