Naši kamarádi Alena(CZ) a Beat(CH) se rozhodli, že se vezmou. Oficiální obřad proběhl v lednu 2017 v Praze a my ho bohužel malým nedopatřením (přehlédl jsem pozvánku na Whatsupu) promeškaly. Dostáváme druhou a pro nás mnohem lákavější šanci zúčastnit se toho méně oficiálního. Místo a čas: 23.6.2017 Fornohuette (2574m.n.m.)  Káta moje nastávající žena je toho času v 3 měsíci těhotenství, takže tentokrát bude cesta asi trochu větší záhul pro ní, než pro mě. Domlouváme se ještě s Petrem, Alči kolegou z bývalé práce, že se k nám přidá a pojede s námi. Večer 21.6. vyrážíme z Budějovic, cesta docela utíká, všichni jsou řidiči, takže se snadno můžeme střídat. Přibrzdí nás jen noční omezení na rakouských dálnicích a věčně rozkopaná a opravovaná cesta na sv. Mořic se spoustou semaforů. Naštěstí, Švýcaři jsou už trochu dál, takže pokaždé když dojedeme k nějakému zúžení, semafor nás zaregistruje a z druhé strany nic nejede (jako že ve 4 ráno toho opravdu moc nejezdí) dostáváme hned zelenou. Na parkoviště dorazíme po 6 hodině ráno. Snídáme, dobalujeme a vyrážíme nahoru. Počasí je o mnoho přátelštější než stejnou dobou před rokem. Postupně se začíná oteplovat, po sněhu ani památky a mi pohodlně stoupáme nahoru. Cestu už trochu známe z minula a je rozhodně příjemnější když člověk ví, kam jde a kolik toho má ještě před sebou. Navíc některé pasáže už jsou opravené, nestoupá se tolik přímo sutí, ale trochu oklikou pozvolnější a lepší cestou.

Káťa kupodivu vše zvládá bez komplikací i s malou Adélkou v bříšku. Petra pomalu opouští počáteční skepse, pramenící hlavně z toho, že nikdy ve větších horách nebyl a docela si to užívá. Trochu mě překvapí, když zjistím, že loňský výstup v nesrovnatelně horších podmínkách byl rychlejší. Na chatě už jsou další svatební hosté, kteří relaxují a nebo se věnují zušlechťování chaty. Vyrážíme na krátkou procházku po okolí, podívat se na ledovou jeskyni kterou vytvořila tekoucí voda kousek od chaty. Očividně je to kuriozita protože se přišli podívat i sysel i kozorožci.

Dorazil ještě jeden pár z Čech. Alči dlouholetá kamarádka z Prahy s přítelem. Cesta na chatu pro ně byla dost náročná, ale bude to asi tím, že nejsou fanoušky horské turistky. Pro někoho asi bude poprvé zároveň i naposledy. Trochu bych jim přál, aby měli možnost srovnání jako my. Nastal den D, slavnost bude, ale až v odpoledních hodinách a tak máme dopoledne na to vyrazit alespoň na nějaký kratší výlet. Vyrážíme do sedla pod Fornem Sella del Forno. Sněhu je tentokrát mnohem méně, takže to zvládáme jen v pohorkách. Pak pokračujeme ještě kus po hraničním hřebínku. Užíváme se výhledy na okolní kopečky i Italské údolí. Cesta dolů se neobejde bez dobrovolné a docela zábavné jízdy po zadku.

Obědváme na terase, relaxujeme. Hluk oznamuje přílet HeliBernina.

Přiváží poslední svatební hosty, kněze a cenný náklad – třípatrový svatební dort. Pro mě osobně je těch pár minut pár metrů od helikoptéry opět velkým zážitkem. Pomáháme s přípravou slavnostní tabule na večer.

Potom se všichni scházíme na terase. Alča s Beatem procházejí slavobránou z lyžařského vybavení a usedají ke knězi, který má sáhodlouhé povídání, kterému bohužel téměř nerozumíme.

Po slavnostním slibu se vystřídá několik řečníku a zazní i čeština. Je čas na přípitek a následně všichni korzují po terase s talířky obloženými bramborovým a mrkvovým salátem, quacamolem a sklenkou vína v ruce.

Na chvíli unikáme ze svatebního reje a jdeme obhlédnout jezírko kousek nad chatou. Na jedné straně z něj ještě vykukují závěje sněhu, ale nakonec se odhodláme a jdeme se osvěžit. Nevydržíme to sice dlouho, ale i tak přichází pocit uspokojení.

Slunce pomalu sedá za kopečky, začíná se ochlazovat a tak se stěhujeme do útrob prostorné chaty. Podává se jídlo, předávají dary a nakonec dojde i na krájení dortu.

Zábava pokračuje do pozdních hodin, pokouším se lámanou němčinou vysvětlit jednu karetní hru, kterou jsem donesl až sem a kupodivu se mi to po pár skleničkách docela daří. Tohle místo má opravdu atmosféru a tihle lidé a tato událost ji ještě umocňují. Některých se zmocňuje euforie a upadají do alkoholového opojení. Nakonec dojde trochu i na politiku a překvapují mě znalost některých Švýcarů. Já o jejich politické scéně nevím naprosto nic. Ráno vstáváme, některým to jde docela ztuha. Loučíme se a vyrážíme dolů. Průvodce nám děla Remo, jehož tempo je pro některé docela vražedné. Zastavujeme se ještě na ledovci. Zase ho od loňska trochu ubylo. Je to smutné, za pár let už bude asi jen na fotkách a naší Adélce o něm možná budeme už jen vyprávět.

PS: Nezávidíte jim trochu ty jejich svatební fotky? Hlavně to pozadí!

Je to už skoro tři roky, co se tohle naše malé dobrodružství odehrálo, ale mám pocit, že si tenhle článek dlužím a hlavně, že ho dlužím mým kamarádům, kteří nám byli vždy úžasnými hostitely.

