Vorder Grauspitz 2019

Už jsou to téměř čtyři roky (konkrétně na konci září 2015), co jsme se o výstup na Vorder Grauspitz pokoušeli poprvé. Sníh a špatná viditelnost v kombinaci s neznalostí hory a jejího okolí zapříčinily, že jsme se nakonec vyškrábali jen na o něco nižší Hinter Grauspitz a účty s hlavním vrcholem tak zůstaly „nevyřízené“. Druhý pokus byl stanovený na víkend 27.-28. 7. 2019 a pro větší zájem jsme se rozhodli pronajmout modrý Transit, který nás provázel už na mnoha výpravách za evropskými vrcholky.

Deštivá předpověď

Poslední týden před odjezdem jsme začali podrobněji sledovat předpověď počasí, která od samého počátku nevěstila nic dobrého. Na Grauspitz byl totiž hlášen déšť a ani při výběru alternativních destinací se nám nedařilo zvolit lokalitu, slibující ideální počasí. S blížícím se pátečním odjezdem se předpověď příliš neměnila, nervozita rostla a jeden člen výpravy rezignoval. Nakonec to celé dopadlo tak, že jsme se rozhodovali až těsně před odjezdem…

Odjezd a urvaná klika

Jihomoravská vesnička Trstěnice, pátek ráno 8:15: zvoní mi telefon – Honza Weiss oznamuje, že “Modrá ústřice” už čeká před domem. Tento vůz s námi v uplynulých letech zažil středověk a jeho přezdívka by také mohla být “Modré ponížení”, protože v jeho útrobách jsme se při vzájemném špičkování stihli už tolikrát zesměšnit, že nás už v reálném životě jen tak něco nepřekvapí. Občas to vypadá, že se svým jednáním snažíme ponížit i samotný Transit, který nám to už nejspíš trochu vrací… jako například když najednou nejdou otevřít posuvné dveře. Honza zabere za kliku trochu víc a … klika mu zůstává v ruce. Hmm, to je začátek… Ani jsme pořádně nevyjeli a už nemáme kliku. Loučím se s rodinou a s Honzou odjíždíme do Olbramovic, kde na nás čeká téměř kompletní zbytek týmu. Honza se snaží nastražit past, aby klika zůstala v ruce někomu jinýmu, ale Michal se nachytat nenechá. Poslední konzultace u otevřeného počítače u Štefaniků na dvoře a rozhodujeme se, že Grauspitz zkusíme. Pepa Šťastný volá do Kladna Pepovi Hromádkovi, že nakonec pojedeme na Prahu a jestli má zájem, tak ho tam můžeme vyzvednout. Cesta do Prahy ubíhá rychle a bez komplikací. Nejvíce je slyšet Honza Novotný, jehož hlas je utišen jen ve chvílích, kdy do jeho hrdla tečou další doušky kořalky. Síla ohnivé vody ho však přeci jen přemáhá a ještě při jízdě na D1 upadá do zaslouženého hlubokého komatu. Pepu Hromádku máme vyzvednout na Zličíně u fast foodu a při hledání parkovacího místa si střihneme asi šest koleček na kruhovém objezdu. Hlava se nám z toho točí ještě při vystupování a jestli nás v tu chvíli někdo pozoruje, musíme vypadat jak banda sjetejch perníkářů.

Na zaďáku sedí ti nejzkušenější mazáci

Téměř skalpovaný Transit

Na Zličíně chtějí kluci dokoupit ještě nějaký zásoby potravin a tekutin a tak zajíždíme na podzemní parkoviště u Globusu. Po následném odjezdu máme další vrásky na čele a Transit šrámy “na těle”. Tomáš zamíří k výjezdu, který se ukazuje pro náš Transit jako příliš nízký. Hlasité drcení plechu nás probírá z letargie. Po vycouvání hodnotíme škody na voze – urvaná anténa a drobné poškrábání střechy vozu jsou ještě poměrně milosrdným výsledkem. S anténou v ruce pokračujeme v cestě a naštěstí už bez dalších škod na majetku i sebevědomí. S Tomášem traumatický zážitek kupodivu vůbec neotřásl, jede po zbytek dne jako stroj a celou cestu až do Jenins zvládá odřídit sám. K přenocování si vybíráme louku nad švýcarskou vesnicí Jenins. Výhodou tohoto místa je i to, že se nachází hned u začátku značené trasy směrem na Grauspitz. Před soumrakem zde stavíme stany, večeříme a balíme věci na následující ráno. Postupně se začínáme trousit do stanů na noční odpočinek a mezi 10 a půl 11 hodinou se začíná ozývat první chrápání a mručení.

