Atény a autentický maraton

 

čt 9.11. – Odlétáme v poledne přímým letem z Prahy do Atén, kde přistáváme ve 3 hodiny místního času. Do centra je možné se rychle dostat metrem za 10 € na osobu (5 € pro studenty). Vystupujeme na zastávce metra Thissiou a ubytováváme se v Monastiraki Tompazi Apartments (https://www.booking.com/hotel/gr/malliott-tompazi.cs.html?label=gen173nr-1DEg9wcmV0cmlwbWdfZW1haWwoggJCAlhYSAViBW5vcmVmcgJ4eIgBAZgBBcIBA2FibtIBIGJvb2tpbmcuY29tIG5ld3NsZXR0ZXIgZ2VuZXJhdG9y2AED6AEB-AEDkgIBeagCBA&from_pretrip=1&et=UmFuZG9tSVYkc2RlIyh9Yaa29/3xUOLbxjxK3Ub9QGySuXKs71OkC6IZY3zapEJySoNWA4ZtdDotB3oIYp1U42Azqh3rYDcPKwF/FwItmIhi6QiA+ce+xA==). Hodnocení je na bookingu neuvěřitelně podprůměrné (5,6 bodů z 10), ale nenechali jsme se odradit a poprvé se ubytovali v místě hodnoceném pod 7 bodů. I když je realita od fotogalerie na bookingu poměrně vzdálená (wifi nefunguje, žárovky chybí, koupelna a kuchyně starší), všichni jsme se shodli, že za tak nízkou cenu (1200Kč/noc apartmán pro 8 osob) a s tak výbornou lokalitou (přímo v centru) je to pěkné ubytování a byli jsme spokojeni. 

Po vybalení vyrážíme potvrdit Martinovu registraci na maraton a vyzvedáváme čip na místním stadionu. Večeříme v bistru vzdáleném cca 2 minuty od ubytování, kde si vychutnáváme pravý řecký gyros a ostatní pochoutky. Po večeři nasáváme atmosféru večerních Athén, u čehož nejdéle vydržel Martin s Láďou, kteří obrazili místní podniky a šíša bary a zakončují večer v klubu poblíž metra Thissiou, kde hraje místní kapela všemožné světové hity.

 

pá 10.11. – Prohlídka největších pamětihodností Atén. Začínáme kousek od našeho ubytování a jdeme na slavnou Akropoli. U Akropole si kupujeme velký lístek za 30 € na 8 místních atrakcí (samotná Akropole stojí 15 €, studenti mají skoro v celých Aténách vstupy zdarma). S tímto lístkem jsme navštívili Akropoli a její památky (Partheón, Erechtheion, Herodovo divadlo, Dionýsovo divadlo), Řeckou agoru, (Attalova stoa, Héfaistův chrám) a jiné místní pamětihodnosti. Vstup do Muzea Akropole si žádá nový lístek, který kupujeme za 5 € (studenti opět zdarma). 

 

so 11.11. – Metrem jedeme do olympijského vesnice, kde se v roce 2004 konaly olympijské hry. Je patrné, že nejlepší léta mají stadiony již za sebou. Následně se rozdělujeme, Míša s Láďou vyráží do místní ZOO, holky, Fanda a já na pláž, kde se koupeme a jsme překvapení, že i v listopadu je moře příjemně vyhřáté. Po koupání jedeme tramvají na metro a prohlížíme si podvečerní přístaviště.

 

ne 12.11. – Odjíždím v 6 ráno autobusem do Marathonu, kde začíná klasický Athénský 42,195 km dlouhý závod. Už cesta trvající kolem hodiny jízdy mě nenaplňovala optimizmem. Před závodem se posilňuji Kinder Buenem, protože jak říkají v reklamě, obsahuje spoustu mléka a kakaa a dodává energii na celý den. Později zjišťuji, že to není tak úplně pravda. Vsoukám do sebe ještě banán, protože ten se zase dle dobrých rad mé sestry dobře blije. Málem se mi podařilo tuto radu potvrdit.

Závod startuje v 9:00 a můj plán je jasný, doběhnout můj první maraton pod 4 hodiny. Abych řekl pravdu, tato myšlenka ode mne byla hodně smělá, když jsem se vzdálenosti přes 42km v běhu ani nepřiblížil… abych řekl pravdu, tréninku jsem celkově moc nedal, když jsem poslední dva měsíce před maratonem uběhl nejvíce něco málo nad 20 km. Během závodu jsem časový plán plnil do vzdálenosti cca 25km, kde jsem na dlouhém pozvolném stoupání totálně vytuhnul. Ale úplně. Stoupání se zlomila na zhruba 35. km, odkud jsem se jen silou vůle nějak dostal do cíle, který byl na starém Panathéjnajském stadionu. No, co si budeme nalhávat, dobíhal jsem ve skupině s babičkami o francouzských holích, invalidech apod v čase 4:37. Až v cíli po napití džusu se dávám nějak dohromady, Kinder Bueno mě zklamalo a očividně nedodává energii. Aspoň ne na maraton.

Po maratonu se běžel závod na 5km, kde běžela naše Kačka na registraci Janči, která do Atén nakonec nejela. Skončila v konkurenci asi 2 tisíc běžkyň na neuvěřitelném 3. místě a musela tak absolvovat slavnostní ceremoniál, z kterého si odnesla medaili, kytici a slavnostní diplom.

 

po 13.11. – Den odjezdu. Dopoledne ještě trávíme procházkou a navštěvujeme Chrám Dia Olymského (pro vstup platil lístek koupený dva dny zpátky) a národní zahrady u parlamentu. Tato zahrada sice v průvodcích není moc uváděna, ale za návštěvu určitě stojí. Kolem 11 hodiny vyrážíme směr letiště, odkud letíme ve 14:10 zpět do Prahy.

Účastníci:

František Linduška

Kateřina Zemanová

Ladislav Škarda

Martin Jáchym

Michaela Škardová

Zuzana Zemanová

Minsk na otočku

Z důvodu akční letenky, zrušení víz do Běloruska i jiných důvodů, letím na otočku do Minsku. I když zprvu nám mělo být víc, nakonec letím bohužel sám.

12.10. – Odpoledne odlétám z Prahy, po 2 hodinách letu přistávám na mezinárodním letišti v Minsku. Zde procházím hraniční kontrolou bez problémů. Ke vstupu do země je nutné mít zdravotní pojištění, to sice mám, ale pouze vytištěné v Češtině. Ale celníkovi to vůbec nevadilo, pouští mě bez průtahů. Případně se dá pojistit i přímo na letišti. Z letiště jezdí v intervalu cca půl hodiny autobus číslo 300E přímo do centra města na hlavní autobusové nádraží (cena 4 rublů). Cesta busem trvá jednu hodinu a do Minsku už dojíždím za tmy. Hned se jdu pěšky ubytovat do hotelu. Ještě v noci si procházím část města.

