Vorder Grauspitz 2019

Už jsou to téměř čtyři roky (konkrétně na konci září 2015), co jsme se o výstup na Vorder Grauspitz pokoušeli poprvé. Sníh a špatná viditelnost v kombinaci s neznalostí hory a jejího okolí zapříčinily, že jsme se nakonec vyškrábali jen na o něco nižší Hinter Grauspitz a účty s hlavním vrcholem tak zůstaly „nevyřízené“. Druhý pokus byl stanovený na víkend 27.-28. 7. 2019 a pro větší zájem jsme se rozhodli pronajmout modrý Transit, který nás provázel už na mnoha výpravách za evropskými vrcholky.

Deštivá předpověď

Poslední týden před odjezdem jsme začali podrobněji sledovat předpověď počasí, která od samého počátku nevěstila nic dobrého. Na Grauspitz byl totiž hlášen déšť a ani při výběru alternativních destinací se nám nedařilo zvolit lokalitu, slibující ideální počasí. S blížícím se pátečním odjezdem se předpověď příliš neměnila, nervozita rostla a jeden člen výpravy rezignoval. Nakonec to celé dopadlo tak, že jsme se rozhodovali až těsně před odjezdem…

Odjezd a urvaná klika

Jihomoravská vesnička Trstěnice, pátek ráno 8:15: zvoní mi telefon – Honza Weiss oznamuje, že “Modrá ústřice” už čeká před domem. Tento vůz s námi v uplynulých letech zažil středověk a jeho přezdívka by také mohla být “Modré ponížení”, protože v jeho útrobách jsme se při vzájemném špičkování stihli už tolikrát zesměšnit, že nás už v reálném životě jen tak něco nepřekvapí. Občas to vypadá, že se svým jednáním snažíme ponížit i samotný Transit, který nám to už nejspíš trochu vrací… jako například když najednou nejdou otevřít posuvné dveře. Honza zabere za kliku trochu víc a … klika mu zůstává v ruce. Hmm, to je začátek… Ani jsme pořádně nevyjeli a už nemáme kliku. Loučím se s rodinou a s Honzou odjíždíme do Olbramovic, kde na nás čeká téměř kompletní zbytek týmu. Honza se snaží nastražit past, aby klika zůstala v ruce někomu jinýmu, ale Michal se nachytat nenechá. Poslední konzultace u otevřeného počítače u Štefaniků na dvoře a rozhodujeme se, že Grauspitz zkusíme. Pepa Šťastný volá do Kladna Pepovi Hromádkovi, že nakonec pojedeme na Prahu a jestli má zájem, tak ho tam můžeme vyzvednout. Cesta do Prahy ubíhá rychle a bez komplikací. Nejvíce je slyšet Honza Novotný, jehož hlas je utišen jen ve chvílích, kdy do jeho hrdla tečou další doušky kořalky. Síla ohnivé vody ho však přeci jen přemáhá a ještě při jízdě na D1 upadá do zaslouženého hlubokého komatu. Pepu Hromádku máme vyzvednout na Zličíně u fast foodu a při hledání parkovacího místa si střihneme asi šest koleček na kruhovém objezdu. Hlava se nám z toho točí ještě při vystupování a jestli nás v tu chvíli někdo pozoruje, musíme vypadat jak banda sjetejch perníkářů.

Na zaďáku sedí ti nejzkušenější mazáci

Téměř skalpovaný Transit

Na Zličíně chtějí kluci dokoupit ještě nějaký zásoby potravin a tekutin a tak zajíždíme na podzemní parkoviště u Globusu. Po následném odjezdu máme další vrásky na čele a Transit šrámy “na těle”. Tomáš zamíří k výjezdu, který se ukazuje pro náš Transit jako příliš nízký. Hlasité drcení plechu nás probírá z letargie. Po vycouvání hodnotíme škody na voze – urvaná anténa a drobné poškrábání střechy vozu jsou ještě poměrně milosrdným výsledkem. S anténou v ruce pokračujeme v cestě a naštěstí už bez dalších škod na majetku i sebevědomí. S Tomášem traumatický zážitek kupodivu vůbec neotřásl, jede po zbytek dne jako stroj a celou cestu až do Jenins zvládá odřídit sám. K přenocování si vybíráme louku nad švýcarskou vesnicí Jenins. Výhodou tohoto místa je i to, že se nachází hned u začátku značené trasy směrem na Grauspitz. Před soumrakem zde stavíme stany, večeříme a balíme věci na následující ráno. Postupně se začínáme trousit do stanů na noční odpočinek a mezi 10 a půl 11 hodinou se začíná ozývat první chrápání a mručení.