Louka na vesnicí Jenins
Continue reading

Elbrus na vlastní pěst

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Continue reading

Dlouhý den na Moldoveanu

Najít v deštivém pohoří Fagaraš “suché okno” v podobě pěkných slunečních dní není jednoduché. Sami jsme se o tom přesvědčili v červnu 2014, kdy jsme při cestování po Rumunsku marně vyhlíželi příznivou předpověď, která by nám umožnila výstup na nejvyšší vrchol Moldoveanu. Nakonec jsme tehdy za husté mlhy a deště alespoň vystoupali od jezera Balea na nedaleký  dvouapůltisícový vrchol Buteanu. Dlouhá celodenní túra na Moldoveanu však tehdy nepřipadala v úvahu. Když jsme se sem po více než dvou letech v srpnu 2016 vraceli, věřili jsme v příznivější podmínky. Srpen a začátek září jsou totiž ve Fagaraši nejsušší částí roku, což však rozhodně neznamená, že zde neprší.

Po našem odpoledním příjezdu k jezeru Balea začíná opět hustě pršet. Schováni před dešťovými kapkami pozorujeme s kyselými výrazy na kost promoklé závodníky, kteří se toho dne účastnili horského maratonu po Fagaraši. Následující dvě hodiny trávíme v horském hotelu při polívce ve společnosti staršího Rumuna a jeho dvou dcer, které nám nabídly místo u jejich stolu. Jejich otec se toho dne účastnil horského závodu a dcery měl jako svůj doprovod. Jedna z nich pracuje již mnoho let v Londýně v galerii, zatímco druhá se měla chystat na Nový Zéland. S angličtinou tedy není problém. K večeru se jako mávnutím proutku zcela mění počasí. Po roztrhání oblačnosti se vyjasňuje a za krásného západu slunce stavíme Liborův obří stan pro šest lidí, což přesně odpovídá našemu počtu. Budíček máme nastavený tak, abychom v pět ráno vyrazili.

Dračí okno

Po probuzení nás vítá obloha plná hvězd s lehkým oparem nad hřebenem Fagaraše. Vydrží dnes pěkné počasí celý den? Ještě netušíme, jak moc ho budeme potřebovat. Za svitu čelovek vyrážíme něco po páté hodině, a to rovnou ostrým stoupáním s převýšením tři sta metrů na hřeben Fagaraše. Následuje mírné klesání okolo jezera Capra (dostáváme se k němu zhruba po hodině od zahájení výstupu), což představuje odpočinkovou pasáž před strmým sestupem do doliny Fundul Caprei. Především na těchto strmějších úsecích je znát, že byly předchozí den řádně pokropeny vodou. Opatrnost je nutná na každém kroku. Dolinu rychle probíháme a opět se potýkáme s blátem při stoupání ke skalnímu výklenku Dračí okno v sedle Portita Arpasului.

Svačinka a …. na paloučku

Trasa se nyní stáčí doprava a následuje krátká ostřejší pasáž zajištěná řetězy. Nejedná se však o nic extra složitého nebo nebezpečného, alespoň za daných podmínek. Celkem dlouho se pohybujeme mimo dosah slunečních paprsků. Jakmile se dostáváme k pěknému travnatému svahu, který je navíc sluncem hezky vyhříván, využíváme tohoto místa k odpočinku a ke svačení. Honza W navíc i k vykonání velké potřeby, k čemuž si vybírá parádní plácek tak, abychom na něho všichni dobře viděli. Samozřejmě se to neobchází bez patřičných komentářů. Inu, není dobrého výletu bez veselé “hnědé” anekdoty s Honzou.

