S gramlavým kolenem na Ľadovém štítě

Je 10. května, něco málo přes měsíc od artroskopie kolena, která odhalila, že jsem si na začátku března na fotbalovém tréninku rozdrtil část vnějšího menisku a přetrhnul přední křížový vaz. Noha se mi stále nedaří pořádně rozhýbat, otéká a o normální chůzi se mi zatím může jenom zdát. Na červenec máme s klukama naplánovaný Vysoký Tatry a představa, že budu lézt po ostrém tatranském hřebenu, mi teď připadá jako naprostá utopie. Do společné skupiny Honzovi Novotnýmu píšu, ať se mnou na Ľadový štít nepočítá a radši se přidá ke skupince, která půjde na Gerlachovský štít. V následujících týdnech však svitne jiskra naděje – noha se začíná konečně lepšit. Bolestivé rozhýbávání do krajních poloh společně s pravidelným ježděním na kole přinášejí vytoužené zlepšení. Na konci června už vím, že do Tater pojedu a prostě jen zkusím vyjít tam, kam až to půjde. Za poslední půlrok jsem toho totiž mnoho nenachodil ani po rovině, natož abych překonával velké převýšení ve vysokohorském terénu.

Pojízdný Šťastný bufet

Do Tater nás převáží náš věrný modrý Ford Transit (už je to 11 let, co jsme s ním jeli poprvé). Jeho prostory však tentokrát okupuje rekordně nízký počet cestujících – je nás pět. Jako posledního nabíráme v Čejkovicích Pepu Šťastnýho. Pepu (přízemí jeho domu připomíná skladiště pašeráka zboží) okamžitě podezříváme, že si v tatranském kempu RIJO hodlá otevřít bufet. Veze si totiž obrovskou tašku různých potravin (stejnou tašku používal na začátku devadesátek můj děda, když kšeftoval s cigaretama a jezdil je kupovat na burzu do Karlových Varů). Pochutiny, které si Pepa převáží, jsou jako vždy energeticky hodnotné. Zdá se, že vybrakoval kiosek u fotbalového hřiště v Branišovicích. Kromě pár lahváčů a dvou štanglí zpocené Vysočiny si veze několik tub Pikaa a Pikniků, polomáčené sušenky, sušenky Opavia, paštiku, tavený sýr, dva pytle krájeného chleba a spoustu dalších tovarů plných „vitamínu E“. Musím být však fér. Od prvního výletu do Albánie udělal značný gastronomický pokrok. Tehdy nám jednoho večera servíroval nejlevnější (stála prý 6,-) a nejodpornější polívku ze sáčku, co jsem kdy měl. Cesta do Starého Smokovce probíhá bez větších problémů a jestě stíháme na Strání navštívit kamaráda z práce – Pepu Popelku – který nám před barákem nalívá pár panáků slivovičky.

Za pár let pojede Honza Weiss Transitem úplně sám…

Janko na castingu opět neuspěl

Ve Starém Smokovci vystupujeme okolo 13:30 s Honzou Novotným z Transitu, loučíme se s klukama a stoupáme podél pozemní lanovky na Hrebienok. Na Hrebienoku padá pár kapek, na pořádný déšť však naštěstí nedojde a my pokračujeme za sucha dál na Zámkovského chatu.

Hrebienok

Volíme delší, zato však hezčí trasu vedoucí okolo vodopádů. V pohodovém tempu docházíme na Zámkovského chatu a přihlašujeme se k ubytování. Čekání na jídlo si spestřujeme u horského potoka. Janko je totiž vášnivý otužilec a jakmile vidí nějaké jezero, potok, řeku nebo pleso, automaticky letí trencle vzduchem. Následuje hluboký ponor celého těla a po vynoření z ledové vody klasický Jankův komentář „tak teď bych se v pornu neuživil!“. I tak je Honza maximálně spokojenej a můžeme vyrazit si naprat břicha na Zámkovského chatu.

Ledová koupel u Zámkovského chaty

Zvládáme několik chodů – strapačky, čočkovou polívku a čučoriedkové gule. Do toho nějaké pivo a Janko ještě tak tři panáky Hořce. Při večeři ještě chvilku kecáme s českou medičkou Kristýnou, která po Tatrách chodí sama, a pak se vydáváme na odpočinek do dvoulůžkové minikajuty.

