Elbrus na vlastní pěst

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Continue reading

Výstup na Hochgolling 2862m, výlet do Nízkých Taur

5. července – V 8 ráno přijíždí Míša s Láďou z Prahy do Budějovic, odkud ve čtyřech vyrážíme do Rakouska. Protože nás tento den čeká jen asi 2 hodinová chůze na chatu, stavíme se cestou v soutěsce Dr. Vogelgesang Klamm (Ptačí soutěska). Jedná se o druhou nejdelší skalní soutěskou v Rakousku. Cesta vede přes dřevěné chodníčky s 500 schody kolem potoka. Platí se zde vstupné 4,5 euro za osobu a cestu tam i zpět jsme zvládli do 2 hodin. Následně jedeme na parkoviště pod Riesachwasserfall, kde ale po nás chtějí za 3 dny parkování 20 euro, proto se rozhodujeme, že zaparkujeme na parkovišti pár stovek metrů před mýtnou bránou, kde je parkování zdarma. Nasazujeme baťohy a jdeme směr Gollinger Hütte. Cesta vede nejdříve po šotolinové silnici pod nákladní lanovku na chatu, odkud cesta začíná trošku stoupat až na chatu. Všude kolem chaty jsou krásné vodopády. Cesta trvá z parkoviště na chatu cca 2 hodiny, s převýšením cca 600m. Cena ubytování je pro členy OAEV 8,5 euro na noc, pivo, což nám dalo největší část útraty, za 4,4 eura.

6. července – Dnes máme v plánu vylézt na Hochgolling (2862 m n. m.), což je nejvyšší vrchol Nízkých Taur. Z chaty je to převýšení asi 1200m, proto vyrážíme až kolem půl 9. Za chatou se pokračuje mírným stoupáním až na konec údolí potoka Steinriesenbach do tzv. Gollingwinkel (u chaty značeno cesta 15 minut). Zde cesta uhýbá lehce vpravo a ostře stoupá až do sedla Gollingscharte ve výšce 2326 m (cesta z chaty 3 hodiny). V sedle je rozcestník na chatu Landawirseehütte a na vrchol Hochgollingu. Přibližně v jedné třetině na vrchol se nabídnou dvě varianty výstupu. Jedna vede přes hřeben, druhá varianta vede kousek pod hřebenem a je značena jako normálka. Na vrcholu je klasicky vrcholový kříž, cesta z chaty je pohodovým tempem za 6 hodin. Zde si dáváme asi 1 hodinu pauzu, je krásné slunečné a teplé počasí. Sestup na chatu Gollinger Hütte je po výstupové trase. Na chatě si dáváme řízky či jiné pochutiny a samozřejmě pivo.

7. července – Vracíme se směrem k autu přes Preintalerhütte. Od chaty Gollinghütte 1641 m je cesta patrná, traverzuje se serpentýnami k západní stěně Greifenbergu až do sedla Greifenbergsattel 2450 m, kde se nachází nejvýše položené jezero ve Schladminských Taurách. Odtud je již krásně vidět vrcholový kříž a na vrchol to už tvá jen chvilku. Na vrcholu bylo poměrně dost lidí a většinou mluvili česky. Z vrcholu se sestupuje po hřebeni a pak do kotle Klafferkessel k mnoha jezerům. Největší z nich je Oberer Klafferkesee. Zde si dáváme opět dlouhý odpočinek, za který jsme následně odměněni drobným deštěm. Na chatě Preintalerhütte 1657 m si dáváme jídlo a pivo, následně vyrážíme dolů k parkovišti. Od chaty na parkoviště je to asi 2 hodiny, Míša s Láďou si dávají ještě v Riesachsee koupačku. Těsně před parkovištěm se jde kolem vodopádů Riesachwasserfall, toto můžeme doporučit, vodopády jsou moc pěkné, hezčí než Ptačí soutěska.

Účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

Míša Škardová

Ladislav Škarda

Huascaran, Peru – přípravy, plány

Vybavení

https://docs.google.com/document/d/1eTO5kkOVtouJzW8R1krRi42I9HamPBmnmwgGDIN9Nak/edit?usp=sharing

Odkazy

Harmonogram

28.5. – let do města Lima
28.5./29.5. – přejezd do Huarazu, 3000m.n.m
31.5.-6.6. – aklimatizace – BC Alpamayo, 5947m nebo Quitaraju 6036m
6.6.-7.6. – rest v Huarazu
8.6-14.6. – Huascaran, 6768m nebo Chopicalqui, 6354m

  1. den – Musho – BC, 4150m
  2. den – BC – C1, 4900m
  3. den – C1 – C2, 5400m
  4. den – C2 – vrchol, 6768m
  5. den – sestup do BC
  6. den – zpět do Musho

