Peru – výlet plný zvratů

Posted on 2017/08/132017/08/16 by Martin Jáchym

Z určitých rodinných důvodů jsme museli letošní plány v horách silně překopat, místo naplánovaného Manaslu jsme se rozhodli pro Peruánské Andy, protože Pavel musel být od konce června již v Čechách. Naše plány byly poměrně ambiciózní – Alpamayo 5947m, Quitaraju 6036m a hlavně Huascaran 6768m.

28. května – Dopoledne odlétáme z Vídně směrem do Peru. Na letišti ve Vídni balíme naše věci dohromady do 3 báglů, výškové boty si klasicky obouváme již před odbavením, abychom ušetřili za další zavazadlo. V té době jsme ještě nevěděli, že si tyto boty obouváme na tomto výletě naposled. Letíme s krátkým přestupem v Amsterodamu přímo do Limy, kde přistáváme ještě týž den večer. Ještě z Čech jsme si koupili lístek na noční autobus do Huarazu autobusovou společností Movil Tours http://www.moviltours.com.pe/. Výhodou je, že autobus má neuvěřitelně pohodlné sedačky a u některých jde dokonce sedadlo sklopit tak, že se z nich dá udělat vodorovné ležení. Cesta do Huarazu trvala kolem 8 hodin.

29. května – Ráno přijíždíme do Huarazu, z místního autobusového nádraží se za 5 PEN necháváme taxíkem odvést přímo do našeho hotelu (zamluvený přes Booking), kde si nejdříve odpočineme a odpoledne si jdeme projít město. Ve směnárně na náměstí se rozhodujeme, že si vyměníme peníze na celý pobyt v Peru, proto dohromady měníme 700 euro. Ve směnárně nám ochotně peníze vymění, bohužel jsme si peníze jen přepočítali a nevšimli si, že jedna 100 PEN bankovka je falešná. Tento podvod jsme řešili pak i přes policii, ale protože jsme neměli žádný důkaz, že to bylo z této směnárny, měli jsme prostě smůlu. Následně jsme si došli pro informace na horách do místního infocentra Casa de Guias (Jirón Simón Bolívar 680, Huaraz). Tady nám k naší silné nelibosti naše plány silně změnili: letošní monzunové deště se protáhly a na horách je ještě moc sněhu, proto jsou skoro všechny vrcholy zavřené.

30. května – Chceme se trošku aklimatizovat, proto si v jedné z mnoha místních turistických agentur kupujeme jednodenní výlet k jezeru 69. V ceně za 35 PEN za osobu je převážně transport pod cestu směrem k jezeru a následný odvoz nazpátek do Huarázu přímo do hotelu. Ráno nám minibus ještě zastavuje v jedné restauraci na snídani, kde si jí také za 10 PEN kupujeme. Snídaně to byla velice slabá a předražená. Minibus zastavuje v cca 4000 m.n.m. a dále k jezeru vede vyšlapaná několika kilometrová cesta. Za 2 hodiny se dostáváme v jezeru v 4600 m.n.m., a i když je nadmořská výška znát, dostáváme se k jezeru mezi prvními. Bohužel jsme zde měli mlhu, tak protilehlé ledovce nebyly moc vidět. Cesta k autobusu vede opět stejnou cestou.

31. května – Již jedeme do hor, konkrétně do údolí Ischinca, protože jen tady je větší koncentrace „otevřených“ vrcholů. Ráno si na ulici stopujeme taxíka a za 80 PEN se necháváme odvést do vesničky Pashpa, kde začíná Ishinca trek, který končí v Ishinca kempu v 4200m. Bohužel nás řidič vyhazuje na špatném místě, proto máme ze začátku trošku problémy s najitím naší cesty. Také naše min. 30 kg baťohy nám na rychlosti moc nepřidávají. Do kempu, který je od Pashpy vzdálený asi 15km, se proto dostáváme až po 6 hodinách chůze a poměrně značně unaveni. V kempu rychle stavíme stan, protože se silně zatahuje a pár minut, co vlezeme do stanu, začíná pršet.

1.června – Protože počasí nebylo bůh ví jaké a předešlý den jsme si i docela s těžkým báglem mákli, rozhodujeme se nevstávat brzy a jít na vrchol, ale tento den si chceme jen projít okolí kempu a nástupy na okolní vrcholy. Také zjišťujeme, že se nám našemu expedičnímu stanu odlepilo z tropika okénko, což dělá z tohoto našeho stanu, který je jeden z nejlepších na trhu, tak trošku křáp. Okénko oblepujeme samolepící páskou. Peruánské hory jsou poměrně teplé, proto nám je i tady v kempu ve 4200 m.n.m. v noci v našich teplých expedičních spacákách nechutné vedro.

2.června – Tento den jsme konečně šli na vrchol Urus v 5495m, který se „tyčí“ přímo nad naším base campem. Vyrážíme ještě za tmy kolem 5 hodiny, ale nástup jsme si den předem prošli, proto s cestou nemáme problémy. Cesta je pěkně vyšlapaná a u horské chaty, která je v našem údolí, je dokonce šipka, která ukazuje směr. Vyšlapaná cesta je poměrně jasná a vede až po ledovec. Ledovec nejeví nějaké velké trhliny, proto jsme se ani nenavazovali. Pavel se trošku trhnul a byl asi o čtvrt hodiny na vrcholu dříve než Akim, ale zase neměl žádný výhled, protože se zrovna vrcholem prohnal mrak. Nahuru jsme šli asi 4 hodiny a dolů 1:45. Výstup je to zcela bez technických pasáží. Večer, když si Akim obouvá pohory, tak se mu na nich odtrhává poutko.

3.června – Další den jsme šli na vrchol Ishinka – 5530 m n. m., další vrchol u údolí Ishinka, přímo naproti Urusu. Vyrážíme nahoru ve 4 ráno, cesta je opět až k ledovci pěkně vyšlapaná, cestou potkáváme i několik krav. Těsně před ledovcem míjíme správnou cestu a šli jsme omylem k místní chatě, která se zde nachází u jezírka. Jinak cesta to je o dost delší než na Urus. Na ledovci se již navazujeme, je zde poměrně dost trhlin, které jsme nuceni překročit. Stop na ledovci není příliš moc, ale trasa je jasně patrná. Za necelých 6 hodin od stanu jsme se dostali na vrchol. Klasicky opět je zataženo, jen nepatrně je vidět nedaleký vrchol Ranrapalca. Sestup už jde poměrně rychle, ale únava je znát a už jsme byli rádi, když jsme se dostali do stanu.

4.června – Počasí není opět nic moc, proto se rozhodujeme, že si dáme volný den a poflakovali jsme se zase jen po údolí. Další den máme v plánu hight camp na Tocllaraju a abychom druhý den nemuseli balit mokrý stan, protože každý večer prší, rozhodujeme se, že jednu noc přespíme v horské chatě. V chatě jsme skoro sami, máme celou místnost jen pro sebe. Cena na noc bez jídla je poměrně za přijatelných 40 PEN. Cenou noc silně fouká a vítr je slyšet, jak se opírá o chatu.

5.června – Protože se odpoledne pravidelně horší počasí, vyrážíme nahoru už v 6 hodin ráno směrem k moréně v cca 5200m, kde se nachází hight camp. Cesta k moréně nám trvá něco kolem 3,5 hodiny, ale když docházíme nahoru, vítr fouká tak silně, že nás silně omezuje v pohybu. V tomto větru by mohl mít náš olepený stan problémy, proto jsme vystoupali ještě pár desítek metrů nahoru a utábořili se mezi skálou sněhovou stěnou, kde tolik nefoukalo. Stavíme stan a doufáme, že se druhý den počasí trošku udobří a nebude tak foukat.

6.června – Ze stanu vyrážíme dle instrukcí lehce po 2 hodině ráno, hned se navazujeme a jdeme po vyšlapané cestě směrem k vrcholu. Vítr bohužel fouká, ale doufali jsme, že se to zlepší. Cesta se vine kolem trhlin a ze začátku stoupá poměrně pomalu. Asi po 3 hodinách se dostáváme pod první techničtější částí výstupu, asi 70 stupňový sněhový svah. Zde si již bereme oba lezecké cepíny. Ale stopy zde již nejsou vůbec vidět, jsou zafoukané. Stoupáme nahoru až pod seraky ve výšce cca 5700m, kde to kvůli větru už bylo podle nás nebezpečné. Zde se pomalu dostáváme na hřeben přímo na vrchol, ale vítr je zde už velice prudký, 100% si nejsme jistí, kudy vede cesta a i když je ještě tma, je vidět, že se na nás valí mraky. Proto se rozhodujeme, s vidinou malé šance na vrchol, že to otočíme. Po špičkách maček sestoupáme nejprudší svah a docházíme trošku smutně ke stanu. Zde si jdeme na chvilku lehnout, a když se počasí trošku udobřilo, balíme stan a sestupujeme do údolí do kempu.

7.června – Balíme všechny naše věci a vracíme se do civilizace směrem do Pashpy. Cesta dolů už je o dost pohodlnější, baťoh už tak těžký není, jídlo máme všechno snědené. Tedy až na to, že Akimovi se utrhne na báglu jeden popruh. Je vidět, že tady naše vybavení trpí. Cesta dolů je dlouhá asi 14 km a trvala nám asi 4 hodiny. V Pashpě si stopujeme taxíka, který nás za 70 PEN (cestou nabíráme ještě jiné turisty, tak se o cestu podělujeme) odváží až do Huarazu.

8.červen – Procházíme si Huaráz, někdo nám doporučil se kouknout na místní ruiny (název už neznám) nějakých starodávných budov, kam jedeme taxíkem a které jsou kousek nad Huarázem. Skoro nic tam nebylo, tak jsme si prošli alespoň nějaké místní uličky. Večer naivně zjišťujeme nové vyhlídky na další vrcholy, ale podmínky jsou pořád stejně špatné.

9.června – Tento den si opět objednáváme za 35 PEN za osobu jednodenní výlet, tentokrát do Chavínu. Cestou se ještě zastavujeme u jezera Querococha, kde máme asi 20 minut rozchod. Následně po několika hodinách jízdy se jdeme podívat do Chavín de Huántar, což je archeologické naleziště v nadmořské výšce 3 177 m n. m. Chavín je jedním z nejstarších a nejznámějších předkolumbovských míst v Peru a je jedinečnou ukázkou stavební techniky starých Inků. Největší chlouba je zde socha hlavy, kterou nám průvodkyně pěkně ve Španělštině popsala. Škoda, že Španělsky vůbec neumíme. Po prohlídce nás průvodkyně ještě bere do předražené restaurace, asi z toho má nějakou provizi.

10.června – Protože na vyšší hory se nedostaneme, chceme si dát ještě nějaký menší vrchol. Rozhodujeme se pro Wallunarahu – 5,686m, který je kousek nad Huarazem. Den předem jsme si transport pod horu objednali přes jednu místní agenturu, u které si za 190 PEN objednáváme jak cestu tam, tak i cestu nazpátek. Cena se zdá poměrně vysoká, ale když jsme viděli cestu, po které musel řidič jet, docela jeho i jeho auto poměrně litujeme. I když je náš cíl jen kousek od Huarazu, cesta trvá několik hodin. Řidič nás vyhazuje na konci silnice nedaleko jezera, asi ve výšce 4.400m. Odtud nám to do kempu morena ve výšce 4950m trvalo něco málo přes 2 hodiny, ale i tak jsme do kempu přišli malinko unavení. Hned po dostavení stanu začíná klasicky pršet, tak zalézáme do spacáků a jdeme hned spát.

11.června – Vstáváme v půl 4, abychom mohli ve 4 vyrazit. A ve 4 opravdu vyrážíme, ale je taková mlha, že je vidět tak na 5m dopředu a ztrácíme po čase v kamenné suti cestu. Proto jsme to po chvilce otočili a vrátili se zpátky do stanu. A šli jsme zase spát. Druhý pokus jsme si dali v 8 hodin, kdy sice nebylo nějak nádherně, ale alespoň trošku vidět. Po půl hodině od stanu jsme už na ledovci a směřujeme to k vrcholu. Cestou se překračuje několik trhlin, jde se přes několik sněhových mostů, přelézají se i nějaké odtrhové trhliny. Na vrchol jsme se dostali za necelé 4 hodiny, ale na vrcholu byla již vidět jen úplná bílá tma. Škoda, prý jsou tady nádherné výhledy na Huascarán i ostatní vrcholy. Dolů už to jde klasicky poměrně rychle, u stanu jsme za 1,5 hodiny, a protože máme objednaný transport až na další den, jen se válíme ve stanu.

12.černa – Protože máme objednaný odvoz do Huarazu až od 1 hodiny odpoledne, s balením stanu nechvátáme. Dolů k silnici je to něco málo před hodinku, dáváme nahoře ještě náš poslední travelunch. Sestupujeme dolů, řidič pro nás dojel relativně včas, proto si bez žádného čekání užíváme opět jízdu po zcela rozbité silnici zase dolů. V Huarazu se ubytováváme klasicky v našem hotelu.

13.června – Na tento den máme objednaný noční autobus do Limy, proto ještě vymýšlíme, co s celým dnem. Rozhodujeme se pro organizovaný výlet k ledovci Pastorur za 35 solů za osobu. Tento výlet byl jistě ze všech 3 jednodenních výletů, které jsme zde v Huarazu podnikli, určitě nejhezčí. Vyrážíme ráno, cestou se ještě zastavujeme v jedné restauraci a kdo chce, může si tady objednat jídlo, které mu připraví, až se budeme večer vracet. Po vjezdu do národního parku se nejdříve u Gasificated water, což je takový peruánský Soos. Další zastávka byla laguna devíti barev, kolem níž bylo spousta fotíme obřích bromélií Puya Raymondi. Nakonec náš mikrobus zastavuje na parkovišti pod ledovcem Pastoruri, odkud začíná naučná stezka, kde je názorná ukázka, jak zdejší ledovec kvůli oteplování rychle mizí. Ukázka je to působivá, například v místech, kde prý končil ledovec roku 1983, je nyní viděl ledovec opravdu velice daleko. Stezka končí lehce pod 5000 m.n.m. Večer se vracíme do Huarazu a ve 22:45 odjíždíme busem do Limy.

14.června – Ráno přijíždíme do Limy, kde máme objednané ubytko. Do ubytování jedeme hned ráno Uberem, paní penzionku nás mile přivítá i takhle brzo ráno. Do centra se nám ale již nechce, proto jen brouzdíme po neznámých uličkách kolem penzionu. Večer si zabalujeme baťohy, které si necháváme v tomto penzionu, který máme zamluvený i za 3 dny, kdy se máme vracet do Limy vracet.