Continue reading

Davový výšlap na Hoverlu

Hoverla, nacházející se v pohoří Čornohora, je s 2061 m nadmořské výšky nejvyšším vrcholem Ukrajiny. Ještě v roce 1938 byla součástí československo – polské pohraniční zóny a možná i z tohoto důvodu je celá oblast mezi českými turisty velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Krásy zdejší krajiny charakterizují bukovo-smrkové lesy, které jsou v nejvyšších polohách postupně nahrazeny klečí a travnatým porostem. My jsme se na Hoverlu vydali koncem srpna 2016, v rámci našeho cestování přes Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Náš modrý Tranzit  se blíží k závoře, za kterou se musíme dostat, pokud chceme dále pokračovat k hotelu Zaroslyak. Padesátník s knírkem se tváří jako velký kápo, labužnicky pokuřuje a v klidu pozoruje naše stojící vozidlo. Jelikož se delší dobu nic neděje, stahuje Honza W. okýnko u řidiče, což je pro tohoto místního šéfika impulsem, aby konečně přistoupil k jednání. Michal se s tím ovšem nepáře: “Što ty potrebuješ?”, táže se ho se sebevědomým výrazem.

Zde je třeba podotknout, že Michal je expertem na všechny slovanské jazyky. Každoročně nás překvapuje svými lingvistickými znalostmi i vynalézavostí, s jakou je schopen komunikovat s obyvateli jakékoliv východoevropské země. Jazyk, který používá, by se dal charakterizovat jako takové “slovanské esperanto” – ve větě vždy použije nějaké slovíčko z místního jazyka, které pohotově doplňuje českými, ale ještě častěji slovenskými výrazy (je přece známo, že “slovenčině” rozumí cizinci více než češtině). A když už se mu nedostává vhodného slova, pomůže si zvířecím zvukem. I tentokrát mu bylo porozuměno. Kníratému bossovi se možná nelíbil jen jeho tón nebo volba slov, každopádně vypadá trochu podrážděně. Odkazuje nás do turistického stánku, kde je třeba uhradit poplatek 20 hřiven za vjezd do karpatské rezervace. Po jeho zaplacení nám však již nic nebrání v pokračování k hotelu Zaroslyak, které je výchozím místem k výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu.

Continue reading

Zářijový výšlap na Grauspitz

Prodloužený zářijový víkend a příznivá předpověď počasí? Ideální příležitost, jak parádně uzavřít letní sezonu v horách. Výstup na lichtenštejnský Grauspitz jsme s kamarádem Vikingem naplánovali na září, bohužel litoměřický dopravní policista nakonec nedostal na naplánovaný termín volno v práci. Nakonec se tento fakt ukázal jako větší komplikace, než se čekalo. S dalšími parťáky do hor Michalem a Pepou jsme dlouho marně sháněli čtvrtého do party. Až na poslední chvíli domluvil Michal typana, kterému se říká Vibr. Domluvený odjezd z parkoviště u obchodního domu Tesco se očekávaně posunul z 15.hodiny na 16:00. Vibr se totiž ještě na rychlo během pátku přesouval z jižních Čech do Brna, což se v kombinaci s balením vercajku a přesunem na parkoviště ukázalo jako časově náročná záležitost.

Protože jsme nechtěli zdlouhavý přesun až do švýcarské obce Jenins zbytečně hrotit na jeden zátah, rozhodli jsme se pátek využít k ukrojení části trasy a přenocování “na divoko” někde poblíž města Mozartova města Salzburg. Velkou část přejezdu Rakouskem poměrně hustě pršelo. Poslední hodinu cesty se naštěstí počasí umoudřilo a my tak mohli s klidnou myslí hledat plácek, kde bychom si postavili stany. Až nečekaně snadno se nám podařilo najít pastvinu v blízkosti zemědělských stavení a mohli tak načerpat potřebné síly na další den. Sobotní ráno a dopoledne jsme strávili prohlídkou Salzburgu, ve kterém zrovna probíhal Octoberfest. Zbytek dne byl určený k přejezdu až do “základního tábora” ve vesničce Jenins.