Dvoulůžkový pokoj na Zámkovského chatě

Pod dohledem kamzíků na Téryho chatu a Sedielko

V noci nemůžu pořádně zabrat. Nejdřív mě zvenku ruší rány, jak kdyby někdo klepal koberce, potom vrzání ve vedlejších pokojích. Když ve 3:30 zvoní budíček, tak toho moc naspáno nemám. Zažil jsem to už mockrát a vím, že po pár minutách chůze se tělo i tak dostane do správného provozního režimu. Po 4 ráno opouštíme Zámkovského chatu. Za svitu čelovek postupujeme ve svižném tempu lesem a později kosodřevinou. Malá Studená dolina je v tomto čase oázou klidu. Společnost nám dělají pouze kamzíci a jelen, kterého vidíme až na hranici kleče a suti.

Malou Studenou dolinou k Téryho chatě

U Téryho chaty usedáme 5:30, dlouho se však nezdržíme a pokračujeme směrem k sedlu Sedielku. Po okolní suti pobíhají další kamzíci. Jeden se vůbec nebojí a vypadá, že čeká, až si ho přijdu pohladit. Vznešeně stojí na jednom z kamenů a zcela v klidu pozoruje, jak se k němu blížíme. Vytahuju kameru, abych si ho natočil. Současně trochu tuším, že mě chce tahle „horská koza“ napalit, takže nahlas přemítám „beztak zmizíš, jakmile vytáhnu kameru“. A kamzík si mě chce nejspíš opravdu vychutnat, takže než spustím nahrávání, kamzík se otáčí a mizí mezi kameny.

Continue reading

Vorder Grauspitz 2019

Už jsou to téměř čtyři roky (konkrétně na konci září 2015), co jsme se o výstup na Vorder Grauspitz pokoušeli poprvé. Sníh a špatná viditelnost v kombinaci s neznalostí hory a jejího okolí zapříčinily, že jsme se nakonec vyškrábali jen na o něco nižší Hinter Grauspitz a účty s hlavním vrcholem tak zůstaly „nevyřízené“. Druhý pokus byl stanovený na víkend 27.-28. 7. 2019 a pro větší zájem jsme se rozhodli pronajmout modrý Transit, který nás provázel už na mnoha výpravách za evropskými vrcholky.

Deštivá předpověď

Poslední týden před odjezdem jsme začali podrobněji sledovat předpověď počasí, která od samého počátku nevěstila nic dobrého. Na Grauspitz byl totiž hlášen déšť a ani při výběru alternativních destinací se nám nedařilo zvolit lokalitu, slibující ideální počasí. S blížícím se pátečním odjezdem se předpověď příliš neměnila, nervozita rostla a jeden člen výpravy rezignoval. Nakonec to celé dopadlo tak, že jsme se rozhodovali až těsně před odjezdem…

Odjezd a urvaná klika

Jihomoravská vesnička Trstěnice, pátek ráno 8:15: zvoní mi telefon – Honza Weiss oznamuje, že “Modrá ústřice” už čeká před domem. Tento vůz s námi v uplynulých letech zažil středověk a jeho přezdívka by také mohla být “Modré ponížení”, protože v jeho útrobách jsme se při vzájemném špičkování stihli už tolikrát zesměšnit, že nás už v reálném životě jen tak něco nepřekvapí. Občas to vypadá, že se svým jednáním snažíme ponížit i samotný Transit, který nám to už nejspíš trochu vrací… jako například když najednou nejdou otevřít posuvné dveře. Honza zabere za kliku trochu víc a … klika mu zůstává v ruce. Hmm, to je začátek… Ani jsme pořádně nevyjeli a už nemáme kliku. Loučím se s rodinou a s Honzou odjíždíme do Olbramovic, kde na nás čeká téměř kompletní zbytek týmu. Honza se snaží nastražit past, aby klika zůstala v ruce někomu jinýmu, ale Michal se nachytat nenechá. Poslední konzultace u otevřeného počítače u Štefaniků na dvoře a rozhodujeme se, že Grauspitz zkusíme. Pepa Šťastný volá do Kladna Pepovi Hromádkovi, že nakonec pojedeme na Prahu a jestli má zájem, tak ho tam můžeme vyzvednout. Cesta do Prahy ubíhá rychle a bez komplikací. Nejvíce je slyšet Honza Novotný, jehož hlas je utišen jen ve chvílích, kdy do jeho hrdla tečou další doušky kořalky. Síla ohnivé vody ho však přeci jen přemáhá a ještě při jízdě na D1 upadá do zaslouženého hlubokého komatu. Pepu Hromádku máme vyzvednout na Zličíně u fast foodu a při hledání parkovacího místa si střihneme asi šest koleček na kruhovém objezdu. Hlava se nám z toho točí ještě při vystupování a jestli nás v tu chvíli někdo pozoruje, musíme vypadat jak banda sjetejch perníkářů.