Ještě z dob mých univerzitních studií mám kamarádku Alenku. Rodilou Pražačkou, která se po spletitých cestách osudu stala spolu se svým nynějším manželem chatařkou na Švýcarské chatě Forno Huette (2574 m.n.m.) pod vrcholem Monte del Forno (3214m.n.m.). Dostal jsem pozvání, abychom je někdy přijeli navštívit a tak to celé začalo.

Rozhodli jsem se, spojit výlet do Švýcarska ještě s pár dny v italské Cortině. Po několika dnech strávených v nepříliš přívětivém počasí zdoláváním ferrat po okolí campu Olympia, ráno 15.6.2016 balíme stan, loučíme se s přáteli a vyrážíme směr Maloja. Cesta cca necelých 300km nám díky vysokým sedlům, dopravním zácpám a dopravním omezením zabere poměrně velkou část dne. Na parkoviště nad Malojou dorážíme okolo 4 hodiny odpolední. (není to zrovna ideální čas pro výstup, ale cesta nám zabrala víc času, než jsme počítali). Počasí není přívětivé, poprchává a teplota se pohybuje pár stupňů nad nulou. Moc neváháme a vyrážíme. Cesta má dle cedulí trvat cca 4,5h a není tak času na zbyt. Katka (tehdejší přítelkyně a současná manželka) mě žene po asfaltce do kopce k jezeru. I s poměrně těžkou krosnou na zádech to zvládáme v slušném čase. Pokračujeme pozvolnějším terénem od jezera k přehradě. Zjišťuji, že moje outdoorové vybavení není po několika letech a několika dnech v nepříznivém Cortinském počasí v nejlepší kondici a začínám být docela navlhlý. Stoupáme vzhůru a déšť postupně přechází ve sněžení. Začínám toho mít docela dost, je mi zima a čas také není na naší straně. Terén se postupně stává obtížnějším, cesta není vždy úplně zřetelná, ale rozmočeným suťovištěm pomalu stoupáme nahoru. Je ještě před sezonou a cesta tudíž není ještě po zimně opravená.  Na mlhavém obzoru se objevuje postava, která nám jde naproti. Je to Beat, kamarádčin přítel a správce chaty. Hned je člověku líp, když ví, že není ztracen a že má průvodce. Bohužel i tak nás čeká ještě asi hodiny cesty v nepříznivých podmínkách. Beat mi nabízí pomoc s krosnou, protože jsem na tom asi očividně hůř než Katka, ale moje hrdost mi velí dotáhnou si ho až na chatu sám. Zpětně uznávám, že to byla blbost, kvůli které jsme mrzli a mokli o něco déle než bylo nutné. Blížíme se k poslednímu výšvihu k chatě a já už melu z posledního. Vždy po pár metrech zastavuji a rozdýchávám se. Venku se pomalu šeří a my jsme konečně na chatě. Jsem mokrý, podchlazený a vyčerpaný. Dávám si malé pivko (kupodivu jsem na něj měl asi větší chuť než na teplý čaj), dostanu „teplouše“ (gumová láhev v termo obalu plná horké vody) a jdu se uložit. Únava si vybírá svou daň a po druhé v životě zvracím vyčerpáním. Zatímco se holky dole seznamují a povídají si, já postupně rozmrzám a okolo 9h upadám do „komatu“.

Ráno už je mi líp, rozmrzl jsem a začínám normálně fungovat. Letní sezona ještě nezačala a tak jsme na chatě jen Já a Káťou, Beat s Alčou a parta elektrikářů pod vedením Rema (fajn kluk). Počasí není nejlepší, tak pomáháme na chatě. Stěhujeme dřevo na otop, které jednou ročně přiváží armádní vrtulník.

V pátek nás vítá slunečné počasí. Má přiletět zásobovací vrtulník a tak je třeba odklidit sníh a uplácat heliport. V obrovské „síťovce“ je naskládaný materiál který spolu s elektrikáři poletí dolů. V dálce je slyšet hukot a vzápětí se z ledovcového údolí vynoří žlutá HeliBernina. Během chvíle nakládá pasažéry následně podvěs a překvapivou rychlostí zase zmizí do údolí.

Zůstáváme sami a vyrážíme na krátší procházku do sedla Sella del Forno. My na snežnicích, Alča s Beatem na skialpech. Jsme proti nim trochu težkopádní, ale naštěstí nejdeme daleko. Jsem rád, že jsem je sem netáhl zbytečně, asi by mě to trochu štvalo. Děláme malý okruh nad chatou a vracíme se zpátky.

Večer usínáme v malém pokojíčku v „naší“ půlce chaty a nařizujeme budíka na brzké ranní hodiny, abychom se pokusili o vrchol přímo nad chatou, tedy Monte del Forno. Dovolená se krátí a tak je zítra poslední šance to zkusit. Vstáváme tuším okolo 5 ráno, abychom zjistili, že podmínky nejsou dobré a tak ani nezkoušíme polemizovat s Beatem, který má být na tomhle výstupu naším průvodcem a jdeme si zase lehnout. O nějakou tu hodinu později zjišťujeme, že se počasí zlepšilo a když nám Beat nechce dělat plané naděje, říká, že to půjdeme alespoň zkusit a uvidíme kam budeme schopni dojít. Stoupáme pomalu do sedla. Beat nám na skialpech vždycky uteče a pak na náš čeká. Dojdeme až do sedla, kde sundáváme sněžnice i skialpy a Beat začíná prošlapávat traverz směrem k řetězům vedoucím na vrchol. Jsou ještě ukryté pod sněhem, občas obalené ledovou krustou a tak nám je postupně vyhrabává a my se drápeme nahoru. Jsme na vrcholu „Forna“ (3214m.n.m.) a je to úžasný pocit. Pro mě, je to nejvyšší po svých dosažené výška (pětitisícové sedlo v Indii dosažené v džípu nepočítám) a i Káťa z toho vypadá naprosto unešená. Jsme po více jak měsíci první lidé tady. Fotíme se s vrcholovým křížem, nebo alespoň s tím co z něj kouká ze sněhu a dozvídáme se, že sem přímo v tento den měl přiletět kněz a kříž který zde byl umístěn na podzim měl být vysvěcen. Jak velký ve skutečnosti je, nám dochází až z fotek po návratu na chatu.