Louka na vesnicí Jenins
Continue reading

Svatba na Fornohuette

Naši kamarádi Alena(CZ) a Beat(CH) se rozhodli, že se vezmou. Oficiální obřad proběhl v lednu 2017 v Praze a my ho bohužel malým nedopatřením (přehlédl jsem pozvánku na Whatsupu) promeškaly. Dostáváme druhou a pro nás mnohem lákavější šanci zúčastnit se toho méně oficiálního. Místo a čas: 23.6.2017 Fornohuette (2574m.n.m.)  Káta moje nastávající žena je toho času v 3 měsíci těhotenství, takže tentokrát bude cesta asi trochu větší záhul pro ní, než pro mě. Domlouváme se ještě s Petrem, Alči kolegou z bývalé práce, že se k nám přidá a pojede s námi. Večer 21.6. vyrážíme z Budějovic, cesta docela utíká, všichni jsou řidiči, takže se snadno můžeme střídat. Přibrzdí nás jen noční omezení na rakouských dálnicích a věčně rozkopaná a opravovaná cesta na sv. Mořic se spoustou semaforů. Naštěstí, Švýcaři jsou už trochu dál, takže pokaždé když dojedeme k nějakému zúžení, semafor nás zaregistruje a z druhé strany nic nejede (jako že ve 4 ráno toho opravdu moc nejezdí) dostáváme hned zelenou. Na parkoviště dorazíme po 6 hodině ráno. Snídáme, dobalujeme a vyrážíme nahoru. Počasí je o mnoho přátelštější než stejnou dobou před rokem. Postupně se začíná oteplovat, po sněhu ani památky a mi pohodlně stoupáme nahoru. Cestu už trochu známe z minula a je rozhodně příjemnější když člověk ví, kam jde a kolik toho má ještě před sebou. Navíc některé pasáže už jsou opravené, nestoupá se tolik přímo sutí, ale trochu oklikou pozvolnější a lepší cestou.

Káťa kupodivu vše zvládá bez komplikací i s malou Adélkou v bříšku. Petra pomalu opouští počáteční skepse, pramenící hlavně z toho, že nikdy ve větších horách nebyl a docela si to užívá. Trochu mě překvapí, když zjistím, že loňský výstup v nesrovnatelně horších podmínkách byl rychlejší. Na chatě už jsou další svatební hosté, kteří relaxují a nebo se věnují zušlechťování chaty. Vyrážíme na krátkou procházku po okolí, podívat se na ledovou jeskyni kterou vytvořila tekoucí voda kousek od chaty. Očividně je to kuriozita protože se přišli podívat i sysel i kozorožci.

Dorazil ještě jeden pár z Čech. Alči dlouholetá kamarádka z Prahy s přítelem. Cesta na chatu pro ně byla dost náročná, ale bude to asi tím, že nejsou fanoušky horské turistky. Pro někoho asi bude poprvé zároveň i naposledy. Trochu bych jim přál, aby měli možnost srovnání jako my. Nastal den D, slavnost bude, ale až v odpoledních hodinách a tak máme dopoledne na to vyrazit alespoň na nějaký kratší výlet. Vyrážíme do sedla pod Fornem Sella del Forno. Sněhu je tentokrát mnohem méně, takže to zvládáme jen v pohorkách. Pak pokračujeme ještě kus po hraničním hřebínku. Užíváme se výhledy na okolní kopečky i Italské údolí. Cesta dolů se neobejde bez dobrovolné a docela zábavné jízdy po zadku.

Obědváme na terase, relaxujeme. Hluk oznamuje přílet HeliBernina.

Přiváží poslední svatební hosty, kněze a cenný náklad – třípatrový svatební dort. Pro mě osobně je těch pár minut pár metrů od helikoptéry opět velkým zážitkem. Pomáháme s přípravou slavnostní tabule na večer.

Potom se všichni scházíme na terase. Alča s Beatem procházejí slavobránou z lyžařského vybavení a usedají ke knězi, který má sáhodlouhé povídání, kterému bohužel téměř nerozumíme.

 

Po slavnostním slibu se vystřídá několik řečníku a zazní i čeština. Je čas na přípitek a následně všichni korzují po terase s talířky obloženými bramborovým a mrkvovým salátem, quacamolem a sklenkou vína v ruce.

Na chvíli unikáme ze svatebního reje a jdeme obhlédnout jezírko kousek nad chatou. Na jedné straně z něj ještě vykukují závěje sněhu, ale nakonec se odhodláme a jdeme se osvěžit. Nevydržíme to sice dlouho, ale i tak přichází pocit uspokojení.

Slunce pomalu sedá za kopečky, začíná se ochlazovat a tak se stěhujeme do útrob prostorné chaty. Podává se jídlo, předávají dary a nakonec dojde i na krájení dortu.

 

Zábava pokračuje do pozdních hodin, pokouším se lámanou němčinou vysvětlit jednu karetní hru, kterou jsem donesl až sem a kupodivu se mi to po pár skleničkách docela daří. Tohle místo má opravdu atmosféru a tihle lidé a tato událost ji ještě umocňují. Některých se zmocňuje euforie a upadají do alkoholového opojení. Nakonec dojde trochu i na politiku a překvapují mě znalost některých Švýcarů. Já o jejich politické scéně nevím naprosto nic. Ráno vstáváme, některým to jde docela ztuha. Loučíme se a vyrážíme dolů. Průvodce nám děla Remo, jehož tempo je pro některé docela vražedné. Zastavujeme se ještě na ledovci. Zase ho od loňska trochu ubylo. Je to smutné, za pár let už bude asi jen na fotkách a naší Adélce o něm možná budeme už jen vyprávět.

PS: Nezávidíte jim trochu ty jejich svatební fotky? Hlavně to pozadí!

Fornohuette a Monte del Forno v „zimě“ a v létě

Je to už skoro tři roky, co se tohle naše malé dobrodružství odehrálo, ale mám pocit, že si tenhle článek dlužím a hlavně, že ho dlužím mým kamarádům, kteří nám byli vždy úžasnými hostitely.

Ještě z dob mých univerzitních studií mám kamarádku Alenku. Rodilou Pražačkou, která se po spletitých cestách osudu stala spolu se svým nynějším manželem chatařkou na Švýcarské chatě Forno Huette (2574 m.n.m.) pod vrcholem Monte del Forno (3214m.n.m.). Dostal jsem pozvání, abychom je někdy přijeli navštívit a tak to celé začalo.