Na zaďáku sedí ti nejzkušenější mazáci

Téměř skalpovaný Transit

Na Zličíně chtějí kluci dokoupit ještě nějaký zásoby potravin a tekutin a tak zajíždíme na podzemní parkoviště u Globusu. Po následném odjezdu máme další vrásky na čele a Transit šrámy “na těle”. Tomáš zamíří k výjezdu, který se ukazuje pro náš Transit jako příliš nízký. Hlasité drcení plechu nás probírá z letargie. Po vycouvání hodnotíme škody na voze – urvaná anténa a drobné poškrábání střechy vozu jsou ještě poměrně milosrdným výsledkem. S anténou v ruce pokračujeme v cestě a naštěstí už bez dalších škod na majetku i sebevědomí. S Tomášem traumatický zážitek kupodivu vůbec neotřásl, jede po zbytek dne jako stroj a celou cestu až do Jenins zvládá odřídit sám. K přenocování si vybíráme louku nad švýcarskou vesnicí Jenins. Výhodou tohoto místa je i to, že se nachází hned u začátku značené trasy směrem na Grauspitz. Před soumrakem zde stavíme stany, večeříme a balíme věci na následující ráno. Postupně se začínáme trousit do stanů na noční odpočinek a mezi 10 a půl 11 hodinou se začíná ozývat první chrápání a mručení.

Louka na vesnicí Jenins
Continue reading

HTL Steig

HTL Steig je asi nejznámnější ferrata na skalním masivu Hohe Wand. Její návštěvu jsme zvažovali už delší dobu ale kvůli častým úrazům a rekonstrukci byla loňský rok částečně uzavřená. Doufal jsme že dáme skupinku alespoň o čtyřech až pěti lidech dohromady, ale nezvolili jsme si nejlepší termín a tak jsme na bílou sobotu vyrazili pouze ve třech.

   

Vyrazili jsme brzo ráno (tedy, alespoň v mých očích brzo), kolem 7am a před půl desátou jsme už zdolávali povinný výšlap k feratě který trvá asi 20 minut. Před samotným nástupem na feratu jsme čekali asi 15 minut než se uvolnila fronta. Vzhledem k tomu že byly v česku prázdniny jsme s tím počítali a pustili se do řeči se skupinkou z Hustopeč.

O této feratě se říká že první třetina dělí zrno od plev 🙂 každopádně my to potvrdit nemůžeme, protože jsme dychtivě čekali až se nad námi uvolní každých dalších 5 metrů které bychom mohli zdolat a během diskusí s ostatními skupinkami jsme měli dost času nabrat sílu i na náročnější úseky.

Zhruba v polovině feraty se potkáváme se starší paní která sestupuje feratu a tak spolu s Hustopečákama hledáme vhodné místo kam se uchýlit a kde bychom jí mohli udělat prostor pro sestup. Samotný důvod proč feratu vzdala v polovině cesty by mě zajímal, protože nejhorší úsek byl za námi ale po pozdravu ‚Gutten Morgen‘ a ‚bitte schon‘ jsem vyplýtval svou veškerou slovní zásobu z němčiny..

Václav a Iveta měli rukavice a tak v pohodě zvládali i horní polovinu feraty, za to já jsem postupně docházel na to, že rukavice jsou potřeba ikyž máte natrénováno u notebooku při večerním sledování…. zkrátka, i když jsou vaše ruce zoceleny manuálními pracemi.

 

V posledním úseku zdoláváme velmi vzdušný úsek, avšak pocit bezpečí který dodává feratový set nám dává možnost užít si výhled z tohoto 250 metrů vysokého masivu.Po zdolání HTL Steig si dáváme povinnou procházku po skywalk a poté míříme do hospody na dvě piva kde zakončujme tento jednodenní výlet na Hohe Wand.