Cestou dolů pozoruji u Beata, který na mě celou dobu (naprosto mylně) působí jako suchar, upřímnou radost. Zatím co on si ladně sjíždí na svých skialpech a vždy po pár stovkách metrů na nás čeká, já se každou chvíli válím. Káťa má na nohou snežnice s blánou a tak zvládá v bořícím se sněhu „lyžovat“. Mě ty moje často zajedou do sněhu a fyzikální zákony (hlavně ten o setrvačnosti) se mnou každou chvíli plácnou o zem. Ze začátku je to ještě docela legrace, ale když se to opakuje neustále znova, začne to být docela otravné. Naštěstí chata už se blíží. Zůstáváme poslední noc a ráno scházíme dolů a vyrážíme na 800km dlouhou cestu domů.

Celou dobu se nás o Alča a hlavně Beat úžasně starali, měli jsme možnost ochutnat různá místní jídla a také se podívat, jaké je to být pár dní na horské chatě z té druhé strany. Co všechno musí chataři zvládat a udělat pro to, abychom se mi „hosté“ cítili na chatě dobře, dostali něco k snědku a ráno se mohli vypravit zase o dům dál. A hlavně, jaká je to někdy velká dřina. Budiž jim za to velký dík.

Je 10.8.2016 a my jsme s partou přátel v Italském Meránu. Pouhých 150km od Maloji a tak nám to nedá a opět vyrážíme alespoň na otočku na Forno. Bereme sebou ještě kamarádku Janču.

Počasí je na nás tentokrát mnohem vlídnější. Vyrážíme po asfaltce opět k jezeru Lagh da Cavloc a následně uhybáme směrem na Panoramaweg, která je sice o něco delší, ale slibuje úžasné výhledy do okolí.

Travnatá cesta se nejdříve klikatí strmě nahoru následována traverzem v kamenných polích vedoucím až k jezerům, zásobujícím chatu vodu.

Výhledy rozhodně stojí za nějakou to námahu a čas navíc proti „normálce“. Vše je dobře označeno červeno bílými kolíky, takže nikde nebloudíme. Zastavujeme ještě nad chatou, relaxujeme a užíváme si zbytky hřejivého slunce.

Dostáváme večeři, velký pokoj sami pro sebe a užíváme se večera s kamarády. Ráno nás vyprovází Alča ještě s několika brigádníky kteří společně směřují na AlbignaHutte. Rozloučíme se na ledovci. Nás už čeká jen pozvolný sestup do údolí, ale jim ten výstup nahoru sjíždícím suťovištěm plným různých nástrah rozhodně nezávidím. (mimochodem v současné době už je tam zajistěná cesta, hlavně díky Beatově úsilí).

Je to neskutečné, jak celé to místo během necelých dvou měsíců působí úplně jinak. Jak se zdá, tady to skutečné léto má proti tomu astronomickému docela slušný skluz.

Malé povídání, jak jsme s partou projeli Transsibiřskou magistrálou trasu z Moskvy až k Bajkalu.

Jízdenky na vlak jde koupit relativně jednoduše z Čech (na místě můžou být problémy, vlaky bývají hodně plné). Přes stránky ruských drah se koupí jízdenky, kde se následně stáhnou a vytisknout jízdenky zaslané v pdf. A tyto jízdenky již stačí společně s pasem ukázat při vstupu do vlaku. Nás stály všechny jízdenky z Moskvy až do Irkutsku cca 3.800Kč a to jsme jeli většinou 2. třídou, což je kupé pro 4 osoby (3. třídu jsme využili až poslední úsek).

10.5. V 5 ráno vyrážíme vlakem z Českých Budějovic směr Praha. Ale protože jsme bohužel museli využít služeb Českých drah, samozřejmě jsme do cíle prvním vlakem ani nedojeli. V Olbramovicích totiž náš vlak vypověděl službu a my tak museli počkat hodinu na další spoj. Ale letadlo jsme nakonec bez problémů stihli a přímým letem do Moskvy jsme také v 10:15 odlétli. V Moskvě z letiště jsme se systémem autobus + metro dostali do centra a po ubytování začali hledat bar, kde by jsme se mohli kouknout na hokejový zápas mistroství světa Česko – Rusko. Bar jsme bez problémů našli a mohli se tak radovat z vítězství našich 3:2. Musím uznat, že zápas místní lidi nechal úplně chladný a my se za hokej koukali z celého baru úplně sami.

11.5. Hned ráno začínáme s prohlídkou Moskvy. Na začátku se jdeme podívat do části moderní Moskvy s mrakodrapy (stanice metra Delovoy tsentr). Jeden z mrakodrapů je dokonce nejvyšší v celé Evropě. Na jednom z mrakodrapů je vyhlídka s výkladem (na Rusko neobvykle i v angličtině). Následně jedeme do muzea kosmonautiky, které je hned vedle stanice metra VDNCH (vstup asi 300 rublů/osoba). Muzeum je opravdu moc pěkné a mohu doporučit. Pak procházíme centrum města – Kreml a Rudé náměstí, chrám Vasila Blaženého, okolní pěší zóny s obchodními domy. V 18:50 odjíždíme z Kazaňského nádraží vlakem směr Kazaň. Na nádraží je dobré jít cca 1 hodinu předem. Chvilku po tom, co vlak vyrazí, dostáváme spásnou myšlenku. Dáme jedno v jídelním voze a zde také hned utužujeme kolektiv. Zjišťujeme, že kolektiv máme velmi dobrý.

