Neúspěšný Nošak 7492m a naše cesta do Afghánistánu

Malé ohlédnutí za naším výletem do Afghánistánu a neúspěšný pokus na Nošák 7492m. On to vlastně nebyl ani pokus, spíš jen trek do BC.

Náš termín byl vybrán velice nešťastně a to 22.8.-15.9. I přes ujišťování, že je to nejlepší možný termín, opak byl pravdou.

Do Dušanbe přilétáme 23.8. v ranních hodinách a hned před letištěm stojí naše jeapy, které nás mají odvést k Afghánským hranicím. Cesta vede z velké části po tádžicko afghánské hranici. V noci spíme asi po 13 hodinách jízdy v Chorogu. Další den po zařízení afgánských víz přejíždíme do tádžického Iškašimu, kde trávíme další noc

25.8. konečně přejíždíme do Iškašimu na afghánské straně. Po vyřízení nezbytné registracea permitu jedeme do Qazi Dehu, kde čekáme na nosiče a odkud začíná trek do základního tábora. Nosiči přicházejí s hodně hodinovým zpožděním, ale i tak vyrážíme směrem do BC.

Trek do BC jsme si rozvrhli na 3 dny a tak do základního tábora dorážíme 27.8. Jsme tady úplně sami. Odpoledne se jdu podívat nad BC a potkávám Pavla Béma, který jde proti mě. Po menším rozhovoru se jdu podívat do jeho kempu, který je asi půl hodiny nad BC. Když tam dorazím, potkávám se tam neplánovaně s Tomášem Haničincem, se kterým už jsem na pár akcí byl. Následně k nám doráží část naší party a zjišťujeme informace. No prostě nám nějak bylo řečeno, že náš termín je na prd a že už teď je tady všechno v ledu a už to není moc bezpečné.

  

Další den se přesunujeme do předsunutého tábora, abychom jsme se mohli podívat alespoň trošku nahoru, i když jsme s vrcholem vůbec nepočítali. Následující den jdeme směrem do C1. Cesta vede v tohle období jen po suti či rozsekané skále a není to cesta vůbec příjemná. Docházíme asi 100 výškových metrů pod C1, kde to Jirka s Fandou otáčejí. My se rozhodujeme, že se tady alespoň jednou vyspíme.

Ráno se probouzíme a Fredrikovi je špatně, proto sestupuje. Já s Tomášem se jdeme podívat do C1. A protože se nám tam líbilo, balíme stan a jdeme se do C1 vyspat. V C1 byl hrozný nepořádek, skoro všechny obaly v polštině. A když vidíme, že je opravdu všechno v ledu, a že tady neuděláme žádnou horolezeckou stopu, rozhodujeme se, že tady uděláme alespoň stopu ekologickou. A celý kemp C1 jsme s Tomášem uklidili, což nám trvalo asi hodinu.

Následující den se jdeme projít po ledu nad C1, ale asi po 100 výškových metrech to otáčíme. Led má asi 45 stupňů a my moc nevidíme smysl, proč jít víc nahoru a víc riskovat. Proto ještě ten den scházíme do BC.

Tady už na nás čekali Jirka s Fandou, že bychom mohli jít alespoň na okolní vrchol Kharpošte Yakhi (5698m). A také vyrážíme. Je to vrchol na 2 dny od BC. První den se dojde k moréně asi v 5000m a druhý dojde na vrchol. Technicky je to jednoduché, jen kousek pod vrchol se prochází taková menší ledová stěnka asi o 50 stupních. Odměnou nám jsou krásné výhledy na Tirich Mir, nejvyšší vrchol Hindúkuše, ale také v dálce osmitisícovky K2, Gasherbrumy či Nanga Parbat.

 

Následně se rozhodujeme, že tady toho asi moc nepředvedeme, tak si přes satelitní telefon objednáme nosiče, kteří po pár dnech přicházejí a my se vracíme od Nošáku pryč.

Je to škoda, tady z tohodle pohledu nevypadal Nošák nějak extrémně těžce (samozřejmě my nikam nedošli a dostali se tak maximálně do 5700m, těsně nad C1). Ale září na Nošáku asi není nejlepší nápad.