15.6-18.6 – rezerva pro počasí
19.6-20.6 – cesta do města Lima a odlet (odlet v 20:00 tak transport do města Lima idealně stejný den)

Pojištění

http://www.oeav.cz/alpenverein-premium – novinka od 3/2017, termín se počitá odlet-přilet do domácí země a minimální doba měsíc. Připojištění nad 6000m je potřeba zajistit prakticky vždy (teoreticky existují případy, kdy se lze nad 6000m i dle jejich podminek dostat bez tohoto připojištění, ale nesmí se spát nikdy nad BC atd.) Pro vyřízení pojistky je potřeba projít schvalovací procesem (nemusí to schválit), takže začít vyřizovat min dva týdny před odletem.

cena: 400EUR/osoba

Doprava

Brno-Videň-Brno

https://www.studentagency.cz/#form-2
28.5 5:10 – na letišti ve Vídni budem v 7:25
20.6 20:20 – do Brna ke grandu dorazime v 22:50
(zavazadlo navic za 50,-)

Videň-Lima-Videň

Doprava Lima – Huaraz

http://www.moviltours.com.pe/ – 35USD/osoba za noční spoj s plnou lůžkovou pravou. Pokud se spokjíte se spaním v leže, tak se dá sehnat za 13USD/osoba

 

 

Jarní Kazachstán

Kazachstán kvůli výstavě Expo ruší Čechům víza, proto se s kamarádem Davidem domlouváme na tomto výletu.

 

29.3. – V odpoledních hodinách odlétáme z Prahy do Kazašské Almaty s mezipřistáním v Istambulu. Abychom jsme si mezipřistání co nejvíc zkrátili, kupujeme zde ve free shopu 2 flašky vína a také je následně dopíjíme. Tímto chytrým tahem jsme si nejen zpříjemnili čekání na letadlo, ale poměrně i silně zkrátili let.

 

30.3. – V Almaty přistáváme brzy ráno a hned jedeme několika busy směrem k Velkému Almatickému jezeru. Od parku Prvního prezidenta Republiky Kazachstánu již autobusy moc nejezdí, proto si zde najímáme taxík a jedeme s ním. Nejdříve projíždíme mýtnou bránou, kde platíme poplatek za vstup, následně nás taxi vyhazuje nedaleko rour vodní elektrárny pod jezerem. Taxikář nás vyhazuje a hned odjíždí, ale Akim nechává v taxi láhev s benzínem do vařiče. David zkušeně nečeká, stopuje kolem projíždějící auto a pro láhev dojíždí, taxík potká ale až u mýtné brány, láhev je zachráněna. Směrem k jezeru jdeme kolem rour vedoucí od jezera k elektrárně, ale protože se silně boříme do sněhu, musíme na rouru vylézt a jdeme skoro celou dobu po rouře až k jezeru. U jezera již sněží, proto stavíme stan a jdeme hned spát.

31.3. – Druhý den se budíme do absolutního jasného počasí. Konečně pořádně vidíme okolí i zamrzlé jezero. Potrekujeme v okolí, dojdeme k neobvyklé Ťanšanské hvězdárně, která leží cca 2750m.n.m. Ale protože se zde již propadáme ve sněhu po pás, zde i končíme. Cestou dolů jsme šli stejnou cestou jako nahoru – po rouře. Po návratu do Almaty se ubytováváme v hotelu Turkistán, kde nás stál pokoj s koupelnou na chodbě 3000 KZT. Večer jdeme na pivo, ale když nás z jednoho baru vyhazují, protože nemáme v jejich očích slušné oblečení, končíme v baru, kde točí velkopopovického kozla a platan.

  

1.4. – Tento den máme naplánovaný výlet do kaňonu Čaryn a tak jdeme na autobusové nádraží Sajachat, odkud nás maršrutka za 2500 KZT osoba odváží na křižovatku ke kaňonu (asi 4 hodiny jízdy). Od křižovatky je to do kaňonu poměrně daleko, asi 10 km po prašné cestě. Nikdo zde bohužel již nejel, proto jsme museli tuto cestu jít po svých. Cestou potkáváme jiného místního turistu a tak se s ním dáváme do řeči. Do kaňonu se dostáváme až silně odpoledne, proto chvátáme se utábořit na konec kaňonu, kde je i řeka s pitnou vodou. Zde potkáváme kempující skupinku Kazachů, kteří nás zvou na šašlik. Šašlik jsme sice od nich nedostali, ale za to do nás ládovali neuvěřitelné množství jejich piva, vodky a vína. Také jsme museli využít jejich mobilní saunu. Pařba to byla neuvěřitelná a dlouhá.