12.5. – Ráno v 7:38 přijíždíme do Kazaně, kde vystupujeme, necháváme za 200 rublů/kus v úschovně naše baťohy a jdeme se podívat do centra města (pohodlně pár zastávek metrem). Zde je určitě nejzajímavější kazaňský Kreml. Nedaleko je také nově postavená promenáda, která je velmi oblíbená i u místních lidí. Dále si jdeme smočit nohy do řeky Volhy a procházíme uličkami v centru. Na večer si kupujeme lístky do místního cirkusu (asi 400 rublů 1 vstupenka). Představení je opravdu velmi zajímavé, ale protože nám jede vlak, celé představení nestíháme a musíme jet na nádraží. Zde si vyzvedáváme batohy a jdeme na nástupiště. Zde ale zjištujeme, že odjíždíme z jiného nádraží, než jsme původně přijeli. Proto rychle sháníme taxi, které nás asi za 25 minut převezlo na to správné nádraží. Vlak jsme proto bez problémů stihli a ve 20:08 vyrážíme směr Jekatěrinburg. Večer se jdeme zase jako obvykle kouknout do jídelního vozu.

13.5 – V ranních hodinách přejíždíme Ural směrem do Asie. Do Jekatěrinburgu přijíždíme v 10:22 moskevského času. Ubytováváme se v hostelu hned u nádraží a jdeme na prohlídku města – náměstí Roku 1905, chrám Na krvi, vyhlídková plošina na vrcholu jednoho z moderních mrakodrapů, procházíme se kolem jezera v centru města. Navštěvujeme dokonce muzeum umění, ale to hlavně z toho důvodu, že jsme potřebovali akutně na záchod. Večer navštěvujeme u nádraží místní nonstop, kde se s námi baví místní „smetánka“.

14.5. – Po těžké noci se vstáváním nechvátáme, prohlídku Jekatěrinburgu máme relativně za sebou a tak trávíme odpoledne většinou potulováním kolem nádraží. V 16:57 moskevského času vyrážíme směr Krasnojarsk a již se těšíme na cestu cca 33 hodin ve vlaku.

15.5. – Přejíždíme ve vlaku západní Sibiří přes Omsk a Novosibirsk. Sledujeme okolní přírodu a lesy. Místní lesy jsou ze začátku tvořeny většinou břízami, jen tu a tam je vidět nějaké ta vesnička. A protože nejlepší výhled do okolí je z jídelního vozu, trávíme většinu času tady (200 rublů za 1 pivo Baltika 7). Dáváme se zde do řeči s místními, je vidět, že s přibývajícím alkoholem jde Ruština lépe a lépe (i když jsme se jí nikdy neučili). Nakonec nám paní, která nás celou cestu obsluhovala, řekla, že jsme ve spotřebě piva trhli rekord tohoto vagónu.

16.5. Do Krasnojarsku přijíždíme ve 2:38 moskevského času (+4 hodiny na místní čas). V okolí je vidět změna v místních lesích, lesy jsou už tvořeny většinou jehličnany. V Krasnojarsku máme v plánu hlavně výlet do přírodní rezervace Krasnojarské Stolby s unikátními skalními útvary. Jedná se o rezervaci hned vedle města, jezdí sem dokonce městská hromadná doprava. Cestu tam ale však volíme taxíkem, kam se za 600 rublů bez problémů dostáváme. K prvním skalám vede cesta dlouhá asi 5km, následně je zde několik značených okruhů kolem skalních útvarů. Při cestě ke skalám dokonce drobně sněžilo. Je zde také mnoho dřevěných chodníčků s naučnými stezkami. Je zde vidět i mnoho pěkně zajištěných lezeckých cest, ale na první pohled je vidět, že cesty to budou docela těžké. Cestou je zde vidět velké množství veverek, což byly bohužel jediné zvířata, které jsme v Rusku ve volné přírodě viděli. Nazpátek k nádraží už jedeme městskou hromadnou dopravou (je zde nutné jednou přestoupit). Odpoledne procházíme centrum města Krasnojarsk, ale není toho tady moc k vidění. Ve 21:14 moskevského času odjíždíme do Irkutsku

17.5. – Večer přijíždíme do Irkutsku (příjezd v 15:44 moskevského času). Hned po příjezdu se jdeme ubytovat nedaleko nádraží a procházíme se v okolí. V noci se koukáme na pokoji na hokejový zápas čtvrtfinále MS Česko – USA, které však pro nás nedopadá dobře.

18.5. –  Ráno si sháníme taxíka (maršrutka totiž nejede od našeho nádraží) a jedeme za 2500 rublů do Listvjanky u Bajkalu. Cestou nám řidič ukazuje všechny památky Irkutsku – nábřeží, pravoslavné chrámy, dřevěné domy děkabristů, sochu Lenina. V Listvjance nemáme bohužel přes booking zajištěné ubytování a to byla trošku chyba. Sehnat tady něco levnějšího nebylo až tak jednoduché. Ale nakonec se to podařilo. Pak navštěvujeme retro muzeum, které se nachází hned vedle našeho ubytování. Následně se jdeme vykoupat do Bajkalu, ale protože je zde voda v květnu velice studená, vydržíme ve vodě maximálně několik vteřin. Pak navštěvujeme Bajkalské muzeum, které ukazuje život v okolí a v jezeře. Je zde i několik akvárií s místními rybami a hlavně s bajkalskými tuleni. Cestou k ubytování potkáváme u silnice vycpaného medvěda s reklamou, že uvnitř vystavují medvěda živého. Za pouhých 20 rublů za osobu se jdeme na medvěda podívat. Uvnitř vidíme prázdnou nevzhlednou klec, a když na to upozorňujeme, přijde majitel a se slovy „Mišo pojď“ tyčí medvěda vzbudí a tak jsme ho nakonec viděli. Ale bylo nám ho docela líto.

19.5. – Protože není sezóna, moc turistických lodí tady nejezdí. A proto se rozhodujeme, že si objednáme vlastní loď a za 5000 rublů se necháváme odvést do osady Bolshie Koty. Odtud jdeme známým trekem sibiřskou tajgou podél Bajkalu až zpátky do Listvjanky. Je zde pěkně patrná vyšlapaná cestička, místy dokonce značená šipkou. Vidíme krásné výhledy na modravé jezero, oblázkové pláže a pohoří Chamar Daban. Celkem je trek dlouhý 21km a vystoupali a sklesali jsme asi 800m. I když ráno bylo velice pochmurno, dopoledne se počasí vylepšilo a vykouklo dokonce i sluníčko. Výhledy byly proto parádní.