Weisskugel napodruhé

V loňském roce jsme se na Weisskugel chystali třikrát, v prvních dvou případech plány zhatila předpověď počasí. Znechucení neustálým posouváním termínu jsme napotřetí koncem září vyjeli, i když ani tentokrát nebyly vyhlídky bezvadné. V den příjezdu jsme se vydali z Ventu na zamluvenou chatu Bella Vista. Byl krásný den a dlouhou cestu údolím jsme si užili. Na chatu jsme přišli s výbornou náladou. Povinná večeře byla vynikající a ubytování luxusní. Domluvili jsme se na brzkém vstávání a nedbali varování, že jdeme sami. Ráno sněžilo a nebylo vidět na krok, nijak jsme tedy nechvátali. Vyrazili jsme však nakonec přeci jen za tmy. Cesta byla zavátá, ale kluci ji kupodivu (jak jsme zjistili letos) trefovali přesně, prošlapávání sněhu však bralo mnoho sil a času, a tak jsme na hřeben na kótě cca 3. 200 m. n. m. došli teprve před polednem, co však bylo stejně limitní – foukal zde silný vítr, sotva jsme se udrželi na nohou. Zkusili jsme ještě sejít na ledovec, ale vítr byl i tady pořádný. Bylo jasné, že podmínky zimního výstupu nás na horu nepustí, neboť tenhle kopec je „dlouhý“ i v létě. Vrátili jsme se tedy na chatu a ještě ten den i do Ventu.

     

Velmi odhodlaní jsme se letos vrátili výstup zopakovat, předpověď nebyla vůbec špatná. Lenivější část výpravy rozhodla, že nepůjdeme na Bella Vistu z Ventu, ale z italské strany z Masso Corte (Kurzras) – což je jen 800 výškových metrů a 2 hodinky chůze. Za parádního počasí jsme došli na chatu, která byla nacpaná lidmi. To byla dobrá zpráva. Chatař nám prozradil, že mimo nás jsou na Weisskugel nahlášeny dvě další skupinky. O půlnoci sice přišla bouřka a ráno mrholilo, ale vyrazili jsme „téměř“ podle plánu před půl šestou. Viditelnost byla dobrá a chvílemi vykouklo i slunce. Na „našem“ hřebenu jsme tentokrát byli už kolem osmé a věřili jsme, že tentokrát to klapne. Po přejití dlouhého kamenného hřebínku a krátké cestě po ledovci (v části i pod převějemi a padající skálou) jsme stanuli před závěrečnou chvílemi prudkou cestou na hřeben Palla Bianci zakončenou přelezem přes vrcholový skalní hřebínek, kde nás Akim skvěle odjistil. Dík! Byli jsme konečně u cíle a šťastní. Cesta zpátky byla celkem nekonečná (dohromady to dalo kolem 15 km a 1. 450 nastoupaných výškových metrů), a tak pivo na chatě bylo opravdu vytoužené. Pěkně jsme si podebatovali a zmožení po výborné večeři brzy usnuli.

                

 

Ráno jsme za krásného počasí sestoupili do Masso Corte. Na zpáteční cestě jsme dali koupel v Mondsee a navečer už byli v Budějovicích.

Účastníci:

Akim, Iva, Dan, Radek, Andrea

    

Ubytování: Riffugio Bella Vista (66 euro za noc a osobu, polopenze, povinná záloha)

České Budějovice – Masso Corte – cca 600 km

Dachstein na skialpech

Klasický každoroční skialpový Dachstein

sobota – brzo ráno vyrážíme z Budějovic směr Obertaun – po sjezdovce a pak volně na Simony hutte (v zimě je otevřená)

neděle – vrchol Dachsteinu a pak sjezd k autu

Otztalské alpy na sněžnicích

Zimní radovánky na sněžnicích a malý typ na zimní Alpy

Pátek – brzo ráno vyrážíme z Českých Budějovic směr Vent – cesta na chatu Hochjoch-Hospiz – spaní ve Winterraumu

Sobota – chata Hochjoch-Hospiz – Brandenburger Haus – vrchol Erichspitze 3425m – Brandenburger Haus – spaní ve Winterraumu

Neděle – cesta do Ventu a domů

účastnící : 5 lidí a pes 😀

Výstup na Prisojnik (Slovinsko) po ferratě

Na vrchol Prisojnik (2547 m.n.m.)  jsme se rozhodli vylézt po původním prekaženém plánu vylézt na Triglav – nejvyšší horu Slovinska (2864 m.n.m). Původní záměr nám překlazil čerstvě napadený sníh spolu se zvážením své vlastní fyzické kondice a prakticky žádné zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Část naší výpravy se přece jen pokusila Triglav zdolat – sice se nedostali až na vrchol ale podařilo se jim zdolat alespoň Malý Triglav (2739 m.n.m.).