    

2.4. Druhý den po alkoholickém večírku necháváme baťohy v eko farmě u řeky (nedaleko našeho tábořiště) a vyrážíme na lehko podél řeky. Jedná se asi o 2 denní trek, který se nakonec rozhodujeme nejít celý, jen jsme si ho chtěli kus projít. Dáváme si limit 2,5 hodiny, kdy to následně otáčíme a vrátíme se stejnou cestou pro naše baťohy. Cesta kolem řeky je poměrně zajímavá, s pár prudšími úseky. Řeka se pěkně vine a je zde vidět spousty krásných peřejí. Po 5 hodinách na treku se vracíme pro baťohy a jdeme opět kaňonem zpátky k silnici. U silnice stopujeme směr Kolsajské jezera. Po dvou stopech osobními automobily se nám podařilo zastavit nákladní auto. Řidič nás poslal na korbu, kde k našemu údivu byl i kůň. Ten nám zde dělal společnost asi 100km a viditelně z poměrně rychlé jízdy po zničené silnici nebyl nijak odvázaný. Byl přivázaný hlavou směrem jízdy, ale tělo mu lítalo ze strany na stranu, zadníma nohama kolem nás. Dokonce mu jednou spadla nova do díry v podlaze, což mu jistě na klidu nepřidalo. Nakonec mu začala na hlavě téct silně krev, ale to už nás řidič vyhodil ve vesnici Žalanaš, kde pravděpodobně končil. Už bylo poměrně pozdě a my se ještě potřebovali dostat do vesnice Saty. Na konci vesnice Žalanaš si nás všimla skupinka místních opilců a nešlo se jich za boha zbavit, až jsme jim museli utéct. Už za úplné tmy stopujeme auto a domlouváme se, že nás za 3000 KZT vezme do Saty. Zde se ubytováváme u místní rodiny.

   

3.4. Zase stopujeme, chceme se dostat co nejblíže k Kolsajským jezerům. Nakonec nám zastavuje Jerbal, se kterým jsme se domluvili, že nás za 3000 KZT hodí k dolnímu jezeru. Zde také platíme poplatek za vstup (714 KZT osoba/den) a jdeme směrem k dalším jezerům. Místama je zde hodně sněhu (dolní jezero je ve výšce 1800m a prostřední 2250m), ale i tak za 3,5 hodiny docházíme k prostřednímu jezeru, kde stavíme stan. Protože už byla docela zima, děláme ohýnek, u kterého jsme vypili flašku vodky, kterou jsme koupili pro případného řidiče, který by nás vzal a nechtěl za to žádné peníze. Večer už poměrně dost sněží, ale u ohně se to dalo nějak vydržet.

   

4.4. – Ráno se probouzíme a kolem nás je všude 20cm nového sněhu. Zkoušíme si obejít jezero, ale po nějaké době nás to přestává bavit, balíme stan a vracíme se v dolnímu jezeru, kde jsme domluveni s Jerbalem, že pro nás ve 3 hodiny odpoledne zajede. Slib plní a my s přestávkou na čaji u místních hlídačů jedeme zase směrem Saty. Zde se ubytováváme u místního řidiče maršrutky, se kterým druhý den jedeme za 2500 KZT za osobu do Almaty. Večer nás ještě navštíví Jerbal a pozve nás k sobě domů. Zde si s ním a s celou jeho rodinou povídáme Rusky, aniž bychom uměli, několik hodin o politice, fotbalu a životě. Ukazujeme jim fotky z našich cestování na mobilu.

    

5.4. – Hned brzy ráno vyrážíme maršrutkou do Almaty. V Almatě se opět ubytováváme v hotelu Turkistán a jdeme si projít město. Nejdříve park 28. Gardistů s druhou největší dřevěnou budovou světa – barevnou Zenkovou katedrálou. Potom navštěvujeme Centrální státní muzeum a nakonec prezidentský palác.  Nejzajímavější ale asi byl zelený trh, který se nacházel přímo naproti našemu hotelu. Tam kupujeme a pijeme kumys, místní předchůdce vodky vyrobený ze zkvašeného kobylího mléka.

6.4. – Tento den jen pršelo, proto jsme spíše jen lenošili na hotelu či se pohybovali jen kolem něj. Po našem obvyklém obědě – šašlíku, jedeme na letiště a odtud letíme do Astany. Zde máme přes booking zamluvené za 4000 KZT ubytování, večer navštěvujeme místní bar.