13.10. – Vstávám hodně brzo a hned vyrážím metrem na konečnou stanici Kamiennaja Horka, odkud jsem si najivně myslel, že bych se mohl dostat k Hara Dzjaržynskaja – nejvyššího bodu Běloruska (346 m n. m.). Vrchol leží v katastru obce Skirmuntovo, ale zrovna tam nic kloudného nejezdí. Sice zde stojí spousta maršrutek, ale všichni se zde diví, proč tam chci vůbec jet. Dokonce ani taxikář nemá zájem mě tam vzít, a protože jsem toho měl ještě hodně v plánu, Hara Dzjaržynskaja vzdávám. Prostě už nemám ani na tři sta metrů vysoký kopec 😀 . Jedu se podívat do Muzea Stalinovo linie. Tento vojenský komplex se nachází asi 30km severozápadně od Minsku, proto jedu vlakem do stanice Zaslaŭje Belarus, který je vzdálen asi 6km od muzea. Bohužel všechny busy mi před nosem ujely, proto musím dojít pěšky k hlavní silnici P28 a odtud stopem se dostávám k muzeu. Vzalo mě asi hned 3 auto. Vstup do muzea stojí 10 rublů a komplex ukazuje vojenskou techniku a opravené původní bunkry. Bohužel hned jak jsem začal s prohlídkou, začalo pršet. Za dobrého počasí se zde dá i zastřílet ze samopalu, projet se vojenskou technikou či kouknout na ukázku boje. Toto jsem bohužel nemohl absolvovat, v celém komplexu jsem byl snad jediný turista. Po prohlídce jdu na autobusovou zastávku přímo u komplexu, kde mi asi po 2 minutách jízdy jede maršrutka přímo do Minsku.  Zde začínám prohlídku na Náměstí  nezávislosti, které prý patří k největším v Evropě. U náměstí je Červený kostel (kostel sv. Simona a Heleny), ale nejzajímavější z mého pohledu je socha Lanina. Následně si dělám kolečko po městě: Běloruský Státní Cirkus, Vítězné náměstí, Ostrov slz, monument židovského holokaustu, Katedrála Svatého ducha, Národní opera, Národní knihovna či promenáda kolem řeky. Ale asi nejzajímavější z mého pohledu je zde Běloruské státní muzeum Velké vlastenecké války. Když docházím k muzeu, zrovna vojáci a lidé pokládají květiny k venkovnímu pomníku. Asi na mojí počst mého příjezdu do města 😀 . Vstup do muzea je 8 rublů a určitě se to vyplatí. Uvnitř jsou pěkné exponáty věnované boji proti fašistům při 2. světové válce, spoustu interaktivních tabulí apod. . Po prohlídce muzea je už ale večer a já se jdu podívat do Minsk arény na zápas místního Dynama Minsk proti Nižněkamsku v KHL. Vstup na zápas stál 9 rublů do horního ochozu a dle statistik zde mělo být 12 397 diváků. No musím říct, že podle mě byla tato 15 tisícová hala naplněná tak z větší poloviny. Co se týče zápasu, když to srovnám s NHL (byl jsem jen na New York Rangers), tak zde při zápase panovala suprová atmosféra, je zde kotel s bubny a při akcích domácích fandí celá hala. Ale asi v jiných městech to bude v KHL o dost slabší.

14.10. – V poledne už odlétám do Prahy, proto nestíhám nic jiného než cestu na hlavní autobusové nádraží a odtud opět autobusem za 4 rublů na letiště.

Co se týče Minsku, je zde neuvěřitelné množství světových fastfoodů (McDonald, Big Burger a KFC), jsou opravdu na každém rohu. Až je divné, že jsou Bělorusové tak hubení.

Město je to moderní a čisté, což bych asi před cestou ani tolik nečekal. Je zde neuvěřitelně levné cestování (metro 0,5 rublu, autobus 0,55 rublu, vlak cca 30km mě stál 0,88 rublu), jedl jsem většinou v místních bufetech v podchodech u metra, ceny asi o trošku levnější než u nás. Na východoevropské město je zde docela drahé ubytování, ale to bylo možná dáno tím, že jsem si hotel objednával až na poslední chvíli. A bylo zde vidět minimum turistů.

Účastník: Martin Jáchym

Výstup na nejvyšší horu Iránu – Damavand

Po 9 letech se vracím opět do Iránu pokusit se o vrchol Damavandu, který jsme kvůli velkému množství sněhu tehdy nevylezli (nelezli jsme v sezóně).  Damavand je sopečného původu a je nejvyšší horou nejen Iránu, ale i všech zemí Blízkého východu. Svojí výškou 5671 m.n.m. značně převyšuje své okolí, ale i tak lze vrchol zvládnout bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení či zkušeností.

4.8. – Náš výlet začíná dopoledne na pražském letišti, odkud letíme nejdříve do Kyjeva. A protože zde máme asi 5 hodin čas na přestup, rozhodujeme se, že si  zajedeme na jídlo a pivo na místní hlavní náměstí – Majdan. A to také hned po přistání děláme, najímáme si zde taxík, který nás přes památník Matka Vlast odváží na Majdan. Zde po jídle a pár pivech se necháváme opět svést na letiště, odkud letíme do Teheránu.

5.8. – Lehce po půlnoci přistáváme v Teheránu, kde si musíme nejdříve obstarat víza. Víza zde nejsou problém, jen se za ně musí poměrně dost zaplatit a to 60 euro za vízum a ještě k tomu 16 euro za pojištění (i když pojištění máme, ale Alpenverein nám neuznávají). Po zajištění víz a výměně místní měny si nacházíme taxi, která nás má za 750.000 rialů odvést k lanovce na Tochal (3964 m.n.m.), kde jsme se chtěli první den aklimatizovat. Bohužel byl ale Tochal tento den kvůli návštěvě nějakého zahraničního prezidenta zavřený, proto na rychlo měníme plány a necháváme se taxíkem odvést až pod Damavand, do vesničky Polour, kde se nachází ubytovna a lze si zde zařídit permit na vrchol. Permit zde stojí 50 dolarů, ale pravděpodobně jej musí platit pouze cizinci. Lze si zde také pronajmout za 1 milion riálů auto a nechat se vyvézt až k tábořišti Gusfand Sara ve výšce 3200 m. Toto také využíváme, a abychom náklady co nejvíce rozložili, jedeme ještě se 4 dalšími Iránci. V Gusfand Sara kvůli aklimatizaci nechvátáme a stavíme zde stan a přespáváme zde. Gusfand Sara je malý komplex budov, který tvoří menší mešita a několik pasteveckých obydlí sloužící jako ubytovna či prodejna potravin.

6.8. Druhý den ráno balíme stan a vyrážíme po stezce do základního tábora (Barghah-e-Sevvom) ve výšce asi 4150 metrů. Většina turistů si na tuto cestu najímá muly, aby jim vynesly baťohy, my ale těchto služeb nevyužíváme a veškeré vybavení házíme na záda. Protože zde není potřeba nějakého horolezeckého vybavení, naše krosny neváží nějak moc. Do základního tábora se jde po zřetelné stezce a je značně využívána. Do tábora dorážíme po 4 hodinách poklidného tempa, vzdálenost od  Gusfand Sara  je 3,7km. Cestou potkáváme spoustu místních, kteří chtějí jít také na vrchol. A protože zde nejsou lidé moc zvyklí na cizince, chtějí si pomalu všichni povídat a fotit se.

7.8. Další den přemýšlíme, zda už jít rovnou na vrchol či se ještě jeden den aklimatizovat (přeci jen bychom vyráželi na vrchol necelých 48 hodin po příletu do Iránu). Ale protože nám ostatní říkají, že následující den bude lepší počasí, rozhodujeme se den počkat. Kvůli aklimatizaci se rozhodujeme vyjít si část cesty a vyjít na tzv. na Mont Blanc, tj. do výšky nad 4800 m.n.m. Vystoupat do této výšky nám z tábora i s několika pauzama trvá něco mále přes 1,5 hodiny. Večer jdeme dřív spát, abychom jsme si mohli dát na půl 4 budíka.