20.5. – Počasí je velice špatné a proto již už nic nevymýšlíme a den trávíme nakupováním dárků v místním tržišti a jíme šašliky. Ze začátku jsme měli v plánu jízdu vlakem na historickém úseku Krugobajkalské železnice se zakončením v Sljudjance, ale prý se tento směr jezdí jen v noci, proto z toho sešlo. Ale asi jsme v dálce viděli, jak naším směrem jede parní vlak, tak nevíme, jak to doopravdy je. Po obědě jedeme maršrutkou do Irkutsku (120 rublů osoba). Spíme v hostelu Bravo asi 200m od letiště a večer trávíme v místní hospůdce německého typu nedaleko ubytování.

21.5. – V 5:30 ráno letíme s mezipřistáním v Moskvě do Petrohradu. Z letiště jezdí autobusové linky č.39 ke stanici metra, odkud již není problém se dostat do centra, kde máme zamluvené ubytování. Následně procházíme centrum a jdeme do Ermitáže, která byla bohužel zavřená (protože bylo pondělí). Pak procházíme katedrálu svatého Izáka a jedeme za 600 rublů osoba okružní jízdou lodí, která trvá asi 1,5 hodiny. Večer se jdeme ještě podívat na Auroru a noc trávíme v místní ulici s diskotékami a hospůdkami.

22.5. – V 8:55 odlétáme směr Praha, kde v 10:20 přistáváme.

Účastníci:

Martin Jáchym

Martin Šimeček

Martin Chmeňa

Jiří Schaffelhofer

Další výlet mě zavedl do Bahrajnu a Kuvajtu, v každém státě jsem strávil něco přes 1 den (a myslím si, že to bohatě stačí).

Víza lze udělat bez problémů za cca 200-300Kč na hranicích.

Přesný plán:

čt 8.3. – odlet z Prahy ve 14:00

pá 9.3. – přílet do Bahrajnu 1:25, prohlídka Bahrajnu

so 10.3. – odlet z Bahrajnu do Kuvajtu – 10:05 – 12:10

ne 11.3. – Kuvajt

po 12.3. – Kuvajt – Praha – 2:30 – 13:20

Bahrajn je nejlepší projet půjčeným autem.

Tree of Life – Bahrajnské posvátné místo, strom v poušti bez jakéhokoliv vody

Ropné vrty uprostřed pouště – v jižní části ostrova je nespočet těžících vrtů a ropovodů

Al Arren Wildlife Reservation – na české poměry menší zoologická zahrada (vstup 1 dinár)

Bahrajn International Circuit – závodní okruh formule 1, normálně je možné procházet hlavní tribunu apod.

Riffa Fort – pevnost, bývalé sídlo bahrajnských panovníků

Al Fateh Grand Mosque – pěkná nová mešita v Manamě

Bahrajn Fort Museum – hezká pevnost (vstup zdarma) a úplně obyčejné muzeum (2 dinárů)

Bahrajn World Trade Center – nejhezčí mrakodrap v Manámě

Manáma – největší město, promenáda kolem moře

Kuvajt stačí projet městskou hromadnou dopravou, z letiště jezdí do centra linka č. 13

Green Island – vstup, umělý ostrov pro relaxaci, podle mě nestojí za návštěvu

Al Hamra Tower – nejvyšší mrakodrap v Kuvajtu měřící 414m má 80 pater

Grand Mosque – asi 7. největší mešita na světě (vstup zdarma), měl jsem zde velice příjemnou průvodkyni, která provázela jen mě. Po 1,5 hodině jsme probrali celou problematiku všech světových náboženství 😀

Liberation Tower – 372 metrů vysoká telekomunikační věž, nepřístupná

Národní muzeum – při mé návštěvě v rekonstrukci a zavřené

Kuwait Towers – asi nejhezčí památka v Kuvajtu, v noci moc hezky osvětlená. Dříve vodní věž, dnes restaurace a hlavně vyhlídková věž (3 dináry)

1. den

23.12. sobota – Odlet z Prahy ve 14:00

2. den

24.12. neděle – Přílet do Chengdu (Čína) v 5:55, tady máme asi 8 hodin na přestupu, proto neváháme a jdeme se podívat mimo letiště. K největším lákadlům města v současnosti nepatří ani tak kulturní a historické památky, ale nedaleká chovná stanice ohroženého druhu pandy velké. Proto se na letišti domlouváme s ostatními Čechy a tvoříme tzv. „panda team“ a jedeme se podívat do místní pandí ZOO., Zde chovají přes 100 těchto zajímavých zvířat. Cesta z letiště do ZOO trvá taxíkem kolem hodiny, na prohlídku samotné ZOO nám stačili 2 hodiny.

3. den

25.12 pondělí – Celodenní prohlídka v Bangkoku. K největším lákadlům jistě patří projížďka na lodi po místních kanálech. Plavba trvá něco kolem 2 hodin, ale stojí nekřesťanských 1000 báhtů. Velice zajímavé bylo pozorování velikých ještěrů, kteří se opalovali na břehu. Následně procházíme spoustu chrámů, které Bangkok nabízí.

4. den

26.12 úterý – Ráno si procházíme místní ZOO, která se nachází severně od centra, nedaleko parlamentu a našeho ubytování. ZOO je to pěkné včetně všech hlavních zvířat i lachtaní šou. Následně se jdeme podívat do rozsáhlého Královského paláce s chrámem Wat Phra Kaeo, kterému dominuje smaragdový Buddha a je nejposvátnějším svatostánkem buddhistů v Thajsku (pozor, nutné dlouhé kalhoty či dlouhá sukně a zahalené ramena). Cena vstupu do paláce je také poměrně drahá a to 500 báthů.