Rozhodli jsem se, spojit výlet do Švýcarska ještě s pár dny v italské Cortině. Po několika dnech strávených v nepříliš přívětivém počasí zdoláváním ferrat po okolí campu Olympia, ráno 15.6.2016 balíme stan, loučíme se s přáteli a vyrážíme směr Maloja. Cesta cca necelých 300km nám díky vysokým sedlům, dopravním zácpám a dopravním omezením zabere poměrně velkou část dne. Na parkoviště nad Malojou dorážíme okolo 4 hodiny odpolední. (není to zrovna ideální čas pro výstup, ale cesta nám zabrala víc času, než jsme počítali). Počasí není přívětivé, poprchává a teplota se pohybuje pár stupňů nad nulou. Moc neváháme a vyrážíme. Cesta má dle cedulí trvat cca 4,5h a není tak času na zbyt. Katka (tehdejší přítelkyně a současná manželka) mě žene po asfaltce do kopce k jezeru. I s poměrně těžkou krosnou na zádech to zvládáme v slušném čase. Pokračujeme pozvolnějším terénem od jezera k přehradě. Zjišťuji, že moje outdoorové vybavení není po několika letech a několika dnech v nepříznivém Cortinském počasí v nejlepší kondici a začínám být docela navlhlý. Stoupáme vzhůru a déšť postupně přechází ve sněžení. Začínám toho mít docela dost, je mi zima a čas také není na naší straně. Terén se postupně stává obtížnějším, cesta není vždy úplně zřetelná, ale rozmočeným suťovištěm pomalu stoupáme nahoru. Je ještě před sezonou a cesta tudíž není ještě po zimně opravená.  Na mlhavém obzoru se objevuje postava, která nám jde naproti. Je to Beat, kamarádčin přítel a správce chaty. Hned je člověku líp, když ví, že není ztracen a že má průvodce. Bohužel i tak nás čeká ještě asi hodiny cesty v nepříznivých podmínkách. Beat mi nabízí pomoc s krosnou, protože jsem na tom asi očividně hůř než Katka, ale moje hrdost mi velí dotáhnou si ho až na chatu sám. Zpětně uznávám, že to byla blbost, kvůli které jsme mrzli a mokli o něco déle než bylo nutné. Blížíme se k poslednímu výšvihu k chatě a já už melu z posledního. Vždy po pár metrech zastavuji a rozdýchávám se. Venku se pomalu šeří a my jsme konečně na chatě. Jsem mokrý, podchlazený a vyčerpaný. Dávám si malé pivko (kupodivu jsem na něj měl asi větší chuť než na teplý čaj), dostanu „teplouše“ (gumová láhev v termo obalu plná horké vody) a jdu se uložit. Únava si vybírá svou daň a po druhé v životě zvracím vyčerpáním. Zatímco se holky dole seznamují a povídají si, já postupně rozmrzám a okolo 9h upadám do „komatu“.

Ráno už je mi líp, rozmrzl jsem a začínám normálně fungovat. Letní sezona ještě nezačala a tak jsme na chatě jen Já a Káťou, Beat s Alčou a parta elektrikářů pod vedením Rema (fajn kluk). Počasí není nejlepší, tak pomáháme na chatě. Stěhujeme dřevo na otop, které jednou ročně přiváží armádní vrtulník.

V pátek nás vítá slunečné počasí. Má přiletět zásobovací vrtulník a tak je třeba odklidit sníh a uplácat heliport. V obrovské „síťovce“ je naskládaný materiál který spolu s elektrikáři poletí dolů. V dálce je slyšet hukot a vzápětí se z ledovcového údolí vynoří žlutá HeliBernina. Během chvíle nakládá pasažéry následně podvěs a překvapivou rychlostí zase zmizí do údolí.

Zůstáváme sami a vyrážíme na krátší procházku do sedla Sella del Forno. My na snežnicích, Alča s Beatem na skialpech. Jsme proti nim trochu težkopádní, ale naštěstí nejdeme daleko. Jsem rád, že jsem je sem netáhl zbytečně, asi by mě to trochu štvalo. Děláme malý okruh nad chatou a vracíme se zpátky.

Večer usínáme v malém pokojíčku v „naší“ půlce chaty a nařizujeme budíka na brzké ranní hodiny, abychom se pokusili o vrchol přímo nad chatou, tedy Monte del Forno. Dovolená se krátí a tak je zítra poslední šance to zkusit. Vstáváme tuším okolo 5 ráno, abychom zjistili, že podmínky nejsou dobré a tak ani nezkoušíme polemizovat s Beatem, který má být na tomhle výstupu naším průvodcem a jdeme si zase lehnout. O nějakou tu hodinu později zjišťujeme, že se počasí zlepšilo a když nám Beat nechce dělat plané naděje, říká, že to půjdeme alespoň zkusit a uvidíme kam budeme schopni dojít. Stoupáme pomalu do sedla. Beat nám na skialpech vždycky uteče a pak na náš čeká. Dojdeme až do sedla, kde sundáváme sněžnice i skialpy a Beat začíná prošlapávat traverz směrem k řetězům vedoucím na vrchol. Jsou ještě ukryté pod sněhem, občas obalené ledovou krustou a tak nám je postupně vyhrabává a my se drápeme nahoru. Jsme na vrcholu „Forna“ (3214m.n.m.) a je to úžasný pocit. Pro mě, je to nejvyšší po svých dosažené výška (pětitisícové sedlo v Indii dosažené v džípu nepočítám) a i Káťa z toho vypadá naprosto unešená. Jsme po více jak měsíci první lidé tady. Fotíme se s vrcholovým křížem, nebo alespoň s tím co z něj kouká ze sněhu a dozvídáme se, že sem přímo v tento den měl přiletět kněz a kříž který zde byl umístěn na podzim měl být vysvěcen. Jak velký ve skutečnosti je, nám dochází až z fotek po návratu na chatu.