8.8. – Vrcholový den. Od stanu vyrážíme kolem 4:15. Cesta na vrchol vede úplně přímo a je dlouhá 3,4 km s převýšením kolem 1400m. Cesta nahoru nám šla poměrně lehce, předbíháme mnoho skupinek, které vyrazili před námi. Vrchol je patrný již z dálky, nahoře je vidět kouř čoudící z vrcholu. Za 4:45 hodiny (v 9 hodin ráno) dorážíme do vrcholového kráteru,  kde strávili asi 1 hodinu. I když jsme cestou na vrchol předbíhali několik desítek lidí, byli jsme zde na vrcholu celou dobu úplně sami, ostatní byli opravdu velmi pomalí. Dolů ke stanu se sestupuje ještě příjemněji a opět s několika delšíma pauzama za 2 a půl hodiny jsme zase v základním táboře. Zde příliš neleníme, balíme stan a pádíme rychle do Gusfand Sara, odkud se necháváme svést do Polouru. V Polouru po vydatné večeři a zjištění, že zde není kloudné ubytování, se rozhodujeme, že pojedeme ještě tento den do Teheránu. Večer slavíme vrchol nealkoholickým pivem.

9.8. – V hotelu Mina se necháváme ubytovat na celé 3 dny. Hotel je hned vedle stanice metra Darwazeh Dowtat a i když není úplně levný (asi 2,4 milionu riálů za pokoj a noc), z důvodu naší lenosti se sháněním jiného ubytování se rozhodujeme hotel neměnit. V Teheránu se jdeme nejdříve podívat na monument Azadi, což je památník z bílého mramoru, postavený k příležitosti 2500. výročí perské říše. Následně navštěvujeme místní Grand Bazar, který má prý desítky kilometrů a nachází se nedaleko zastávky metra Panzdah Khordad. Odpoledne se jdeme podívat k vrcholu Tochal, který byl na začátku naší cesty zavřený. Zde jdeme nejdříve na bobovou dráhu a následně pomocí jedné krátké lanovky jdeme na jednu vyhlídku, kde jsme vydrželi několik hodin a viděli krásně skoro celý Teherán jak za světla, tak v noci. Cestou dolů jsme pozváni na jednu narozeninovou párty, kde tančilo na místní poměry několik polonahých místních slečen (tj. sundaly si z hlavy šátky).

10.8. Ráno se jedeme podívat do nedalekého města Qom (asi jedna hodina jízdy autobusem z jižního terminálu), kde si prohlížíme svatyni Hazrat-e Masumeh, která je druhá nejposvátnější v Íránu. Po návratu do Teheránu se jdeme podívat na Tabiat bridge, což je krásný Teheránský víceúrovňový most spojují parky, muzea a různá občerstvení. Den ukončujeme návštěvou místního moderního planetária.

11.8. Poslední den v Iránu trávíme v Golestan Palace, což je systém paláců a muzeí, který je zapsán i v UNESCO. No musíme uznat, že to pro nás nebyl až takový zázrak, jak v průvodcích popisují. Následně se jdeme ještě podívat jednou na Tabiat bridge a den končíme na Milad Tower, což je  7. nejvyšší televizní věž na světě. Následně si jdeme vyzvednout bágly na hotel a jedeme metrem až na letiště. I když je letiště od města vzdáleno asi 70 km, vede na něj nově metro, které stojí jako klasický lístek po městě, 8000 riálů – asi 5Kč.

12.8. – Kolem půl 3 ráno odlétáme směr Azerbajdžán a já po prohlídce Baku následně domů. Kluci ještě směr Kavkaz a na Elbrus.

Účastnící:

Martin Jáchym

Jan Klíma

Tomáš Svoboda

Jarní Kazachstán

Kazachstán kvůli výstavě Expo ruší Čechům víza, proto se s kamarádem Davidem domlouváme na tomto výletu.

 

29.3. – V odpoledních hodinách odlétáme z Prahy do Kazašské Almaty s mezipřistáním v Istambulu. Abychom jsme si mezipřistání co nejvíc zkrátili, kupujeme zde ve free shopu 2 flašky vína a také je následně dopíjíme. Tímto chytrým tahem jsme si nejen zpříjemnili čekání na letadlo, ale poměrně i silně zkrátili let.

 

30.3. – V Almaty přistáváme brzy ráno a hned jedeme několika busy směrem k Velkému Almatickému jezeru. Od parku Prvního prezidenta Republiky Kazachstánu již autobusy moc nejezdí, proto si zde najímáme taxík a jedeme s ním. Nejdříve projíždíme mýtnou bránou, kde platíme poplatek za vstup, následně nás taxi vyhazuje nedaleko rour vodní elektrárny pod jezerem. Taxikář nás vyhazuje a hned odjíždí, ale Akim nechává v taxi láhev s benzínem do vařiče. David zkušeně nečeká, stopuje kolem projíždějící auto a pro láhev dojíždí, taxík potká ale až u mýtné brány, láhev je zachráněna. Směrem k jezeru jdeme kolem rour vedoucí od jezera k elektrárně, ale protože se silně boříme do sněhu, musíme na rouru vylézt a jdeme skoro celou dobu po rouře až k jezeru. U jezera již sněží, proto stavíme stan a jdeme hned spát.

31.3. – Druhý den se budíme do absolutního jasného počasí. Konečně pořádně vidíme okolí i zamrzlé jezero. Potrekujeme v okolí, dojdeme k neobvyklé Ťanšanské hvězdárně, která leží cca 2750m.n.m. Ale protože se zde již propadáme ve sněhu po pás, zde i končíme. Cestou dolů jsme šli stejnou cestou jako nahoru – po rouře. Po návratu do Almaty se ubytováváme v hotelu Turkistán, kde nás stál pokoj s koupelnou na chodbě 3000 KZT. Večer jdeme na pivo, ale když nás z jednoho baru vyhazují, protože nemáme v jejich očích slušné oblečení, končíme v baru, kde točí velkopopovického kozla a platan.

  

1.4. – Tento den máme naplánovaný výlet do kaňonu Čaryn a tak jdeme na autobusové nádraží Sajachat, odkud nás maršrutka za 2500 KZT osoba odváží na křižovatku ke kaňonu (asi 4 hodiny jízdy). Od křižovatky je to do kaňonu poměrně daleko, asi 10 km po prašné cestě. Nikdo zde bohužel již nejel, proto jsme museli tuto cestu jít po svých. Cestou potkáváme jiného místního turistu a tak se s ním dáváme do řeči. Do kaňonu se dostáváme až silně odpoledne, proto chvátáme se utábořit na konec kaňonu, kde je i řeka s pitnou vodou. Zde potkáváme kempující skupinku Kazachů, kteří nás zvou na šašlik. Šašlik jsme sice od nich nedostali, ale za to do nás ládovali neuvěřitelné množství jejich piva, vodky a vína. Také jsme museli využít jejich mobilní saunu. Pařba to byla neuvěřitelná a dlouhá.