15.června – V 7 ráno máme koupené jízdenky do Paracasu. Cesta do Parakasu trvá necelé 4 hodinky, proto jsme zde již v poledne. Hned se jdeme ubytovat a jdeme se hned najíst. Rozhodujeme se, že ochutnáme místní rybí speciality a proto usedáme na místní promenádě. Jídlo je na místní poměry trošku dražší, 20 solů, ale jídlo je to dobré. Po obědě plánujeme výlety na další 2 dny. Kupujeme výlet letadlem nad náhorní planinou Nasca. Let si objednáváme za 80 dolarů přímo v našem ubytování, levnější jsme zde nenašli. Ale abychom mohli letět, musíme si ještě koupit zpáteční jízdenku na autobus do Nasca. Na autobusovém nádraží zjišťujeme, že zde let prodávají jen za 70 dolarů.

16.června – Hned ranním autobusem jedeme do městečka Nasca, což jsou 4 hodiny jízdy. Na autobusovém nádraží v Nasce na nás čeká již pracovník agentury, který nás odváží na letiště. Zde zjišťujeme, že let se zde dá koupit i za 60 dolarů. Na letišti je poměrně dost leteckých společností, které provozují lety nad náhorní planinou. Čekali jsme několik hodin, aby bylo volné letadlo. Po vzlétnutí letadlem jsou patrné obrazce, které vytvořili indiáni. Obrazce znázorňují nejčastěji různé zvířata, lidské postavy a geometrické obrazce. Zajímavá je ještěrka, kterou bez větších problému v půlce protíná asfaltová silnice. Je prostě vidět, že ochrana kulturních památek je všude ve světě jiná. Let trvá asi 40 minut a letadlo se naklání na stranu doprava doleva tak, aby pěkně viděli pasažéři letadla sedící na obou stranách. Při našem letu nás bylo v letadle 5 lidí, 2 holkách bylo po přistání poměrně silně špatně. Člověk před letem má představu, že obrazce jsou obrovské, ale z pohledu z letadla až tak veliké nejsou. Po letu se jdeme do města najíst a večer jedeme zase posledním autobusem zpátky do Parakasu.

17.června – Tento den chceme procestovat Paracas. Proto si klasicky zde v jedné z mnoha cestovních agentur objednáváme celodenní výlet po okolí za 50 solů. Hned ráno jedem lodí k několika kilometrů vzdáleným ostrovům Islas Ballestas, které jsou velice bohaté na zvířata. Vidíme zde lachtany, tučňáky, kormorány, pelikány a spoustu jiných ptáků. Na ostrovech se dříve a dnes jen sporadicky těžilo guáno, což je ptačí trus výborný prý na hnojení. Po výletě na lodi jedeme autobusem do národního parku Paracas. Jsou zde vidět plameňáci a krásně skalnaté pobřeží. Nejznámější je skalní brána, tzv. katedrála. Ta ale bohužel po nedávném zemětřesení spadla, proto z ní dnes je vidět pouze suť. Ale původní podobu zde mají alespoň na tabuli. Následně se jede po pobřeží a po poušti, nakonec autobus zastavuje v jedné silně předražené restauraci na jídlo. Toto s díky odmítáme a jen se procházíme po okolí.

18.června – Tento den jsme se chtěli podívat do Ica na oázu Huachacinu, ale autobusy vycházely poměrně draho a také se nám to zdálo až moc komerční, tento den již nic neděláme. Večer se vracíme do Limy.

19.června – Jdeme si procestovat Limu. Uberem jedeme do centra, kde si procházíme kolem (dovnitř jsme nikam nešli) katedrálu s hrobem Pizarra, prezidentský palác, klášter a katakomby San Francisco a různé koloniální kostely. Nejsme zde nijak důkladní turisté, proto zde máme všechno projité za 2 hodiny.

20.června – ráno již letíme jen do Vídně a pak domů.

Účastníci:

Martin Jáchym
Pavel Rozehnal

Huascaran, Peru – přípravy, plány

Posted on 2017/05/272017/05/27 by Pavel

Vybavení

https://docs.google.com/document/d/1eTO5kkOVtouJzW8R1krRi42I9HamPBmnmwgGDIN9Nak/edit?usp=sharing

Odkazy

Harmonogram

28.5. – let do města Lima
28.5./29.5. – přejezd do Huarazu, 3000m.n.m
31.5.-6.6. – aklimatizace – BC Alpamayo, 5947m nebo Quitaraju 6036m
6.6.-7.6. – rest v Huarazu
8.6-14.6. – Huascaran, 6768m nebo Chopicalqui, 6354m

den – Musho – BC, 4150m
den – BC – C1, 4900m
den – C1 – C2, 5400m
den – C2 – vrchol, 6768m
den – sestup do BC
den – zpět do Musho

15.6-18.6 – rezerva pro počasí
19.6-20.6 – cesta do města Lima a odlet (odlet v 20:00 tak transport do města Lima idealně stejný den)

Pojištění

http://www.oeav.cz/alpenverein-premium – novinka od 3/2017, termín se počitá odlet-přilet do domácí země a minimální doba měsíc. Připojištění nad 6000m je potřeba zajistit prakticky vždy (teoreticky existují případy, kdy se lze nad 6000m i dle jejich podminek dostat bez tohoto připojištění, ale nesmí se spát nikdy nad BC atd.) Pro vyřízení pojistky je potřeba projít schvalovací procesem (nemusí to schválit), takže začít vyřizovat min dva týdny před odletem.

cena: 400EUR/osoba

Doprava

Brno-Videň-Brno

https://www.studentagency.cz/#form-2
28.5 5:10 – na letišti ve Vídni budem v 7:25
20.6 20:20 – do Brna ke grandu dorazime v 22:50
(zavazadlo navic za 50,-)

Videň-Lima-Videň

Doprava Lima – Huaraz

http://www.moviltours.com.pe/ – 35USD/osoba za noční spoj s plnou lůžkovou pravou. Pokud se spokjíte se spaním v leže, tak se dá sehnat za 13USD/osoba

Zimní Izrael

Posted on 2017/02/092017/02/12 by Martin Jáchym

Kupujeme letenky asi pul roku dopředu s Wizzairem za necelé 2 tisíce. A protože jsou u nás velké mrazy, jedeme se „ohřát“ do Izraele. Ale ani tady zimní bundu skoro nesundáme 😀

Pátek 27.1. Odlétáme z Prahy v 6:10, do Izraele, kam přilétáme v 11 hodin místního času. Protože zrovna silně fouká, přistání je drobně dramatické, letadlo při přistání ve větru silně háže. Izrael nás přivítá deštěm. Na letišti jdeme na jisto k půjčovně aut, kde jsme si z Čech zarezervovali auto za 85 euro. K našemu překvapení je nám na pobočce sděleno, že nejlevnější auto nám můžou půjčit za téměř dvojnásobek původně sjednané částky, což razantně odmítáme a půjčujeme si auto raději u společnosti Avis. S malým zpožděním, když se nám nedaří nastartovat naše půjčené auto (musí se před nastartováním na palubovce namačkat 4-místný kód) vyrážíme hned směr Jaffa, což je starobylé přístavní město, které se nachází jižně od Tel Avivu. Nejdříve se procházíme po promenádě kolem moře a sledujeme velké vlny, jak naráží na pobřeží. Pak jdeme do obnovené části Starého města, kde procházíme mezi starobylými budovami až na náměstí na vršku, odkud je vidět krásně Tel Aviv s jeho mrakodrapy. Po procházce Jaffou jedeme do Jeruzaléma, kde máme zamluvené ubytování přes Airbnb v nejortodoxnější části v Jeruzaléma – Mea Shearim.

Ubytování v ultra ortodoxní čtvrti vyžaduje jistá opatření pro vyjádření úcty k náboženským pravidlům, mimo jiné pro holky v podobě zahalení nohou dlouhou sukní a zákaz jízdy automobilem v průběhu Šábesu (od pátku večer do soboty večer).

Sobota 28.1.

Je sobota ráno (Šábes) a my vyrážíme autem od našeho ubytování a hned zjišťujeme, že zákaz jízdy autem v Mea Shearim myslí místní zcela vážně. Většina místních obyvatel se před naším autem schovává či alespoň otáčí zády, aby nás neviděli. Jeden z místních nám dokonce hrozil, ale my rychle ujíždíme z této čtvrti pryč směrem k Mrtvému moři. Dokonce zjišťujeme, že tato čtvrť je u každého výjezdu zatarasena mobilní zábranou, aby do této oblasti nikdo během Šábesu nevjel. Asi moc nepočítali, že by z této čtvrti chtěl někdo odjet pryč 😀 Nakonec nacházíme jednu ulici s pootevřenou zábranou a vyjíždíme z Mea Shearim ven. Máme z tohoto porušení docela výčitky a je nám jasné, že se sem můžeme vrátit až po skončení Šábesu. Po necelé hodině jízdy poprvé vidíme z auta Mrtvé moře. Ale náš cíl byl jiný – přírodní park Ein Gedi. Je to přírodní rezervace, která se nachází ve Velké příkopové propadlině nedaleko Mrtvého moře. V rezervaci se nacházejí čtyři prameny: David, Arugot, Šulamit a Ein Gedi. Prameny jsou zdrojem života pro flóru a faunu v zelené tropické oáze, která je v příkrém kontrastu s pustinou okolní pouště. Naleznete zde stromy a rostliny z východoafrické oblasti i bohatou vegetaci na březích vodních toků připomínající porosty u řeky Jordánu. Setkáváme se zde s kozorohem nubijským, je zde několik různě velikých vodopádů. Vstup 28 šekelů za osobu. Následně jedeme Mosady, což je starověká pevnost posazená na vrcholu pouštní stolové hory na okraji Judské pouště. Herodes Veliký ji nechal opevnit a vybudoval z ní svůj úkryt pro případ útoku. Pro tento účel byla využita až v 1. století n. l. v době židovské války proti Římu, kdy Masadu obléhaly početné římské legie. Uvnitř jejích hradeb tehdy pobývalo necelých tisíc židovských vzbouřenců s rodinami. Po dvouletém obléhání následoval silný římský útok a pevnost mu nedokázala odolat. Římané zde však našli už jen mrtvá těla místních obyvatel. Raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou Římanů. Pevnost se nachází na vršku hory, kam vede lanovka (za 72 šekelů včetně vstupu), ale my jdeme nahoru pěšky (pouze za vstup 28 šekelů). Večer se vracíme již v poklidu k našemu ubytování.

Neděle 29.1.

Ráno jedeme do překrásného údolí Wádi Quelt. Je to krásná poušť, v jenom z místních údolí se nachází klášter sv. Jiří. Zde se zastavují všichni turisté, kteří tuto oblast navštíví, proto je zde mnoho arabských prodejců. Po návštěvě pouště se vracíme do Jeruzaléma a jedeme do muzea holocaustu. Muzeum se nachází u Památníku Yad Vashem na kopci Har Hazikaron. Muzeum, jež vlastní největší sbírku umění holocaustu na světě (10 000 prací), je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holocaustu (portréty vězňů, výjevy ze života v koncentračních táborech, aj) a novodobým dílům s tématikou holocaustu. Muzeum ve velice emotivní je zde mnoho exponátů v češtině od českých Židů, kteří skončili v koncentračních táborech za druhé světové války. Ve Starém městě v Jeruzalémě necháváme na parkovišti nedaleko Damašské brány auto a jdeme se hned podívat ke Zdi nářků. Procházíme arabskou částí Starého města s velkým množství obchůdků, až docházíme ke kontrole se skenerem, která se nachází těsně před Zdí nářků. Západní zeď, jiný název pro Zeď nářků, se stala od dob zboření druhého chrámu v roce 70 n. l. nejposvátnějším místem judaismu. Přestože tato zeď tvořila pouze obvodovou zeď chrámového komplexu, podle rabínské tradice je i zde boží existence stále přítomna. Vstup ke zdi není nikterak omezen a lze se zde jednoduše pohybovat mezi velkým množstvím věřících, kteří se před zdí klaní. Po návštěvě Zdi nářků jdeme do Chrámu Božího hrobu, kde končí křížová cesta a hlavně chrám připomíná místo ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského. Současný chrám je tvořen změtí asi 30 nestejně velkých kaplí z různých období, hned vedle tohoto křesťanského chrámu se nachází minaret. Při vstupu do chrámu Božího hrobu uvidíte před sebou kámen Pomazání. Místo, kam bylo položeno mrtvé Ježíšovo tělo sňaté z kříže, je označeno velkým mramorovým oltářem. Nalevo od vstupního vchodu, vedle kamene Pomazání, můžete projít do hlavní části celého komplexu. Je jím kruhová rotunda, která byla na připomínku Ježíšova zmrtvýchvstání a byla postavena již ve 4. století. Večer nakupujeme v obchodě víno a v našem apartmánu úspěšně dopíjíme.

Pondělí 30.1.

Tento den již nic nestíháme a tak jedeme rovnou na letiště, kde vracíme auto a čekáme na naše letadlo do Prahy. Odlet z Jeruzaléma s malým zpožděním kolem poledne, přílet do Prahy něco kolem půl 4.

