Vylézt na Wildspitze, druhou nejvyšší horu Rakouska, jsme se již pokoušeli třikrát a třikrát neúspěšně. Proto není divu, že jsme o dalším pokusu stále víc a víc přemýšleli. Je nutné dodat, že jsme chtěli vystoupat na vrchol jen v zimních podmínkách a bez použití lanovky.
Rozhodujeme se, že se o další pokus pokusíme začátkem dubna. K tomuto rozhodnutí nás vedou hlavně naši kamarádi, kteří plánují výstup v červnu, kdy budeme na Aljašce – a pak se nám chtějí samozřejmě vysmívat. Jedeme tedy pouze ve dvou s tím, že nemáme vymyšlenou přesnou trasu a rozhodneme se přímo na místě.
V pátek v 8 večer vyrážíme z Českých Budějovic směr rakouský Vent, výchozí místo na chatu Breslauer Hütte. Kolem 2 hodiny ráno dorážíme cca 50km od Ventu, kde v lese nedaleko silnice bivakujeme.
Ráno jedeme do Ventu, kde necháváme auto a za 2,5 hodiny dorážíme na chatu Breslauer Hütte (2840 m), kde odpočíváme, za konzumace několika pivek, na zítřejší výstup. Počasí dopoledne bylo krásné, ale po 3 hodině odpolední se zatáhuje a začíná sněžit. Sněžení nepřestává do pozdních nočních a my jen doufáme, že se počasí do druhého dne umoudří. Večer probíráme možné trasy výstupu, jestli horu obejít a jít severní cestou, či jižní stěnou Wildspitze (na tu jsme si již brousili zuby minule), nebo normálkou. Rozhodnutí necháváme na další den. Za zmínku stojí ještě Pavlovo představení jaký je horolezec. Vycházíme večer z chaty a Akim mu povídá: „Dávej pozor, víš jaký jsi nemehlo“. Ani to nedopoví a Pavel již leží od krve a s roztrhlým trikem na zemi. Pavel argumentuje nebezpečným terénem při výstupu z chaty (30ti cm sněhová mulda), nevhodnou obuví (žabky) a množstvím alkoholu (4 pivka), ale není mu to nic platné.
Ráno vstáváme v 5:20, snídáme a těsně před 6 hodinou vyrážíme nahoru. Je jasno a bezvětří. Nového sněhu příliš není, ale i tak se místy propadáme i se sněžnicemi po kolena, bez nich po pás.
Proto se rozhodujeme, že půjdeme „jen“ normálkou a bylo to dobré rozhodnutí, zjišťujeme i při sestupu. Ale k tomu se vrátíme později. Od chaty se lehce stoupá širokým údolím Mitterkar, které končí skalní hradbou. Zde vede normálka lehce vlevo až do sedélka Mitterkarjoch (3468 m). V létě se zde chodí feratou, která je nyní z velké části zasněžená, proto se rozhodujeme jít prostředkem kuloáru.
Ze sedla se sejde pár výškových metrů na ledovec Taschachferner, odkud se jde až do míst, kde se stýkává tato cesta s cestou z Pitztalu. Pak se dojde mírným stoupáním do širokého sedla (3650m) a odtud již strmějším svahem až na vrchol, odkud se již před 10 hodinou kocháme krásným výhledem a slunečným počasím.
Po půl hodině na vrcholu sestupujeme dolů. Sníh v kuloáru pod sedlem Mitterkarjoch již dost povolil, sníh se nám dost sypal pod nohama, a i proto jsme byli rádi, že máme oba lezecké cepíny. Pod sedlem, při pohledu na jižní stěnu, koukáme na vrtulník, který zrovna zachraňuje někoho ze stěny, o které jsme uvažovali jako o možné výstupové trase. Viditelně ho smetla lavina. Zraněného horolezce snesl vrtulník dolů na laně až do míst, kudy vede naše cesta my. Horolezec ležel na nosítkách, celý od krve, měl úplně černý obličej a kolem něj běhali záchranáři s kapačkami apod. Doufáme, že vše dopadlo nakonec dobře, ale vůbec nevypadal dobře.
Po tomto nepříjemném pohledu docházíme na chatu, balíme všechny věci, scházíme dolů a přesně ve 3 hodiny docházíme k autu. Převlíkáme se a těšíme se, že kolem půl 9 můžeme být v Budějovicích.
Ale dojíždíme 200 metrů za Vent a kde nás zastavuje závora přes silnici s nápisem Pozor laviny oblopená kempujícími skupinkami. Dozvídáme se, že přes silnici spadla lavina a neví se, kdy bude odklizena. Čekáme 4 hodiny, kdy závoru otevřou, než nám došla trpělivost a šli jsme si do nedaleké restaurace na pizzu. V tu chvíli vidíme projíždějící auta.
Cestou autem pak potkáváme onu lavinu a nutno uznat, že byla velice působivá. Sněhový splaz, který ležel na silnici, a který odklízela rypadla, měl tak 8 metrů na výšku. Do Budějovic jsme dojíždíme kolem 1 ráno. Pavel se na další 3h do Brna už necítí a dává si 3 a půl hodinky spánku než v 5 ráno vyráží do Brna. V pondělí již jsme oba v práci.
Tento výlet měl trošku vědecký účel a to ten, zjistit, kde byl problém v předešlých výpravám, že jsme na Wildspitzi nevylezli. Výsledek je zcela jasný.
Účast:
Martin Jáchym (Akim)
Pavel Rozehnal