    

2.4. Druhý den po alkoholickém večírku necháváme baťohy v eko farmě u řeky (nedaleko našeho tábořiště) a vyrážíme na lehko podél řeky. Jedná se asi o 2 denní trek, který se nakonec rozhodujeme nejít celý, jen jsme si ho chtěli kus projít. Dáváme si limit 2,5 hodiny, kdy to následně otáčíme a vrátíme se stejnou cestou pro naše baťohy. Cesta kolem řeky je poměrně zajímavá, s pár prudšími úseky. Řeka se pěkně vine a je zde vidět spousty krásných peřejí. Po 5 hodinách na treku se vracíme pro baťohy a jdeme opět kaňonem zpátky k silnici. U silnice stopujeme směr Kolsajské jezera. Po dvou stopech osobními automobily se nám podařilo zastavit nákladní auto. Řidič nás poslal na korbu, kde k našemu údivu byl i kůň. Ten nám zde dělal společnost asi 100km a viditelně z poměrně rychlé jízdy po zničené silnici nebyl nijak odvázaný. Byl přivázaný hlavou směrem jízdy, ale tělo mu lítalo ze strany na stranu, zadníma nohama kolem nás. Dokonce mu jednou spadla nova do díry v podlaze, což mu jistě na klidu nepřidalo. Nakonec mu začala na hlavě téct silně krev, ale to už nás řidič vyhodil ve vesnici Žalanaš, kde pravděpodobně končil. Už bylo poměrně pozdě a my se ještě potřebovali dostat do vesnice Saty. Na konci vesnice Žalanaš si nás všimla skupinka místních opilců a nešlo se jich za boha zbavit, až jsme jim museli utéct. Už za úplné tmy stopujeme auto a domlouváme se, že nás za 3000 KZT vezme do Saty. Zde se ubytováváme u místní rodiny.

   

3.4. Zase stopujeme, chceme se dostat co nejblíže k Kolsajským jezerům. Nakonec nám zastavuje Jerbal, se kterým jsme se domluvili, že nás za 3000 KZT hodí k dolnímu jezeru. Zde také platíme poplatek za vstup (714 KZT osoba/den) a jdeme směrem k dalším jezerům. Místama je zde hodně sněhu (dolní jezero je ve výšce 1800m a prostřední 2250m), ale i tak za 3,5 hodiny docházíme k prostřednímu jezeru, kde stavíme stan. Protože už byla docela zima, děláme ohýnek, u kterého jsme vypili flašku vodky, kterou jsme koupili pro případného řidiče, který by nás vzal a nechtěl za to žádné peníze. Večer už poměrně dost sněží, ale u ohně se to dalo nějak vydržet.

   

4.4. – Ráno se probouzíme a kolem nás je všude 20cm nového sněhu. Zkoušíme si obejít jezero, ale po nějaké době nás to přestává bavit, balíme stan a vracíme se v dolnímu jezeru, kde jsme domluveni s Jerbalem, že pro nás ve 3 hodiny odpoledne zajede. Slib plní a my s přestávkou na čaji u místních hlídačů jedeme zase směrem Saty. Zde se ubytováváme u místního řidiče maršrutky, se kterým druhý den jedeme za 2500 KZT za osobu do Almaty. Večer nás ještě navštíví Jerbal a pozve nás k sobě domů. Zde si s ním a s celou jeho rodinou povídáme Rusky, aniž bychom uměli, několik hodin o politice, fotbalu a životě. Ukazujeme jim fotky z našich cestování na mobilu.

    

5.4. – Hned brzy ráno vyrážíme maršrutkou do Almaty. V Almatě se opět ubytováváme v hotelu Turkistán a jdeme si projít město. Nejdříve park 28. Gardistů s druhou největší dřevěnou budovou světa – barevnou Zenkovou katedrálou. Potom navštěvujeme Centrální státní muzeum a nakonec prezidentský palác.  Nejzajímavější ale asi byl zelený trh, který se nacházel přímo naproti našemu hotelu. Tam kupujeme a pijeme kumys, místní předchůdce vodky vyrobený ze zkvašeného kobylího mléka.

6.4. – Tento den jen pršelo, proto jsme spíše jen lenošili na hotelu či se pohybovali jen kolem něj. Po našem obvyklém obědě – šašlíku, jedeme na letiště a odtud letíme do Astany. Zde máme přes booking zamluvené za 4000 KZT ubytování, večer navštěvujeme místní bar.

7.4. – Procestováváme Astanu, hlavní město Kazachstánu. Toto město zde vyrostlo uprostřed stepí na popud stávajícího prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva. V letošním roce dokonce pořádá expo, ale to bylo v době naší návštěvy ještě rozestavěné.  Procházíme město s monumentálními moderní architekturou.  Hlavně Chan šatyr, což je nákupní středisko ve tvaru nakloněného cirkusu a uvnitř jsou nějaké menší atrakce., My jdeme jen na simulátor volného pádu. Následně jdeme k Pyramidě míru a souladu, k mešitě Nur Astana, do Prezidentského kulturního centra. Jen jsme se nedostali na 97 metrů vysoký monument Bajtěrek, protože zrovna nebyl otevřený. Na noc již v dobré náladě jedeme z naší disco hospůdky rovnou na letiště.

      

8.4. – Odletáme v brzkých ranních hodinách z Astany domů a dopoledne jsme již zpět zase v Praze.

 

Za celý pobyt jsme každý utratil 200 euro, a to jsme vůbec nešetřili.

 

Účastníci:

Martin Jáchym (Akim)

David Dvořák

Zimní Izrael

Kupujeme letenky asi pul roku dopředu s Wizzairem za necelé 2 tisíce. A protože jsou u nás velké mrazy, jedeme se „ohřát“ do Izraele. Ale ani tady zimní bundu skoro nesundáme 😀

Pátek 27.1. Odlétáme z Prahy v 6:10, do Izraele, kam přilétáme v 11 hodin místního času. Protože zrovna silně fouká, přistání je drobně dramatické, letadlo při přistání ve větru silně háže. Izrael nás přivítá deštěm. Na letišti jdeme na jisto k půjčovně aut, kde jsme si z Čech zarezervovali auto za 85 euro. K našemu překvapení je nám na pobočce sděleno, že nejlevnější auto nám můžou půjčit za téměř dvojnásobek původně sjednané částky, což razantně odmítáme a půjčujeme si auto raději u společnosti Avis. S malým zpožděním, když se nám nedaří nastartovat naše půjčené auto (musí se před nastartováním na palubovce namačkat 4-místný kód) vyrážíme hned směr Jaffa, což je starobylé přístavní město, které se nachází jižně od Tel Avivu. Nejdříve se procházíme po promenádě kolem moře a sledujeme velké vlny, jak naráží na pobřeží. Pak jdeme do obnovené části Starého města, kde procházíme mezi starobylými budovami až na náměstí na vršku, odkud je vidět krásně Tel Aviv s jeho mrakodrapy. Po procházce Jaffou jedeme do Jeruzaléma, kde máme zamluvené ubytování přes Airbnb v nejortodoxnější části v Jeruzaléma – Mea Shearim.

Ubytování v ultra ortodoxní čtvrti vyžaduje jistá opatření pro vyjádření úcty k náboženským pravidlům, mimo jiné pro holky v podobě zahalení nohou dlouhou sukní a zákaz jízdy automobilem v průběhu Šábesu (od pátku večer do soboty večer).

Sobota 28.1.