Účast:
Petra Rozehnalová
Jana Fridová
Pavel Rozehnal
Martin Jáchym

Silvestr na Maltě

Posted on 2017/01/082017/01/21 by Martin Jáchym

pátek 30.12. Odlétáme z Norimberku, kde ještě stíháme místní ZOO a vánoční trhy v centru města. Na Maltě přistáváme ve 23:00 a přespáváme na letišti.

sobota 31.12. – Ráno čekáme na otevření naší půjčovny aut, kde si za 115 eur včetně 100% pojištění půjčujeme auto na 4 dny. Malta byla britskou kolonií, proto se zde jezdí vlevo, ale po zkušenostech z Austrálie nemáme s řízením problémy. Hned ráno jedeme k Modré jeskyni, která se nachází na jižním pobřeží se strmými útesy, do kterých se zařezává soustava jeskyň s největší Modrou jeskyní. Jeskyně lze pozorovat při projížďce na rybářském člunu, který stojí 8 euro na osobu. Kousek od modré jeskyně se nachází Hagar Qim a Mnajdra, což jsou chrámové komplexy z mladší doby kamenné umístěné ve zvlášť pěkné krajině mezi poli a mořem. Bohužel 31.12. patří ke 4 dnům v roce, kdy jsou chrámy zavřené, proto se můžeme kochat pouze za plotem. Po obědě jedeme na útesy Dingli, čož jsou strmé útesy na pobřeží s nejvyšším bodem Malty. Odpoledne jedeme do městečka Mdina, což je perla mezi maltskými městy, opevněná mohutnými středověkými hradbami, ze kterých je výhled přes půl ostrova. Mdina je klidné město do něhož je zakázán vjezd aut. Večer máme před booking zamluvené ubytování v Central Suites v Qawra. Silvestra trošku slavíme v ulicích mezi místními hotely a v jedné místní hospůdce. O půlnoci se jdeme kouknout ven, jak se zde slaví příchod nového roku, ale ani ohňostroj ani řádné oslavy zde k našemu údivu nebyly.

neděle 1.1. Ráno jedeme do městečka Mosta, které leží na okraji maltského souměstí. Nachází se zde farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který má čtvrtou největší kopuli na světě o průměru 52m. Neobvyklým exponátem je tu německá bomba, která prolétla kopulí ale neexplodovala, protože čeští dělníci ve Škodovce do ní v rámci sabotáže nedali rozbušku. Ale bohužel zde byla nějaká mše, tak jsme se mohli kochat jen zvenku. Potom jedeme na Ghain Tuffieha Bay. Je zde krásná pláž a tak děláme jednu krátkou procházku po okolních skaliskách. Následně navštěvujeme Popeye Village, což je uměle vytvořená vesnička Pepka námořníka. Vstupné 11 euro, ale je to celkově dost kýčovité. Následně se jedeme podívat na západní pobřeží Malty včetně přístavu lodí směrem k ostrovu Gozo. Odpoledne se jdeme podívat k severnímu pobřeží nedaleko malého ostrůvku St. Pouls se souchou. Toto místo bylo opravdu krásné, jsou zde malé zříceniny a bývalé nádrže na výrobu soli z mořské vody. Večer navštěvujeme kousek od hotelu maltské národní akvárium. Je zde 26 nádrží se žraloky, rejnoky a jinými mořskými živočichy. Spíme opět v Central Suites.

pondělí 2.1. Jedeme do hlavního města Malty – Valletty. Je to impozantně opevněné město. Nejdříve navštěvujeme národní archeologické muzeum. Vstup 5 euro, ale asi nejme tak historicky naladění, aby nás to nadchlo. Následně procházíme uličkami Valletty, kolem Velmistrovského paláce, katedrály Sv. Jana, pevnosti St. Elmo až dojdeme do Grand Harbour, odkud za 2,8 euro za zpáteční jízdu jedeme lodí do městečka Vittoriosa na druhé straně zátoky. Vittoriosa je bývalé hlavní sídlo maltézkých rytířů. Jde jsou kouzelné úzké uličky skoro bez lidí. Když se vrátíme do Valletty, vystoupáme do místních zahrad, odkud jsou krásné výhledy na Grand Harbour a protější města včetně Vittoriosy. Odpoledne se jdeme ubytovat do našeho nového 5* hotelu Radisson Blu Resort v St. Julians. Protože není sezóna, stojí ubytování na jednu noc pro oba něco málo přes 2 tisíce korun včetně bohaté snídaně. Večer trávíme ve zdejším nákupním centru.

úterý 3.1. – Poslední den naší cesty navštěvujeme Tarxien, což jsou pozůstatky největšího chrámového komplexu na Maltě, který se skládá ze šesti chrámů, které vznikly mezi roky 3800 a 2500 před Kristem. Následně se jedeme podívat do jeskyně Ghar Galam. Vstupné 6 eur, ale jeskyně je dlouhá sotva pár desítek metrů. Den končíme v městečku Marsaxlokk, což je malebný přístav plný barevných člunů zachycovaný na všech prospektech z Malty. Je zde také elektrárna, která zásobuje celou Maltu elektrickým proudem. V jedné z mnoha restaurací si zde dáváme oběd s mořskými plody. Pak vracíme auto a z Malty odlétáme v 17:30

účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

Dlouhý den na Moldoveanu

Posted on 2016/12/292017/01/02 by Daniel Orgonik

Najít v deštivém pohoří Fagaraš “suché okno” v podobě pěkných slunečních dní není jednoduché. Sami jsme se o tom přesvědčili v červnu 2014, kdy jsme při cestování po Rumunsku marně vyhlíželi příznivou předpověď, která by nám umožnila výstup na nejvyšší vrchol Moldoveanu. Nakonec jsme tehdy za husté mlhy a deště alespoň vystoupali od jezera Balea na nedaleký dvouapůltisícový vrchol Buteanu. Dlouhá celodenní túra na Moldoveanu však tehdy nepřipadala v úvahu. Když jsme se sem po více než dvou letech v srpnu 2016 vraceli, věřili jsme v příznivější podmínky. Srpen a začátek září jsou totiž ve Fagaraši nejsušší částí roku, což však rozhodně neznamená, že zde neprší.

Po našem odpoledním příjezdu k jezeru Balea začíná opět hustě pršet. Schováni před dešťovými kapkami pozorujeme s kyselými výrazy na kost promoklé závodníky, kteří se toho dne účastnili horského maratonu po Fagaraši. Následující dvě hodiny trávíme v horském hotelu při polívce ve společnosti staršího Rumuna a jeho dvou dcer, které nám nabídly místo u jejich stolu. Jejich otec se toho dne účastnil horského závodu a dcery měl jako svůj doprovod. Jedna z nich pracuje již mnoho let v Londýně v galerii, zatímco druhá se měla chystat na Nový Zéland. S angličtinou tedy není problém. K večeru se jako mávnutím proutku zcela mění počasí. Po roztrhání oblačnosti se vyjasňuje a za krásného západu slunce stavíme Liborův obří stan pro šest lidí, což přesně odpovídá našemu počtu. Budíček máme nastavený tak, abychom v pět ráno vyrazili.

Dračí okno

Po probuzení nás vítá obloha plná hvězd s lehkým oparem nad hřebenem Fagaraše. Vydrží dnes pěkné počasí celý den? Ještě netušíme, jak moc ho budeme potřebovat. Za svitu čelovek vyrážíme něco po páté hodině, a to rovnou ostrým stoupáním s převýšením tři sta metrů na hřeben Fagaraše. Následuje mírné klesání okolo jezera Capra (dostáváme se k němu zhruba po hodině od zahájení výstupu), což představuje odpočinkovou pasáž před strmým sestupem do doliny Fundul Caprei. Především na těchto strmějších úsecích je znát, že byly předchozí den řádně pokropeny vodou. Opatrnost je nutná na každém kroku. Dolinu rychle probíháme a opět se potýkáme s blátem při stoupání ke skalnímu výklenku Dračí okno v sedle Portita Arpasului.

: Stoupání do sedla Portita Arpasului

: Dračí okno

: Dračí okno

Svačinka a …. na paloučku

Trasa se nyní stáčí doprava a následuje krátká ostřejší pasáž zajištěná řetězy. Nejedná se však o nic extra složitého nebo nebezpečného, alespoň za daných podmínek. Celkem dlouho se pohybujeme mimo dosah slunečních paprsků. Jakmile se dostáváme k pěknému travnatému svahu, který je navíc sluncem hezky vyhříván, využíváme tohoto místa k odpočinku a ke svačení. Honza W navíc i k vykonání velké potřeby, k čemuž si vybírá parádní plácek tak, abychom na něho všichni dobře viděli. Samozřejmě se to neobchází bez patřičných komentářů. Inu, není dobrého výletu bez veselé “hnědé” anekdoty s Honzou.

Continue reading→

Davový výšlap na Hoverlu

Posted on 2016/12/292016/12/29 by Daniel Orgonik

Hoverla, nacházející se v pohoří Čornohora, je s 2061 m nadmořské výšky nejvyšším vrcholem Ukrajiny. Ještě v roce 1938 byla součástí československo – polské pohraniční zóny a možná i z tohoto důvodu je celá oblast mezi českými turisty velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Krásy zdejší krajiny charakterizují bukovo-smrkové lesy, které jsou v nejvyšších polohách postupně nahrazeny klečí a travnatým porostem. My jsme se na Hoverlu vydali koncem srpna 2016, v rámci našeho cestování přes Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Náš modrý Tranzit se blíží k závoře, za kterou se musíme dostat, pokud chceme dále pokračovat k hotelu Zaroslyak. Padesátník s knírkem se tváří jako velký kápo, labužnicky pokuřuje a v klidu pozoruje naše stojící vozidlo. Jelikož se delší dobu nic neděje, stahuje Honza W. okýnko u řidiče, což je pro tohoto místního šéfika impulsem, aby konečně přistoupil k jednání. Michal se s tím ovšem nepáře: “Što ty potrebuješ?”, táže se ho se sebevědomým výrazem.

Zde je třeba podotknout, že Michal je expertem na všechny slovanské jazyky. Každoročně nás překvapuje svými lingvistickými znalostmi i vynalézavostí, s jakou je schopen komunikovat s obyvateli jakékoliv východoevropské země. Jazyk, který používá, by se dal charakterizovat jako takové “slovanské esperanto” – ve větě vždy použije nějaké slovíčko z místního jazyka, které pohotově doplňuje českými, ale ještě častěji slovenskými výrazy (je přece známo, že “slovenčině” rozumí cizinci více než češtině). A když už se mu nedostává vhodného slova, pomůže si zvířecím zvukem. I tentokrát mu bylo porozuměno. Kníratému bossovi se možná nelíbil jen jeho tón nebo volba slov, každopádně vypadá trochu podrážděně. Odkazuje nás do turistického stánku, kde je třeba uhradit poplatek 20 hřiven za vjezd do karpatské rezervace. Po jeho zaplacení nám však již nic nebrání v pokračování k hotelu Zaroslyak, které je výchozím místem k výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu.

Continue reading→

Severní Korea

Posted on 2016/11/262017/02/07 by Martin Jáchym

Již dlouho jsem se chtěl podívat do Severní Koree, ale nesehnal jsem nikoho, který by tento výlet se mnou chtěl absolvovat. Tak se rozhoduji, že pojedu sám a to na konci sezóny, kdy jsou nejlevnější zájezdy. Individuálně se zde totiž cestovat nedá.

Jedu s agenturou Koryo Tours, a mohu jí jen doporučit. Cena 990 Eur + 50 euro vízum. Sraz v Pekingu.

http://www.koryogroup.com/travel_groupTours.php

Neděle 13. listopadu – v 0:50 Odlet z Prahy a Aeroflotem

Pondělí 14.listopadu – v 0:30 přílet do Pekingu.

Přílet lehce po půlnoci, a protože se mi již nechce hledat nějaký hotel a rychlovlak z letiště do města jezdí až od cca 6 ráno, přečkávám na letišti. Hned prvním vlakem odjíždím na Náměstí Nebeského klidu s Mao-Ce-Tungovým mauzoleem. Je ale bohužel pondělí a vše je zavřené, včetně císařského Zakázaného města. Obcházím alespoň okolní parky a následně jedu do olympijského parku, kde se nachází především Pekingský národní stadion, známý spíše jako Ptačí hnízdo. Stadion je pro 80 tisíc účastníků. Vstup je za 80 CNY, kdy se následně můžete pohyboval po celém stadionu, především po její střeše, kde je udělán systém pochozích chodníčků. Ve 14:00 máme schůzku v agentuře, kde nás informují, co bude vše třeba v Severní Korei. Například noviny nesmíme překládat tak, aby např. u fotografie Kim Čong-una nebyl přehyb. Dále také nejsou vhodné džíny do mausolea, proto si jdu ještě koupit černé kalhoty. Na schůzce zjišťuji, že zde nejsem jediným Čechem, ale jsme zde dokonce 4 a jeden Slovák. Všichni sem jeli sólo. Dohromady nás je asi 60 různých národností a jsme rozděleni do 3 skupin, které budou objíždět v Severní Koreu vlastním autobusem.

Úterý 15. listopadu – den odletu do KLDR

Sraz máme všichni u agentury v půl 10, abychom mohli všichni společně vyrazit na letiště. Zde jde odbavení poměrně pomalu a tak náš let nabírá docela velké zpoždění. Ale večer již přistáváme na zcela novém a moderním letišti v Pyongyangu. Je zde směnárna i bankomat, ale samozřejmě jsou zavřené či nefunkční. Po nezbytné a důkladné celní prohlídce (kontrola telefonů, apod.) hned na letišti zkoušíme v jednom z několika barů místní pivo – cena 0,46 centů, hned je nám tak jasné, že se nám tady bude líbit. Před letištěm jsou již přistaveny naše 3 autobusy (pro každou skupinu jeden) a my vyrážíme směr Pyongyang. Do Pyongyangu dorážíme již za tmy. Čekáme poloprázdné město bez elektřiny, silnice bez aut a všude tmu. Ale i když silnice zde nejsou osvětleny jako u nás, veřejné osvětlení svítí a v oknech v okolních panelákách svítí také. Dokonce čekáme chvíli v dopravní zácpě. Na první pohled je Pyongyang velice moderní město. Jedeme se ještě podívat na památník se sochou s kladivem a srpem, který byl postaven na oslavu 50. výročí vlády Dělnické strany. Večer se ubytováváme ve velice moderním hotelu Sosan a jdeme hned tmelit kolektiv do místního baru.

Středa 16.listopadu – Kaesong

Po časné snídani, kteří někteří z nás ani nestihli, jedeme 3 hodiny jízdy na jih do města Kaesong, což je místo v blízkosti demilitarizované zóny s Jižní Koreou. Celá cesta vede po dálnici, ale auta zde již nejsou vidět skoro žádná, jen rolníci na kolech. Zde je již vidět, že Severní Korea není nijak bohatou zemí, lidé obdělávají pole pouze motykami či pomocí volů, chudoba je mimo Pyongyang patrná hodně. Na jedné zastávce si fotím nedalekou chaloupku, jsem pak ale následně donucen fotky vymazat. Ale jinak s focením nebyl nikde problém. Jedeme dokonce za nejstřeženější hranici světa, za ostnaté dráty. Je vidět odtud i Jižní Korea a její hraniční budovy. Zde se také můžeme fotit s vojáky Severokorejské armády. Následně se vracíme zpátky do města Kaesong a navštěvujeme Kaesong Koryo muzeum, kde se dozvídáme o místní historii. Na oběd jdeme do místní restaurace a kdo chce, dostává psí polévku. Já neodolal a musím říct, že byla dost poctivá, na mase nešetřili. Po obědě se vracíme do Pyongyangu, kde navštěvujeme další památník sjednocení a již v noci hlavní náměstí Kim Ir-sena včetně knihovny s anglickou literaturou. Ještě večer nás průvodci berou do místního obchodního centra, což je něco jako náš Prior. Zde máme asi hodinu rozchod, můžeme si vyměnit místní peníze a jít utrácet. K mému překvapení si jeden kanadský pár zde koupil jízdní kolo.