7.4. – Procestováváme Astanu, hlavní město Kazachstánu. Toto město zde vyrostlo uprostřed stepí na popud stávajícího prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva. V letošním roce dokonce pořádá expo, ale to bylo v době naší návštěvy ještě rozestavěné.  Procházíme město s monumentálními moderní architekturou.  Hlavně Chan šatyr, což je nákupní středisko ve tvaru nakloněného cirkusu a uvnitř jsou nějaké menší atrakce., My jdeme jen na simulátor volného pádu. Následně jdeme k Pyramidě míru a souladu, k mešitě Nur Astana, do Prezidentského kulturního centra. Jen jsme se nedostali na 97 metrů vysoký monument Bajtěrek, protože zrovna nebyl otevřený. Na noc již v dobré náladě jedeme z naší disco hospůdky rovnou na letiště.

      

8.4. – Odletáme v brzkých ranních hodinách z Astany domů a dopoledne jsme již zpět zase v Praze.

 

Za celý pobyt jsme každý utratil 200 euro, a to jsme vůbec nešetřili.

 

Účastníci:

Martin Jáchym (Akim)

David Dvořák

Zimní Izrael

Kupujeme letenky asi pul roku dopředu s Wizzairem za necelé 2 tisíce. A protože jsou u nás velké mrazy, jedeme se „ohřát“ do Izraele. Ale ani tady zimní bundu skoro nesundáme 😀

Pátek 27.1. Odlétáme z Prahy v 6:10, do Izraele, kam přilétáme v 11 hodin místního času. Protože zrovna silně fouká, přistání je drobně dramatické, letadlo při přistání ve větru silně háže. Izrael nás přivítá deštěm. Na letišti jdeme na jisto k půjčovně aut, kde jsme si z Čech zarezervovali auto za 85 euro. K našemu překvapení je nám na pobočce sděleno, že nejlevnější auto nám můžou půjčit za téměř dvojnásobek původně sjednané částky, což razantně odmítáme a půjčujeme si auto raději u společnosti Avis. S malým zpožděním, když se nám nedaří nastartovat naše půjčené auto (musí se před nastartováním na palubovce namačkat 4-místný kód) vyrážíme hned směr Jaffa, což je starobylé přístavní město, které se nachází jižně od Tel Avivu. Nejdříve se procházíme po promenádě kolem moře a sledujeme velké vlny, jak naráží na pobřeží. Pak jdeme do obnovené části Starého města, kde procházíme mezi starobylými budovami až na náměstí na vršku, odkud je vidět krásně Tel Aviv s jeho mrakodrapy. Po procházce Jaffou jedeme do Jeruzaléma, kde máme zamluvené ubytování přes Airbnb v nejortodoxnější části v Jeruzaléma – Mea Shearim.

Ubytování v ultra ortodoxní čtvrti vyžaduje jistá opatření pro vyjádření úcty k náboženským pravidlům, mimo jiné pro holky v podobě zahalení nohou dlouhou sukní a zákaz jízdy automobilem v průběhu Šábesu (od pátku večer do soboty večer).

Sobota 28.1.

Je sobota ráno (Šábes) a my vyrážíme autem od našeho ubytování a hned zjišťujeme, že zákaz jízdy autem v Mea Shearim myslí místní zcela vážně. Většina místních obyvatel se před naším autem schovává či alespoň otáčí zády, aby nás neviděli. Jeden z místních nám dokonce hrozil, ale my rychle ujíždíme z této čtvrti pryč směrem k Mrtvému moři. Dokonce zjišťujeme, že tato čtvrť je u každého výjezdu zatarasena mobilní zábranou, aby do této oblasti nikdo během Šábesu nevjel. Asi moc nepočítali, že by z této čtvrti chtěl někdo odjet pryč 😀 Nakonec nacházíme jednu ulici s pootevřenou zábranou a vyjíždíme z Mea Shearim ven. Máme z tohoto porušení docela výčitky a je nám jasné, že se sem můžeme vrátit až po skončení Šábesu. Po necelé hodině jízdy poprvé vidíme z auta Mrtvé moře. Ale náš cíl byl jiný – přírodní park Ein Gedi. Je to přírodní rezervace, která se nachází ve Velké příkopové propadlině nedaleko Mrtvého moře. V rezervaci se nacházejí čtyři prameny: David, Arugot, Šulamit a Ein Gedi. Prameny jsou zdrojem života pro flóru a faunu v zelené tropické oáze, která je v příkrém kontrastu s pustinou okolní pouště. Naleznete zde stromy a rostliny z východoafrické oblasti i bohatou vegetaci na březích vodních toků připomínající porosty u řeky Jordánu. Setkáváme se zde s kozorohem nubijským, je zde několik různě velikých vodopádů. Vstup 28 šekelů za osobu. Následně jedeme Mosady, což je starověká pevnost posazená na vrcholu pouštní stolové hory na okraji Judské pouště. Herodes Veliký ji nechal opevnit a vybudoval z ní svůj úkryt pro případ útoku. Pro tento účel byla využita až v 1. století n. l. v době židovské války proti Římu, kdy Masadu obléhaly početné římské legie. Uvnitř jejích hradeb tehdy pobývalo necelých tisíc židovských vzbouřenců s rodinami. Po dvouletém obléhání následoval silný římský útok a pevnost mu nedokázala odolat. Římané zde však našli už jen mrtvá těla místních obyvatel. Raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou Římanů. Pevnost se nachází na vršku hory, kam vede lanovka (za 72 šekelů včetně vstupu), ale my jdeme nahoru pěšky (pouze za vstup 28 šekelů). Večer se vracíme již v poklidu k našemu ubytování.