Cesta na Prisojnik pro nás měla začít ze sedla Vršič (1611 m.n.m) kam se dá pohodlně dojet až autem. Nám ale cestu zkomplikovala oprava místní silnice, takže jsme začínali zhruba na 1100 m.n.m a cestu si tak prodloužili o 2 hodiny. Další zpoždění nám způsobil můj smysl pro dezorientaci a neschopnost najít cestu ze sedla Vršič na nástup k ferratě.

Continue reading

Těsně pod Triglavem

Už v létě se zrodil plán na zdolání Triglavu (2,864 m). Vše bylo pečlivě naplánováno, akorát termín jsme postupně oddalovali, až nakonec napadl sníh. Podle toho jsme na poslední chvíli museli přispůsobit výbavu (zimní oblečení, sněžnice). Původně to měla být čtyřčlenná výprava, ale dva dny před odjezdem to odřekli dva členové (včetně organizátorky – mojí sestry Veroniky). Přebrali jsme tedy plány a ze čtyřčlenné výpravy se stala dvoučlenná. Vytiskli jsme mapy a ve čtvrtek ráno v šest jsme vyjeli z Brna.

Když jsme dorazili na místo startu „Stará Fužima“ u Bohiňského jezera, přepadla mě trošku nervozita že máme 5 hodin na to ujít něco přes 12 km před setměním. Parkoviště jsme našli při okraji naší stezky. Trošku nás překvapilo 20 euro na 2 dny, ale vzhledem k časové tísni jsme alternativu ani nehledali. Vyšli jsme svižným tempem a nejistota že bychom to nestihli na naši chatu před setměním rázem opadla.

Cestou jsme prošli placenou stezkou na Mostnické vodopády. Jít kolem čiré řeky, ve které bylo vidět nespočet pstruhů, bylo pro mě a pro Václava, jakožto rybáře, opravodovým balzámem pro oči.

 

Postupně jsme jsem se dostali do opravdu strmého stoupání a netrvalo dlouho kdy nám došlo, že 1900 výškových metrů na chatu „Dom Planika“ během 5 hodin nezvládnem. Začali jsme hledat v mapách, jestli nemáme po cestě nějakou bližší chatu. Naštěstí jsme našli. „Vodnikov Dom“ byl o celých 600 výškových metrů níže a byl přesně na cestě za naším cílem.

Continue reading

Vícedélka na Hohe Wand

Původní plán, výstup na Weisskugel (3739 m.), jsme museli zrušit pár dnů před odjezdem kvůli nepřízni počasí. Jako alternativu jsme si zvolili lezení na vápencovém masivu Hohe Wand, kde si i začínající lezci mohou vyzkoušet vícedelkové lezení na až 250 metrů vysoké skále.

V sobotu jsme vyjeli brzo ráno. S druhou polovinou výpravy (z Českých Budějovic) jsme se setkali po desáté hodině v kempu Agrargemeinschaft Maiersdorf, odkud je to asi 30 minut chůze, včetne nástupu.

Vzhledem k tomu, že lezecký tlak je v této oblasti velký a my jsme ke skále dorazili trošku později než jsme měli v úmyslu, museli jsme vybrat cestu spíše podle toho, kde bylo volno.

Akim s Andreou si zvolili cestu „Drachsgrat, 4+“ která má trošku težší první délku, jinak je to ale hodně zajímavá cesta přes hřebínek. Zbytek, Pavel s Ivčou a já s Václavem, jsme se vydali cestou „Reineke Fuchs, 5-„. Cesta nám zabrala necelé tři hodiny, ale potvrdilo se nám, že Hohe Wand není úplně vhodný na letní horké dny. Všichni jsme byli unavení víc ze slunce než ze samotného lezení, takže jsme se po občerstvení  v „Alpengasthof Postl“ domluvili už jen na jednodélkové cesty.

Continue reading

Finsko – země tisíce jezer

1.9. – Večer kolem 23. hodiny přistáváme v Helsinkách na letišti, kde si také v půjčovně vyzvedáváme auto a jedeme do nedalekého, 44km vzdáleného, národního parku Nuuksion kansallispuisto. Krátce po půlnoci přespáváme na odlehlém parkovišti v autě.