Feratu bych celkově nehodnotil tak přísně jak se píše na jiných webech, ale můj pocit může být zkreslený poměrně častým čekáním. Jinak ferata rozhodně stojí za návštěvu a myslím si že po aspoň minimální přípravě ji může zdolat i úplný začáteník. Na druhou stranu je to ferata na které se stalo opravdu hodně úrazů a minulý rok byla částečně uzavřena, tak je vhodné nepodcenit pojistku kdyby si pro Vás museli přiletět helikoptérou 🙂

 

Účastníci zájezdu: 

Robert Zvolánek
Iveta Dobešová
Václav Němeček

Neúspěšný Nošak 7492m a naše cesta do Afghánistánu

Malé ohlédnutí za naším výletem do Afghánistánu a neúspěšný pokus na Nošák 7492m. On to vlastně nebyl ani pokus, spíš jen trek do BC.

Náš termín byl vybrán velice nešťastně a to 22.8.-15.9. I přes ujišťování, že je to nejlepší možný termín, opak byl pravdou.

Do Dušanbe přilétáme 23.8. v ranních hodinách a hned před letištěm stojí naše jeapy, které nás mají odvést k Afghánským hranicím. Cesta vede z velké části po tádžicko afghánské hranici. V noci spíme asi po 13 hodinách jízdy v Chorogu. Další den po zařízení afgánských víz přejíždíme do tádžického Iškašimu, kde trávíme další noc

25.8. konečně přejíždíme do Iškašimu na afghánské straně. Po vyřízení nezbytné registracea permitu jedeme do Qazi Dehu, kde čekáme na nosiče a odkud začíná trek do základního tábora. Nosiči přicházejí s hodně hodinovým zpožděním, ale i tak vyrážíme směrem do BC.

Trek do BC jsme si rozvrhli na 3 dny a tak do základního tábora dorážíme 27.8. Jsme tady úplně sami. Odpoledne se jdu podívat nad BC a potkávám Pavla Béma, který jde proti mě. Po menším rozhovoru se jdu podívat do jeho kempu, který je asi půl hodiny nad BC. Když tam dorazím, potkávám se tam neplánovaně s Tomášem Haničincem, se kterým už jsem na pár akcí byl. Následně k nám doráží část naší party a zjišťujeme informace. No prostě nám nějak bylo řečeno, že náš termín je na prd a že už teď je tady všechno v ledu a už to není moc bezpečné.

  

Další den se přesunujeme do předsunutého tábora, abychom jsme se mohli podívat alespoň trošku nahoru, i když jsme s vrcholem vůbec nepočítali. Následující den jdeme směrem do C1. Cesta vede v tohle období jen po suti či rozsekané skále a není to cesta vůbec příjemná. Docházíme asi 100 výškových metrů pod C1, kde to Jirka s Fandou otáčejí. My se rozhodujeme, že se tady alespoň jednou vyspíme.

Ráno se probouzíme a Fredrikovi je špatně, proto sestupuje. Já s Tomášem se jdeme podívat do C1. A protože se nám tam líbilo, balíme stan a jdeme se do C1 vyspat. V C1 byl hrozný nepořádek, skoro všechny obaly v polštině. A když vidíme, že je opravdu všechno v ledu, a že tady neuděláme žádnou horolezeckou stopu, rozhodujeme se, že tady uděláme alespoň stopu ekologickou. A celý kemp C1 jsme s Tomášem uklidili, což nám trvalo asi hodinu.

Následující den se jdeme projít po ledu nad C1, ale asi po 100 výškových metrech to otáčíme. Led má asi 45 stupňů a my moc nevidíme smysl, proč jít víc nahoru a víc riskovat. Proto ještě ten den scházíme do BC.

Tady už na nás čekali Jirka s Fandou, že bychom mohli jít alespoň na okolní vrchol Kharpošte Yakhi (5698m). A také vyrážíme. Je to vrchol na 2 dny od BC. První den se dojde k moréně asi v 5000m a druhý dojde na vrchol. Technicky je to jednoduché, jen kousek pod vrchol se prochází taková menší ledová stěnka asi o 50 stupních. Odměnou nám jsou krásné výhledy na Tirich Mir, nejvyšší vrchol Hindúkuše, ale také v dálce osmitisícovky K2, Gasherbrumy či Nanga Parbat.

 

Následně se rozhodujeme, že tady toho asi moc nepředvedeme, tak si přes satelitní telefon objednáme nosiče, kteří po pár dnech přicházejí a my se vracíme od Nošáku pryč.