Neděle 29.1.

Ráno jedeme do překrásného údolí Wádi Quelt. Je to krásná poušť, v jenom z místních údolí se nachází klášter sv. Jiří. Zde se zastavují všichni turisté, kteří tuto oblast navštíví, proto je zde mnoho arabských prodejců. Po návštěvě pouště se vracíme do Jeruzaléma a jedeme do muzea holocaustu. Muzeum se nachází u Památníku Yad Vashem na kopci Har Hazikaron. Muzeum, jež vlastní největší sbírku umění holocaustu na světě (10 000 prací), je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holocaustu (portréty vězňů, výjevy ze života v koncentračních táborech, aj) a novodobým dílům s tématikou holocaustu. Muzeum ve velice emotivní je zde mnoho exponátů v češtině od českých Židů, kteří skončili v koncentračních táborech za druhé světové války. Ve Starém městě v Jeruzalémě necháváme na parkovišti nedaleko Damašské brány auto a jdeme se hned podívat ke Zdi nářků. Procházíme arabskou částí Starého města s velkým množství obchůdků, až docházíme ke kontrole se skenerem, která se nachází těsně před Zdí nářků. Západní zeď, jiný název pro Zeď nářků, se stala od dob zboření druhého chrámu v roce 70 n. l. nejposvátnějším místem judaismu. Přestože tato zeď tvořila pouze obvodovou zeď chrámového komplexu, podle rabínské tradice je i zde boží existence stále přítomna. Vstup ke zdi není nikterak omezen a lze se zde jednoduše pohybovat mezi velkým množstvím věřících, kteří se před zdí klaní. Po návštěvě Zdi nářků jdeme do Chrámu Božího hrobu, kde končí křížová cesta a hlavně chrám připomíná místo ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského. Současný chrám je tvořen změtí asi 30 nestejně velkých kaplí z různých období, hned vedle tohoto křesťanského chrámu se nachází minaret. Při vstupu do chrámu Božího hrobu uvidíte před sebou kámen Pomazání. Místo, kam bylo položeno mrtvé Ježíšovo tělo sňaté z kříže, je označeno velkým mramorovým oltářem. Nalevo od vstupního vchodu, vedle kamene Pomazání, můžete projít do hlavní části celého komplexu. Je jím kruhová rotunda, která byla na připomínku Ježíšova zmrtvýchvstání a byla postavena již ve 4. století. Večer nakupujeme v obchodě víno a v našem apartmánu úspěšně dopíjíme.

Pondělí 30.1.

Tento den již nic nestíháme a tak jedeme rovnou na letiště, kde vracíme auto a čekáme na naše letadlo do Prahy. Odlet z Jeruzaléma s malým zpožděním kolem poledne, přílet do Prahy něco kolem půl 4.

Účast:
Petra Rozehnalová
Jana Fridová
Pavel Rozehnal
Martin Jáchym

Ice Arena Bad Gastein – Federweissfall, 4 a oba Doppellutscher, 4+

S Akimem máme booknutý víkend na ledy, ale protože nikdo další nemá volno, tak se rozhodujeme pro sólo akci v legendární Ice Aréně u Bad Gasteinu. Nachází se zde legendární Mordor, 5+ a další významné kousky. Z Budějek odjížídme ve 4 ráno a první pohledy do ledové arény máme kolem 8. Teď už nás čeká jen cca hodinový nástup a jdeme na to

Původně jsme chtěli jít Hoehkarfall, 3 (po levé straně údolí na předchozí fotce), ale už z parkoviště vidět, že jeho značná část se již povaluje v údolí. Nakonec volíme Federweissfall, který se nachází přímo uprostřed a nabízí o jeden stupeň obtížnosti více zábavy. No nic, vyrážíme vzhůru údolím kolem říčky.