Je sobota ráno (Šábes) a my vyrážíme autem od našeho ubytování a hned zjišťujeme, že zákaz jízdy autem v Mea Shearim myslí místní zcela vážně. Většina místních obyvatel se před naším autem schovává či alespoň otáčí zády, aby nás neviděli. Jeden z místních nám dokonce hrozil, ale my rychle ujíždíme z této čtvrti pryč směrem k Mrtvému moři. Dokonce zjišťujeme, že tato čtvrť je u každého výjezdu zatarasena mobilní zábranou, aby do této oblasti nikdo během Šábesu nevjel. Asi moc nepočítali, že by z této čtvrti chtěl někdo odjet pryč 😀 Nakonec nacházíme jednu ulici s pootevřenou zábranou a vyjíždíme z Mea Shearim ven. Máme z tohoto porušení docela výčitky a je nám jasné, že se sem můžeme vrátit až po skončení Šábesu. Po necelé hodině jízdy poprvé vidíme z auta Mrtvé moře. Ale náš cíl byl jiný – přírodní park Ein Gedi. Je to přírodní rezervace, která se nachází ve Velké příkopové propadlině nedaleko Mrtvého moře. V rezervaci se nacházejí čtyři prameny: David, Arugot, Šulamit a Ein Gedi. Prameny jsou zdrojem života pro flóru a faunu v zelené tropické oáze, která je v příkrém kontrastu s pustinou okolní pouště. Naleznete zde stromy a rostliny z východoafrické oblasti i bohatou vegetaci na březích vodních toků připomínající porosty u řeky Jordánu. Setkáváme se zde s kozorohem nubijským, je zde několik různě velikých vodopádů. Vstup 28 šekelů za osobu. Následně jedeme Mosady, což je starověká pevnost posazená na vrcholu pouštní stolové hory na okraji Judské pouště. Herodes Veliký ji nechal opevnit a vybudoval z ní svůj úkryt pro případ útoku. Pro tento účel byla využita až v 1. století n. l. v době židovské války proti Římu, kdy Masadu obléhaly početné římské legie. Uvnitř jejích hradeb tehdy pobývalo necelých tisíc židovských vzbouřenců s rodinami. Po dvouletém obléhání následoval silný římský útok a pevnost mu nedokázala odolat. Římané zde však našli už jen mrtvá těla místních obyvatel. Raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou Římanů. Pevnost se nachází na vršku hory, kam vede lanovka (za 72 šekelů včetně vstupu), ale my jdeme nahoru pěšky (pouze za vstup 28 šekelů). Večer se vracíme již v poklidu k našemu ubytování.

Neděle 29.1.

Ráno jedeme do překrásného údolí Wádi Quelt. Je to krásná poušť, v jenom z místních údolí se nachází klášter sv. Jiří. Zde se zastavují všichni turisté, kteří tuto oblast navštíví, proto je zde mnoho arabských prodejců. Po návštěvě pouště se vracíme do Jeruzaléma a jedeme do muzea holocaustu. Muzeum se nachází u Památníku Yad Vashem na kopci Har Hazikaron. Muzeum, jež vlastní největší sbírku umění holocaustu na světě (10 000 prací), je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holocaustu (portréty vězňů, výjevy ze života v koncentračních táborech, aj) a novodobým dílům s tématikou holocaustu. Muzeum ve velice emotivní je zde mnoho exponátů v češtině od českých Židů, kteří skončili v koncentračních táborech za druhé světové války. Ve Starém městě v Jeruzalémě necháváme na parkovišti nedaleko Damašské brány auto a jdeme se hned podívat ke Zdi nářků. Procházíme arabskou částí Starého města s velkým množství obchůdků, až docházíme ke kontrole se skenerem, která se nachází těsně před Zdí nářků. Západní zeď, jiný název pro Zeď nářků, se stala od dob zboření druhého chrámu v roce 70 n. l. nejposvátnějším místem judaismu. Přestože tato zeď tvořila pouze obvodovou zeď chrámového komplexu, podle rabínské tradice je i zde boží existence stále přítomna. Vstup ke zdi není nikterak omezen a lze se zde jednoduše pohybovat mezi velkým množstvím věřících, kteří se před zdí klaní. Po návštěvě Zdi nářků jdeme do Chrámu Božího hrobu, kde končí křížová cesta a hlavně chrám připomíná místo ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského. Současný chrám je tvořen změtí asi 30 nestejně velkých kaplí z různých období, hned vedle tohoto křesťanského chrámu se nachází minaret. Při vstupu do chrámu Božího hrobu uvidíte před sebou kámen Pomazání. Místo, kam bylo položeno mrtvé Ježíšovo tělo sňaté z kříže, je označeno velkým mramorovým oltářem. Nalevo od vstupního vchodu, vedle kamene Pomazání, můžete projít do hlavní části celého komplexu. Je jím kruhová rotunda, která byla na připomínku Ježíšova zmrtvýchvstání a byla postavena již ve 4. století. Večer nakupujeme v obchodě víno a v našem apartmánu úspěšně dopíjíme.

Pondělí 30.1.

Tento den již nic nestíháme a tak jedeme rovnou na letiště, kde vracíme auto a čekáme na naše letadlo do Prahy. Odlet z Jeruzaléma s malým zpožděním kolem poledne, přílet do Prahy něco kolem půl 4.

Účast:
Petra Rozehnalová
Jana Fridová
Pavel Rozehnal
Martin Jáchym

Silvestr na Maltě

pátek 30.12. Odlétáme z Norimberku, kde ještě stíháme místní ZOO a vánoční trhy v centru města. Na Maltě přistáváme ve 23:00 a přespáváme na letišti.

sobota 31.12. – Ráno čekáme na otevření naší půjčovny aut, kde si za 115 eur včetně 100% pojištění půjčujeme auto na 4 dny. Malta byla britskou kolonií, proto se zde jezdí vlevo, ale po zkušenostech z Austrálie nemáme s řízením problémy. Hned ráno jedeme k Modré jeskyni, která se nachází na jižním pobřeží se strmými útesy, do kterých se zařezává soustava jeskyň s největší Modrou jeskyní. Jeskyně lze pozorovat při projížďce na rybářském člunu, který stojí 8 euro na osobu. Kousek od modré jeskyně se nachází Hagar Qim a Mnajdra, což jsou chrámové komplexy z mladší doby kamenné umístěné ve zvlášť pěkné krajině mezi poli a mořem. Bohužel 31.12. patří ke 4 dnům v roce, kdy jsou chrámy zavřené, proto se můžeme kochat pouze za plotem. Po obědě jedeme na útesy Dingli, čož jsou strmé útesy na pobřeží s nejvyšším bodem Malty. Odpoledne jedeme do městečka Mdina, což je perla mezi maltskými městy, opevněná mohutnými středověkými hradbami, ze kterých je výhled přes půl ostrova. Mdina je klidné město do něhož je zakázán vjezd aut. Večer máme před booking zamluvené ubytování  v Central Suites v Qawra. Silvestra trošku slavíme v ulicích mezi místními hotely a v jedné místní hospůdce. O půlnoci se jdeme kouknout ven, jak se zde slaví příchod nového roku, ale ani ohňostroj ani řádné oslavy zde k našemu údivu nebyly.

neděle 1.1. Ráno jedeme do městečka Mosta, které leží na okraji maltského souměstí. Nachází se zde farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který  má čtvrtou největší kopuli na světě o průměru 52m. Neobvyklým exponátem je tu německá bomba, která prolétla kopulí ale neexplodovala, protože čeští dělníci ve Škodovce do ní v rámci sabotáže nedali rozbušku. Ale bohužel zde byla nějaká mše, tak jsme se mohli kochat jen zvenku. Potom jedeme na Ghain Tuffieha Bay. Je zde krásná pláž a tak děláme jednu krátkou procházku po okolních skaliskách.  Následně navštěvujeme Popeye Village, což je uměle vytvořená vesnička Pepka námořníka. Vstupné 11 euro, ale je to celkově dost kýčovité. Následně se jedeme podívat na západní pobřeží Malty včetně přístavu lodí směrem k ostrovu Gozo. Odpoledne se jdeme podívat k severnímu pobřeží nedaleko malého ostrůvku St. Pouls se souchou. Toto místo bylo opravdu krásné, jsou zde malé zříceniny a bývalé nádrže na výrobu soli z mořské vody. Večer navštěvujeme kousek od hotelu maltské národní akvárium. Je zde 26 nádrží se žraloky, rejnoky a jinými mořskými živočichy. Spíme opět v Central Suites.

