O Krumlovském horákovi jsem se doslechl už v jeho počátcích. Přesto, že mám jak lezení, tak „vodu“ opravdu rád, říkal jsem si, že honit se s někým na skalách a motat se mezi dalšími vodáky na konci sezóny po Vltavě není úplně můj sen. Asi týden před letošním ročníkem se mi ozvala Pája s tím, že hledá parťáka pro letošní ročník a jestli bych nechtěl jet s ní. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a řekl, že pojedu. Na skálu jsem si nešáhl měsíc a po pádu na kole při singletracku v Beskydech mě stále trochu bolelo rameno. Domluvili jsme se tedy, že alespoň zajedeme kouknout do terénu co nás čeká a zkusit jestli to vůbec půjde. Přesto, že skály máme skoro co by kamenem dohodil (nu spíš autem dojel), některé cesty jsem lezl poprvé v životě. Zjistil jsem, že to sice není žádná hitparáda, ale že pár cest snad zvládnu a na vodě už to nějak odjedeme. Pointa závodu je vylézt až deset bodovaných cest a následně zajet co nejlépe časovku z osmého špice do Zlaté Koruny (cca 5km). V den závodu se potkáváme už v 6:30 a vyrážíme do Českého Krumlova, abychom už po sedmé hodině začali na Barevné skále (první z pěti skalních oblastí).

Závod sice startuje oficiálně až v 8h, ale lezení je povolené od 7h a tak v době startu už za sebou máme Zatoulanou Ovečku(5), Plotnu(5+) a chystáme se na Krvavý kout(5+).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nakonec vše úspěšně přelézáme a rozhodneme se zkusit ještě Spářku(6-) z které se stává můj první, ale zdaleka ne jediný On-Sight pro tento den. Pája bohužel někde u třetí presky padá a dolézá cestu s jedním odsedem. Celou dobu se vlastně snažíme lézt relativně na jistotu, protože každý odsed znamená polovinu bodů resp. další pokus o čistý přelez.

V době, kdy si balíme nádobíčko, přichází ještě někteří opozdilci a nastupují do prvních cest.

Vyzvedáváme plastovou vydru v půjčovně a vyrážíme na Havraní skálu.

Ne úplně výletním tempem projíždíme Krumlovem. Skluzavka pod dřevěným mostem nás trochu zalévá, ale říkáme si, že vodu vybereme až později. Jez u Liry nakonec jedu v singu přes korunu a Páju nabírám až za ním. Na retardéře se už žádné drama nekoná. Po té, co pozorujeme jak nějací turisté sjíždějí Jelení lávku v Pálavě bokem a s pádly někde v luftu v klidu vplováme do rekonstruovaného jezu a po chvíli pádlování dorážíme k další oblasti. Na Havrance už někteří lezci dokončují první přelezy a my nastupujeme do Žlutých lázní(6). Páju očividně lezení baví a proto sem tam spadne a zkouší nový čistý přelez, což se jí nakonec vždycky povede. Opět zde potkáváme Honzu (pana ředitele závodu) který dohlíží jak si jeho svěřenci daří a zda vše probíhá hladce a bez komplikací. Po předchozích zkušenostech se rozhodneme vylézt už jen Zlom času(5) a zbylé body posbírat na Nultém špicu.

Hned z kraje začínáme Manželkou(7-), nejlépe bodovanou cestou v našich silách. Následuje Milenka (5-) (ano všimněte si, že s manželkou je to opravdu těžší než s milenkou) a NoName(6).

V tuhle chvíli už máme 9 bodovaných cest a řešíme, co dál. Pája mi doporučuje Suchý žlábek(6+), který prý loni lezla úplně mokrý, a nějak to šlo. Nakonec tedy dávám další On-Sight a nechávám se spokojený spustit zpátky na zem. Zvažujeme ještě Starou slivovici (6+), ale po dřívějších zkušenostech a 10 vylezených cestách pochybuji o čistém přelezu a raději volím pro mě do té doby neznámou Wanderweg (6-). Krok v horní části vypadá vcelku akrobaticky, ale nakonec ho v pohodě zvládá i Pája se svými 150 a něco centimetry. Sedmý špic z vody připomíná jednu velkou pánvičku kterou sluníčko rozpaluje celý den a na které se uprostřed smaží jakýsi lezec. Při průjezdu jen zdravíme ostatní závodníky a dorážíme na osmý špic. Máme časovou rezervu, dáváme kofolu a lehkou svačinu. Lézt se nám už nechce a tak si po kratším odpočinku necháváme zapsat čas odjezdu a vyrážíme na finální časovku. Rameno, které mě do té doby nechávalo vcelku klidným, o sobě dává s každým záběrem vědět a tak se alespoň sem tam snažím střídat strany. Pája jede jako drak, nekouká a bere a bere. Na jezu si lehce vynucujeme volný průjezd slovy „prosím, pustě nás, závodíme“ a v zápětí přijíždíme do kempu. Po vytažení lodi, nás ještě čeká vychlazená flaška Pardála a já si říkám, jak do mě zahučí.

Totálně zadýchaný do sebe lámu lok za lokem a přemýšlím, jak to pivo v sobě i udržím. Následně pomáhám dopít Páje, které to očividně moc nejede. Vody je letos málo, piva moc, a tak končíme s časem někde okolo 38 min. Postupně dojíždějí i ostatní závodníci, někteří nestíhají ani deadline v 19h. Drtivá většina z nich (až na některé výjimky kupodivu ženského pohlaví) je překvapena, jak těžké je „vyexovat“ to zatracené pivo. Následně se všichni jako sardinky namačkáme do mikrobusu a necháme se odvézt do kempu ve Spolí, kde nás čeká vyhlášení. Nejméně je zastoupená ženská kategorie s jedinou soutěžní dvojící a tedy i jasnými vítězkami. V mužské kategorii se účastnilo 4,5 dvojic (ano čtete správně, někdo zvládl závodit i sám).

V naší, tedy smíšené kategorii, z celkového počtu 9 dvojic končíme na bramborovém čtvrtém místě. Když nic jiného, alespoň nás těší vítězství v časovce smíšených dvojic, ikdyž to se nevyhlašuje. Ještě nějakou chvíli posedíme, prohodíme pár slov s dalšími lezci a okolo 11h večer dorážíme zpátky do Budějovic a následně i do zasloužené postele.

Osobně mám z celého závodu velmi dobrý pocit. Nesl se v přátelské atmosféře, letním počasí a naprosté pohodě. Myslím, že pokud bude příští rok možnost, rád si to všechno zopakuji.

Bohužel během závody jsem nestihl pořídit žádnou svou fotodokumentaci a všechny fotky jsou s laskavým svolením Honzy převzaty z oficiálních stránek Krumlovský Horák