Federweissfall, 4 [topo]

Po cca hodince škrábání do kopce se dostáváme pod led a před námi jsou v údolí pouze dvě dvojky – jedna se sprchuje v Mordoru na sluníčku (respekt) a druhá před námi v Federweissfallu v třetí délce. Nahazujeme cajky a společně ještě se 2 lezeckými dvojcemi jdeme na to. První délka začíná pozvolna a pak se to zvedá nahuru až do čtyřkové obtížnosti. Štandujeme v ledu a pokračujeme mírným traverzem k pravé stěně do borháku. Třetí délka je to nejlepší co tu můžeme najít a to 50m ve čtyřkové obtížnosti. Ale máme téměř ideální podmínky – teplota kolem nuly, takže měkčí led ale stále suchý – tak to jde krásně. Nahoře opět štand ve skále vpravo a choďáček pod poslední vrcholovou délku. Nádhera – veprostřed jsou krásné mohutné převislé rampouchy a po stranách kompaktní téměř 90tky. Vylezeme poslední délku a už slaňujeme o strom dolů a podél pravé stěny až pod stěnu. Dole jsme kolem 15h a shodujeme se, že to bylo asi to nejhezčí, co jsme zatím  kdy lezli (ještě jsme toho moc nelezli:-) ).

 

Kolem 16h jsme u auta a přejíždíme k mýtné bráně směrem k oboum Doppellutscherům zjistit podmínky na druhý den. Vypadá to v pohodě a ani teploty nad nulou se na ledech nijak nepodepsaly. Na sestupu ztrácím klíče od auta a tak si to dáváme ještě jednou a trochu ve stresu 😀

Večer přejíždíme do luxusního ubytování za 2,5k, páč žádné sockoidní ubytování již nebylo. Večer navštěvujeme místní bar, kde si užíváme pohledů na skupinky místních vnadných a mladých slečen v drindlech.

Levý Doppellutscher, 3 [topo]

Ráno parkujeme těsně pod mýtnou bránou a kolem 9h už nahazujeme cajky u levého ledu. Jsme tu sami.

Tento led už jsme oba lezli, tak víme do čeho jdeme. Lezeme to na dvě délky a dobře to odsýpá. Sice dostávám kusem ledu do ksichtu a tak na top dolézám s trochu zkrvaveným ksichtem, ale na kvalitě zážitku to nic nemění. Slaňujeme a přesouváme se k pravému bratříčkovi.

Pravý Doppellutscher, 4-5 [topo]

Led je v bezvadné kondici a prvních 10m vypadá docela zábavně. Skála je tu převislá a tak je začátek tvořený steklými rampouchy v čisté kolmici. Překvapivě ještě nějaké síly zbyly a tak se mi daří to přelézt čistě a o dvacet minut později už štandujeme na abalakách. Akim to svižně vybuší a ani moc nenadává a o hodinku a půl později už balíme cajky u cesty.

V cca pul třetí odjíždíme a v 7h jsme již v Budějkách odkud pokračuji dále do Brna.

Účast:
Martin Jáchym (Akim)
Pavel Rozehnal

 

 

Maltatal 2017 – Strannerbach a Hochalmfall

Letošní zima nám dopřává pořádných mrazů a tak už v prosinci spřádáme plány na výlet na ledy. Jelikož podmínky jsou téměř tutové, tak vyrážíme na víkend do Maltatalu.

Z Budějek odjíždíme v sobotu ráno ve 4hodiny ráno a  do údolí dorážíme kolem 9té. Řetězy nasazujeme hned na konci upravené silnice. Bohužel plně naložená kára a pomerně měký sníh nám dovolí vyjet jen pod Columbus a tam musíme auto nechat. I proto, že jeden se řetězů se přetrhl.

 Continue reading

Silvestr na Maltě

pátek 30.12. Odlétáme z Norimberku, kde ještě stíháme místní ZOO a vánoční trhy v centru města. Na Maltě přistáváme ve 23:00 a přespáváme na letišti.

sobota 31.12. – Ráno čekáme na otevření naší půjčovny aut, kde si za 115 eur včetně 100% pojištění půjčujeme auto na 4 dny. Malta byla britskou kolonií, proto se zde jezdí vlevo, ale po zkušenostech z Austrálie nemáme s řízením problémy. Hned ráno jedeme k Modré jeskyni, která se nachází na jižním pobřeží se strmými útesy, do kterých se zařezává soustava jeskyň s největší Modrou jeskyní. Jeskyně lze pozorovat při projížďce na rybářském člunu, který stojí 8 euro na osobu. Kousek od modré jeskyně se nachází Hagar Qim a Mnajdra, což jsou chrámové komplexy z mladší doby kamenné umístěné ve zvlášť pěkné krajině mezi poli a mořem. Bohužel 31.12. patří ke 4 dnům v roce, kdy jsou chrámy zavřené, proto se můžeme kochat pouze za plotem. Po obědě jedeme na útesy Dingli, čož jsou strmé útesy na pobřeží s nejvyšším bodem Malty. Odpoledne jedeme do městečka Mdina, což je perla mezi maltskými městy, opevněná mohutnými středověkými hradbami, ze kterých je výhled přes půl ostrova. Mdina je klidné město do něhož je zakázán vjezd aut. Večer máme před booking zamluvené ubytování  v Central Suites v Qawra. Silvestra trošku slavíme v ulicích mezi místními hotely a v jedné místní hospůdce. O půlnoci se jdeme kouknout ven, jak se zde slaví příchod nového roku, ale ani ohňostroj ani řádné oslavy zde k našemu údivu nebyly.