pondělí 2.1.  Jedeme do hlavního města Malty – Valletty. Je to impozantně opevněné  město. Nejdříve navštěvujeme národní archeologické muzeum. Vstup 5 euro, ale asi nejme tak historicky naladění, aby nás to nadchlo. Následně procházíme uličkami Valletty, kolem Velmistrovského paláce, katedrály Sv. Jana, pevnosti  St. Elmo až dojdeme do Grand Harbour, odkud za 2,8 euro za zpáteční jízdu jedeme lodí do městečka Vittoriosa na druhé straně zátoky. Vittoriosa je bývalé hlavní sídlo maltézkých rytířů. Jde jsou kouzelné úzké uličky skoro bez lidí. Když se vrátíme do Valletty, vystoupáme do místních zahrad, odkud jsou krásné výhledy na Grand Harbour a protější města včetně Vittoriosy. Odpoledne se jdeme ubytovat do našeho nového 5* hotelu Radisson Blu Resort v St. Julians. Protože není sezóna, stojí ubytování na jednu noc pro oba něco málo přes 2 tisíce korun včetně bohaté snídaně. Večer trávíme ve zdejším nákupním centru.

úterý 3.1. – Poslední den naší cesty navštěvujeme Tarxien, což jsou pozůstatky největšího chrámového komplexu na Maltě, který se skládá ze šesti chrámů, které vznikly mezi roky 3800 a 2500 před Kristem.  Následně se jedeme podívat do jeskyně Ghar Galam. Vstupné 6 eur, ale jeskyně je dlouhá sotva pár desítek metrů. Den končíme v městečku Marsaxlokk, což je malebný přístav plný barevných člunů zachycovaný na všech prospektech z Malty.  Je zde také elektrárna, která zásobuje celou Maltu elektrickým proudem. V jedné z mnoha restaurací si zde dáváme oběd s mořskými plody. Pak vracíme auto a z Malty odlétáme v 17:30

účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

USA 2016 – Národní parky

V Americe jsme byli 15 dnů a za tuto se nám povedlo navštívit následující:

  • Yosemite National Park, California
  • Death Valley National Park, California
  • Zion National Park, Utah
  • Bryce Canyon National Park, Utah
  • Arches National Park, Utah
  • Canyonlands National Park, Utah
  • Gran Canyon National Park, California
  • Hoover Dam, Hůvrova přehrada, California
  • Las Vegas, Nevada
  • Sequioa National Park, California
  • San Francisco, California

1. den – 24.5. Úterý – přílet, San Francisco

Z Prahy nám to letí v poledne, takže z Brna vyrážíme už v 6:30 ráno. Doprava na dálnici je lepší než obvykle, kolony po noční havárkách se rozjíždějí dříve než k nim dojedeme.

Na letišti kupujeme pivka a snažíme se dojíst to, co si myslíme,  že neprojde bezpečnostní kontrolou.

Putujeme nejdříve do Osla, tam máme hodinku na přestup a odtud už přímo do San Francisca – Oakland. Letíme Boeingem Dreamliner, hlavně Honza je nadšený. Let přes oceán trvá cca 10 hodin, a ačkoliv je letadlo vybaveno systémem, který nám má simulovat noc, tak se nijak zázračně nevyspíme. Díky časovému posunu přilétáme v pět hodin odpoledne. Na letišti máme zamluveno auto. Myslíme si, že je docela velké, ale později zjišťujeme, že na tamních parkovištích je obvykle jedno z nejmenších.

Hned z půjčovny jedeme dokoupit nějaké turistické vybavení do prodejny REI. Pavel s Petrou kupuje spacák, ešus a bomby na vaření. Honza s Luckou karimatky. V plánu bylo ještě udělat velký nákup jídla, ale protože už je pozdě a my jsme dost unavení, tak chceme dojet někam za San Francisco a ubytovat se v nějakém motelu. Jedeme dvě hodiny směrem na Yosemity a u města Tracy sjedeme k Motel 6, což je jedna z nejlevnějších možností ($80 za 4 lidi). Nemáme v podsadě žádné jídlo, nic k večeři ani k snídani (zabavila nám to celní kontrola), ale vzhledem k únavě nám to nevadí.

2. den – 25. 5. Středa – Yosemite National Park (California)

Hned ráno musíme nakoupit nějaké jídlo. Poblíž motelu je Walmart, kde kupujeme snídani a vše podstatné na následujících 14 dní. A pak už zamíříme přímo do Yosemite Village.

Přijíždíme cca ve tři odpoledne, je už pozdě na nějaký větší výlet. Takže začínáme autoturistikou a projíždíme Yosemite Valley až k Visitor Center. Jsme naprosto uchváceni. Je to fakt bomba. Všude vodopády, sequoie, brutálně vysoké skály. Rozhodujeme se pro výlet údolím k Mirror Lake a dále ještě za něj a zpět.

Zatím nemáme zajištěné žádné ubytování. Jisté je, že všechny kempy v parku jsou plné. Kolem národního parku je území National Forest (nějaký nižší stupeň ochrany přírody). Z doslechu víme, že je na takovém území možné tábořit kdekoliv. Nakonec jsme nabyli dojmu, že je to kdekoliv, kde to není zakázané a samozřejmě kolem cest a odboček je to často zakázané a jsou tu jen vyhrazené kempy.  Ale i ty prý mají být plné. Zkoušíme to v jednom z nich a máme štěstí. Někdo měl rezervaci, ale nepřijel.

DSC02388 DSC02422 DSC02396 DSC02467 DSC02608 DSC02606 DSC02546

Continue reading

Předvánoční Izrael

Po Benátkách a Neapoli nás čekala poslední cesta za pár kaček pro tento rok a to tentokrát do Izraele (1 800 Kč / zpáteční s Wizzair). Vyrazili jsme ve čtvrtek dopoledne, nasbírali pár turistických vizitek v Praze, navštívili rodinu a v pátek ve 3 ráno jsme vyrazili na letiště. Auto jsme opět nechali kousek od letiště v obytné zóně.

Izrael na nás dýchla už při výstupu z letiště, vzduch byl úplně jiný, příjemný a my byli natěšení. Vydali jsme se z letiště shuttlem za 60 Shekelů /osoba až k našemu hotelu Alon v Jeruzalémě, který jsme si zarezervovali již z Čech za 850 Kč/osoba/noc. Vybalili jsme si v rychlosti to nejnutnější a vydali se na průzkum. Vzhledem k tomu, že byl pátek odpoledne, pomalu ale jistě se uzavíraly všechny židovské obchody a muzea – se setměním začíná židům Šábes. My jsme jako první zastávku zvolili Staré město a Zeď nářků. Před vstupem do oblasti jsme byli zkontrolováni vojáky, kteří byli na každém rohu. Není důvod se cítit v nebezpečí. Staré město má svou zvláštní energii. Střetává se tu mnoho kultur, vyznání a náboženství. U Zdi nářků jsme se s Akimem rozdělili do mužské a ženské části. Jana si všimla, že ženy modlící se u Zdi odcházejí pozpátku a to proto, že by jejich modlitby nemusely být vyslyšeny, pokud by se otočili k bohu zády. Muži si pro změnu musí nasadit Jarmulku, aby nestanuli před bohem nazí. Jana sledovala bedlivě prostředí, místa, zvyky obyvatel Izreale a večer předčítala Akimovi informace z internetu. Bloudíme krásnými uličkami Starého města, které je mimo jiné jedna velká tržnice se vším, na co si vzpomenete. Se zatměním se vydáváme projít Staré město znova, najednou je vše tišší, klidnější, téměř bez lidí. Přestávají jezdit autobusy, tramvaje, aut výrazně ubylo. Užíváme si noční výhledy, procházíme se a už nyní se těšíme na další den, kdy nás čeká návštěva Betléma.