Čtvrtek 17.listopadu – Pyongyang

Ráno jdeme do mauzolea Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. Zde se nesmí fotit a musíme zde mít košili, slušné kalhoty a kravatu. Mauzoleum je velice působivé, u každé ze slavných mrtvol se všichni přítomní včetně nás turistů musí 3x poklonit. Následně procházíme muzeem, kde jsou vlaky, auta či jachty vůdců. Jsou zde také medaile a diplomy, které Kim Ir-sen a Kim Čong-il dostali, např. řád bílého lva od prezidenta Ludvíka Svobody apod. Dále jedeme na hřbitov revolučních mučedníků, kteří jsou pohřbeni na kopci, aby měli pěkný výhled na celé město. Následuje oběd a pak návštěva velkých bronzových soch Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. Zde musíme opět u soch položit květiny a poklonit se. Dále jedeme navštívit Věž Čučche, což je 150m vysoký věž s blikající červených světlem ve tvaru pochodně. Je to prý nejvyšší kamenný monument na světě. Ze shora je krásný výhled na celé město. Celou dobu nacházíme české dopravní prostředky, karosy a české tramvaje. Den končíme ve válečném muzeu, kde je mnoho válečného vybavení, sestřelené americké letadla a tanky, americká špionážní loď zajatá v roce 1968. Pouštějí nám zde několik dokumentů o Korejské válce, nutno podotknout, popsanou dost jednostranně ve prospěch Severokorejskému režimu.

Pátek 18.listopadu – Pchjongsong

Hned ráno vyrážíme do Pchjongsongu, ke staré místní škole, která dnes již slouží pouze jako muzeum. Nejzajímavější zde podle průvodkyně je, že tuto školu navštívil v minulosti sám Kim Ir-sen. Po malé procházce přes staré učebny a kuchyní jedeme navštívit hlavní náměstí v Pchjongsongu, kde se nacházejí opět bronzové sochy místních vůdců. Opět se klaníme a pokládáme pod jejich nohy květiny. Hned potom jedeme do místní základní školy, kde je patrná poctivost místních dětí. Navštěvujeme hodiny čtení, informační techniky, angličtiny, baletu i hudby. I když je patrné, že je to trošku divadlo, musím uznat, že to bylo velice působivé. Pak nás odvezou do střední školy, především do hodiny angličtiny. Následně se vracíme do Pyongyangu, kde jedeme 6 stanic metrem k vítěznému oblouku. Metro je velice působivé, všude samé ozdoby, revoluční malby a sochy. Samotný vítězný oblouk je podobný tomu pařížskému, jen samozřejmě větší. Večer končíme v místním bowlingovém klubu, což je klub se 40 dráhami. Nutno podotknout, že kromě nějakých Rusek jsme tam byli sami.

Sobotu 19.listopadu – Den odjezdu

Den odjezdu zpátky do Pekingu. Asi 60% lidí se rozhoduje pro letadlo, zbytek jede vlakem. Já se rozhoduji pro vlak, čekám, že ještě něco uvidím ze Severní Koree. Ráno odjíždíme z hotelu autobusem na vlakové nádraží. Nemůžeme však vstoupit na nádraží jako místní, ale před nějaký VIP salonek. Následně musíme hned do vlaku a v 10 hodin již odjíždíme směr Čína. Ve vlaku je i jídelní vůz a lůžka. Vlak jede většinou pouze přes pole mimo civilizace a zastavujeme až na hranicích. Zde nás celníci důkladně prolustrují, prohledávali dokonce peněženky, zda nepřevážíme do zahraničí severokorejské peníze, koukají nám do foťáků na fotky. Ale asi po hodině opět vyrážíme přes hraniční most do Číny.

Neděle 20. listopadu

Kolem 9 ráno, po asi 23 hodinách jízdy vlakem, přijíždíme opět do Pekingu. Zde se jdu dodívat do Zakázaného města, které jsem první den neviděl. Pak jdu kouknout na budovu místní opery. Ale to již začíná pršet a já přemýšlím, co dělat dám. Rozhoduji se, že navštívím místní akvárium. Vstupné nekřesťanských 120 CNY, ale riskuji to. No musím říct, že žádný zázrak to tedy není. Večer mám sraz s Davidem, který letěl do Číny letecky, dáváme pár piv a objednáváme si výlet na druhý den na Čínskou zeď.

Pondělí 21. listopadu

Odjíždíme na Velkou čínskou zeď. Cestou se ještě zastavujeme ve výrobně různých kamenných předmětů. Velká čínská zeď vznikla na obranu proti častým mongolským nájezdům a v délce šest tisíc kilometrů kopíruje severní čínskou hranici. My jsme se šli podívat jen na malou část, ale i když zde byla neuvěřitelná zima, bylo zde turistů neuvěřitelné množství. A to bude v sezóně určitě mnohem horší. Cestou do Pekingu se ještě zastavujeme na čínské masáži (masáž nohou) a v čajovém muzeu. Na obou místech nám nabízí předražené zboží, které s díky odmítáme. Večer se již, nemaje žádné čínské peníze, jdu podívat na místní trh, kde mají nejrůznější pochutiny jako červy, pavouky apod. Já ochutnal s nějakými Čechy, které jsem náhodou zde potkal, hada. Na noc již jedu na letiště.

Úterý 22.listopadu – návrat do Prahy

Maroko sólo 2016

Posted on 2016/11/252017/02/07 by Martin Jáchym

Autor článku: Jiří Stach

Během této cesty jsem rozhodl prozkoumat zbývající části města Marrákeš, Valée des Roses a další oblasti mezi městy Ouarzazate a Tinghir, poušť u městečka M´hamid, kasby kolem města Taroundant a Rajské údolí u Agadiru. Chtěl jsem se znovu setkat i se sympatickým průvodcem a řidičem cestovní agentury ve Ourzazatu, Šarifem, který mě pozval v roce 2014 k sobě na návštěvu.

Po potvrzení cesty od CK, (nejlevnější zájezd mi posloužil převážně jako letenka, transfer do hotelu a zpět na letiště a ubytování s polopenzí pro první a několik posledních dnů pobytu), jsem napsal e-mail Šarifovi. Měl radost, že mám v plánu přijet znovu do Ourzazatu, a předal mé cestovní plány agentuře Agence de Transport Touristique et Bivouac , pro kterou pracuje. Ta se mi vzápětí ozvala, domluvili jsme podrobnosti 4 -denního zájezdu se Šarifem, Šarif mi nabídl, abych první noc po příjezdu do Ourzazatu přespal u něho v rodině.

10. 2016 – SOBOTA – PRAHA – AGADIR

Po večerním příletu do Agadiru se na mě usmál delegát CK Blue Style, který mě poznal z loňského zájezdu, dopředu již věděl, že já si od něho fakultativní výlety nekoupím, ale i že se mnou nemusí ztrácet čas na informativních schůzkách (byl jsem jedinej klient do hotelu Omega, leží cca 1 km od moře). Ujistil mě aspoň (a další účastníky zájezdu), že situace v Maroku je bezpečná, dokonce i pro ty exoty, co nepochopitelně opouští pohodlí hotelu a služeb CK.

Když jsem se ubytoval a seznámil se personálem, (pár výrazů v arabštině je překvapilo a mile potěšilo), dojel jsem si taxíkem koupit jízdenku na ranní bus CTM do Marrákeše (ve dne 20 Dh, v noci 40 Dh) a následně zhltnul servírovanou večeři. Hotel a jídlo bylo v pohodě, měl jen jedinou chybu, že internet nebyl k dispozici na pokoji, jen v hotelové hale u recepce a neměl balkon na sušení prádla. V noci bylo třeba zavřít okno, zvenku se linula hlasitá hudba z nočních barů v blízkosti hotelu.

10. 2016 –NEDĚLE – AGADIR – MARRÁKEŠ

Ráno jsem po rychlé snídani odjel na autobusové nádraží, musel jsem tam být ½ hodiny předem kvůli naložení batohu. CTM v tom má dobrej systém, cestující předloží jízdenku a v místnosti pro příjem a výdej zavazadel dostane lístek na batoh (5 Dh), jehož číslo je totožné s číslem jízdenky a musí ho znovu předložit při výdeji zavazadla v cílové stanici. Z Agadiru jsme odjeli v 8.30 hod., do Marrákeše jsem přijel po poledni a rovnou jsem si koupil lístek do 19. 10. do Ourzazate. Taxíkem jsem se dostal do mediny (50 Dh) a vyhledal levný hotel Es Savouira v blízkosti nejpopulárnějšího náměstí v Maroku a snad v celé severní Africe, Djeama El Fna (shromaždiště mrtvol). Mrtvoly tam naštěstí dnes nejsou. Ani vedle plácku se živými kobrami, co lezly po zemi vedle hrajícího Maročana, jsem žádné neviděl. ,,Zubař“ s vytrhanými zuby tam zrovna taky nebyl. V hotelu mě překvapili, že už po modernizaci nestojí 100 Dh/noc jako před dvěma lety (bez snídaně), ale 200 Dh se snídaní. Jako ,,stálej“ klient jsem to usmlouval na 150 Dh se snídaní, zaplatil rovnou 3 noci a vyrazil na Saadské hrobky (10 Dh). Tato stavba stojí za návštěvu, je postavena ve stejném stylu jako Madrasa Ibn Jusufa, opravdu vyšperkovanej Orient. Po její prohlídce se na mě přilepil jeden mladík, Rachid, chtěl mě za každou cenu provázet v medině kolem hrobek. Nejprve jsem ho decentně odbyl, když jsem ho za chvíli znovu potkal, tak se mnou dal opět do řeči. Nechtěl jsem ho vysloveně urazit, je fakt, že mě zavlekl do zajímavých částí mediny, kterých bych si asi nevšimnul. Začal mi vyprávět o své rodině, kde tam bydlel, co se tam staví nového. Za pár let bude okolí Saadských hrobek velice pěkné. Tvrdil, že nechce žádné peníze, jenom abych ho vyfotil a pár fotek mu zaslal. No, nakonec jsem mu dal pár dirhamů, abych měl klidné svědomí, ani se tak nebránil. Večer jsem strávil mezi stánky na náměstí Djeama El Fna, tažín, šneci, následná hudební kultura a různá show to jistily.

10. 2016 – PONDĚLÍ – OURIKA, SETTI- FATMA (horská tůra)

Po snídani (lehce rozšířená kontinentální snídaně o jogurt a sýry, hlad jsem následně rozhodně neměl) jsem došel na stanoviště místních autobusů ALSA u slavné mešity Koutoubia v blízkosti náměstí Djeama El Fna a busem č. 25 odjel do městečka Allgrb (7 Dh), kde jsem sháněl další dopravu do vesničky Setti-Fatma. Chvíli jsem se dohadoval s taxikáři, bus nebo grand taxi tam bohužel nebyl, poté jsem nastoupil do taxi (75 Dh). Kromě mě tam byli další dva chlapi a v zavazadlovém prostoru umístili živou ovci se svázanýma nohama. Když jsme dojeli do horské vesničky Setti-Fatma, ležící u hranic s parkem ,,National park de Toubkal“, taxikář, nejspíš s vidinou provize, mi nabídl kontakt na průvodce. O tom jsem nijak nepřemýšlel a vzal jsem ho. Neměl jsem podrobnou mapu oblasti, no, i kdybych ji měl, průvodce i společník v neznámé krajině se hodil.

Během lehkého oběda jsem se domluvil s horským průvodcem s licencí Mustaphou na 350 Dh a vyrazili jsme na 7 hodinovou tůru. Když jsme došli asi poloviny, cca do výšky 2300 m n. m., zeptal se mě, zda se chci vrátit a prohlédnout si vodopády, kvůli kterým jsem tam vlastně jel, možná i volně žijící makaky, anebo pokračovat do výšin ke staré vesnici Hamra. Počasí bylo celkem pěkné, síly jsem měl, když mě Mustapha ujistil, že se vrátíme za světla, stoupali jsme dále. Ve vesničce Hamra, prej cca přes 3000 m n. m. (můj výškovej rekord v Africe) jsme si odpočinuli u jednoho pána, co nám nabídl občerstvení a byl potěšen, že se zase vidí s Mustaphou, poté jsme sestoupili do Setti-Fatmy. Mustapha byl zkušenej horskej vůdce, přátelský člověk, cca 40 let, večer v Setti-Fatmě mi sehnal grand taxi (cesta zpět do Allgrb mě vyšla mnohem levněji -10 Dh), společnost zpívajících Maročanů a Maročanek, kteří cestou tleskali v rytmu hudby z rádia, byla lepší než bekot ranní ovce. Před odjezdem jsme ještě zašli oslavit výstup marockou whisky (mátovej čaj). V Allgrbu mi naštěstí rovnou navazoval bus ALSA do Marrákeše, po deváté hodině mě už vítal stejnej stánek s tažínem, kde jsem byl včera.

10. 2016 – ÚTERÝ – MARRÁKEŠ

Těšil jsem se, že se dnes v klidu vyspím, ale všeobecný budíček v celém Maroku kolem 6 hodiny, svolávání k modlitbě, které se táhne ze všech amplionů kilometry daleko, mě dostihl. Pokoušel jsem se dál usnout, ale jakmile jsem zapřemýšlel, co budu dnes dělat, bylo to bez výsledku. Po snídani jsem došel do paláce Bahía (,,bratr“ překrásné ruiny Badia), těžkej pravej Orient, který se nesmí v Marrákeši vynechat. Překvapilo mě poměrně nízké vstupné (u nás by za to chtěli aspoň stovku), opět 10 Dh, že by se snažili podporovat co největší poznání Maroka přes tyto skvostné památky? Před vstupem zrovna probíhaly stavební práce, ale následnou prohlídku paláce, harému (tanečnice tam už bohužel nebyly), vnitřních komnat a zahrady to nijak nerušilo.

Následně po kávě na terase s vyhlídkou na zahalené ženy jsem si prohlédl židovskou čtvrť, hradby na východní straně mediny a některé hezké mešity na severu mediny. Tam jsem se opět ztrácel v úzkých uličkách, plánek v Rough guidu zas tak podrobný není. Našel jsem v medině muzeum Dar Si Said (údajně malá obdoba Bahíi), bohužel zrovna v úterý bylo zavřené, i přes úpěnlivé prosby, dokonce i s pokusem v arabštině, mě neoblomní strážci klidu v muzeu nevyslyšeli. Zajímavý a pro Evropana silně exotický byl i trh s kůžemi v blízkosti brány, i když to zrovna nebyla vůně Chanel č. 5. Asi proto jsem tam viděl jen Maročany, kteří mě spíš varovali před prohlídkou. Ještěže večerní tažín a čerstvě vymačkaný pomerančový džus opět u stejného stánku (k velké radosti jeho majitele) měl zajímavější vůni. Na trzích v blízkosti Djeama El Fna jsem se asi na hodinu zapovídal se sympatickou a svobodymyslnou dívkou Houriou (Svoboda), foto s ní považuji za jeden z nejcennějších suvenýrů z Maroka.