2.9. – Ráno si v Nuuksion kansallispuisto procházíme okruh kolem jezera Haukkalampi. Cestou míjíme několik tábořišť a jezer a po procházce jedeme autem směr Kotka, od které je nedaleko vzdálený park Valkmusan kansallispuisto s rozhlednou. Procházíme asi 4 km dlouhou naučnou stezkou po dřevěných chodníčcích napříč rašeliništi, v polovině cesty narážíme na rozhlednu velikosti menšího českého posedu. Potom si procházíme malebné městečko Kotka, kde nás zaujal především pěkný park s umělým vodopádem. Cestou se ještě zastavujeme ve městě Imatra s cílem prohlédnout si přírodní vodopád. Bohužel jsme místo něj narazili pouze na rozestavěnou přehradu a pár kaskád bez vody, proto se déle nezdržujeme a pokračujeme v cestě. Na severu poblíž ruských hranic přespáváme v hotelu Fireman Center, což je hotýlek ve stylu hasičské zbrojnice.

3.9. – Vyrážíme časně ráno do národního parku Patvinsuo, který se nachází nedaleko ruských hranic. Součástí parku je hned několik naučných stezek, které si také procházíme. Na břehu jezera Suomunjarvi je půjčovna kánoí, které si lze za 8 €/hod či 30 €/den půjčit. My jsme zvolili první variantu a část jezera prozkoumali, na což nám hodinka bohatě stačila. Po celodenním výletě v NP Patvinsuo vyrážíme do města Joensuu, kde máme zarezervovaný nocleh v Hotelu Linnunlahti, což je velice pěkné a čisté ubytování v nových chatkách, jejichž součástí je vlastní sauna.

4.9. – Ráno se vyspíme a procházíme si část města Joensuu a odpočíváme u bowlingu. Před polednem vyrážíme do národního parku Koli, kde je možné se dostat na široko daleko nejvyšší vrchol Ukko-koli (347 m.n.m.). Celé Finsko je víceméně rovinaté, takže je i z tak nízké nadmořské výšky možné si užít krásný výhled na jezero Pielinen. Nabízí se zde možnost několika pěších tras různých délek a obtížností. My jsme si prošli asi 5 km okruh a kochali se výhledem na jezero s různých stran a výšek. Všichni jsme se shodli, že výhled na Pielinen se spoustou ostrůvků byl pro nás asi největším zážitek z celé cesty. Večer jsme se ubytovali v Tuomarniemi Cottages, což je samostatná chatka v lese na břehu jezera, mezi jejíž výbavu patří jak jinak než vlastní sauna. Večer proto trávíme saunováním s osvěžením v přilehlém jezeře.

5.9. Navštěvujeme město Savonlinnu s kamenným hradem Olavinlinna, který se nachází na ostrově propojeném s břehem dřevěnou lávkou. Otevírací doba byla až od 10 hodin, a protože nás čekala poměrně dlouhá cesta na jih do hlavního města, spokojili jsme se s prohlídkou nádvoří a okolí hradu. Cestou do Helsinek se zastavujeme ve městě Lahti, kde si prohlížíme skokanské můstky. V Helsinkách navštěvujeme místní ZOO a ubytováváme se v kempu Rastila Camping Helsinky.

6.9. Prohlížíme si hlavní město Helsinky, převážně Senátní náměstí s katedrálou Tuomiokirko kousek. Navštívíme také doky a ruskou pravoslavnou Uspenskou katedrálu za náměstím. Nedaleko ruského kola se rozprostírá rybí trh, kterým procházíme za vůně moře a rybiny. Prohlídka centra nám zabrala asi jen 2,5 hodiny. Přesto, že se může ve srovnání s Prahou zdát, že toho Helsinky tolik zajímavého k vidění nenabízejí, zaujala nás jejich příjemná atmosféra a čistota. V průběhu odpoledne se vydáváme na letiště, kde vracíme auto a čekáme na let do Prahy.

Účastníci:

Zuzana Zemanová

Michaela Škardová

Lukáš Mitas

Martin Jáchym

Vícedélka Gindlkante

Sice jsem ze začátku nechtěl toto na web dávat, ale z důvodu tak krásného nástupu ke skále musím Gindlkante doporučit.