 

P1100428 P1100439 P1100451 P1100485

V plánu jsme měli původně Mrtvé moře, ale protože k Mrtvému moři se dostaneme pouze autobusem židovské společnosti, která v sobotu nejezdí, volíme návštěvu Betléma, kam se dostaneme s arabskou společností. Ráno se vydáváme nejprve navštívit Jeruzalémský Chrám Božího hrobu ve Starém městě. Poměrně nenápadný chrám avšak místo, kde se podle tradice odehrál okamžik, který stál u zrodu křesťanství. U vchodu je kámen, na němž spočinulo jeho tělo a o pár kroků dál kamenná svatyně, jež uprostřed skrývá prostor, který je po bezmála dva tisíce let považován za místo Ježíšova pohřbu.Po návštěvě Chrámu se vydáváme na trh kousek od Damašské brány. V pátek večer jsme zde ochutnali vynikající Falafel a koupili si pár dobrot do hotelu. V sobotu ráno si zde nakupujeme výborné sladké pečivo v pekárně a spěcháme na autobus do Betléma. Janča, jak jinak, téměř celou cestu prospí – neuvěřitelné, kde ta holka všude dokáže usnout a ještě klidně během konverzace 🙂 Akim jí vypráví, že když přejížděli hranice s Palestinou, žádných kontrol si nevšiml, tak jsme zvědaví, co nás čeká cestou zpět. Jen co jsme vystoupili z autobusu, hned nám je v paták několik taxikářů, kteří nás chtějí svézt k chrámu Narození Páně, že nám prý zkrátí cestu o 40 minut. My se ale nedáme a chceme ukrojit co největší část Betléma a tak se vydáváme po svých. Procházíme obrovským tržištěm, kde se od ptactva přes králíky, jídlo, oblečení až po hračky a drogerii prodává naprosto vše. Neuvěřitelně to zde žije. Obchodníci vyvolávají, nakupující smlouvají, je tu až žasnoucí ruch. Žádné ženy zahalené v burkách, všeho všudy jsme za celou návštěvu Betléma potkali jednu zcela zahalenou ženu, ale potkáváme spoustu krásných arabských žen, které mají zahaleny vlasy do nádherných barevných šátků, nosící přenádherné barevné a originální dlouhé kabátky. Spoustu žen je tu oblečeno jako Evropanky, jen se liší zahalenými vlasy. Jana je z prostředí nadšená! Za pár desítek minut stojíme již u Chrámu. Vstupujeme nízkými dveřmi, které jsou postaveny tak, aby se každý musel před vstupem poklonit. Chrám jako takový je bohužel v rekonstrukci, takže si jeho krásu nemůžeme zcela prohlédnout. Vydáváme se tedy rovnou do zadní části, kde navštěvujeme jeskyni, kde se Ježíšek (dovolte mi vzhledem k blížícím se Vánocům tuto milou zdrobnělinu) narodil. Zrovna se zde shromáždila skupina jeptišek a zpívají oslavnou píseň. Velmi zajímavá atmosféra. Scházíme úplně dolů a vidíme na zemi hvězdu, jako místo označení narození, kterou věřící jeden po druhém políbí. Po návštěvě chrámu shlédneme na náměstí, kde mimo jiné právě zdobí nádherný velký vánoční strom s Palestinskou vlajkou na vrcholku, přehlídku dětských hudebníků, pravděpodobně slavnostní přivítání, ale bohužel jsme nezjistili, koho vítají. Vydáváme se ulicemi až ke zdi, která dělí palestinský Betlém od Izraele. Zvláštní pocit. Vysoká betonová zeď s ocelovými dráty na vrchu, osvětlující z vyhlídek Betlém. Je celá pomalovaná hesly a obrázky. Všechno mluví za vše – žádosti o konec rozepře, konec útlaku, obrovská touha po svobodě a klidu. Na zdi jsou vyvěšeny tabule s příběhy Palestinců žijících v Betlémě.  Jsou to nesmírně emotivní příběhy, které vypráví o mnohdy nepříjemných zkušenostech s izraelskými vojáky. Víte, na všech posvátných místech cítíme pokoru, respekt a obrovskou energii a naději, ačkoli nejsme žádného vyznání. U té rozdělující zdi je najednou všechno jinak. Cítíme sílu, kterou Palestinci musejí mít, aby se dokázali odtrhnout od pocitu nesvobody a žít alespoň trochu normálním životem, cítíme vzdor, snahu, ale zároveň jisté odevzdání osudu, nespravedlnost…přitom ať žijeme tady nebo tam, ať věříme v něco nebo v nic pořád jsme lidé, tak proč se na světě děje to, co se děje…Cestou zpět projíždíme hranicí a tentokrát jsme zkontrolováni. Z autobusu musejí vystoupit všichni arabové, zbytek je zkontrolován vojáky v autobuse. Chvíli trvá, než vojáci přistoupí k arabům a začnou je jednoho po druhém kontrolovat. Když kontrolují vojáci nás v autobuse, loučí se slovy „Enjoy Izrael“ celé to působí dost tísnivým dojmem. Chápeme na jedné straně obavy o bezpečnost, ale svobody si velmi vážíme. V podvečer se vydáváme na Olivovou horu, kde navštěvujeme největší židovský hřbitov na světě. Usedáme v jedné ze zahrad a prohlížíme si osvětlené město. Tma zde přichází velmi rychle a výhledy jsou fascinující. Když se vracíme dolů do města, opět vše kolem po Šábesu ožívá. Začínají jezdit tramvaje, doprava houstne, ulice, které jsme procházeli ještě ráno úplně sami, se zaplňují.

P1100496 P1100610 P1100603 P1100597 P1100577 P1100574 P1100560 P1100557 P1100548 P1100527

V neděli ráno se vydáváme navštívit mešitu Al-Aksá ve Starém městě. Vstup je v zimě omezen na cca 4 hodiny za den. Procházíme bezpečnostní kontrolou a vydáváme se do nádherného komplexu. Jana má na sobě šaty, bundičku a dlouhé černé legíny. Okamžitě jí stopuje jeden chlápek a posílá jí zapůjčit si šátek, neboť je prý nevhodně oblečená. Vydáváme se tedy na místo, které nám ukazuje a tam si nás odchytává jeden stařeček a chce Janě půjčit špinavý pochybný šátek za 20 Shekelů. To se Janě zdá podezřelé a tak se vydává zpět k policejní kontrole a ptá se, zda takto oblečená může vstoupit na Chrámovou horu. Ostraha Janu posílá dál, neboť má zahalené nohy a to je dostačující. Ten chlápek, co Janu odchytl a chtěl jí donutit si zapůjčit za poplatek šátek, na tom asi slušně u neznalých turistů vydělává J Dopoledne se autobusem vydáváme navštívit Mrtvé moře. Bohužel jsme si nějak nerozuměli s řidičem a vystupujeme dříve, než je nutné. Letovisko Ein Gedi, které je uváděno v průvodcích, jako letovisko s nejlepším přístupem k moři, je dost špatně značeno. Myslíme si, že k Mrtvému moři dojdeme pěšky, ale je to ještě pěkný kus cesty. Stopujeme si další autobus a platíme další ne zrovna levnou jízdenku. Konečně ale vystupujeme, kde máme a vydáváme se po obědě v našem oblíbeném McDonaldu na pláž. Pláž je písčitá, čistá, udržovaná hned u komplexu hotelů. Zřejmě je po sezóně. Na pláži je pár lidí, takže si užíváme klid. Koupání v Mrtvém moři je příjemné. Po hodince odpočinku se vydáváme na obchůzku a chytáme autobus zpět do Jeruzaléma. Vracíme se za tmy. Kupujeme suvenýry, posíláme pohledy, užíváme si poslední večer v Jeruzalémě a pomalu plánujeme další návštěvu.