10. 2016 – STŘEDA – MARRÁKEŠ – OURZAZATE

Opouštím Marrákeš (snad se do něho jednou znovu vrátím, mám tam nevyřízené ,,účty“ v památkách, zahradách a Houriu bych rád viděl někdy znovu). Po koupi místní karty (ištarajtu sím kárt mahálí) jsem poslal SMS Šarifovi, že jsem již v buse CTM a jedu do Ourzazatu. Obratem mi přišlo ujištění, že na mě bude čekat na nádraží kolem poledne. I když jsem už viděl do čeho jdu, tedy jedu, (cestu přes Atlas, průsmyk Tizi – n´- tichka ve výšce cca 1850 m n. m. jsem již absolvoval před dvěma roky), vychutnal jsem si poslední snídani v 6 hodin v Es Savouiře (k velké radosti kuchaře, že může kvůli mě tak brzo vstávat) a cesta v zatáčkách přes hory a ve sluníčku nebyla zrovna zážitek, který by můj žaludek vyhledával. No, naštěstí jsem z toho nepo.. ani nepo.., a ve Ourzazatu mě opravdu čekal Šarif.

Objali jsme se, měl radost, že se po dvou letech opět vidíme, i když jsme si před rokem telefonovali při mé cestě do Anti Atlasu. Po přivítání jsem si rovnou koupil lístek na zpáteční cestu a poté jsme zašli do cestovní agentury zaplatit výlet (5150 Dh s polopenzí, ubytováním, autem, Šarifem, benzinem pro 4 – denní sólo cestu), zjistil jsem při tom, že vedoucí agentury, p. Maryem, se kterým jsem si vyměnil asi 6 e-mailů, a oslovoval ho jako muže, není muž, ale žena. 🙂

Když jsme přijeli do Šarifova domu ve Ourazazatu, uvítali mě kromě jeho 6 – ti členné rodiny (manželka Aiša, dcera Salema, synové Jasmín a Muhammad, nejstarší syn Zarakíja studuje t.č. práva v Marrákeši) ještě dva další příbuzní. Dal jsem Šarifovi fotografickou knížku o České republice, stolní kalendář, čokolády a bonbony pro děti, okamžitě se na ně vrhly. Začal jsem s nimi povídat, no povídat, anglicky uměli jen Šarif a Salema, pár arabských výrazů taky rychle došlo. Naštěstí byl za chvíli slavnostní oběd, zeleninový salát a kus – kus s kuřecím masem a teplou zeleninou, ještě na větším talíři než před dvěma roky, když mě k sobě pozvali na večeři. Doplňoval ho vynikající chleba, taková silnější placka než je ten libanonskej. Umyl jsem si před tím ruce, (v arabských zemích vzhledem ke společnému stravování berberským způsobem, kdy všichni jí rukama ze společného talíře u svého okraje, a zásadně jen pravou rukou, /levá slouží k něčemu jinému/ je docela důležité dát najevo, že je člověk čistotnej). Řekli bismiláh (ve jménu boha, používají to jako výraz ,,dobrou chuť“), sedli jsme si na zem k nízkému stolku cca 20 cm nad kobercem a hostina začala. Byly tam dokonce i lžíce, i když dost jedli hlavně rukama. Sestra Šarifovy ženy, původem ze Sahary si dělala z kus –kusu kuličky, které pak vkládala do úst. Šarif ocenil, že znám berberský způsob stravování, k pití mi nabídli balenou vodu (jako zhýčkanému Evropanovi, jehož žaludek by asi nesnášel vodu z kohoutku). Stále mě pobízeli k jídlu, ale po té cestě busem přes hory jsem velký hlad neměl. Po zákusku, ovoci následoval oblíbený mátový čaj (šáj nána). Pochválil jsem jim oběd všemi výrazy, které jsem v arabštině znal, bylo to vážně dobrý.

Když jsem se vzpamatoval z odlišné kultury stravování, vyjeli jsme se Šarifem ke kasbě Taourirt (něco jako starej hrad, kterých je více či méně dochovaných kolem Ourzazatu cca 1000), vzal s sebou i nejmladšího syna, 7 – letého Muhammada. U vchodu do kasby mi řekl, že tam se mnou nepůjde, prej by to vypadalo, že mě provází, a to že nemůže. (Šarif byl vůbec solidární s místními lidmi, chtěl, aby si něco vydělali, já jsem se však snažil, pokud možno, obejít bez různých nabídek.) Navrhnul jsem mu, ať jde tedy se mnou Muhammad, po krátké rodinné poradě, (byl jsem první člověk se kterým šel Muhammad někam bez rodičů, a to ještě exot odkusi z Evropy), mi svěřil syna do péče. Slíbil jsem Šarifovi, že dám na něho pozor a za hodinu a půl se zase sejdeme. Insha al Láh (dá – li Bůh), jsem raději neřekl. Muhammad se mě držel za ruku, de facto nemluvil, ale bylo na něm vidět, že ho to baví. Udělal mi i pár fotek, (Šarif ho pak hrozně chválil a byl na něho pyšnej), koupil jsem mu čokoládu a malého keramického velblouda, no tím jsem si ho naprosto získal. Stačil ho hned rozbít, ale prodavač mu dal zdarma jiného. Je pravda, že na nás ostatní turisté trochu udiveně koukali, kde jsem ho jako sebral. Prošli jsme se ještě medinou kolem kasby a po radostném setkání s otcem (ten se šel mezitím asi modlit, aby syna ještě viděl), jsme zajeli do blízké palmérie na krátkou procházku. Po návratu k Šarifovu domu jsme vylezli s Muhammadem, dalším synem a jeho kamarádem na skály u domu, dost foukalo, ale byl z nich hezký rozhled na Ourazazate.

Večeře byla ve stejném stylu jako oběd, s rozdílem, že byl zeleninový salát, brošet (mleté maso na jehle), pečenými brambory a teplou zeleninou, mátový čaj. Po večeři jsme zavolali Zarakíjovi do Marrákeše a Háfidě do Tazky, co jsem ji poznal loni. Šarif mi aspoň přeložil, co mi říkali. Pak jsem pozoroval běžný život v arabské rodině, Salema si se mnou procvičovala AJ, těmi klasickými otázkami, ,,co rád děláš, co je tvůj nejoblíbenější předmět, co máš rád“ apod. a Muhammad mi ukazoval svůj úkol ze slabikáře a jak umí psát. Povedlo se mi přečíst i některá slova, překvapilo je to všechny, i mě. Šarif pak pomáhal Salemě s francouzštinou, na chvíli se šel modlit, a když jsem vyčerpal svou slovní zásobou v obou jazycích (netrvalo to tak dlouho), shodli jsme se se Šarifem, že bychom mohli jít spát. Poznal jsem i jejich ,,sprchu“, probíhá to podobně jako v arabském veřejném hammámu (parní lázně), člověk si sedne na malý plastový podstavec a polévá se vodou z kyblíku natočenou z kohoutku, sprchy nemají, WC jsou turecké šlapky. Bylo tam však čisto, neměl jsem žádné obavy. Dali mi svou velkou ložnici k dispozici, sami se krčili v menších pokojích, muži a ženy spí nejspíš odděleně. Postele ani jiný nábytek tam nebyly, ale na čtyřech položených kobercích s polštářkem jsem se vyspal taky pohodlně.

10. 2016 – ČTVRTEK – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 1 OURZAZATE – Valée des Roses –TINGHIR

Vyjeli jsme se Šarifem cca v 9 hodin po bohaté snídani a rozloučení s vědomím, že ho 4 dni neuvidí. Jeho žena Aiša se mi zdála zaražená, ale Šarif cosi povídal, že to nic není, a že bude veselá, až jí hlavně přinese peníze. Něco mi to připomínalo. (Možná hodně peněz, pokud mě prodá v poušti do sousedního Alžírska). Se mnou se loučili taky vřele, nevím, jestli s dojetím nebo radostí, že už mě neuvidí. Ale prej mám příště přijet i s manželkou, (musel jsem trochu lhát, když jsem jim vysvětloval, proč nemohla jet se mnou). Jestli to ,,mysleli upřímně“ a chtěli ji taky vidět nebo byla vidina většího byznysu, to jsem nepoznal. Nejspíš obojí.

Asi po hodině u města Kalaa M´Gouna mi Šarif doporučil vylézt si na oblíbené turistické místo, skalní schody, s hezkým výhledem na město a okolní krajinu. Později mi došlo, že se mě na chvíli potřeboval zbavit, protože se musel jít modlit. Ale výhled tam byl opravdu hezkej, dva malí kluci se mě sice pokoušeli zkasírovat, ale to jim neprošlo. No, když se poté nechali vyfotit, nějaké drobné jsem jim dal, další malé balení bonbónů pro tyto účely připravené jsem totiž nechal u Šarifa.

Před polednem jsme přijeli do vesnice Bou Thrarar v Růžovém údolí, hlavním cíli dnešního dne. Růžové údolí není příliš známé, aspoň jsem výlet do něho nikdy neviděl v nabídce fakultativních výletů s CK. Je to několik romantických říčních údolí, s oázami, starobylými vesničkami obklopených skalami, ze kterých jsou nádherné výhledy do údolí. Růžové údolí je hezké hlavně v dubnu a květnu, ale zaplať pánbůh za ty dary i teď. Šarif mi dohodil místního průvodce (150 Dh). Jmenoval se Youssef, asi 34 let, trochu uměl anglicky. Domluvili jsme se, že za tři hodiny uvidím to nejkrásnější, co se dá za tu dobu stihnout. Prošli jsme se Youssefem nejprve říční údolí, kde berberské ženy zrovna praly velké prádlo, palmerii s datlemi, fíky, granátovými jablky, olivami a obdělávaná políčka, právě dozrávala rajčata. Prohlédl jsem si starobylou vesničku a vystoupili jsme do hor na hřebenovku, ze které se otevřely nádherné výhledy na okolní hory a do údolí. Youssef mě upozorňoval na různé maličkosti, hlídal každý můj krok. Popisoval mi floru, měli jsme štěstí i na nějakou ještěrku. Po návratu do hotelu jsem s překvapením zjistil, že Youssef je i kuchař, klasika tažín byl vynikající. Rozdělil jsem se o něj se Šarifem (bylo toho vždy opravdu dost). Vlastně po celou dobu jsme spolu jedli berberským způsobem jako u něho doma, tedy mimo dobu, kdy se zrovna šel v době večeře modlit.

Poté jsme pokračovali do Tinghiru přes Boumalne du Dades, částečně pistou (hliněná cesta v horách), chvíli jsem se prošel, (Šarif se nejspíš chvíli modlil). Cestou pršelo, no ta krajina to potřebovala jako sůl. Po příjezdu do hotelu Dar Ayour v Tinghiru mě před večeří Šarif na chvíli opustil, byl tam mladý sympatický číšník a kuchař Muhammad, ptal se mě hlavně na dceru, řešili jsme, jak by měla vypadat společnice na noc. 🙂 No, u muslima bych tuto humornou diskusi vážně nečekal.

10. 2016 – PÁTEK – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 2 TINGHIR – ZAGORA

Během snídaně mě Muhammad požádal mě o recenzi na tripadvisor, srdečně jsme se rozloučili a mě Šarif vypustil u palmerie v Tinghiru. Řekl mi, abych šel palmeriií přibližně rovným směrem, rovnoběžně se silnicí a měli jsme se setkat asi za dvě hodiny u mešity kolem starobylé vesničky vedle palmerie. Takovou důvěru ke mě měl, že se neztratím, já zas doufal, že mě tam nic nesežere. Stezka skrz palmerii byla nádherná, člověk si tam připadá jak v rajské zahradě, ticho, teplo, občas jsem zahlédl oslíka a pracující rolníky. Koupil jsem si od nich granátové jablko, no to je fakt jiná chuť, než u nás v obchoďáku. Cca po hodině a půl jsem přišel do nádherných zřícenin u mešity a už mi volal Šarif, měl starost, jestli ještě žiju. Takticky jsem chytil prvního domorodce, kterého jsem viděl, vrazil mu telefon k uchu a požádal ho, aby se Šarifem domluvil, kde vlastně jsem. Za chvíli přijel Šarif a chválil mě, že jsem měl dobrej nápad. Šel jsem se ještě na chvíli projít do blízké vesničky, připadal jsem si jako v harému, provázelo mě tam totiž šest veselých školaček, co se vracely ze školy a začaly se mi věnovat. Odměnil jsem je kofolou a už na mě čekal Šarif na cestu do Zagory. Prohlédl jsem si ještě centrum města Tinghir, část mediny a vyrazili jsme na jih.

Po pozdním obědě a modlící přestávce ve vesnici Alnif (to už Šarif přiznal, že musí zastavit kvůli modlení a já ten čas využil k prohlídce vesničky a malé palmerie) jsme dorazili do Zagory, do hotelu Chez Ali. Tam jsem se zaradoval, konečně jsem se dostal k funkčnímu připojení na internet, (Šarif ho doma neměl a v Tinghiru jsme ho přes veškerou snahu hotelového personálu nerozchodili) a mohl jsem o sobě dát domů víc vědět než jen krátkou SMS, že jsem OK. I když jsem už byl v Zagoře na krátké zastávce před dvěma lety, prošel jsem si po večeři hlavní třídu a vyslechl přes otevřené dveře modlitby v mešitě, byly vážně důkladné.

