Pichlweg – jižní stěna Dachsteinu ve 22 délkách

Sníh pomalu ustupuje i z vyšších partií Alp a tak se rozhodujeme, že by to chtělo začít sezónu stylově. Už delší dobu pokukujeme po jižní stěně Dachsteinu kde se nachází několik opravdu VÍCEdélkových cest z nichž nejvýznamější je Pichlweg (700m/22 délek) a Steinerweg (1070m/27 délek). Na Steinerweg se zatím necítíme tak volba celkem rychle padá na Pichlweg, kde máme (aspoň teoretickou) šanci, že cestu stihneme vylézt do setmění. Nutno upozornit, že v takovýchto stěnách není snadná orientaci ani pro jedince s orientačním smysl natož pro nás, tak počítáme s někahodinovým spožděním. Dále obě výše uvedené cesty jsou osazeny pouze štandy (většinou), takže se leze po vlastním a na orientaci to také nepřidá.

P1010064a

Stav stěny posuzujeme dle výborné webové kamery, která jižní stěnu online monitoruje. Ve stěně vidíme poměrně dost sněhu, tak doufám, že to sleze do víkendu.

Continue reading

Ankogel gruppe – náš první kuloár

Z důvodu nákupu lezeckých cepínů a nedočkavosti na ledopádovou sezónu jsme vyrazili na poslední letošní (r. 2011) cestu do hor. Vybrali jsme si kuloár Nördlichste Rinne na vrchol Hochalmspitze v Ankogel gruppe. V pátek večer jsme vyrazili z Českých Budějovic směr údolí Maltatal. Kolem 9 hodiny už jsme u příjezdové cestě k horké chatě Gießener Hütte, kde jsme chtěli ve winterraumu přespat. Bohužel jsme měli sněhové řetězy nekompatibilní v našim autem, tak jsme začali objíždět místní benzínové pumpy a s plánem koupit nové. Bohužel jsme řetězy sehnali až asi tak na 10 benzínové pumpě až na dálnici a už jsme mohli vyrazit nahoru. Po několika kilometrech nás ale stejně zastavuje závora a my šlapeme nahoru cca 2 hodiny již po svých. Do chaty dorážíme kolem 2 ranní, kde zatápíme v kamnech a jdeme spát.

100_0787 100_0809

Po pár hodinách spánku vyrážíme nahoru, je dost sněhu a tak cesta jde pomalu. Nakonec se rozhodujeme, že náš plánovaný kuloár v rozumný čas nedáme, tak se rozhodujeme, že budeme chvilku blbnout na jiném kuloáru a vrchol dojdeme normálkou. Dolů si pomůžeme feratou a nahuru stoupáme již prostředkem kuloáru. Ten si opravdu užíváme, i když je místy opravdu sněhu hodně. Na okolní skály se jistíme pomocí friendů a vklíněnců.

Continue reading

Piz Bernina 4049m, pokus číslo dvě

Po neúspěšném květnovém pokusu o nejvýchodnější čtyřtisícovku Alp se o vrchol pokoušíme znova a to po hřebeni Biancograt. První den vyrážíme z Českých Budějovic brzo ráno přes Rakousko a Německo do Švýcarského Sankt Moritz (Sv. Mořic). Parkujeme nedaleko ve vesnici Pontresina a ještě ten den docházíme po čtyřech hodinách chůze na chatu Chamanna da Tschierva (2583 m), výchozí chatu na Biancograt.

100_0155

Druhý den vstáváme ve 2 hodiny ráno, rychle posnídáme  a jako první, kolem půl 3, z chaty vyrážíme vzhůru. Zanedlouho dorážíme ke skalním blokům, kde se navazujeme a průběžným lezením lezeme nahoru. Zde se také plně ozívá Akimův natažený sval na břiše, kdy při každém jeho kroku cítí silnou bolest. Ale výstup nevzdává, protože by ještě minimálně 5 let slyšel, jak na Piz Berninu nemá a jaké je máslo. Zde je také asi technicky nejobtížnější část cesty, lezení obtížnosti  až III+ UIAA, ale jsou zde místy nějaké kruhy a nýty, tak nám to šlo poměrně rychle.

Continue reading

Aconcagua (6959m) – nejvyšší vrchol And a jižní polokoule

Další náš výlet jsme naplánovali do Jižní Ameriky. A protože se rádi koukáme na hory z dálky, rozhodli jsme se pro nejvyšší vrchol And, celé Jižní Ameriky a vlastně celé jižní polokoule – což je Aconcagua (6959 m.n.m.).

100_0360

K rychlému rozhodování nám pomohla akční letenka z Vídně do Buenos Aires za 14,5 tisíce korun s Lufthansou.