neděle 1.1. Ráno jedeme do městečka Mosta, které leží na okraji maltského souměstí. Nachází se zde farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který  má čtvrtou největší kopuli na světě o průměru 52m. Neobvyklým exponátem je tu německá bomba, která prolétla kopulí ale neexplodovala, protože čeští dělníci ve Škodovce do ní v rámci sabotáže nedali rozbušku. Ale bohužel zde byla nějaká mše, tak jsme se mohli kochat jen zvenku. Potom jedeme na Ghain Tuffieha Bay. Je zde krásná pláž a tak děláme jednu krátkou procházku po okolních skaliskách.  Následně navštěvujeme Popeye Village, což je uměle vytvořená vesnička Pepka námořníka. Vstupné 11 euro, ale je to celkově dost kýčovité. Následně se jedeme podívat na západní pobřeží Malty včetně přístavu lodí směrem k ostrovu Gozo. Odpoledne se jdeme podívat k severnímu pobřeží nedaleko malého ostrůvku St. Pouls se souchou. Toto místo bylo opravdu krásné, jsou zde malé zříceniny a bývalé nádrže na výrobu soli z mořské vody. Večer navštěvujeme kousek od hotelu maltské národní akvárium. Je zde 26 nádrží se žraloky, rejnoky a jinými mořskými živočichy. Spíme opět v Central Suites.

pondělí 2.1.  Jedeme do hlavního města Malty – Valletty. Je to impozantně opevněné  město. Nejdříve navštěvujeme národní archeologické muzeum. Vstup 5 euro, ale asi nejme tak historicky naladění, aby nás to nadchlo. Následně procházíme uličkami Valletty, kolem Velmistrovského paláce, katedrály Sv. Jana, pevnosti  St. Elmo až dojdeme do Grand Harbour, odkud za 2,8 euro za zpáteční jízdu jedeme lodí do městečka Vittoriosa na druhé straně zátoky. Vittoriosa je bývalé hlavní sídlo maltézkých rytířů. Jde jsou kouzelné úzké uličky skoro bez lidí. Když se vrátíme do Valletty, vystoupáme do místních zahrad, odkud jsou krásné výhledy na Grand Harbour a protější města včetně Vittoriosy. Odpoledne se jdeme ubytovat do našeho nového 5* hotelu Radisson Blu Resort v St. Julians. Protože není sezóna, stojí ubytování na jednu noc pro oba něco málo přes 2 tisíce korun včetně bohaté snídaně. Večer trávíme ve zdejším nákupním centru.

úterý 3.1. – Poslední den naší cesty navštěvujeme Tarxien, což jsou pozůstatky největšího chrámového komplexu na Maltě, který se skládá ze šesti chrámů, které vznikly mezi roky 3800 a 2500 před Kristem.  Následně se jedeme podívat do jeskyně Ghar Galam. Vstupné 6 eur, ale jeskyně je dlouhá sotva pár desítek metrů. Den končíme v městečku Marsaxlokk, což je malebný přístav plný barevných člunů zachycovaný na všech prospektech z Malty.  Je zde také elektrárna, která zásobuje celou Maltu elektrickým proudem. V jedné z mnoha restaurací si zde dáváme oběd s mořskými plody. Pak vracíme auto a z Malty odlétáme v 17:30

účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

Dlouhý den na Moldoveanu

Najít v deštivém pohoří Fagaraš “suché okno” v podobě pěkných slunečních dní není jednoduché. Sami jsme se o tom přesvědčili v červnu 2014, kdy jsme při cestování po Rumunsku marně vyhlíželi příznivou předpověď, která by nám umožnila výstup na nejvyšší vrchol Moldoveanu. Nakonec jsme tehdy za husté mlhy a deště alespoň vystoupali od jezera Balea na nedaleký  dvouapůltisícový vrchol Buteanu. Dlouhá celodenní túra na Moldoveanu však tehdy nepřipadala v úvahu. Když jsme se sem po více než dvou letech v srpnu 2016 vraceli, věřili jsme v příznivější podmínky. Srpen a začátek září jsou totiž ve Fagaraši nejsušší částí roku, což však rozhodně neznamená, že zde neprší.