 

Cestou dolů pozoruji u Beata, který na mě celou dobu (naprosto mylně) působí jako suchar, upřímnou radost. Zatím co on si ladně sjíždí na svých skialpech a vždy po pár stovkách metrů na nás čeká, já se každou chvíli válím. Káťa má na nohou snežnice s blánou a tak zvládá v bořícím se sněhu „lyžovat“. Mě ty moje často zajedou do sněhu a fyzikální zákony (hlavně ten o setrvačnosti) se mnou každou chvíli plácnou o zem. Ze začátku je to ještě docela legrace, ale když se to opakuje neustále znova, začne to být docela otravné. Naštěstí chata už se blíží. Zůstáváme poslední noc a ráno scházíme dolů a vyrážíme na 800km dlouhou cestu domů.

Celou dobu se nás o Alča a hlavně Beat úžasně starali, měli jsme možnost ochutnat různá místní jídla a také se podívat, jaké je to být pár dní na horské chatě z té druhé strany. Co všechno musí chataři zvládat a udělat pro to, abychom se mi „hosté“ cítili na chatě dobře, dostali něco k snědku a ráno se mohli vypravit zase o dům dál. A hlavně, jaká je to někdy velká dřina. Budiž jim za to velký dík.

Je 10.8.2016 a my jsme s partou přátel v Italském Meránu. Pouhých 150km od Maloji a tak nám to nedá a opět vyrážíme alespoň na otočku na Forno. Bereme sebou ještě kamarádku Janču.

Počasí je na nás tentokrát mnohem vlídnější. Vyrážíme po asfaltce opět k jezeru Lagh da Cavloc a následně uhybáme směrem na Panoramaweg, která je sice o něco delší, ale slibuje úžasné výhledy do okolí.

Travnatá cesta se nejdříve klikatí strmě nahoru následována traverzem v kamenných polích vedoucím až k jezerům, zásobujícím chatu vodu.

Výhledy rozhodně stojí za nějakou to námahu a čas navíc proti „normálce“. Vše je dobře označeno červeno bílými kolíky, takže nikde nebloudíme. Zastavujeme ještě nad chatou, relaxujeme a užíváme si zbytky hřejivého slunce.

Dostáváme večeři, velký pokoj sami pro sebe a užíváme se večera s kamarády. Ráno nás vyprovází Alča ještě s několika brigádníky kteří společně směřují na AlbignaHutte. Rozloučíme se na ledovci. Nás už čeká jen pozvolný sestup do údolí, ale jim ten výstup nahoru sjíždícím suťovištěm plným různých nástrah rozhodně nezávidím. (mimochodem v současné době už je tam zajistěná cesta, hlavně díky Beatově úsilí).

Je to neskutečné, jak celé to místo během necelých dvou měsíců působí úplně jinak. Jak se zdá, tady to skutečné léto má proti tomu astronomickému docela slušný skluz.

HTL Steig

HTL Steig je asi nejznámnější ferrata na skalním masivu Hohe Wand. Její návštěvu jsme zvažovali už delší dobu ale kvůli častým úrazům a rekonstrukci byla loňský rok částečně uzavřená. Doufal jsme že dáme skupinku alespoň o čtyřech až pěti lidech dohromady, ale nezvolili jsme si nejlepší termín a tak jsme na bílou sobotu vyrazili pouze ve třech.

   

Vyrazili jsme brzo ráno (tedy, alespoň v mých očích brzo), kolem 7am a před půl desátou jsme už zdolávali povinný výšlap k feratě který trvá asi 20 minut. Před samotným nástupem na feratu jsme čekali asi 15 minut než se uvolnila fronta. Vzhledem k tomu že byly v česku prázdniny jsme s tím počítali a pustili se do řeči se skupinkou z Hustopeč.

O této feratě se říká že první třetina dělí zrno od plev 🙂 každopádně my to potvrdit nemůžeme, protože jsme dychtivě čekali až se nad námi uvolní každých dalších 5 metrů které bychom mohli zdolat a během diskusí s ostatními skupinkami jsme měli dost času nabrat sílu i na náročnější úseky.

Zhruba v polovině feraty se potkáváme se starší paní která sestupuje feratu a tak spolu s Hustopečákama hledáme vhodné místo kam se uchýlit a kde bychom jí mohli udělat prostor pro sestup. Samotný důvod proč feratu vzdala v polovině cesty by mě zajímal, protože nejhorší úsek byl za námi ale po pozdravu ‚Gutten Morgen‘ a ‚bitte schon‘ jsem vyplýtval svou veškerou slovní zásobu z němčiny..

Václav a Iveta měli rukavice a tak v pohodě zvládali i horní polovinu feraty, za to já jsem postupně docházel na to, že rukavice jsou potřeba ikyž máte natrénováno u notebooku při večerním sledování…. zkrátka, i když jsou vaše ruce zoceleny manuálními pracemi.

 

V posledním úseku zdoláváme velmi vzdušný úsek, avšak pocit bezpečí který dodává feratový set nám dává možnost užít si výhled z tohoto 250 metrů vysokého masivu.Po zdolání HTL Steig si dáváme povinnou procházku po skywalk a poté míříme do hospody na dvě piva kde zakončujme tento jednodenní výlet na Hohe Wand.