Vibrův medailonek

“Za svou řidičskou kariéru jsem měl tak 15 nehod.”, lakonicky konstatuje Vibr své statistické údaje. Před chvílí jsem se dozvěděl, že je aktuálně bez řidičáku, a doplňující informace na sebe nenechají čekat. Michal se otáčí z předního sedadla a vzpomíná, jak kdysi navštívil našeho jiného společného kamaráda Filipa, který po jedné z jízd s Vibrem utrpěl šok a dočasně přišel o řeč. Jak se dovídám, zapojili tehdy za Filipovu stodvacítku přetížený vozík, který se na ně během jízdy z kopce převrátil a nakonec skončili ve struze. “A jooo… noo, tak to ani nepočítám. To bylo takový nic..” snižuje závažnost tohoto karambolu Vibr. Nestačím se divit. Zvlášť, když z Vibra padá jedna perla za druhou. “Tak nejtěžší bouračka…. No, asi když jsem ve stošedesáti přepůlil u Šumic strom. Já mám prostě rád rychlou jízdu. Můj sen je mít jednou Porsche. Ale já bych ho stejně rozbil. A ono to tak i nakonec dopadne.” Tak tohodle šílence, jehož zásadou je nepoužívat bezpečnostní pásy, bych na silnici fakt potkat nechtěl. Hlavně doufám, že až jednou bude toho „Poršáka“ rozbíjet, tak to neodskáče jakákoliv jiná nevinná bytost.

Vibr mlsně kouká na volant, za který jsme ho za celý výlet samozřejmě ani jednou nepustili..

Vibr mlsně kouká na volant, za který jsme ho za celý výlet samozřejmě ani jednou nepustili..

Continue reading

Koruna Vysoké

Vysoké Tatry, pyšnící se přízviskem nejmenší velehory světa, nabízejí na malé rozloze 341 km² pestrobarevnou směsici nejen přírodních krás, ale i nezapomenutelných zážitků. Pro to druhé však musíte opustit značené chodníky, které jsou zaplavené obrovským množstvím turistů, a vyrazit na některý z ostrých tatranských štítů. Rázem se ocitnete v úplně odlišném světě, ve kterém se na několik hodin stanete miniaturní součástí vysokých skalnatých pyramid. Protože je volný pohyb v Tatranském národním parku omezený jen na značené turistické stezky, můžete horolezecké výstupy absolvovat dovoleným způsobem pouze v doprovodu horského vůdce (popřípadě instruktora) či samostatně jako členové ČHS (Českého horolezeckého svazu).

Po loňském výstupu na Gerlachovský štít přes Tetmajerovo sedlo padla pro letošní rok volba na Vysokou a Lomnický štít. Celou akci jsme naplánovali na prodloužený víkend s pátečním odpoledním odjezdem z Brna a pondělním či úterním návratem zpět. Poslední dny před odjezdem jsme s velkým zaujetím sledovali různé servery s předpovědí počasí a protože se prognózy zdály být příznivé, rozhodli jsme se nevytvářet žádný náhradní plán a vyrazit do Tater.

Komplikace při odjezdu

Naši výpravu tvoří tří Brňáci a Tomáš z Litoměřic, který nás má v Brně na parkovišti u obchodního domu Tesco vyzvednout ve tři hodiny odpoledne, abychom stihli v rozumný čas přijet do Tater. Plány jsou jedna věc, ovšem realita se od nich často výrazně liší. Tom mě nejdříve telefonicky informuje o půl hodinovém zpozdění, které se ovšem postupně prodlužuje. Když mi však ve čtvrt na pět přichází zpráva: “Super, vařím”, zakončená smutným smajlíkem, uvědomuju si, že budeme řešit problémy, se kterými se nepočítalo. SMS nás totiž neinformuje o skutečnosti, že si hladový Tomáš potřeboval udělat krátkou pauzu na přípravu těstovin od Vitany, ale bohužel o faktu, že se mu vaří motor. Před pátou za námi nakonec Tom doráží na parkoviště a společně všichni řešíme, co dál. Dostatečně prostorné náhradní auto, které by nás všechny i s batožinou pobralo, k dispozici nemáme, proto se rozhodujeme navštívit Michalova známého v autoservisu. Zde zjišťujeme, že se poškodil ventilátor, díky čemuž se motor v teplém počasí nedostatečně chladí. Na cestu ovšem s několika kanystry vody přece jen po sedmé hodině večer vyjíždíme a celá jízda až do Popradu už naštěstí probíhá bez komplikací. Zde na nás o půl 1 v noci čeká před panelákem ve fešáckém flanelovém pyžamu náš vedoucí výpravy Sveťo, který nám s labužnickým úsměvem nařizuje, ať si jdeme rychle zdřímnout, protože za dvě hodiny vstáváme.

Několik fundovaných expertů zjistilo, že to nejede

Čekání na Tomáše

Čekání na Tomáše

Continue reading