Je to škoda, tady z tohodle pohledu nevypadal Nošák nějak extrémně těžce (samozřejmě my nikam nedošli a dostali se tak maximálně do 5700m, těsně nad C1). Ale září na Nošáku asi není nejlepší nápad.

Weisskugel napodruhé

V loňském roce jsme se na Weisskugel chystali třikrát, v prvních dvou případech plány zhatila předpověď počasí. Znechucení neustálým posouváním termínu jsme napotřetí koncem září vyjeli, i když ani tentokrát nebyly vyhlídky bezvadné. V den příjezdu jsme se vydali z Ventu na zamluvenou chatu Bella Vista. Byl krásný den a dlouhou cestu údolím jsme si užili. Na chatu jsme přišli s výbornou náladou. Povinná večeře byla vynikající a ubytování luxusní. Domluvili jsme se na brzkém vstávání a nedbali varování, že jdeme sami. Ráno sněžilo a nebylo vidět na krok, nijak jsme tedy nechvátali. Vyrazili jsme však nakonec přeci jen za tmy. Cesta byla zavátá, ale kluci ji kupodivu (jak jsme zjistili letos) trefovali přesně, prošlapávání sněhu však bralo mnoho sil a času, a tak jsme na hřeben na kótě cca 3. 200 m. n. m. došli teprve před polednem, co však bylo stejně limitní – foukal zde silný vítr, sotva jsme se udrželi na nohou. Zkusili jsme ještě sejít na ledovec, ale vítr byl i tady pořádný. Bylo jasné, že podmínky zimního výstupu nás na horu nepustí, neboť tenhle kopec je „dlouhý“ i v létě. Vrátili jsme se tedy na chatu a ještě ten den i do Ventu.

     

Velmi odhodlaní jsme se letos vrátili výstup zopakovat, předpověď nebyla vůbec špatná. Lenivější část výpravy rozhodla, že nepůjdeme na Bella Vistu z Ventu, ale z italské strany z Masso Corte (Kurzras) – což je jen 800 výškových metrů a 2 hodinky chůze. Za parádního počasí jsme došli na chatu, která byla nacpaná lidmi. To byla dobrá zpráva. Chatař nám prozradil, že mimo nás jsou na Weisskugel nahlášeny dvě další skupinky. O půlnoci sice přišla bouřka a ráno mrholilo, ale vyrazili jsme „téměř“ podle plánu před půl šestou. Viditelnost byla dobrá a chvílemi vykouklo i slunce. Na „našem“ hřebenu jsme tentokrát byli už kolem osmé a věřili jsme, že tentokrát to klapne. Po přejití dlouhého kamenného hřebínku a krátké cestě po ledovci (v části i pod převějemi a padající skálou) jsme stanuli před závěrečnou chvílemi prudkou cestou na hřeben Palla Bianci zakončenou přelezem přes vrcholový skalní hřebínek, kde nás Akim skvěle odjistil. Dík! Byli jsme konečně u cíle a šťastní. Cesta zpátky byla celkem nekonečná (dohromady to dalo kolem 15 km a 1. 450 nastoupaných výškových metrů), a tak pivo na chatě bylo opravdu vytoužené. Pěkně jsme si podebatovali a zmožení po výborné večeři brzy usnuli.

                

 

Ráno jsme za krásného počasí sestoupili do Masso Corte. Na zpáteční cestě jsme dali koupel v Mondsee a navečer už byli v Budějovicích.

Účastníci:

Akim, Iva, Dan, Radek, Andrea

    

Ubytování: Riffugio Bella Vista (66 euro za noc a osobu, polopenze, povinná záloha)

České Budějovice – Masso Corte – cca 600 km

Dachstein na skialpech

Klasický každoroční skialpový Dachstein

sobota – brzo ráno vyrážíme z Budějovic směr Obertaun – po sjezdovce a pak volně na Simony hutte (v zimě je otevřená)

neděle – vrchol Dachsteinu a pak sjezd k autu

Otztalské alpy na sněžnicích

Zimní radovánky na sněžnicích a malý typ na zimní Alpy

Pátek – brzo ráno vyrážíme z Českých Budějovic směr Vent – cesta na chatu Hochjoch-Hospiz – spaní ve Winterraumu

Sobota – chata Hochjoch-Hospiz – Brandenburger Haus – vrchol Erichspitze 3425m – Brandenburger Haus – spaní ve Winterraumu

Neděle – cesta do Ventu a domů

účastnící : 5 lidí a pes 😀

Výstup na Prisojnik (Slovinsko) po ferratě

Na vrchol Prisojnik (2547 m.n.m.)  jsme se rozhodli vylézt po původním prekaženém plánu vylézt na Triglav – nejvyšší horu Slovinska (2864 m.n.m). Původní záměr nám překlazil čerstvě napadený sníh spolu se zvážením své vlastní fyzické kondice a prakticky žádné zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Část naší výpravy se přece jen pokusila Triglav zdolat – sice se nedostali až na vrchol ale podařilo se jim zdolat alespoň Malý Triglav (2739 m.n.m.).