Feratu bych celkově nehodnotil tak přísně jak se píše na jiných webech, ale můj pocit může být zkreslený poměrně častým čekáním. Jinak ferata rozhodně stojí za návštěvu a myslím si že po aspoň minimální přípravě ji může zdolat i úplný začáteník. Na druhou stranu je to ferata na které se stalo opravdu hodně úrazů a minulý rok byla částečně uzavřena, tak je vhodné nepodcenit pojistku kdyby si pro Vás museli přiletět helikoptérou 🙂

 

Účastníci zájezdu: 

Robert Zvolánek
Iveta Dobešová
Václav Němeček

Neúspěšný Nošak 7492m a naše cesta do Afghánistánu

Malé ohlédnutí za naším výletem do Afghánistánu a neúspěšný pokus na Nošák 7492m. On to vlastně nebyl ani pokus, spíš jen trek do BC.

Náš termín byl vybrán velice nešťastně a to 22.8.-15.9. I přes ujišťování, že je to nejlepší možný termín, opak byl pravdou.

Do Dušanbe přilétáme 23.8. v ranních hodinách a hned před letištěm stojí naše jeapy, které nás mají odvést k Afghánským hranicím. Cesta vede z velké části po tádžicko afghánské hranici. V noci spíme asi po 13 hodinách jízdy v Chorogu. Další den po zařízení afgánských víz přejíždíme do tádžického Iškašimu, kde trávíme další noc

25.8. konečně přejíždíme do Iškašimu na afghánské straně. Po vyřízení nezbytné registracea permitu jedeme do Qazi Dehu, kde čekáme na nosiče a odkud začíná trek do základního tábora. Nosiči přicházejí s hodně hodinovým zpožděním, ale i tak vyrážíme směrem do BC.

Trek do BC jsme si rozvrhli na 3 dny a tak do základního tábora dorážíme 27.8. Jsme tady úplně sami. Odpoledne se jdu podívat nad BC a potkávám Pavla Béma, který jde proti mě. Po menším rozhovoru se jdu podívat do jeho kempu, který je asi půl hodiny nad BC. Když tam dorazím, potkávám se tam neplánovaně s Tomášem Haničincem, se kterým už jsem na pár akcí byl. Následně k nám doráží část naší party a zjišťujeme informace. No prostě nám nějak bylo řečeno, že náš termín je na prd a že už teď je tady všechno v ledu a už to není moc bezpečné.

  

Další den se přesunujeme do předsunutého tábora, abychom jsme se mohli podívat alespoň trošku nahoru, i když jsme s vrcholem vůbec nepočítali. Následující den jdeme směrem do C1. Cesta vede v tohle období jen po suti či rozsekané skále a není to cesta vůbec příjemná. Docházíme asi 100 výškových metrů pod C1, kde to Jirka s Fandou otáčejí. My se rozhodujeme, že se tady alespoň jednou vyspíme.

Ráno se probouzíme a Fredrikovi je špatně, proto sestupuje. Já s Tomášem se jdeme podívat do C1. A protože se nám tam líbilo, balíme stan a jdeme se do C1 vyspat. V C1 byl hrozný nepořádek, skoro všechny obaly v polštině. A když vidíme, že je opravdu všechno v ledu, a že tady neuděláme žádnou horolezeckou stopu, rozhodujeme se, že tady uděláme alespoň stopu ekologickou. A celý kemp C1 jsme s Tomášem uklidili, což nám trvalo asi hodinu.

Následující den se jdeme projít po ledu nad C1, ale asi po 100 výškových metrech to otáčíme. Led má asi 45 stupňů a my moc nevidíme smysl, proč jít víc nahoru a víc riskovat. Proto ještě ten den scházíme do BC.

Tady už na nás čekali Jirka s Fandou, že bychom mohli jít alespoň na okolní vrchol Kharpošte Yakhi (5698m). A také vyrážíme. Je to vrchol na 2 dny od BC. První den se dojde k moréně asi v 5000m a druhý dojde na vrchol. Technicky je to jednoduché, jen kousek pod vrchol se prochází taková menší ledová stěnka asi o 50 stupních. Odměnou nám jsou krásné výhledy na Tirich Mir, nejvyšší vrchol Hindúkuše, ale také v dálce osmitisícovky K2, Gasherbrumy či Nanga Parbat.

 

Následně se rozhodujeme, že tady toho asi moc nepředvedeme, tak si přes satelitní telefon objednáme nosiče, kteří po pár dnech přicházejí a my se vracíme od Nošáku pryč.

Je to škoda, tady z tohodle pohledu nevypadal Nošák nějak extrémně těžce (samozřejmě my nikam nedošli a dostali se tak maximálně do 5700m, těsně nad C1). Ale září na Nošáku asi není nejlepší nápad.

Weisskugel napodruhé

V loňském roce jsme se na Weisskugel chystali třikrát, v prvních dvou případech plány zhatila předpověď počasí. Znechucení neustálým posouváním termínu jsme napotřetí koncem září vyjeli, i když ani tentokrát nebyly vyhlídky bezvadné. V den příjezdu jsme se vydali z Ventu na zamluvenou chatu Bella Vista. Byl krásný den a dlouhou cestu údolím jsme si užili. Na chatu jsme přišli s výbornou náladou. Povinná večeře byla vynikající a ubytování luxusní. Domluvili jsme se na brzkém vstávání a nedbali varování, že jdeme sami. Ráno sněžilo a nebylo vidět na krok, nijak jsme tedy nechvátali. Vyrazili jsme však nakonec přeci jen za tmy. Cesta byla zavátá, ale kluci ji kupodivu (jak jsme zjistili letos) trefovali přesně, prošlapávání sněhu však bralo mnoho sil a času, a tak jsme na hřeben na kótě cca 3. 200 m. n. m. došli teprve před polednem, co však bylo stejně limitní – foukal zde silný vítr, sotva jsme se udrželi na nohou. Zkusili jsme ještě sejít na ledovec, ale vítr byl i tady pořádný. Bylo jasné, že podmínky zimního výstupu nás na horu nepustí, neboť tenhle kopec je „dlouhý“ i v létě. Vrátili jsme se tedy na chatu a ještě ten den i do Ventu.