S Benym jsme se domlouvali na nějaké jednodenní vícedélkové lezení a dohodli jsme se na Gindlkante, 390m skálu nedaleko Liezenu, což je asi 2,5 hodiny jízdy z Českých Budějovic

Autem se přijede do vesnice Pürgg, kde se hned na začátku obce na parkovišti nechá auto. Z parkoviště se jde asi 200 m zpátky po silnici, kde je u kapličky odbočka na turistickou stezku směrem na Dachsteinblick. Po velice pohodlné cestě se neobvykle k nástupu mírně klesá, projde se nejdříve kolem jedné turistické odbočky a asi 20 až 30m před druhou odbočkou je vpravo naše skála. Nástup je asi 20m od turistické stezky a je zde vidět pěkně vyšlapaná cestička až k nástupu. Od auta nám to trvalo nějakou čtvrthodinku.

Co se týče samotného lezení, je to patrné z topa na http://www.bergsteigen.com/klettern/steiermark/totes-gebirge/gindlkante

Cesta je pěkně zajištěna a zatím není moc olezená.

Sestup je také příjemný po turistické stezce.

     

Účastníci: Martin Jáchym (Akim) a Petr Benhák (Beny)

Výstup na nejvyšší horu Iránu – Damavand

Po 9 letech se vracím opět do Iránu pokusit se o vrchol Damavandu, který jsme kvůli velkému množství sněhu tehdy nevylezli (nelezli jsme v sezóně).  Damavand je sopečného původu a je nejvyšší horou nejen Iránu, ale i všech zemí Blízkého východu. Svojí výškou 5671 m.n.m. značně převyšuje své okolí, ale i tak lze vrchol zvládnout bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení či zkušeností.

4.8. – Náš výlet začíná dopoledne na pražském letišti, odkud letíme nejdříve do Kyjeva. A protože zde máme asi 5 hodin čas na přestup, rozhodujeme se, že si  zajedeme na jídlo a pivo na místní hlavní náměstí – Majdan. A to také hned po přistání děláme, najímáme si zde taxík, který nás přes památník Matka Vlast odváží na Majdan. Zde po jídle a pár pivech se necháváme opět svést na letiště, odkud letíme do Teheránu.

5.8. – Lehce po půlnoci přistáváme v Teheránu, kde si musíme nejdříve obstarat víza. Víza zde nejsou problém, jen se za ně musí poměrně dost zaplatit a to 60 euro za vízum a ještě k tomu 16 euro za pojištění (i když pojištění máme, ale Alpenverein nám neuznávají). Po zajištění víz a výměně místní měny si nacházíme taxi, která nás má za 750.000 rialů odvést k lanovce na Tochal (3964 m.n.m.), kde jsme se chtěli první den aklimatizovat. Bohužel byl ale Tochal tento den kvůli návštěvě nějakého zahraničního prezidenta zavřený, proto na rychlo měníme plány a necháváme se taxíkem odvést až pod Damavand, do vesničky Polour, kde se nachází ubytovna a lze si zde zařídit permit na vrchol. Permit zde stojí 50 dolarů, ale pravděpodobně jej musí platit pouze cizinci. Lze si zde také pronajmout za 1 milion riálů auto a nechat se vyvézt až k tábořišti Gusfand Sara ve výšce 3200 m. Toto také využíváme, a abychom náklady co nejvíce rozložili, jedeme ještě se 4 dalšími Iránci. V Gusfand Sara kvůli aklimatizaci nechvátáme a stavíme zde stan a přespáváme zde. Gusfand Sara je malý komplex budov, který tvoří menší mešita a několik pasteveckých obydlí sloužící jako ubytovna či prodejna potravin.

6.8. Druhý den ráno balíme stan a vyrážíme po stezce do základního tábora (Barghah-e-Sevvom) ve výšce asi 4150 metrů. Většina turistů si na tuto cestu najímá muly, aby jim vynesly baťohy, my ale těchto služeb nevyužíváme a veškeré vybavení házíme na záda. Protože zde není potřeba nějakého horolezeckého vybavení, naše krosny neváží nějak moc. Do základního tábora se jde po zřetelné stezce a je značně využívána. Do tábora dorážíme po 4 hodinách poklidného tempa, vzdálenost od  Gusfand Sara  je 3,7km. Cestou potkáváme spoustu místních, kteří chtějí jít také na vrchol. A protože zde nejsou lidé moc zvyklí na cizince, chtějí si pomalu všichni povídat a fotit se.