Po našem odpoledním příjezdu k jezeru Balea začíná opět hustě pršet. Schováni před dešťovými kapkami pozorujeme s kyselými výrazy na kost promoklé závodníky, kteří se toho dne účastnili horského maratonu po Fagaraši. Následující dvě hodiny trávíme v horském hotelu při polívce ve společnosti staršího Rumuna a jeho dvou dcer, které nám nabídly místo u jejich stolu. Jejich otec se toho dne účastnil horského závodu a dcery měl jako svůj doprovod. Jedna z nich pracuje již mnoho let v Londýně v galerii, zatímco druhá se měla chystat na Nový Zéland. S angličtinou tedy není problém. K večeru se jako mávnutím proutku zcela mění počasí. Po roztrhání oblačnosti se vyjasňuje a za krásného západu slunce stavíme Liborův obří stan pro šest lidí, což přesně odpovídá našemu počtu. Budíček máme nastavený tak, abychom v pět ráno vyrazili.

Dračí okno

Po probuzení nás vítá obloha plná hvězd s lehkým oparem nad hřebenem Fagaraše. Vydrží dnes pěkné počasí celý den? Ještě netušíme, jak moc ho budeme potřebovat. Za svitu čelovek vyrážíme něco po páté hodině, a to rovnou ostrým stoupáním s převýšením tři sta metrů na hřeben Fagaraše. Následuje mírné klesání okolo jezera Capra (dostáváme se k němu zhruba po hodině od zahájení výstupu), což představuje odpočinkovou pasáž před strmým sestupem do doliny Fundul Caprei. Především na těchto strmějších úsecích je znát, že byly předchozí den řádně pokropeny vodou. Opatrnost je nutná na každém kroku. Dolinu rychle probíháme a opět se potýkáme s blátem při stoupání ke skalnímu výklenku Dračí okno v sedle Portita Arpasului.

Svačinka a …. na paloučku

Trasa se nyní stáčí doprava a následuje krátká ostřejší pasáž zajištěná řetězy. Nejedná se však o nic extra složitého nebo nebezpečného, alespoň za daných podmínek. Celkem dlouho se pohybujeme mimo dosah slunečních paprsků. Jakmile se dostáváme k pěknému travnatému svahu, který je navíc sluncem hezky vyhříván, využíváme tohoto místa k odpočinku a ke svačení. Honza W navíc i k vykonání velké potřeby, k čemuž si vybírá parádní plácek tak, abychom na něho všichni dobře viděli. Samozřejmě se to neobchází bez patřičných komentářů. Inu, není dobrého výletu bez veselé “hnědé” anekdoty s Honzou.

Continue reading

Davový výšlap na Hoverlu

Hoverla, nacházející se v pohoří Čornohora, je s 2061 m nadmořské výšky nejvyšším vrcholem Ukrajiny. Ještě v roce 1938 byla součástí československo – polské pohraniční zóny a možná i z tohoto důvodu je celá oblast mezi českými turisty velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Krásy zdejší krajiny charakterizují bukovo-smrkové lesy, které jsou v nejvyšších polohách postupně nahrazeny klečí a travnatým porostem. My jsme se na Hoverlu vydali koncem srpna 2016, v rámci našeho cestování přes Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Náš modrý Tranzit  se blíží k závoře, za kterou se musíme dostat, pokud chceme dále pokračovat k hotelu Zaroslyak. Padesátník s knírkem se tváří jako velký kápo, labužnicky pokuřuje a v klidu pozoruje naše stojící vozidlo. Jelikož se delší dobu nic neděje, stahuje Honza W. okýnko u řidiče, což je pro tohoto místního šéfika impulsem, aby konečně přistoupil k jednání. Michal se s tím ovšem nepáře: “Što ty potrebuješ?”, táže se ho se sebevědomým výrazem.

Zde je třeba podotknout, že Michal je expertem na všechny slovanské jazyky. Každoročně nás překvapuje svými lingvistickými znalostmi i vynalézavostí, s jakou je schopen komunikovat s obyvateli jakékoliv východoevropské země. Jazyk, který používá, by se dal charakterizovat jako takové “slovanské esperanto” – ve větě vždy použije nějaké slovíčko z místního jazyka, které pohotově doplňuje českými, ale ještě častěji slovenskými výrazy (je přece známo, že “slovenčině” rozumí cizinci více než češtině). A když už se mu nedostává vhodného slova, pomůže si zvířecím zvukem. I tentokrát mu bylo porozuměno. Kníratému bossovi se možná nelíbil jen jeho tón nebo volba slov, každopádně vypadá trochu podrážděně. Odkazuje nás do turistického stánku, kde je třeba uhradit poplatek 20 hřiven za vjezd do karpatské rezervace. Po jeho zaplacení nám však již nic nebrání v pokračování k hotelu Zaroslyak, které je výchozím místem k výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu.

Continue reading