     

Velmi odhodlaní jsme se letos vrátili výstup zopakovat, předpověď nebyla vůbec špatná. Lenivější část výpravy rozhodla, že nepůjdeme na Bella Vistu z Ventu, ale z italské strany z Masso Corte (Kurzras) – což je jen 800 výškových metrů a 2 hodinky chůze. Za parádního počasí jsme došli na chatu, která byla nacpaná lidmi. To byla dobrá zpráva. Chatař nám prozradil, že mimo nás jsou na Weisskugel nahlášeny dvě další skupinky. O půlnoci sice přišla bouřka a ráno mrholilo, ale vyrazili jsme „téměř“ podle plánu před půl šestou. Viditelnost byla dobrá a chvílemi vykouklo i slunce. Na „našem“ hřebenu jsme tentokrát byli už kolem osmé a věřili jsme, že tentokrát to klapne. Po přejití dlouhého kamenného hřebínku a krátké cestě po ledovci (v části i pod převějemi a padající skálou) jsme stanuli před závěrečnou chvílemi prudkou cestou na hřeben Palla Bianci zakončenou přelezem přes vrcholový skalní hřebínek, kde nás Akim skvěle odjistil. Dík! Byli jsme konečně u cíle a šťastní. Cesta zpátky byla celkem nekonečná (dohromady to dalo kolem 15 km a 1. 450 nastoupaných výškových metrů), a tak pivo na chatě bylo opravdu vytoužené. Pěkně jsme si podebatovali a zmožení po výborné večeři brzy usnuli.

                

 

Ráno jsme za krásného počasí sestoupili do Masso Corte. Na zpáteční cestě jsme dali koupel v Mondsee a navečer už byli v Budějovicích.

Účastníci:

Akim, Iva, Dan, Radek, Andrea

    

Ubytování: Riffugio Bella Vista (66 euro za noc a osobu, polopenze, povinná záloha)

České Budějovice – Masso Corte – cca 600 km

Transsibiřskou magistrálou z Moskvy až na Bajkal

Malé povídání, jak jsme s partou projeli Transsibiřskou magistrálou trasu z Moskvy až k Bajkalu.

Jízdenky na vlak jde koupit relativně jednoduše z Čech (na místě můžou být problémy, vlaky bývají hodně plné). Přes stránky ruských drah se koupí jízdenky, kde se následně stáhnou a vytisknout jízdenky zaslané v pdf. A tyto jízdenky již stačí společně s pasem ukázat při vstupu do vlaku. Nás stály všechny jízdenky z Moskvy až do Irkutsku cca 3.800Kč a to jsme jeli většinou 2. třídou, což je kupé pro 4 osoby (3. třídu jsme využili až poslední úsek).

10.5. V 5 ráno vyrážíme vlakem z Českých Budějovic směr Praha. Ale protože jsme bohužel museli využít služeb Českých drah, samozřejmě jsme do cíle prvním vlakem ani nedojeli. V Olbramovicích totiž náš vlak vypověděl službu a my tak museli počkat hodinu na další spoj. Ale letadlo jsme nakonec bez problémů stihli a přímým letem do Moskvy jsme také v 10:15 odlétli. V Moskvě z letiště jsme se systémem autobus + metro dostali do centra a po ubytování začali hledat bar, kde by jsme se mohli kouknout na hokejový zápas mistroství světa Česko – Rusko. Bar jsme bez problémů našli a mohli se tak radovat z vítězství našich 3:2. Musím uznat, že zápas místní lidi nechal úplně chladný a my se za hokej koukali z celého baru úplně sami.

11.5. Hned ráno začínáme s prohlídkou Moskvy. Na začátku se jdeme podívat do části moderní Moskvy s mrakodrapy (stanice metra Delovoy tsentr). Jeden z mrakodrapů je dokonce nejvyšší v celé Evropě. Na jednom z mrakodrapů je vyhlídka s výkladem (na Rusko neobvykle i v angličtině). Následně jedeme do muzea kosmonautiky, které je hned vedle stanice metra VDNCH (vstup asi 300 rublů/osoba). Muzeum je opravdu moc pěkné a mohu doporučit. Pak procházíme centrum města – Kreml a Rudé náměstí, chrám Vasila Blaženého, okolní pěší zóny s obchodními domy. V 18:50 odjíždíme z Kazaňského nádraží vlakem směr Kazaň. Na nádraží je dobré jít cca 1 hodinu předem. Chvilku po tom, co vlak vyrazí, dostáváme spásnou myšlenku. Dáme jedno v jídelním voze a zde také hned utužujeme kolektiv. Zjišťujeme, že kolektiv máme velmi dobrý.