5. den

27.12. středa – Celodenní cesta autobusem do Kambodži (zařízeno v jedné z mnoha turistických kanceláří v centru Bangkoku večer před odjezdem) za 600 báthů. Jedeme přímo do Siem Reap. Ze slibovaných 8 hodin se nakonec vyklubalo více než 11 hodin jízdy. Na hranicích stevard autobusu vybral pasy a sám zařídil za 30 USD všem kambodžská víza (nutná pasová fotografie, případně si ji lze udělat i na hranicích, ale je to drobná komplikace). Večer se ubytováváme v Siem Reap v hotelu na 4 noci, odkud děláme výlety po okolí

6. den

28.12. čtvrtek – Den předem si zajišťujeme za 30 USD na osobu zájezd do tropického pralesa a národního parku Kulenské hory. Výlet začínáme v tamních horách, kde navštěvujeme poutní místo klášter Preah Ang Thom, v němž je kamenný Buddha ze 16 století vytesaný do vrcholku skalního výběžku. Pak jdeme v džungli malý trek po archeologických nalezištích a kolem koryta řeky, kde jsou vytesány pískovcové útvary zejména soch zobrazující hinduistickou mytologií. Výlet končíme u pěkného vysokého vodopádu, pod nímž se dá krásně koupat.

7. den

29.12. pátek – Ráno vstáváme ve 4 hodiny, abychom viděli svítání u Angkor Watu. Přiznám se, že to žádný velký zázrak není a to hlavně obrovským množství lidí, kteří čekají na svítání na nejlepších místě. Hned u hotelu si stopujeme první ťuk ťuk, který nás celý den vozí oba dva za 20 USD po všech chrámech po okolí. Jednodenní vstup do chrámů je 48 USD, ale stojí to určitě za to. Postupně navštěvujeme spousty chrámů a to hlavně: Angkor Wat – památka UNESCO, jedna z největších a nejkrásnějších stavebních památek lidské historie – impozantní centrum khmérské říše, ohromující hinduistický chrámový komplex, později změněný na budhistický klášter. Královské město Angkor Thom – „velké město“, nejvelkolepější sídlo angkorského období, dílo mimořádné architektonické hodnoty, po obvodu obehnané vodním příkopem o délce 13 km s impozantními branami. Uprostřed je Bayon – státní chrám uprostřed města Angkor Thom s nádhernými chodbami a síněmi. Toto město bylo až do počátku průmyslové revoluce suverénně největším starověkým městem všech dob, v 11. století, v období zlatého věku Angkoru zde žilo více než milion obyvatel (Londýn v té době čítal pouhých 12.000 obyvatel). Starší chrámy, postavené v 9. -11.stol. jsou hinduistické, mladší z 12. – 13.století jsou již buddhistické. Prošli jsme asi 20 chrámových komplexů, ale nejhezčí byl asi Ta Prohm

8. den

30.12. sobota – Za 15 USD se necháváme odvést ťuk ťukem tam i zpět do vesnice Chong Knes, která se zajímavá tím, že je celá postavená na kůlech. Ale je znát, že je to zde silná komerce a určitě to není pro samotáře. Další atrakcí je zde projížďka lodí po jezeře Tonle Sap včetně zatopeného lesa. Tato sranda stojí celkem 25 USD na osobu ‚(plus ťuk ťuk).

9. den

31.12. neděle – Opět si zastavujeme ťuk ťuk, který nás za 10 USD vozí 3 hodiny po okolí Siem Reap, prostě po místech s normálním životem, po rýžových polích a chrámech bez turistů. Dokonce nás jedna paní zadarmo zve na ochutnávání čerstvě uvařených šneků, což neodmítáme. Večer přelétáme přímým letem ze Siem Reap do Sihanoukville, kde musíme nejdříve řešit problémy s ubytováním, protože námi zabukovaný hotel je zavřený. A na silvestra je zde veliký problém něco sehnat volného. Ale dobře to dopadlo a nový rok slavíme na pláži. Je to zde velice bouřlivé

10. den

1.1. pondělí – Relax, koupání v moři, návštěva Míši kolegyně z práce (což je docela úsměvné, že se potkají ve stejný čas někde v Kambodži)

11. den

2.1.úterý – Za 30 USD na osobu si kupujeme výlet do národního parku Ream. Výlet začíná několika kilometrovým trekem v džungli, pak je v ceně oběd. Následně nastupujeme do lodi a proplouváme deltu řeky Preaek Tuek Sab. V moři jde někdy pozorovat i delfíny, my jsme bohužel to štěstí neměli. Výlet končí na jedné zcela opuštěné písčité pláži, kde se dá krásně koupat v moři.

12. den

3.1. středa – Brzo ráno odjíždíme autobusem do hlavního města Kambodže – Phnom Penh. V Phnompenhu se nachází velká řada zajímavých míst a historických pamětihodností. Velké množství budov je postaveno v národním stylu, jedná se například o Národní muzeum, budovu národního shromáždění, Královský palác či pomník nezávislosti atd. Ale nejlepší je podle mě návštěva muzea genocidy, která se zde stala v 70. letech. Muzeum je předěláno z bývalého vězení rudých kmérů a je opravdu velice působivé (určitě bych ho působivostí přirovnal k Osvětimi či muzea holokaustu v Jeruzalémě). Po zdech je ještě vidět krev lidí, kteří zde byli nelidsky mučeni.

13. den

4.1. čtvrtek – Ráno letíme do Bangkoku a cestou máme krásný plánovaný 20 hodinový přestup v Kuala Lumpur. To je na rozdíl od Phnom Pehnu mnohem modernější. K nejdůležitější atrakci zde jistě patří věže Petronas Twin Towers. Věže naleznete v centrální čtvrti KLCC (Kuala Lumpur City Centre) a měří 452 metrů, což je mezi lety 1996 až 2004 vyneslo na přední příčku seznamu nejvyšších budov světa. Následně trávíme poměrně hodně času ve vyhlídkové věži nedaleko Petronas Twin Towers.