100_0245

Ale postupně. Po příletu do Argentiny jsme si koupili jízdenky autobusem do Mendozy, kde se prodávají perminy na námi plánovanou horu – Aconcagu (permit stál v roce 2011 neuvěřitelných cca 15 tisíc korun). I z důvodu této ceny jsme nechtěli moc riskovat případný neúspěch a rozhodli se „jen“ pro normální cestu přes Plaza de Mulas.

Continue reading

Rychlovka na Mont Blanc (4810m)

Máme volný prodloužený víkend a rozhodujeme se, co s ním. A rozhodli jsme se, že se pokusíme o Mont Blanc, nejvyšší horu Alp.

V pátek večer po práci se scházíme v Českých Budějovicích, kam přijíždí Pavel z Brna a Beny s Davidem z Prahy, a rovnou vyrážíme směr Francie.

Snímek 074

Ráno dojíždíme do městečka Le Fayet, kde se nachází stanice tramvaje, která vede do stanice Nid d´Aigle (2 367 m), kde začíná normální francouzská cesta na vrchol. Chvilku se prospíme, počkáme na první ranní tramvaj a jedeme do Nid d´Aigle, kde začíná naše cesta. Zde už začíná ledovec, nazouváme mačky a za 2 hodiny jsme již na chatě Refugio de Tete Rouse (3 167 m). Zde se ale moc nezdržujeme a stoupáme ještě o cca 650 metrů výše na chatu Refugio du Gouter (3 817 m). Na chatě se ptáme na ubytování, ale protože je plno, nabízejí nám, že jestli chceme, můžeme se vyspat v jídelně. Tuto nabídku přijímáme a čekáme, až se všichni ostatní nají a jídelnu uvolní. Ale nikdo k našemu spánku nemá moc pochopení a oslavují úspěšné výstupy na vrchol. A protože jsme byli po celo-noční jízdě autem značně unaveni, ubytování v chatě vzdáváme a jdeme si ven postavit stan, kde přespíme.

Continue reading

Indický Himaláj – Stok Kangri 6153m

Další náš horolezecký cíl měl lehce exotický náběh: Indie.

 

Rozhodli jsme se pro známé město Léh, jemuž okolí se říká indický Tibet, a pro horu Stok Kangri, která patří v oblasti k nejjednodušším šestitisícovkám.

Do Léhu jsme se dostali místní dopravou, což nám sice trvalo 3 dny, ale i tak je to nezapomenutelný zážitek. V Léhu a okolí trávíme pár dní a navštěvujeme nespočet budhistických  klášterů a pak vyrážíme do hor.

Continue reading

Národní park Sarek, Švédsko

Od září jsem měla začít studovat na švédské universitě, tak jsem se rozhodla, že je to jedinečná příležitost vyrazit před začátkem semestru na nějaké švédské hory. Nakonec jsem pro tento nápad nadchla ještě další dva nadšence. Vyhlídli jsme si národní park Sarek, ležící za polárním kruhem. Říká se o něm, že jsou to jedny z posledních evropských divokých  hor. To asi proto, že v něm, až na pár výjimek, nevedou žádné pěšiny. Jsou tu jen tři mosty, které se sem dopravují vrtulníkem jen na letní sezónu a celá oblast je úplně neobydlená (pravda, jsou tu nějaké chaty, ale ty jsou čistě pro vědecké expedice a jsou většinu roku neobydlené a zamčené). Přes to všechno existuje pěkná a aktuální mapa (BD10  1:100 000).

Rozhodli jsme se cestovat vlakem s využitím InterRail Global Pass (10 dní neomezeného cestovaní během 22 dní za 239€). Cesta vedla z Prahy do Berlína (místenka 3€), z Berlína nočním lůžkovým vlakem do Malmö (místenka – lehátko 15€), z Malmö osobákem do Goteborgu,  z Goteborgu vlakem X2000 do Stockholmu (místenka 7€) a ze Stockholmu nočním vlakem do Murjeku (místenka na sedadlo 3€) – ze Stockholmu jsme odjeli s 90 minutovým zpožděním, které však vlak přes noc téměř dohnal. Bohužel, většina zakoupených místenek byla nezbytná. V Goteborgu jsme přespali.

Z Murjeku jsme pak cestovali místními autobusy, které jezdí naprosto přesně a docela pěkně navazují jak na vlak, tak na sebe navzájem. Jeli jsme přímo do Kvikkjokku přes Jokkmokk (jízdenka cca 170SEK, v letní sezóně jezdí 2 autobusy denně).

1

Continue reading