10. 2016 – SOBOTA – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 3 ZAGORA – M´hamid – Erg Chegaga

Snídani jsme strávili debatou o dalším programu, poté jsem se šel asi na hodinu projít do blízké palmerie (datlí a klidu není nikdy dost) a vyrazili jsme směrem k poušťi s hodinovou zastávkou v Tamegroute. Je zde hezká medina (lepší bludiště by si člověk přát nemohl), mešita s minaretem, stará knihovna a hrnčířská dílna. Myslel jsem, že tam Šarif půjde se mnou, ale doporučil mi, že mi sežene průvodce. To jsem odmítl, přece si městečko dokáži prohlédnout sám, i když jsem neměl plánek. (Když jsem to později Šarifovi ,,vyčetl“, řekl mi, že mě tam nemohl provázet, aby nebral práci místním, že by mu pak propíchali gumy). No, asi po 20 minutách bloudění ve spletitých a často slepých uličkách mediny jsem zneužil jednu pohlednou středoškolačku a ta mě dovedla k náměstí s mešitou a starobylou knihovnou. Ta byla zrovna ve čtvrtek zavřená, nevím, jestli se tam dostanu někdy znova. Když jsem odměnil dívku lahví koka -koly, vnutil se k nám jeden starší Arab a začal nás vést k hrnčířské dílně. Dívka a ani já jsme se ho nedokázali zbavit, měli jsme totiž stejnej směr a času mi už moc nezbývalo. Mohl jsem si myslet, že je to zároveň i majitel obchodu, nakonec to skončilo koupí keramické slánky. Kupodivu se mi cestou domů nerozbila, na rozdíl od obrazovky tabletu.

Zastavili jsme se na chvíli v pouštní hliněné vesnici Ouled Driss a asi ve dvě hodiny jsme dorazili do kempu v M´hamidu, kde jsem s novým druhem tažínu k obědu poznal, i co znamená ,,lehký“ větřík v poušti. Chvilkama nebylo vůbec vidět, měl jsem jemný písek úplně všude, i tam, kde jsem nechtěl. Naštěstí ne ve foťáku, to by byla pro mě katastrofa, kdyby mi vypověděl službu. Však mě Šarif před tím taky varoval. Vůbec měl o mě starost, aby se mi nic nestalo, jestli jsem třeba nezapomněl někde doklady, zavěšené na krku pod tričkem. Když jsem se chtěl cestou na chvíli v poušti chvíli projít, nenechal mě vystoupit, abych se neztratil v písečné mlze, přestože pravá písečná bouře to naštěstí zdaleka nebyla. Ocenil jsem berberský šátek, který jsem si v kempu zakoupil, opravdu ho nenosí jen pro parádu. Nechápal jsem, jak se Šarif v poušti vyzná, když jediným vodítkem byly vyježděné koleje, které se ale pod navátým pískem začaly ztrácet. Řekl mi, že nemusím mít obavy, že ji prostě zná, i když tam orientačních bodů bylo hodně málo.

Cca po hodině jízdy náhle znejistěl, zastavil na menší duně a vypadalo to, že najednou neví, kudy dál. Taky, že jo. Řekl mi, že teď našla moje chvíle a požádal mě, abych použil busolu, kterou nosím s papírovým plánkem měst pro orientaci v medinách. Zorientoval jsem mapu, určil směr do kempu pod dunou Erg Chegaga (60 km západně od M´hamidu), a asi jsem se trefil. Šarif po chvíli zajásal, když pak poznal, že jede správně (rychlostí 20 – 30 km/hod.). Chvíli potom, co zmizel písek a ,,písečná bouře J“ ustala, mě nechal z vděčnosti vystoupit z auta a projít se v hamadě (kamenitá poušť bez písečných dun, zde byla placatá na všechny strany jak moře).

Asi po 18 hodině jsme šťastně dorazili do kempu pod dunou Erg Chegaga, byl jsem na to osobně hrdej. Kemp mě překvapil, nečekal jsem v takové vzdálenosti od civilizace berberské stany s úplně čistými postelemi bez zrnka písku (a že ho tam v okolí bylo), s elektrickým osvětlením a zásuvkami na dobíjení mobilu, foťáku, tabletu. (Elektriku tam získávali ze světelných panelů, slunce je Sahaře docela dost). Ve větším stanu, který sloužil jako restaurace, jsem si připadal jak v evropském hotelu, největší šok jsem měl na sociálním zařízení, kde vedle evropských a perfektně čistých WC byly sprchy s teplou vodou (byť slanou, ale co by člověk ještě nechtěl!) obložené novou mramorovou dlažbou a obkladačkami. Po bohaté večeři (klasika tažín se Šarifem na berberský způsob) jsem si šel vyzkoušet chůzi v dunách před ranním výstupem, velblouda a velbloudáře jsem z úsporných důvodů odmítl. Jedovatí hadi a štíři naštěstí spali v hlubinách pod pískem, snad na ně už byla zima, v létě by to bylo o něčem jiném. (Tento problém jsem už se Šarifem taky řešil během cesty). Zjistil jsem, že bez bot to bude lepší, připravil jsem si baterku a šel spát. Nikde jsem neviděl krásnější noční oblohu než v poušti, když ustal vítr a byly vidět i ty nejvzdálenější hvězdy. Šarif mi doporučil, abych se šel podívat ráno na východ slunce, (měl jsem to stejně v plánu), sám zůstal v kempu.

10. 2016 – NEDĚLE – 4 – denní výlet se Šarifem 4. 4 Erg Chegaga – OURZAZATE

Ráno jsem vstal před 6 hodinou, (aniž by mě tentokrát probudilo volání z mešity) a vyrazil naboso s lahví vody a baterkou potmě na vrchol nejvyšší duny Erg Chegaga. Viděl jsem před sebou siluetu duny, snažil jsem se udržovat přímý směr, chvílemi jsem šel nahoru dolů, abych se neztrácel do stran. Písek se dost sypal, ale po chvíli jsem zjistil, že v některých místech, asi metr pod hřbetem duny je docela stlačenej, a že se v něm jakž takž jít dá. Pokud to zrovna není přímo do kopce. To fakt nejde, lepší je traverzovat, aby se člověk úplně nevyčerpal. (Kam se na to hrabe beach volleybal). No, občas jsem se musel přemáhat, tma kolem mě taky zrovna nedávala moc optimismu, snídaně na mě teprve čekala, ale vědomí, že za chvíli vyjde slunce a budu jako v ráji, mi dávalo sílu jít vpřed.

Těsně před 7 hodinou jsem dorazil na nejvyšší vrchol duny Erg Chegaga. Aspoň jsem si to myslel, byla ještě tma tmoucí. Ale rostla tam malá větévka, něco jako ,,vrcholový kříž“, zalil jsem sebe i ji. Posléze jsem zaslechl hukot aut a uviděl osamocená světla reflektorů aut, která přivážela turisty do okolních kempů pod dunami v poušti. Zamával jsem jim na pozdrav baterkou, asi se divili. Následně začalo vycházet slunce, ve čtvrt na osm se opatrný záblesk začal postupně proměňovat v zářivou kouli, jejíž jas nabíral na intenzitě, v 8 hodin jsem pod sebou uviděl osvětlené duny v plné síle. Barva dun se s přibývajícím jasem měnila mezi žlutou, hnědou, oranžovou až po červenou. Písečné moře bylo v dálce obklopené horami, škoda, že jsem neměl dalekohled na výhled do blízkého Alžírska. Z okolních kempů začaly vycházet velbloudí karavany, dostal jsem blahopřejnou SMS od Šarifa, který mě sledoval z kempu. Zaslal jsem vítěznou SMS domů do ČR Aleně, asi jsem ji vzbudil. Taky mě překvapilo, že tam byl telefonní signál. Po chvíli přišel na vrchol mladý německý turista z Berlína, jehož partnerka nechtěla brzo vstávat, aby šla s ním.

Nechtělo se mi vrchol opouštět, bylo mi jasné, že se na něco takového jen tak nepodívám, ale začal jsem být nervózní, jestli už není nervózní Šarif. Žaludek se taky začal ozývat, tak jsem se rozhodl cca po půl deváté pro návrat do kempu. Sestup, vlastně sjetí z velikanánské hromady písku do údolních dun bylo opravdu daleko rychlejší než výstup, ani s orientací jsem už neměl problémy. Dole v kempu mě slavnostně uvítal Šarif a místní kuchař, Šarif asi i z toho důvodu, že jsme šli konečně snídat. Po snídani jsme jeli asi tři hodiny pouští přes Lak Irici do Foum Zguidu, zastavili jsme se krátce na návštěvu u místních nomádů, babičky s vnukem na mátový čaj. Kluka potěšila propiska a blok, co jsem mu dal, hned si ji schoval do svého vaku pod stanem, babička uvítala pár dirhamů.
(Šarif mi vždy prokazoval tu čest, že placení nechával na mě nebo to předal osobně). Po obědě ve Foum Zguidu (to už jsem Šarifovi vysvětlil, že ceny znám a zvládnu to sám) jsme s hodinovou zastávkou ve vesnici a oáze Allougoum, (Šarif se šel modlit a já jsem si prohlédl krásnou hliněnou vesničku a palmerii), dorazili po šesté hodině do Ourzazatu. Tam jsem se se Šarifem domluvil na odjezdu k dalšímu výletu do kasby Tamdaght u Ourzazatu a šel do předem zamluveného hotelu Royal, kde jsem byl ubytovanej před dvěma lety (byl by volnej i bez rezervace od agentury, nic navíc jsem neplatil). Potěšilo mě, že mě v recepci poznali a ceny zůstaly na stejné úrovni. Je to čistý a levný hotel, ideální pro nezávislé turisty (100 Dh na za noc, pokoj s WC a sprchou, připojením na internet, který i šel).

10. 2016 – PONDĚLÍ – OURZAZATE – tůra ANMERIT – TAMDAGHT

Ráno po porci vařené cizrny, kterou jsem si koupil před tím večer u hotelu, jsme odjeli se Šarifem v rámci výletu přes cestovní agenturu směrem do kasby Tamdaght za Ait Benhaddou, cca 70 km severozápadně od Ourzazate. Šarif mi navrhnul, že když už budu v Tamdaghtu, tak by bylo dobré projít celou oblast už od vesnice Anmerit, cca 30 km a že mě doveze za příplatek do Anmeritu, (s 300 Dh jsem vyřešil i odměnu Šarifovi za jeho předchozí péči a pozdější návrat než s ostatními turisty), a večer mohu dorazit do Ourzazate taxíky a grand taxi. Chvíli jsem váhal, 30 km je 30 km, měl jsem na nohou jen horské sandály, (botasky byly mokré po vyprání od písku z pouště), ale pak zvítězila touha po dalším poznávání méně známé končiny a souhlasil jsem. V nejhorším případě si něco stopnu. V půl desáté jsem se rozloučil v Anmeritu se Šarifem. Netušil jsem ještě, že už ho vidím naposledy, Šarif mi totiž řekl, že mu mám zavolat, až večer dorazím do Ourzazate a zajít k němu ještě jednou na večeři.

Koupil jsem si sušenky a vodu v místní malé prodejničce (jo, kdybych věděl, že už na žádnou nenarazím…) a vyrazil po zpevněné silnici směrem k Tamdaghtu. Do kasby na druhé straně údolí jsem nešel, nechtěl jsem ztrácet čas, však mám před s sebou velkou kasbu Tamdaght. Byla to opravdu krásná cesta, ze silnice se otvíraly výhledy do říčního údolí, na vesničky a jejich staré části, palmerie, vzdálené hory. Občas jsem sešel do některé vesničky pod silnicí, prohlédl jsem si zejména její starou část, hezkou stavbu mešity, zabrousil i do palmerie. Bylo to ovšem za cenu ztráty času, sestupu a následného výstupu s výškovým rozdílem cca 100 m. Bez ohledu na vznikající časový deficit jsem v jedné vesnici zašel i do místní základní školy, učitel mě uvítal ve třídě, kde zrovna 8 -11 – letí žáci probírali arabštinu. Zkusil jsem jim napsat na tabuli své jméno, řekl pár výrazů v arabštině, asi to bylo zajímavé pro obě strany. Odpoledne se už začal ozývat žaludek, granátová jablka z palmerie nestačila. Začal jsem se rozhlížet v dalších vesnicích po nějaké restauraci, ale neviděl jsem nikde ani drobný obchod.

Za chvíli jsem naštěstí potkal staršího muže jedoucího na oslu a koupil jsem si od něho malého kamenného oslíčka pro Šarifova Muhammada. Naznačil jsem mu, že mám spíš hlavně hlad a z jeho kamenných figurek, co mi tvrdošíjně stále nabízel, se moc nenajím. Nevím, jak mi ze začátku vlastně rozuměl, ale nakonec mě dovedl v jedné další vesničce do Gite d´etapes, něco jako soukromého ubytování s občerstvením.

Byl jsem už totálně vyčerpanej, v nohách přes 20 km, v podstatě bez odpočinku, když tedy nepočítám pád na oranžové hlíně a zašpinění bílých krátkých kalhot, ze kterých jsem následně barvu obtížně dostával. Po lahvi vody, teplém mátovém čaji a vaječné omeletě s chlebem (50 Dh) jsem se cítil podstatně lépe, odmítl nabídku na ubytování (měl jsem již dopředu zaplacený hotel
ve Ourzazatu) a i na zajištění taxi do Tamdaghtu. Chtěl jsem ještě něco vidět, dokud bylo světlo, byla to vážně romantická údolí, i když dost podobná. Že to byla chyba, mi došlo až později, když jsem za soumraku začal stopovat občasná auta a žádné mi nezastavilo. Že by se lidi báli nebo se na mě jen tak vy… ? Nebylo už úplně nejtepleji, měl jsem na hlavě berberský šátek, docela se hodil. To už se setmělo, dokonce i Šarif mi večer volal, kde jsem. V naději, že něco ještě stopnu, jsem jeho pomoc nepožadoval, asi by pro mě v nejhorším případě dojel. Auto mi však žádné nezastavilo, tak jsem s odhodláním (co jiného mi taky zbývalo) pokračoval tmou do Tamdaghtu. Na neosvětleného motorkáře, aby mě ve tmě nesrazil, jsem aspoň zamával světlem zapnutého mobilu), baterku jsem si bohužel nevzal. Cca 1 km od Tamdaghtu zachránil čest Maročanů starší pán, zastavil mi a zdarma mě dovezl do Tamdaghtu. To už jsem byl v pohodě, i kdybych tam musel shánět nějaké ubytování. V místní kavárně mi domluvili taxi do Talbargtu (100 Dh) a odtud jsem grand taxíkem pokračoval do Ourzazate (100 Dh). Šarif si asi oddychnul, když jsem se mu ozval, že jsem v pořádku, na pozvání k večeři k němu do bytu po deváté hodině už netrval, tažín v restauraci na náměstí u hotelu to jistil.