P1100671 P1100654 P1100634

V pondělí ráno se vydáváme opět Shuttlem na letiště. Jak po příletu do Izraele, tak při odletu jsme podrobeni bezpečnostnímu výslechu. Padají otázky jako: „proč jste v Izraeli, na jak dlouho, kde budete bydlet, zda navštěvujete zemi opakovaně…“ Akim má poměrně více razítek v pase a tak jsou otázky na něj ještě hlubší. I kontroly příručních zavazadel jsou bedlivější. Po 4 hodinách nekonečného letu jsme zpět v Praze. A podáváme si ruku na to, že se do Izraele ještě určitě znovu podíváme.

Sólo cesta po Maroku

Agadir – Tiznit – Tafraoute (Anti – Atlas) – Agadir

SO 10. 10. 2015 – Agadir

Po příletu do Agadiru s CK Blue Style a ubytování v hotelu Tagadirt (byl jsem tam z našeho busu jedinej turista) jsem si šel nejprve koupit marockou místní sim kartu, abych měl levnější volání. Stála 70 DH, vyměnili mi ji rovnou při nákupu. Až později jsem si uvědomil, že je to ovšem chyba, neboť jsem byl odříznutej od své české karty, ke které jsem bohužel neznal PIN a PUK. No, párkrát jsem zavolal domů z místní karty, později mi to začalo hlásit něco ve francouzštině a měl jsem po volání do ČR. Zkusil jsem zavolat průvodci Šarifovi z minulého roku ve Varzazatu. Poznal mě po hlase, hlavně když jsem mu zkusil říct něco arabsky. Byl překvapenej a měl na jedné straně velkou radost, ale zároveň byl smutnej, že se neuvidíme, protože jsem měl jiné plány než Varzazat. Zavolal jsem mu ještě 2 x v dalších dnech, vždy jsme si chvíli popovídali, řekl jsem mu, kde zrovna jsem, ujistil jsem ho, že mám v plánu přijet do Varzazatu v příštím roce znovu, Insha al Láh.

NE 11. 10. 2015 – Tiznit

Ráno po lehce rozšířené kontinentální snídani v hotelu Tagadirt v Agadíru jsem vyrazil k taxíkem (40 DH) k autobusovému nádraží. Povedlo se mi koupit lístek na bus společnosti CTM v 10 hod. do Tiznitu (40 DH), i když podle jejich internetu to tam jezdí až večer. Bus Supratour ve stejný čas už byl vyprodanej. Bus CTM měl ,,lehké“ zpoždění, přijel někdy po půl jedenácté. Do Tiznitu jsem přijel cca v 13.30 hod., těsně před Tiznitem jsme měli pauzu u slušné restaurace asi 40 min., tak jsem si dal první tažín (dušené maso se zeleninou, brambory, příp. švestkami, olivami, ke kterému se jí chleba°; připravuje se v keramické uzavřené nádobě). Po příjezdu do Tiznitu jsem začal pátrat po spojení na další den po ránu do Tafraoute, řidič mi řekl, ať přijdu ráno cca v 6. 30 h na místo, kde jsem vystoupil. No, nezbylo mi nic jiného, než mu důvěřovat. Našel jsem pak slušné a levné ubytování v hotelu As Saka, kde mi nabídli pokoj za 130 DH a snídani za 20 DH, a vyrazil jsem na prohlídku městských hradeb a mediny. Kolem hradeb rostly olivovníky, ochutnal jsem prvně v životě zralé olivy přímo u zdroje. Byly sice měkké, ale bez další úpravy se fakt jíst nedají. L Hradby jsou podobné hradbám v Taroudantu, jsou však o pár století mladší. V medině jsem si prohlédl mj. památné místo Source Blue, a prošel trhy. Velká mešita byla zrovna obehnána lešením, ale svolávat k modlitbě z ní nepřestali. Město na mě působilo dost exoticky, ženy byly často zahalené tak, že jim koukaly jen oči, za celý den jsem nepotkal jediného Evropana. Opuštěné, ale čisté uličky v medině střídal živej ruch, hlavně bylo hodně lidí na trhu a kolem vyzdobených mešit, každou chvíli svolávání k modlitbě, povozy s osly, vůně teplého jídla, koření, tropického ovoce, no prostě Orient v pravém slova smyslu. I muži chodili většinou v tradičním oblečení, galabíji.

Večer jsem vyrazil do místního hammamu v medině, (parní lázně, kde ovšem nejsou sprchy, ale návštěvník vyfasuje masážní žínku a dva kýble, do kterých si načepuje vodu a polévá se), vstupné bylo 10 DH, v hammámu bylo dost chlapů (ženy bohužel ne), Evropan jsem tam byl jen já. Jeden mladej, sportovně založenej Maročan tam předváděl přímo artistické úkony jak hadí muž, když se protahoval. Pochválil jsem mu to, nabídl mi, že mě zmasíruje, této nabídky jsem ovšem nevyužil, nebyl jsem si jistej svou ,,pružností“ J.

Po návštěvě hammámu jsem měl ve tmě v medině trochu problémy s orientací, člověk se v tom bludišti úzkých a často slepých uliček lehce ztratí, zvlášť v noci, ale nakonec se mi povedlo dostat se v pořádku do hotelu.

img_5643-tiznit-mestske-hradby img_5672-tiznit-source-bleue img_5683-tiznit-velka-mesita img_5708-tiznit-medina img_5761-tiznit-brana-v-medine img_5791-tiznit-mestske-hradby

Continue reading

Vidět Neapol a zemřít

Neapol nás přivítala slunečným počasím. Již na letišti jsme si chtěli zakoupit kartičku ArteCard Campania, o které Akim zjistil, že za 32€/osoba (25€/student) můžeme na 3 dny využívat veškerou veřejnou dopravu a navíc umožňuje výrazné slevy na vstupné. Na letišti bohužel nebyla k zakoupení a tak jsme se za 3€ / osoba vydali z letiště uschovat batohy do Hotelu Ideal, kde jsme si již z Čech zarezervovali ubytování za 500 Kč / za osobu na noc se snídaní. Hotel byl hned u centrálního nádrží na Piazza Garibaldy. Na tomto nádraží jsme na informacích zakoupili zmíněnou ArteCard Campania. První zlevněný vstup jsme využili v Národním archeologickém muzeu v Neapoli (5€ / osoba). Ohromily nás velké antické sochy z mramoru, vytesané z jediného kusu, bohaté nálezy z Pompejí a Herkulanea. Velmi zajímavá byla lehce eroticky laděná expozice „italské kamasutry“ zachycená na freskách z Pompejí – do 20. Století byla expozice ženám a dětem nepřístupna 😉

P1090816 P1090820 P1090829 P1090834Continue reading