7.8. Další den přemýšlíme, zda už jít rovnou na vrchol či se ještě jeden den aklimatizovat (přeci jen bychom vyráželi na vrchol necelých 48 hodin po příletu do Iránu). Ale protože nám ostatní říkají, že následující den bude lepší počasí, rozhodujeme se den počkat. Kvůli aklimatizaci se rozhodujeme vyjít si část cesty a vyjít na tzv. na Mont Blanc, tj. do výšky nad 4800 m.n.m. Vystoupat do této výšky nám z tábora i s několika pauzama trvá něco mále přes 1,5 hodiny. Večer jdeme dřív spát, abychom jsme si mohli dát na půl 4 budíka.

8.8. – Vrcholový den. Od stanu vyrážíme kolem 4:15. Cesta na vrchol vede úplně přímo a je dlouhá 3,4 km s převýšením kolem 1400m. Cesta nahoru nám šla poměrně lehce, předbíháme mnoho skupinek, které vyrazili před námi. Vrchol je patrný již z dálky, nahoře je vidět kouř čoudící z vrcholu. Za 4:45 hodiny (v 9 hodin ráno) dorážíme do vrcholového kráteru,  kde strávili asi 1 hodinu. I když jsme cestou na vrchol předbíhali několik desítek lidí, byli jsme zde na vrcholu celou dobu úplně sami, ostatní byli opravdu velmi pomalí. Dolů ke stanu se sestupuje ještě příjemněji a opět s několika delšíma pauzama za 2 a půl hodiny jsme zase v základním táboře. Zde příliš neleníme, balíme stan a pádíme rychle do Gusfand Sara, odkud se necháváme svést do Polouru. V Polouru po vydatné večeři a zjištění, že zde není kloudné ubytování, se rozhodujeme, že pojedeme ještě tento den do Teheránu. Večer slavíme vrchol nealkoholickým pivem.

9.8. – V hotelu Mina se necháváme ubytovat na celé 3 dny. Hotel je hned vedle stanice metra Darwazeh Dowtat a i když není úplně levný (asi 2,4 milionu riálů za pokoj a noc), z důvodu naší lenosti se sháněním jiného ubytování se rozhodujeme hotel neměnit. V Teheránu se jdeme nejdříve podívat na monument Azadi, což je památník z bílého mramoru, postavený k příležitosti 2500. výročí perské říše. Následně navštěvujeme místní Grand Bazar, který má prý desítky kilometrů a nachází se nedaleko zastávky metra Panzdah Khordad. Odpoledne se jdeme podívat k vrcholu Tochal, který byl na začátku naší cesty zavřený. Zde jdeme nejdříve na bobovou dráhu a následně pomocí jedné krátké lanovky jdeme na jednu vyhlídku, kde jsme vydrželi několik hodin a viděli krásně skoro celý Teherán jak za světla, tak v noci. Cestou dolů jsme pozváni na jednu narozeninovou párty, kde tančilo na místní poměry několik polonahých místních slečen (tj. sundaly si z hlavy šátky).

10.8. Ráno se jedeme podívat do nedalekého města Qom (asi jedna hodina jízdy autobusem z jižního terminálu), kde si prohlížíme svatyni Hazrat-e Masumeh, která je druhá nejposvátnější v Íránu. Po návratu do Teheránu se jdeme podívat na Tabiat bridge, což je krásný Teheránský víceúrovňový most spojují parky, muzea a různá občerstvení. Den ukončujeme návštěvou místního moderního planetária.

11.8. Poslední den v Iránu trávíme v Golestan Palace, což je systém paláců a muzeí, který je zapsán i v UNESCO. No musíme uznat, že to pro nás nebyl až takový zázrak, jak v průvodcích popisují. Následně se jdeme ještě podívat jednou na Tabiat bridge a den končíme na Milad Tower, což je  7. nejvyšší televizní věž na světě. Následně si jdeme vyzvednout bágly na hotel a jedeme metrem až na letiště. I když je letiště od města vzdáleno asi 70 km, vede na něj nově metro, které stojí jako klasický lístek po městě, 8000 riálů – asi 5Kč.

12.8. – Kolem půl 3 ráno odlétáme směr Azerbajdžán a já po prohlídce Baku následně domů. Kluci ještě směr Kavkaz a na Elbrus.

Účastnící:

Martin Jáchym

Jan Klíma

Tomáš Svoboda