14. den

5.1. pátek – Doprocházíme Kuala Lumpur, ale ani mešita Masjid Jamek, ani budova vlakového nádraží, není žádný zázrak. V poledne už letíme do Bangkoku.

15. den

6.1. sobota – Objednáváme si za 600 bathů za osobu výlet márketech v okolí Bangkoku. První je v místě železniční tratě, kde se vždy před průjezdem vlaku musí prodejci vlaku uhnout a když vlak projede, zase vše k prodeji dají za koleje či kolem tratě. Druhý márket se nacházel na vodě, než to turista projde, stráví zde i několik hodin.

16. den

7.1. neděle – V nočních hodinách odlétáme směr Peking, kde máme na přestupu ještě 18 hodin na procestování města.

17. den

8.1. pondělí – Odlet z Pekingu do Prahy v 1:40. V Praze přistaneme v 5:10 ráno (10,5 hodiny letu)

Účastnící:

Martin Jáchym

Michaela Škardová

čt 9.11. – Odlétáme v poledne přímým letem z Prahy do Atén, kde přistáváme ve 3 hodiny místního času. Do centra je možné se rychle dostat metrem za 10 € na osobu (5 € pro studenty). Vystupujeme na zastávce metra Thissiou a ubytováváme se v Monastiraki Tompazi Apartments (https://www.booking.com/hotel/gr/malliott-tompazi.cs.html?label=gen173nr-1DEg9wcmV0cmlwbWdfZW1haWwoggJCAlhYSAViBW5vcmVmcgJ4eIgBAZgBBcIBA2FibtIBIGJvb2tpbmcuY29tIG5ld3NsZXR0ZXIgZ2VuZXJhdG9y2AED6AEB-AEDkgIBeagCBA&from_pretrip=1&et=UmFuZG9tSVYkc2RlIyh9Yaa29/3xUOLbxjxK3Ub9QGySuXKs71OkC6IZY3zapEJySoNWA4ZtdDotB3oIYp1U42Azqh3rYDcPKwF/FwItmIhi6QiA+ce+xA==). Hodnocení je na bookingu neuvěřitelně podprůměrné (5,6 bodů z 10), ale nenechali jsme se odradit a poprvé se ubytovali v místě hodnoceném pod 7 bodů. I když je realita od fotogalerie na bookingu poměrně vzdálená (wifi nefunguje, žárovky chybí, koupelna a kuchyně starší), všichni jsme se shodli, že za tak nízkou cenu (1200Kč/noc apartmán pro 8 osob) a s tak výbornou lokalitou (přímo v centru) je to pěkné ubytování a byli jsme spokojeni. 

Po vybalení vyrážíme potvrdit Martinovu registraci na maraton a vyzvedáváme čip na místním stadionu. Večeříme v bistru vzdáleném cca 2 minuty od ubytování, kde si vychutnáváme pravý řecký gyros a ostatní pochoutky. Po večeři nasáváme atmosféru večerních Athén, u čehož nejdéle vydržel Martin s Láďou, kteří obrazili místní podniky a šíša bary a zakončují večer v klubu poblíž metra Thissiou, kde hraje místní kapela všemožné světové hity.

pá 10.11. – Prohlídka největších pamětihodností Atén. Začínáme kousek od našeho ubytování a jdeme na slavnou Akropoli. U Akropole si kupujeme velký lístek za 30 € na 8 místních atrakcí (samotná Akropole stojí 15 €, studenti mají skoro v celých Aténách vstupy zdarma). S tímto lístkem jsme navštívili Akropoli a její památky (Partheón, Erechtheion, Herodovo divadlo, Dionýsovo divadlo), Řeckou agoru, (Attalova stoa, Héfaistův chrám) a jiné místní pamětihodnosti. Vstup do Muzea Akropole si žádá nový lístek, který kupujeme za 5 € (studenti opět zdarma). 

so 11.11. – Metrem jedeme do olympijského vesnice, kde se v roce 2004 konaly olympijské hry. Je patrné, že nejlepší léta mají stadiony již za sebou. Následně se rozdělujeme, Míša s Láďou vyráží do místní ZOO, holky, Fanda a já na pláž, kde se koupeme a jsme překvapení, že i v listopadu je moře příjemně vyhřáté. Po koupání jedeme tramvají na metro a prohlížíme si podvečerní přístaviště.

ne 12.11. – Odjíždím v 6 ráno autobusem do Marathonu, kde začíná klasický Athénský 42,195 km dlouhý závod. Už cesta trvající kolem hodiny jízdy mě nenaplňovala optimizmem. Před závodem se posilňuji Kinder Buenem, protože jak říkají v reklamě, obsahuje spoustu mléka a kakaa a dodává energii na celý den. Později zjišťuji, že to není tak úplně pravda. Vsoukám do sebe ještě banán, protože ten se zase dle dobrých rad mé sestry dobře blije. Málem se mi podařilo tuto radu potvrdit.

Závod startuje v 9:00 a můj plán je jasný, doběhnout můj první maraton pod 4 hodiny. Abych řekl pravdu, tato myšlenka ode mne byla hodně smělá, když jsem se vzdálenosti přes 42km v běhu ani nepřiblížil… abych řekl pravdu, tréninku jsem celkově moc nedal, když jsem poslední dva měsíce před maratonem uběhl nejvíce něco málo nad 20 km. Během závodu jsem časový plán plnil do vzdálenosti cca 25km, kde jsem na dlouhém pozvolném stoupání totálně vytuhnul. Ale úplně. Stoupání se zlomila na zhruba 35. km, odkud jsem se jen silou vůle nějak dostal do cíle, který byl na starém Panathéjnajském stadionu. No, co si budeme nalhávat, dobíhal jsem ve skupině s babičkami o francouzských holích, invalidech apod v čase 4:37. Až v cíli po napití džusu se dávám nějak dohromady, Kinder Bueno mě zklamalo a očividně nedodává energii. Aspoň ne na maraton.