12.5. – Ráno v 7:38 přijíždíme do Kazaně, kde vystupujeme, necháváme za 200 rublů/kus v úschovně naše baťohy a jdeme se podívat do centra města (pohodlně pár zastávek metrem). Zde je určitě nejzajímavější kazaňský Kreml. Nedaleko je také nově postavená promenáda, která je velmi oblíbená i u místních lidí. Dále si jdeme smočit nohy do řeky Volhy a procházíme uličkami v centru. Na večer si kupujeme lístky do místního cirkusu (asi 400 rublů 1 vstupenka). Představení je opravdu velmi zajímavé, ale protože nám jede vlak, celé představení nestíháme a musíme jet na nádraží. Zde si vyzvedáváme batohy a jdeme na nástupiště. Zde ale zjištujeme, že odjíždíme z jiného nádraží, než jsme původně přijeli. Proto rychle sháníme taxi, které nás asi za 25 minut převezlo na to správné nádraží. Vlak jsme proto bez problémů stihli a ve 20:08 vyrážíme směr Jekatěrinburg. Večer se jdeme zase jako obvykle kouknout do jídelního vozu.

13.5 – V ranních hodinách přejíždíme Ural směrem do Asie. Do Jekatěrinburgu přijíždíme v 10:22 moskevského času. Ubytováváme se v hostelu hned u nádraží a jdeme na prohlídku města – náměstí Roku 1905, chrám Na krvi, vyhlídková plošina na vrcholu jednoho z moderních mrakodrapů, procházíme se kolem jezera v centru města. Navštěvujeme dokonce muzeum umění, ale to hlavně z toho důvodu, že jsme potřebovali akutně na záchod. Večer navštěvujeme u nádraží místní nonstop, kde se s námi baví místní „smetánka“.

14.5. – Po těžké noci se vstáváním nechvátáme, prohlídku Jekatěrinburgu máme relativně za sebou a tak trávíme odpoledne většinou potulováním kolem nádraží. V 16:57 moskevského času vyrážíme směr Krasnojarsk a již se těšíme na cestu cca 33 hodin ve vlaku.

15.5. – Přejíždíme ve vlaku západní Sibiří přes Omsk a Novosibirsk. Sledujeme okolní přírodu a lesy. Místní lesy jsou ze začátku tvořeny většinou břízami, jen tu a tam je vidět nějaké ta vesnička. A protože nejlepší výhled do okolí je z jídelního vozu, trávíme většinu času tady (200 rublů za 1 pivo Baltika 7). Dáváme se zde do řeči s místními, je vidět, že s přibývajícím alkoholem jde Ruština lépe a lépe (i když jsme se jí nikdy neučili). Nakonec nám paní, která nás celou cestu obsluhovala, řekla, že jsme ve spotřebě piva trhli rekord tohoto vagónu.

16.5. Do Krasnojarsku přijíždíme ve 2:38 moskevského času (+4 hodiny na místní čas). V okolí je vidět změna v místních lesích, lesy jsou už tvořeny většinou jehličnany. V Krasnojarsku máme v plánu hlavně výlet do přírodní rezervace Krasnojarské Stolby s unikátními skalními útvary. Jedná se o rezervaci hned vedle města, jezdí sem dokonce městská hromadná doprava. Cestu tam ale však volíme taxíkem, kam se za 600 rublů bez problémů dostáváme. K prvním skalám vede cesta dlouhá asi 5km, následně je zde několik značených okruhů kolem skalních útvarů. Při cestě ke skalám dokonce drobně sněžilo. Je zde také mnoho dřevěných chodníčků s naučnými stezkami. Je zde vidět i mnoho pěkně zajištěných lezeckých cest, ale na první pohled je vidět, že cesty to budou docela těžké. Cestou je zde vidět velké množství veverek, což byly bohužel jediné zvířata, které jsme v Rusku ve volné přírodě viděli. Nazpátek k nádraží už jedeme městskou hromadnou dopravou (je zde nutné jednou přestoupit). Odpoledne procházíme centrum města Krasnojarsk, ale není toho tady moc k vidění. Ve 21:14 moskevského času odjíždíme do Irkutsku

17.5. – Večer přijíždíme do Irkutsku (příjezd v 15:44 moskevského času). Hned po příjezdu se jdeme ubytovat nedaleko nádraží a procházíme se v okolí. V noci se koukáme na pokoji na hokejový zápas čtvrtfinále MS Česko – USA, které však pro nás nedopadá dobře.

18.5. –  Ráno si sháníme taxíka (maršrutka totiž nejede od našeho nádraží) a jedeme za 2500 rublů do Listvjanky u Bajkalu. Cestou nám řidič ukazuje všechny památky Irkutsku – nábřeží, pravoslavné chrámy, dřevěné domy děkabristů, sochu Lenina. V Listvjance nemáme bohužel přes booking zajištěné ubytování a to byla trošku chyba. Sehnat tady něco levnějšího nebylo až tak jednoduché. Ale nakonec se to podařilo. Pak navštěvujeme retro muzeum, které se nachází hned vedle našeho ubytování. Následně se jdeme vykoupat do Bajkalu, ale protože je zde voda v květnu velice studená, vydržíme ve vodě maximálně několik vteřin. Pak navštěvujeme Bajkalské muzeum, které ukazuje život v okolí a v jezeře. Je zde i několik akvárií s místními rybami a hlavně s bajkalskými tuleni. Cestou k ubytování potkáváme u silnice vycpaného medvěda s reklamou, že uvnitř vystavují medvěda živého. Za pouhých 20 rublů za osobu se jdeme na medvěda podívat. Uvnitř vidíme prázdnou nevzhlednou klec, a když na to upozorňujeme, přijde majitel a se slovy „Mišo pojď“ tyčí medvěda vzbudí a tak jsme ho nakonec viděli. Ale bylo nám ho docela líto.

