V loňském roce jsme se na Weisskugel chystali třikrát, v prvních dvou případech plány zhatila předpověď počasí. Znechucení neustálým posouváním termínu jsme napotřetí koncem září vyjeli, i když ani tentokrát nebyly vyhlídky bezvadné. V den příjezdu jsme se vydali z Ventu na zamluvenou chatu Bella Vista. Byl krásný den a dlouhou cestu údolím jsme si užili. Na chatu jsme přišli s výbornou náladou. Povinná večeře byla vynikající a ubytování luxusní. Domluvili jsme se na brzkém vstávání a nedbali varování, že jdeme sami. Ráno sněžilo a nebylo vidět na krok, nijak jsme tedy nechvátali. Vyrazili jsme však nakonec přeci jen za tmy. Cesta byla zavátá, ale kluci ji kupodivu (jak jsme zjistili letos) trefovali přesně, prošlapávání sněhu však bralo mnoho sil a času, a tak jsme na hřeben na kótě cca 3. 200 m. n. m. došli teprve před polednem, co však bylo stejně limitní – foukal zde silný vítr, sotva jsme se udrželi na nohou. Zkusili jsme ještě sejít na ledovec, ale vítr byl i tady pořádný. Bylo jasné, že podmínky zimního výstupu nás na horu nepustí, neboť tenhle kopec je „dlouhý“ i v létě. Vrátili jsme se tedy na chatu a ještě ten den i do Ventu.

Velmi odhodlaní jsme se letos vrátili výstup zopakovat, předpověď nebyla vůbec špatná. Lenivější část výpravy rozhodla, že nepůjdeme na Bella Vistu z Ventu, ale z italské strany z Masso Corte (Kurzras) – což je jen 800 výškových metrů a 2 hodinky chůze. Za parádního počasí jsme došli na chatu, která byla nacpaná lidmi. To byla dobrá zpráva. Chatař nám prozradil, že mimo nás jsou na Weisskugel nahlášeny dvě další skupinky. O půlnoci sice přišla bouřka a ráno mrholilo, ale vyrazili jsme „téměř“ podle plánu před půl šestou. Viditelnost byla dobrá a chvílemi vykouklo i slunce. Na „našem“ hřebenu jsme tentokrát byli už kolem osmé a věřili jsme, že tentokrát to klapne. Po přejití dlouhého kamenného hřebínku a krátké cestě po ledovci (v části i pod převějemi a padající skálou) jsme stanuli před závěrečnou chvílemi prudkou cestou na hřeben Palla Bianci zakončenou přelezem přes vrcholový skalní hřebínek, kde nás Akim skvěle odjistil. Dík! Byli jsme konečně u cíle a šťastní. Cesta zpátky byla celkem nekonečná (dohromady to dalo kolem 15 km a 1. 450 nastoupaných výškových metrů), a tak pivo na chatě bylo opravdu vytoužené. Pěkně jsme si podebatovali a zmožení po výborné večeři brzy usnuli.

Ráno jsme za krásného počasí sestoupili do Masso Corte. Na zpáteční cestě jsme dali koupel v Mondsee a navečer už byli v Budějovicích.

Účastníci:

Akim, Iva, Dan, Radek, Andrea

Ubytování: Riffugio Bella Vista (66 euro za noc a osobu, polopenze, povinná záloha)

České Budějovice – Masso Corte – cca 600 km

Zářijové Arco jsme naplánovali hned po návratu z Oltre Finale na konec září, abychom využili den volna v prodlouženém víkendu. Vyjeli jsme navečer 24. září z Českých Budějovic a i  s hodinovým zdržením na německých hranicích (kontroly kvůli běžencům) jsme do kempíčku v Lomassona (Bivio dei Molinei) dorazili po cca osmi hodinách jízdy. Po dramatickém nočním probuzení – mysleli jsme, že nám po čepicích přebíhá krysa, z čehož jedna měla hysterák :D, jsme vstali do krásného rána a zjistili, že to byl plšík (lískový), kterého jsme pak každý večer lákali na piškoty. První den jsme vyrazili do oblasti COLTURA po ose Sarche, Ponte Arche. Zjistili jsme, že oproti údajům z průvodce zde byla očištěna a zajištěna nová stěna, kde byly cesty především obtížnosti 6a+ a výše, k nim jsme přidali ještě několik cest po pravé straně v sektoru AFRICA, které vyváděl tradičně Adam v obtížnosti 6b, 6b+ a 6c. Cesty se nám celkově moc líbily, byly celkem dlouhé mezi 25 m a 30 m a zatím nebyly olezené, takže jsme si je opravdu užili.

Druhý den jsme plánovali v kempu s menší dávkou pozornosti (oblaženi grilovaným masem, vínkem, pivem,…), což se nevyplatilo – vybrali jsme si oblast SAN SIRO, ta má patřit mezi nejoblíbenější lezecké oblasti regionu, což má ovšem za následek, že i cesty obtížnosti 6a jsou do takové míry ohlazené, že je lze přelézt jen s vynaložením veškerého úsilí a bez jakékoliv radosti, zato peprně okořeněné slovním hodnocením. Poté, co Adam a Akim vyvedli každý cestu 6a v popsaném rozpoložení a Andrea si jednu z nich vysoukala, jsme se rychle přesunuli jinam, a to do neméně známé oblasti LA GOLA, která opravdu nezklamala. Lezli jsme v sektoru IL TORNATE cesty dlouhé kolem 20 m v obtížnosti 6a až 6b+ a užili si převísky s perfektními chyty, technické cesty i sokolíky. Příjemným zpestření tohoto dne bylo setkání Andrey a Akima a kamarádem Mirkem z Brna, s nímž už společně prožili několik intenzivních chvil ve vysokých horách.

Ačkoliv by měl třetí den následovat restday, tentokrát to nepřipadalo v úvahu. Váhali jsme mezi volbou vícedélky a jednodélek a nakonec se rozhodli pro jednodélky jako intenzívnější lezení. Vsadili jsme na jistotu, kterou jsme znali z minulého roku a vyjeli do CROZ DE LE NIERE, kde jsme lezli především v sektoru LAVARDA. Cesty v obtížnosti od 5c do 6b+ a délce kolem 20 m vedly přes převísky s dobrými chyty a místy po škrabkách a celkově se nám moc líbily.

Čekal nás poslední den lezení, kolem 12 jsme chtěli vyrazit domů, ale každý si chtěl na rozloučenou ještě nějakou tu cestu dát. Vrátili jsme se tedy ještě do Coltury, kde nám v AFRICE zůstalo pár cest nepřelezených. Již třetí den jsme snídali přímo pod skálou a pozorovali přitom dvojici korejských lezců a museli se obdivovat především stylu droboučké dívky, která lezla po stěně s lehkostí pavoučka. Poté jsme si každý dali své 6b a Adam 6c a museli se již připravit na odjezd. Itálie opět nezklamala, a tak jsme se příjemně unavení a vyladění mohli vydat domů. Počasí nám celé čtyři dny opravdu přálo a my jsme si kromě bezvadného lezení mohli vychutnat také výhledy do nádherné podzimní italské krajiny opředené vinicemi.

Účastníci:

Zdenka Bajgarová
Jana Sankotová
Iva Hanušová
Andrea Tetourová
Adam Bajgar
Tom Doležal
Akim (Martin Jáchym)

Délka cesty tam i zpět: 1200 km + 300 km po skalkách

Kemp: zdarma

Mýtné: Itálie celkem 38 euro + rakouská dálniční známka