Po maratonu se běžel závod na 5km, kde běžela naše Kačka na registraci Janči, která do Atén nakonec nejela. Skončila v konkurenci asi 2 tisíc běžkyň na neuvěřitelném 3. místě a musela tak absolvovat slavnostní ceremoniál, z kterého si odnesla medaili, kytici a slavnostní diplom.

po 13.11. – Den odjezdu. Dopoledne ještě trávíme procházkou a navštěvujeme Chrám Dia Olymského (pro vstup platil lístek koupený dva dny zpátky) a národní zahrady u parlamentu. Tato zahrada sice v průvodcích není moc uváděna, ale za návštěvu určitě stojí. Kolem 11 hodiny vyrážíme směr letiště, odkud letíme ve 14:10 zpět do Prahy.

Účastníci:

František Linduška

Kateřina Zemanová

Ladislav Škarda

Martin Jáchym

Michaela Škardová

Zuzana Zemanová

Z důvodu akční letenky, zrušení víz do Běloruska i jiných důvodů, letím na otočku do Minsku. I když zprvu nám mělo být víc, nakonec letím bohužel sám.

12.10. – Odpoledne odlétám z Prahy, po 2 hodinách letu přistávám na mezinárodním letišti v Minsku. Zde procházím hraniční kontrolou bez problémů. Ke vstupu do země je nutné mít zdravotní pojištění, to sice mám, ale pouze vytištěné v Češtině. Ale celníkovi to vůbec nevadilo, pouští mě bez průtahů. Případně se dá pojistit i přímo na letišti. Z letiště jezdí v intervalu cca půl hodiny autobus číslo 300E přímo do centra města na hlavní autobusové nádraží (cena 4 rublů). Cesta busem trvá jednu hodinu a do Minsku už dojíždím za tmy. Hned se jdu pěšky ubytovat do hotelu. Ještě v noci si procházím část města.

13.10. – Vstávám hodně brzo a hned vyrážím metrem na konečnou stanici Kamiennaja Horka, odkud jsem si najivně myslel, že bych se mohl dostat k Hara Dzjaržynskaja – nejvyššího bodu Běloruska (346 m n. m.). Vrchol leží v katastru obce Skirmuntovo, ale zrovna tam nic kloudného nejezdí. Sice zde stojí spousta maršrutek, ale všichni se zde diví, proč tam chci vůbec jet. Dokonce ani taxikář nemá zájem mě tam vzít, a protože jsem toho měl ještě hodně v plánu, Hara Dzjaržynskaja vzdávám. Prostě už nemám ani na tři sta metrů vysoký kopec 😀 . Jedu se podívat do Muzea Stalinovo linie. Tento vojenský komplex se nachází asi 30km severozápadně od Minsku, proto jedu vlakem do stanice Zaslaŭje Belarus, který je vzdálen asi 6km od muzea. Bohužel všechny busy mi před nosem ujely, proto musím dojít pěšky k hlavní silnici P28 a odtud stopem se dostávám k muzeu. Vzalo mě asi hned 3 auto. Vstup do muzea stojí 10 rublů a komplex ukazuje vojenskou techniku a opravené původní bunkry. Bohužel hned jak jsem začal s prohlídkou, začalo pršet. Za dobrého počasí se zde dá i zastřílet ze samopalu, projet se vojenskou technikou či kouknout na ukázku boje. Toto jsem bohužel nemohl absolvovat, v celém komplexu jsem byl snad jediný turista. Po prohlídce jdu na autobusovou zastávku přímo u komplexu, kde mi asi po 2 minutách jízdy jede maršrutka přímo do Minsku.  Zde začínám prohlídku na Náměstí  nezávislosti, které prý patří k největším v Evropě. U náměstí je Červený kostel (kostel sv. Simona a Heleny), ale nejzajímavější z mého pohledu je socha Lanina. Následně si dělám kolečko po městě: Běloruský Státní Cirkus, Vítězné náměstí, Ostrov slz, monument židovského holokaustu, Katedrála Svatého ducha, Národní opera, Národní knihovna či promenáda kolem řeky. Ale asi nejzajímavější z mého pohledu je zde Běloruské státní muzeum Velké vlastenecké války. Když docházím k muzeu, zrovna vojáci a lidé pokládají květiny k venkovnímu pomníku. Asi na mojí počst mého příjezdu do města 😀 . Vstup do muzea je 8 rublů a určitě se to vyplatí. Uvnitř jsou pěkné exponáty věnované boji proti fašistům při 2. světové válce, spoustu interaktivních tabulí apod. . Po prohlídce muzea je už ale večer a já se jdu podívat do Minsk arény na zápas místního Dynama Minsk proti Nižněkamsku v KHL. Vstup na zápas stál 9 rublů do horního ochozu a dle statistik zde mělo být 12 397 diváků. No musím říct, že podle mě byla tato 15 tisícová hala naplněná tak z větší poloviny. Co se týče zápasu, když to srovnám s NHL (byl jsem jen na New York Rangers), tak zde při zápase panovala suprová atmosféra, je zde kotel s bubny a při akcích domácích fandí celá hala. Ale asi v jiných městech to bude v KHL o dost slabší.

14.10. – V poledne už odlétám do Prahy, proto nestíhám nic jiného než cestu na hlavní autobusové nádraží a odtud opět autobusem za 4 rublů na letiště.

Co se týče Minsku, je zde neuvěřitelné množství světových fastfoodů (McDonald, Big Burger a KFC), jsou opravdu na každém rohu. Až je divné, že jsou Bělorusové tak hubení.

Město je to moderní a čisté, což bych asi před cestou ani tolik nečekal. Je zde neuvěřitelně levné cestování (metro 0,5 rublu, autobus 0,55 rublu, vlak cca 30km mě stál 0,88 rublu), jedl jsem většinou v místních bufetech v podchodech u metra, ceny asi o trošku levnější než u nás. Na východoevropské město je zde docela drahé ubytování, ale to bylo možná dáno tím, že jsem si hotel objednával až na poslední chvíli. A bylo zde vidět minimum turistů.

Účastník: Martin Jáchym