Cesta na Prisojnik pro nás měla začít ze sedla Vršič (1611 m.n.m) kam se dá pohodlně dojet až autem. Nám ale cestu zkomplikovala oprava místní silnice, takže jsme začínali zhruba na 1100 m.n.m a cestu si tak prodloužili o 2 hodiny. Další zpoždění nám způsobil můj smysl pro dezorientaci a neschopnost najít cestu ze sedla Vršič na nástup k ferratě.

Continue reading

Těsně pod Triglavem

Už v létě se zrodil plán na zdolání Triglavu (2,864 m). Vše bylo pečlivě naplánováno, akorát termín jsme postupně oddalovali, až nakonec napadl sníh. Podle toho jsme na poslední chvíli museli přispůsobit výbavu (zimní oblečení, sněžnice). Původně to měla být čtyřčlenná výprava, ale dva dny před odjezdem to odřekli dva členové (včetně organizátorky – mojí sestry Veroniky). Přebrali jsme tedy plány a ze čtyřčlenné výpravy se stala dvoučlenná. Vytiskli jsme mapy a ve čtvrtek ráno v šest jsme vyjeli z Brna.

Když jsme dorazili na místo startu „Stará Fužima“ u Bohiňského jezera, přepadla mě trošku nervozita že máme 5 hodin na to ujít něco přes 12 km před setměním. Parkoviště jsme našli při okraji naší stezky. Trošku nás překvapilo 20 euro na 2 dny, ale vzhledem k časové tísni jsme alternativu ani nehledali. Vyšli jsme svižným tempem a nejistota že bychom to nestihli na naši chatu před setměním rázem opadla.

Cestou jsme prošli placenou stezkou na Mostnické vodopády. Jít kolem čiré řeky, ve které bylo vidět nespočet pstruhů, bylo pro mě a pro Václava, jakožto rybáře, opravodovým balzámem pro oči.

 

Postupně jsme jsem se dostali do opravdu strmého stoupání a netrvalo dlouho kdy nám došlo, že 1900 výškových metrů na chatu „Dom Planika“ během 5 hodin nezvládnem. Začali jsme hledat v mapách, jestli nemáme po cestě nějakou bližší chatu. Naštěstí jsme našli. „Vodnikov Dom“ byl o celých 600 výškových metrů níže a byl přesně na cestě za naším cílem.

Continue reading

Vícedélka na Hohe Wand

Původní plán, výstup na Weisskugel (3739 m.), jsme museli zrušit pár dnů před odjezdem kvůli nepřízni počasí. Jako alternativu jsme si zvolili lezení na vápencovém masivu Hohe Wand, kde si i začínající lezci mohou vyzkoušet vícedelkové lezení na až 250 metrů vysoké skále.

V sobotu jsme vyjeli brzo ráno. S druhou polovinou výpravy (z Českých Budějovic) jsme se setkali po desáté hodině v kempu Agrargemeinschaft Maiersdorf, odkud je to asi 30 minut chůze, včetne nástupu.

Vzhledem k tomu, že lezecký tlak je v této oblasti velký a my jsme ke skále dorazili trošku později než jsme měli v úmyslu, museli jsme vybrat cestu spíše podle toho, kde bylo volno.

Akim s Andreou si zvolili cestu „Drachsgrat, 4+“ která má trošku težší první délku, jinak je to ale hodně zajímavá cesta přes hřebínek. Zbytek, Pavel s Ivčou a já s Václavem, jsme se vydali cestou „Reineke Fuchs, 5-„. Cesta nám zabrala necelé tři hodiny, ale potvrdilo se nám, že Hohe Wand není úplně vhodný na letní horké dny. Všichni jsme byli unavení víc ze slunce než ze samotného lezení, takže jsme se po občerstvení  v „Alpengasthof Postl“ domluvili už jen na jednodélkové cesty.

Continue reading