10. 2016 – ÚTERÝ – OURZAZATE – AGADIR

Dnes jsem měl odpočinkový den, dopoledne jsem si sbalil věci, rozloučil jsem se telefonicky Šarifem. Na oběd už se mnou jít nemohl, měl zakázku, a ve 12. 30 jsem odjel busem CTM přes Taroundant do Agadiru (přímý spoj, 140 Dh). Při odjezdu z Ourzazate pršelo, asi po 2 hodinách měl bus cca 40 minutovou přestávku (i řidič busu se potřeboval modlit), překvapila mě krásná výzdoba restaurace, u které jsme zastavili. Do Agadiru jsme dorazili cca v 19.30, v hotelu v Agadiru mě kupodivu ještě poznali, dali mi i večeři.

10. 2016 – STŘEDA – AGADIR – TAOUNDANT –TIOUTE

Ráno před 6 hod. jsem se podíval z okna a stále pršelo. Měl jsem dále v plánu prohlídku kaseb v okolí Taroundantu, tak jsem obětoval snídani (a to byla chyba) a vyrazil na nádraží na bus, který měl jet v 7 hodin. Z taxíků, kterých bylo kolem hotelu a v dalších ulicích vždy hromada, nebyl nikde žádnej. Že by se v tu dobu všichni modlili? (Mimochodem k tomu účelu mají i speciální místnost s koberečkem na každém nádraží, v restauraci, jakémkoliv veřejném místě). Šel jsem chvíli pěšky v lehkém dešti a asi až ve třičtvrtě na sedm mi jeden konečně zastavil. I když jsme byli na nádraží před sedmou, bus vůbec nejel a musel jsem čekat až na devátou hodinu (35 Dh). Naštěstí nádražní restaurace fungovala, měl jsem možnost pozorovat i běžný provoz. Po nádraží, venku, uvnitř haly neustále chodí zástupci jednotlivých autobusových společností (je jich tam dost dalších kromě CTM a Supratouru), vykřikují jména měst a snaží se prodat jejich lístky. Problém je jen ten, že moc neví, jak jezdí jiné společnosti, když zrovna v jejich okýnku není přítomen prodavač lístků.

Do Taroundantu jsem dorazil cca v 11 hodin a začal shánět taxi, které by mě dovezlo do vesnice Tioute. V Taroundantu, nazývaném ,,malá Marrákéš“ (hezké město se zajímavými hradbami) jsem už byl v roce 2014. U stanoviště grand taxi vedle autobusového nádraží mě oslovil jeden kluk, (taky Mustapha), kam prej jedu. Řekl jsem mu o svém plánu, prohlídce kasby a vesnice Tioute, Freija a okolí, v ideálním případě o pronájmu taxi, které by mě dovezlo i zpět do Taroudantu. Řekl OK, že by mě tam vzal, a že tu vesnici zná a pojede se mnou (100 Dh). Za chvíli mi došlo, že není řidič grand taxi, Mustapha byl vlastně průvodce na vedlejšák, i když profesí zemědělský technik. Čekali jsme na další lidi, kteří jeli stejným směrem (25 Dh). Cca po půl hodině jsme vyrazili do Tioute, kde jsem si nejprve prohlédl ženskou dílnu na výrobu arganového oleje, vesnici s trhem a pak mi Mustapha navrhl tůru do okolních hor. Kasbu, kde jsem se točil film ,,Alibaba a 40 loupežníků“, jsem nakonec poznal jen zvenku, dal jsem přednost horské tůře. Byl to už vlastně začínající Anti atlas, výhledy tam byly překrásné, viděli jsme i místní ještěrky, arganové stromy (Mustapha mi řekl dost zajímavých věcí o nich a o výrobě oleje), po sestupu z hor jsme prošli místní nádhernou palmerií. Večer sehnal grand taxi do Taroundantu. Zašli jsme spolu na večeři, poté jsem odešel sólově do veřejného hammámu, dal jsem i masáž (celkem 70 Dh). Masér svou práci odváděl opravdu důkladně, prostor mimo slipy a pod nimi nijak nerozlišoval. Chvíli jsem pak váhal, jestli v Taroudantu nepřespat, projít se ještě po městě s Mustaphou a jet ráno. Mustapha byl velice přátelský a skromný člověk, s AJ na tom nebyl úplně nejlíp, ale domluvili jsme se. Nakonec jsem dal přednost zajištěnému pohodlí hotelu v Agadiru a odjel po 21 hodině busem, následně taxíkem přes Inezgane (předměstí Agadiru) do Agadiru, a poté dalším do svého hotelu.

10. 2016 – ČTVRTEK – AGADIR

Dnes jsem se byl konečně také vykoupat v moři, když už jsem u něho byl. Byly krásné vlny, moře sice nebylo na první dotyk úplně nejteplejší, ale po chvíli se v něm plavat dalo. Dopoledne jsem navštívil trh u autobusového nádraží a koupil pár kilo datlí. Chtěl jsem se setkat i s mladíkem Muhammadem, kterého jsem poznal v minulém roce, co uměl perfektně česky. Měl jsem pro něj jeho fotku a těšil jsem se, jak ho překvapím. Bohužel tam zrovna den nebyl (prej byl taky někde na výletu, plně ho chápu), ale jeho kolega ho poznal, moc mi za něho děkoval. I když jsem trh už znal, uříznuté velké kraví hlavy, zavěšené u stánku s masem u mě zrovna nevzbuzovaly chuť k jídlu. Pár obchodníků se rozesmálo, když jsem uviděl na zemi švába, začal za ním běhat a snažil se ho vyfotit.

10. 2016 – PÁTEK – AGADIR –AOURIR – Rajské údolí

Muhammad z trhu mě inspiroval, abych ještě někam naposled vyrazil. Původně jsem se rozhodl vyjet místní MHD ALSA na prohlídku do vesničky Aourir, cca 12 km severně od Agadiru (5 Dh). Když jsem tam přijel a uviděl místní taxikáře, znuděně stojící u jejich ,,Rolls royce“ a zároveň jsem se stal terčem jejich pozornosti, změnil jsem plán. Zeptal jsem se jich, zda by mě dovezli do Rajského údolí, ležícího asi 35 km od Aourir, pár hodin tam počkali a pak jsme se vrátili zpět do Aourir. Chvilku se mezi sebou dohadovali (pochopitelně jsem jim nerozuměl ani slovo), původní cenu 30 Dh změnili na 150 Dh, když zjistili, že jsem sám a jeden z nich, mladej kluk Said, hovořící trochu AJ, se ,,obětoval“.

Cca po 40 minutách jsme přijeli na placenej plácek (platbu parkovného 10 Dh, a i pozdější tažín, Said také nechal velkoryse na mě) a vyrazili jsme na pěší tůru. Rajské údolí je nádherná horská rokle lemovaná datlovými palmami, místy i kaktusy, s hezkými výhledy na okolní hory, zakončená jezírkem s odtékající vodou (tudíž by tam neměly být bilharzie). Viděli jsme i něco jako ledňáčky, potkali skupinu studentů a jejich učitelů z různých zemí (asi to byl Erasmus), co hráli a zpívali u místní ,,kavárny“, když jsem se koupal v jezírku. Said na ,,chvíli“ odešel, musel se jít někam modlit. Po slíbených 30 minutách se nevracel, tak jsem se začal dohadovat do návratu do Aourir s učiteli, naštěstí Saíd po hodině a půl přišel. Něco mi vysvětloval, ale neporozuměl jsem mu. Tato drobná událost mi ale nevzala chuť k jídlu, tažín a mátový čaj u místní občerstvovací stanice byl opět výbornej, jako všechny v Maroku. (Vlastně jsem tam kromě kus –kusu a brošetu nic jiného nejedl).

Po návratu do Aourir a rozloučení se Saidem jsem si prohlédl vesnici, místní banánovou plantáž, s lítostí odmítl nabídku jedné mladé Maročanky s dcerou, která mě k sobě lákala na přespání (chtěla si vydělat, ale asi jen za nocleh), a odjel do Agadiru. Když jsem šel v půl deváté kolem královského paláce a zkoušel jsem se orientovat při cestě do hotelu, zavolali na mě vojáci, co ve dne v noci hlídají, aby krále nikdo nerušil, i když tam není. Asi mi chtěli poradit, kudy dál. Velitel vojáků na mě překvapeně koukal, když jsem se ho v AR zeptal, co by potřeboval on, nakonec to skončilo výměnou telefonních čísel. Tak až budu znovu v Maroku, mám mu prej zavolat, půjdeme na kávu. Večer se mi úspěšně povedlo převrhnout vázu s růžemi a vodou na stole v recepci hotelu, když jsem si hledal vhodné místo, abych si vyfotil místního Maročana v hábitu, co měl na starosti provoz kuchyně. Úspěšně proto, že se váza nerozbila a na stole v tu chvíli nebyly žádné papírové dokumenty, např. pasy. Naštěstí mladý pracovník recepce byl vskutku profesionál.

10. 2016 – SOBOTA – AGADIR –PRAHA

Došel mi čas, došly mi peníze, Maročanům už také došla se mnou trpělivost, v 17. 25 letím domů.

Pár postřehů:

Auta svítí za soumraku jen některá, motorky světlo nijak neřeší, když jo, tak jen vpředu.
Na přechodu přednost chodcům nijak zvlášť nedávají, ale když chce člověk přejít ulici, tak ho taky nesrazí. Je vhodné vzít si reflexní doplňky, zejména v medinách a ve větších městech.
Ženy chodí většinou se šátkem, viděl jsem i některé jen s průzorem pro oči, ale i dost dívek prostovlasých, ty jsou spíš ve městech a v nových částech. Muži chodí na jihu dost v těch dlouhých hábitech.
Na Sahaře je opravdu vhodný berberský šátek, ocenil jsem ho, když jsme přijeli do M´hamidu, byl docela vítr, občas nebylo vidět vůbec, měl jsem jemný písek všude, i tam, kde jsem nechtěl.
Do školy tu chodí na střídačku, dopolední, odpolední. Holky nosí bílej plášť jako jednotnou uniformu.

Někteří obchodníci jsou trochu akční, ale zase ne tak, aby vysloveně otravovali, když je člověk slušně odmítne, není problém. Někteří z nich si chtějí i jen tak popovídat, když vidí cizince. Jsou i hrdej národ. Když jsem se v Marrákeši zastavil v jedné kovotepecké dílně a pozoroval řemeslníka při práci, chtěl mi prodat nějaké pozlacené talířky, nabízel mi i vytepání jména do nich. Neměl jsem však v úmyslu si něco kupovat a zároveň jsem ho chtěl odměnit pár dirhamy za ztrátu času, který mi věnoval. Nic si však nevzal.

Nejlepší jsou malé děti, veselé, hravé, asi jako všude na světě.

Ráno, asi v 6 hodin je jednotný budíček v celém Maroku, snad kromě Sahary. Volání k modlitbě se rozléhá z amplionu všade, mám pak problém usnout, když začnu myslet,
co budu dělat, a tak. Někdy je to jejich modlení problém, chtěl jsem si třeba vyzdvihnout klíček od pokoje na recepci v hotelu ve Ourzazate, a šéf zrovna klečel a modlil se, a já jsem
ho z toho nemohl rušit. Podobně Šarif, když musel na pár minut zastavit během výletu. Nikdo se mě nesnažil nijak ošidit, podvést, co dohodne, to platí, i když se jedná jen o ústní dohodu.

Lidé jsou příjemní, ochotní, rádi poradí, cítil jsem se všude vcelku bezpečně, v pohodě.

Kontakty:
Mustapha ve vesnici Setti-Fatma, údolí Ourika u Marrákeše, tel. +212 661 852 183

Šarif ve městě Ourzazate -tel. +212 668 944 088, e-mail: moulaymbarak@hotmail.fr

Agentura ve městě Ourzazate

Agence de Transport Touristique et Bivouac
Place Al Mouahidine – 45000- Ouarzazate Maroc
Tel. /Fax : +212 524 88 79 08
GSM : +212 661 24 31 47
www.cherg.com

Mustapha ve vesnici Tioute u Taroundantu, tel. +212 664 925 365

Said, Rajské údolí u Aourir, tel. +212 615 516 401

USA 2016 – Národní parky

Posted on 2016/07/242016/08/08 by Pavel

V Americe jsme byli 15 dnů a za tuto se nám povedlo navštívit následující:

Yosemite National Park, California
Death Valley National Park, California
Zion National Park, Utah
Bryce Canyon National Park, Utah
Arches National Park, Utah
Canyonlands National Park, Utah
Gran Canyon National Park, California
Hoover Dam, Hůvrova přehrada, California
Las Vegas, Nevada
Sequioa National Park, California
San Francisco, California

1. den – 24.5. Úterý – přílet, San Francisco

Z Prahy nám to letí v poledne, takže z Brna vyrážíme už v 6:30 ráno. Doprava na dálnici je lepší než obvykle, kolony po noční havárkách se rozjíždějí dříve než k nim dojedeme.

Na letišti kupujeme pivka a snažíme se dojíst to, co si myslíme, že neprojde bezpečnostní kontrolou.

Putujeme nejdříve do Osla, tam máme hodinku na přestup a odtud už přímo do San Francisca – Oakland. Letíme Boeingem Dreamliner, hlavně Honza je nadšený. Let přes oceán trvá cca 10 hodin, a ačkoliv je letadlo vybaveno systémem, který nám má simulovat noc, tak se nijak zázračně nevyspíme. Díky časovému posunu přilétáme v pět hodin odpoledne. Na letišti máme zamluveno auto. Myslíme si, že je docela velké, ale později zjišťujeme, že na tamních parkovištích je obvykle jedno z nejmenších.

Hned z půjčovny jedeme dokoupit nějaké turistické vybavení do prodejny REI. Pavel s Petrou kupuje spacák, ešus a bomby na vaření. Honza s Luckou karimatky. V plánu bylo ještě udělat velký nákup jídla, ale protože už je pozdě a my jsme dost unavení, tak chceme dojet někam za San Francisco a ubytovat se v nějakém motelu. Jedeme dvě hodiny směrem na Yosemity a u města Tracy sjedeme k Motel 6, což je jedna z nejlevnějších možností ($80 za 4 lidi). Nemáme v podsadě žádné jídlo, nic k večeři ani k snídani (zabavila nám to celní kontrola), ale vzhledem k únavě nám to nevadí.

2. den – 25. 5. Středa – Yosemite National Park (California)

Hned ráno musíme nakoupit nějaké jídlo. Poblíž motelu je Walmart, kde kupujeme snídani a vše podstatné na následujících 14 dní. A pak už zamíříme přímo do Yosemite Village.

Přijíždíme cca ve tři odpoledne, je už pozdě na nějaký větší výlet. Takže začínáme autoturistikou a projíždíme Yosemite Valley až k Visitor Center. Jsme naprosto uchváceni. Je to fakt bomba. Všude vodopády, sequoie, brutálně vysoké skály. Rozhodujeme se pro výlet údolím k Mirror Lake a dále ještě za něj a zpět.