19.5. – Protože není sezóna, moc turistických lodí tady nejezdí. A proto se rozhodujeme, že si objednáme vlastní loď a za 5000 rublů se necháváme odvést do osady Bolshie Koty. Odtud jdeme známým trekem sibiřskou tajgou podél Bajkalu až zpátky do Listvjanky. Je zde pěkně patrná vyšlapaná cestička, místy dokonce značená šipkou. Vidíme krásné výhledy na modravé jezero, oblázkové pláže a pohoří Chamar Daban. Celkem je trek dlouhý 21km a vystoupali a sklesali jsme asi 800m. I když ráno bylo velice pochmurno, dopoledne se počasí vylepšilo a vykouklo dokonce i sluníčko. Výhledy byly proto parádní.

20.5. – Počasí je velice špatné a proto již už nic nevymýšlíme a den trávíme nakupováním dárků v místním tržišti a jíme šašliky. Ze začátku jsme měli v plánu jízdu vlakem na historickém úseku Krugobajkalské železnice se zakončením v Sljudjance, ale prý se tento směr jezdí jen v noci, proto z toho sešlo. Ale asi jsme v dálce viděli, jak naším směrem jede parní vlak, tak nevíme, jak to doopravdy je. Po obědě jedeme maršrutkou do Irkutsku (120 rublů osoba). Spíme v hostelu Bravo asi 200m od letiště a večer trávíme v místní hospůdce německého typu nedaleko ubytování.

21.5. – V 5:30 ráno letíme s mezipřistáním v Moskvě do Petrohradu. Z letiště jezdí autobusové linky č.39 ke stanici metra, odkud již není problém se dostat do centra, kde máme zamluvené ubytování. Následně procházíme centrum a jdeme do Ermitáže, která byla bohužel zavřená (protože bylo pondělí). Pak procházíme katedrálu svatého Izáka a jedeme za 600 rublů osoba okružní jízdou lodí, která trvá asi 1,5 hodiny. Večer se jdeme ještě podívat na Auroru a noc trávíme v místní ulici s diskotékami a hospůdkami.

22.5. – V 8:55 odlétáme směr Praha, kde v 10:20 přistáváme.

 

Účastníci:

Martin Jáchym

Martin Šimeček

Martin Chmeňa

Jiří Schaffelhofer

Dachstein na skialpech

Klasický každoroční skialpový Dachstein

sobota – brzo ráno vyrážíme z Budějovic směr Obertaun – po sjezdovce a pak volně na Simony hutte (v zimě je otevřená)

neděle – vrchol Dachsteinu a pak sjezd k autu

Otztalské alpy na sněžnicích

Zimní radovánky na sněžnicích a malý typ na zimní Alpy

Pátek – brzo ráno vyrážíme z Českých Budějovic směr Vent – cesta na chatu Hochjoch-Hospiz – spaní ve Winterraumu

Sobota – chata Hochjoch-Hospiz – Brandenburger Haus – vrchol Erichspitze 3425m – Brandenburger Haus – spaní ve Winterraumu

Neděle – cesta do Ventu a domů

účastnící : 5 lidí a pes 😀

Prodloužený víkend u Perského zálivu

Další výlet mě zavedl do Bahrajnu a Kuvajtu, v každém státě jsem strávil něco přes 1 den (a myslím si, že to bohatě stačí).

Víza lze udělat bez problémů za cca 200-300Kč na hranicích.

 

Přesný plán:

čt 8.3. – odlet z Prahy ve 14:00

pá 9.3. – přílet do Bahrajnu 1:25, prohlídka Bahrajnu

so 10.3. – odlet z Bahrajnu do Kuvajtu – 10:05 – 12:10

ne 11.3. – Kuvajt

po 12.3. – Kuvajt – Praha – 2:30 – 13:20

 

Bahrajn je nejlepší projet půjčeným autem.

Tree of Life – Bahrajnské posvátné místo, strom v poušti bez jakéhokoliv vody

Ropné vrty uprostřed pouště – v jižní části ostrova je nespočet těžících vrtů a ropovodů

Al Arren Wildlife Reservation – na české poměry menší zoologická zahrada (vstup 1 dinár)

Bahrajn International Circuit – závodní okruh formule 1, normálně je možné procházet hlavní tribunu apod.

Riffa Fort – pevnost, bývalé sídlo bahrajnských panovníků

Al Fateh Grand Mosque – pěkná nová mešita v Manamě

Bahrajn Fort Museum – hezká pevnost (vstup zdarma) a úplně obyčejné muzeum (2 dinárů)

Bahrajn World Trade Center – nejhezčí mrakodrap v Manámě

Manáma – největší město, promenáda kolem moře

Kuvajt stačí projet městskou hromadnou dopravou, z letiště jezdí do centra linka č. 13

Green Island – vstup, umělý ostrov pro relaxaci, podle mě nestojí za návštěvu

Al Hamra Tower – nejvyšší mrakodrap v Kuvajtu měřící 414m má 80 pater

Grand Mosque – asi 7. největší mešita na světě (vstup zdarma), měl jsem zde velice příjemnou průvodkyni, která provázela jen mě. Po 1,5 hodině jsme probrali celou problematiku všech světových náboženství 😀

Liberation Tower – 372 metrů vysoká telekomunikační věž, nepřístupná

Národní muzeum – při mé návštěvě v rekonstrukci a zavřené

Kuwait Towers – asi nejhezčí památka v Kuvajtu, v noci moc hezky osvětlená. Dříve vodní věž, dnes restaurace a hlavně vyhlídková věž (3 dináry)