Zatím nemáme zajištěné žádné ubytování. Jisté je, že všechny kempy v parku jsou plné. Kolem národního parku je území National Forest (nějaký nižší stupeň ochrany přírody). Z doslechu víme, že je na takovém území možné tábořit kdekoliv. Nakonec jsme nabyli dojmu, že je to kdekoliv, kde to není zakázané a samozřejmě kolem cest a odboček je to často zakázané a jsou tu jen vyhrazené kempy. Ale i ty prý mají být plné. Zkoušíme to v jednom z nich a máme štěstí. Někdo měl rezervaci, ale nepřijel.

Continue reading→

Cesta po východním pobřeží Austrálie

Posted on 2016/05/012016/08/08 by Martin Jáchym

12.4. – Brzy ráno přilétáme na letiště v Melbourne, kde si hned půjčujeme auto a vyrážíme kousek za letiště na vlakovou stanici Oak Park, kde necháváme v postranní uličce auto a vlakem se necháváme svést do centra Melbourne. V automatu si koupíme jízdenky a jedeme až do stanice Parliament Station. Zde jsou již pěkně vidět mrakodrapy, ale my nejdříve navštěvujeme muzeum Old Trasury Building a následně Parliament House (na obě atrakce vstup zdarma), kde je poutavá prohlídka od jedné průvodkyně, která před 40 lety emigrovala do Austrálie z Československa a umí stále plynně česky. Poradí nám navštívit jedny záchody v jednom místním mrakodrapu, odkud je krásný výhled po okolí. Následně se procházíme ulicemi Melbourne či využíváme historickou tramvaj, která zde vozí zdarma turisty či místní. Odpoledne se vracíme k autu a jedeme směr národní park Kosciuszko. Večer cestou přespáváme v autě.

13.4. – Protože jsme si ještě nezvykli na australský čas a šli jsme spát velice brzy, a také nás čeká ještě dlouhá cesta, vstáváme již ve 2 ráno a vyrážíme směr Kosciuszko. Cestou v noci potkáváme našeho prvního klokana. Snad 2 metrový klokan nám skákal po silnici před autem. Do národního parku dorážíme kolem 7 a protože vstupní brány otevírají až od 8, kde se platí za jízdu do národního parku, čekáme. Následně dojíždíme do průsmyku Charlotte Pass (1755 m.n.m.), odkud vedou nejkratší cesty na vrchol Mount Kosciuszko (2228 m.n.m.), nejvyšší hory Austrálie. Až na vrchol vedou z průsmyku 2 značené cesty, my jsme si vybrali 9km dlouhou. Až na vrchol vede krásný a široký chodník, není zde žádné prudké sloupání. Na vrchol dorážíme za nějaké 2 hodinky, chvilku se zde kocháme krásným počasím a pak zase stejnou cestou jdeme dolů k autu. Večer spíme opět na odpočívadle v autě.

14.4. Dnes máme naplánovanou cestu do národního parku Blue Mountains. Cestou do Katoomby, vstupní brány k největším klasikám Blue Mountains, zastavujeme na křižovatce na červené, ale po několika sekundách slyšíme řev brzd a následně cítíme prudký náraz. Nějaké nákladní auto do nás zezadu narazilo a odmrštilo nás několik metrů do křižovatky, ještě že jsme stáli před křižovatkou jako první a ani do nás nenarazil nikdo jedoucí v křižovatce. Následné se s řidičem druhého vozu dohadujeme, voláme do půjčovny, vyměňujeme si údaje a konstatujeme škody. Na to, jaká to byla rána, naše auto dopadlo docela dobře a mohli jsme odjet dál. V Katoombě parkujeme v jedné vedlejší uličce a jdeme po Prince Henry Cliff Walk od Gordon Falls až k nejznámějším místním skalám – Three Sisters. Cestou pozorujeme naše první papoušky. U Three Sisters je ale už silně zataženo a místy prší, tak nejsou žádné výhledy. Následně ještě docházíme ke Katoomba Falls, ale protože již není přes mlhu vidět vůbec nic, domlouváme se, že dnešní den ukončíme v nedalekém ZOO. Jedeme do Featherdale Wildlife Park v Sydney, kde je spousty klokanů, koal či ježur, a je možné si je i pohladit. Za 2 dolary si lze zde koupit i kornout od zmrzliny a krmit jím místní zvířata. Když s kornoutem vstoupíte do ohrady např. s klokanama, stáváte se ihned jejími nejlepšími kamarády. To trvá samozřejmě do domy, než celý kornout snědí a vy jste tak klokany ihned opuštěni. Večer spíme v našem prvním hotelu – Toongabbie Hotel v Sydney, kde máme zamluvené 2 noci.

15.4. – Hotel se nachází přímo u vlakové stanice Toongabbie, odkud vede přímý vlak (metro) do centra Sydney. Zde nejdříve navštívíme památník Anzac, který uctívá především oběti z první světové války, a následně navštěvujeme Sydney Tower Eye (vstup za 26,5 dolarů), což je 305 vyhlídková vysoká věž, která je nejvyšší stavbou v Sydney. Potom se přes krásnou botanickou zahradu (vstup zdarma, je to spíše velice zdobný park) dostáváme až k Sydney Opera House. Zde si kupujeme za 32 dolarů lístky na prohlídku a jdeme si prohlédnout slavnou stavbu od architekta Jorna Utzona zevnitř. Zde stavitele neuvěřitelně opěvovali, i když se po stavbě ukázalo, že konstrukční provedení interiéru je pro účely různých představení trošku nepraktické. Následně se jdeme projít ke známému mostu v Sydney. Zde je dnes největší atrakcí chůze po konstrukci mostu až k nejvyššímu bodu, ale požadují za to skoro 300 dolarů, proto si most procházíme pouze po volně přístupném chodníku. Pak lodí odjíždíme do Darling Harbour, což je místo bývalých doků, které je dnes velice moderně opraveno. Nakonec se vracíme k opeře, chvíli si počkáme na tmu a kocháme se osvětleným okolím. Večer se vracíme do hotelu v Toongabbie.

16.4. – Tohoto dne navštěvujeme severně od Sydney Brisbane Water National Park. V místním infocentru se informujeme o místních zajímavostech, dostáváme mapy a za to zde bohužel zapomínáme našeho průvodce. Nedaleko Woy Woy Road se nachází staré aboriginské (původní obyvatelé Austrálie) rytiny do skal. Potom odjíždíme do nedalekého Girrakool Picnic Area, odkud začíná Girrakool Loop Track. Zde u parkoviště si vaříme svíčkovou od Vitany a na tuto dobrotu k nám přiskáče klokan, který není vůbec plachý a škemrá o jídlo. Samotný trek je velice zajímavý, prochází se místním pralesem s menšími vodopády a místní florou. Trek má kolem 12km a za 3 hodiny se dá rychlejším tempem projít.

17.4. – Jedeme dále Podél Pacifiku k severu do vesniček Harrington a Crowdy Head, kde vidíme pelikány, opuštěné pláže a malý maják. Následně jedeme do Port Macquarie, kde navštěvujeme Koala Hospital a místní historickou obytnou budovu po bývalém geodetovi (na vše vstup zdarma). V Austrálii berou za historickou budovu i 100 let staré obydlí. Největší ale místní zajímavostí je městská pláž plná surfařů, skalnatých útesů a písčitých pláží. Večer se ještě zastavujeme na prohlídku městečka Coffs Harbour, ale to už se nám stmívalo.

18.4. – Dalšího dne dopoledne dojíždíme do Byron Bay, kde máme zamluvené další ubytování. Byron Bay je sympatické přímořské město s krásnými plážemi a meka australského surfování. My si hned procházíme místní okružní vycházku k majáku, odkud je v oceánu vidět mnoho delfínů. Nedaleko majáku se také nachází nejvýchodnější mys kontinentu. Odpoledne se již ubytováváme a jdeme na pláž. Bohužel samostatné surfovací prkno zde nikde nepůjčují, proto se jen koupeme a necháváme se unášet a srážet velkými vlnami. Za tmy navštěvujeme opět maják, kde to vypadá o dost tajemnějc než ve dne, když zde lítá několik opravu velikých netopýrů. Ubytování jsme měli zamluvené v ubytování Byron Springs a ubytování to bylo velice pěkné.

19.4. – Přejíždíme do státu Queensland a přes infocentrum v Canungra jedeme do horského Lamington National Park se spoustou zvířat a bujným tropickým pralesem. Nejdříve se vydáváme na cestu v korunách stromů (Tree Top Walk) a hned potom se vydáváme na túru podél vodopádů horského potoka. Procházíme vedle několika vodopádů – Elbana Falls, Box Log Falls a Yanbacoochie Falls. Lezeme po liánách, objevujeme obří stromy, kocháme se pralesem, posloucháme zvuky ptáků. Trek na 4 hodiny svižné chůze. Večer dojíždíme nedaleko Australia ZOO, kde přespáváme v autě pod horou Mount Tibrogargan.

20.4. – Ráno vstáváme kolem 6 a jdeme se podívat na Tibrogargan. Cesta nahoru vede odhadem 2 až 3 lezeckým terénem, proto Akim jde na vrchol raději sám. Shora je při krásném počasí vidět celé Glass House Mountains. Následně se jdeme podívat na Australia ZOO, které založil slavný lovec krokodýlů Steve Irwin. Zde je vidět mnoho australských zvířat, také je zde Asijská i Africká expozice. Nejzajímavější zde byla asi šou, kde figurují a předvádí se různí ptáci a na konci hlavně obří krokodýl, když jeho krotitel názorně předvádí chování krokodýlů v přírodě. Odpoledne ještě na skok procházíme centrum Brisbane, večer už jedeme na letiště vrátit auto. Musíme zde vyřešit naší nedávnou havárii. V půjčovně je neuvěřitelně protivná a neochotná obsluha, která nám nikterak nechtěla pomoct a poradit. Jsme donuceni zaplatit zálohu přes 4000 australských dolarů a až následně můžeme vše řešit přes pojišťovnu. V 10 večer nám již odlétá letadlo do Cairns. Hned na letišti v Cairns si půjčujeme auto a až chvíli po půlnoci se jedeme ubytovat.

21.4. V Cairnsu se ubytováváme v ubytování Waterfont Backpackers, které není nikterak oslnivé a čisté, ale je velice levné a nachází se přímo na hlavní místní ulici Esplanade hned vedle nočního marketu a vedle místní promenády kolem pobřeží. Na tento den jsme měli naplánovaný Daintree National Park. Je to zajímavá přírodní památka cca 1,5 hodiny jízdy od Cairns, cestou je nutné využít jeden přívoz přes řeku za 22 dolarů za zpáteční cestu. Tropický prales Daintree je nejstarší tropický deštný prales na světě a je zde možné obdivovat tropickou zeleň, mangrovové porosty i obrovské krokodýly. K pozorování krokodýlů ve volné přírodě se nejčasněji využívá místní vyhlídková loď, my jsme loď již nestihli. Na plážích je mnoho značek upozorňujících na nebezpečí napadení krokodýlem, my jsme ale žádného nepotkali.

22.4. – V tento den jsme objeli jih od Cairnsu. Nejdříve jsme navštívili Boulders nedaleko Babinky, následně vodopády u Millaa Milla. Tyto vodopády jsou velice zajímavé vlavně z hoto hlediska, že se dá v nich nádherně koupat. Nedaleko Yungaburra se nachází říčka s častým výskytem ptakopysků. Místní okružní cestu procházíme, trpělivě čekáme na břehu, bohužel žádného ptakopyska jsme neviděli. Den ukončujeme výletem k jezeru Barrine, kde jsou jedny z největších stromů v Austrálii Rainforest giant. Nakonec navštěvujeme velice působivý strom Fig Tree Catedral. Večer nakupujeme výlet lodí ke korálovým útesům. Pro jednoho stojí výlet nekřesťanských 200 dolarů, ale zážitek je to obrovský.

23.4. – Velké bariérové útesy (Great Barrier Reef) jsou největší korálové útesy na světě. A město Cairns je těmto korálovým útesům velice blízko. Ráno jdeme na naší loď do místního přístavu a v půl 9 vyplouváme. Cesta je relativně dlouhá, a protože fouká a dělají se vlny, čímž se loď houpe, několik našich spolucestujících, všichni z Japonska, zvrací. Po asi 2,5 hodinách plavby doplouváme k cíli, k malému písčitému ostrůvku, kolem něhož je mnoho korálových útesů. My si půjčujeme šnorchl a ploutve a hned začínáme šnorchlovat. Útesy a ryby jsou opravdu velice působivé a 2 hodiny šnorchlování se zdá jako pár minut. Následně máme na naší lodi oběd formou rautu a pak domluvenou jízdu lodí se skleněným dnem, při níž se pozorují korálové útesy, ale oproti šnorchlování to není až taková bomba. Zajímavostí ale je, že na lodi nás bylo kolem 80, ale šnorchlovat šlo maximálně tak 20% z nás, ostatní jen koukali ze břehu či z lodi.

24.4. – Na poslední den máme naplánovaný výlet do Kurandy, což je malá horská vesnička uprostřed pralesů nedaleko Cairns. Nedříve zde navštěvujeme Barron Falls, což je v době dešťů velice působivý vodopád, my však viděli jen takový malý potůček padající ze skály. Následně procházíme krátký trek kolem vesnice, který vede přes pralesy i kolem místní řeky. Odpoledne se již vracíme do Cairns, procházíme celou pobřežní promenádou a nakonec se koupeme v místním bazénu, který je přímo v centru města a je volně přístupný pro veřejnost. Večer kolem 7 nám letí letadlo do Melbourne.

25.4. – Ráno odlétáme přes Singapur a Londýn domů do Čech

Celkově jsme v Austrálii najezdili auty cca 3,5 tisíce kilometrů.

Účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

Hory z dálky

Tag Archives: cestování

Peru – výlet plný zvratů

Huascaran, Peru – přípravy, plány

Vybavení

Odkazy

Harmonogram

Pojištění

Doprava

Brno-Videň-Brno

Videň-Lima-Videň

Doprava Lima – Huaraz

Zimní Izrael

Sobota 28.1.

Neděle 29.1.

Pondělí 30.1.

Silvestr na Maltě

Dlouhý den na Moldoveanu

Davový výšlap na Hoverlu

Severní Korea

Maroko sólo 2016

USA 2016 – Národní parky

1. den – 24.5. Úterý – přílet, San Francisco

2. den – 25. 5. Středa – Yosemite National Park (California)

Cesta po východním pobřeží Austrálie